Chomutovský kočičí spolek Klubíčko šíří osvětu nejen pohádkou

CHOMUTOV (soš) — Oliver byl malý kluk. Malý jako všechny děti, které ještě chodí jen krátce do školy. Bydlel se svými rodiči v domku jen kousíček od města. Na jejich zahradě byl starý vykotlaný dub. Tam Oliver rád sedával a koukal do mraků.

Když byl ještě úplné miminko, mívali doma kočičku. Maminka mu o ní často vyprávěla. Ta ho hlídala, když byl v kočárku či v postýlce a kouzelně mu vrněla do ouška. Jmenovala se Mína a Olivera moc trápilo, že si na ni už nepamatuje. Když už byl Oliver velký a ptal se na ni, když viděl její fotky, tak mu maminka často o Míně vyprávěla, jaká to byla jeho společnice. Pořád byla s ním. Jednou už se ale nevrátila ze svých toulek a tatínek Oliverovi vysvětlil, že odešla za duhový most. Oliver nevěděl o jakém mostu je řeč, ale často o tom přemýšlel, když odpočíval ve stínu jejich stromu na zahradě a pozoroval, jak se honí mráčky po obloze.

Ten den se nelišil ničím od těch jiných, kdy si vymýšlel různé hry, honil se za mičudou, nebo hledal pirátský poklad, který musel být poblíž jisto jistě zakopán. Sluníčko bylo vysoko na obloze a na Olivera šla dřímota. Jakmile se mu zavřela obě víčka a jeho drobné tělo se uvolnilo, cuknul sebou, protože za ním, přímo v tom vykotlaném dubu, uslyšel rachot. Něco jako škrábání a funění. Stočil hlavu k otvoru ve stromě a tam se najednou objevila černobílá kočičí hlavička.

„Mňau,“ ozvalo se. A už se ze stromu draly i packy, tělo a ocásek.

„Mňau,“ ozvalo se podruhé. Oliverovi se na obličeji objevil veliký úsměv.

„Jé, kočička, pojď sem, pojď ke mně.“

V tom se ale stalo něco, co by zřejmě nikdo nečekal. Kočička promluvila docela lidským hlasem. „Ahoj, Olivere, jsem kocour, abys věděl, a jmenuji se Anuk. Už dlouho tě pozoruji, skoro jako bych tě znal a rád bych ti svěřil tajemství.“

Olivera zaskočilo, že to zvíře promluvilo jako člověk a chvíli na kocoura nevěřícně zíral. Po chvilce se ale vzpamatoval a začal kocourovi vyprávět, že i on měl kočičku, když byl úplně malinký a že už ji nemá, protože šla na nějaký výlet. Ale mohl by si přece nechat jeho.

Anuk přimhouřil svá zelená očka, napřímil fousy a klidným hlasem Oliverovi odpověděl: „Nejsem tady, abych se stal tvým mazlíčkem. Jak sám dobře slyšíš, nejsem obyčejný kocour, umím mluvit a ještě mnohem více a jsem tu proto, abych ti sdělil tajemství. Nebo ještě lépe — ukázal ti ho.“

Oliver pokývl hlavou a Anukovi odvětil, že má tajemství rád, ale že nesmí ze zahrady pryč. Maminka by se zlobila. „Neboj se, Olivere, ze zahrady vlastně ani neodejdeš. Musíme jen vlézt do toho kmene stromu a uvidíš, co se bude dít dál.“

Oliver moc dlouho neváhal, jeho srdce toužilo po dobrodružství. A vůbec! Cožpak se dá odmítnout něco mluvícímu kocourovi?! Netrvalo dlouho a už byli oba ve stromě. Byla tam tma a těsno. Jen Anukovi se zablesklo v očích, když jedním rychlým skokem přistál Oliverovi na rameni. Pak se dvakrát otočil, třikrát mrsknul ocasem a něco si zahuhlal pod fousky. Objevila se překrásná žlutá záře. Byla tak obrovská, že Oliver musel zavřít oči. Když je po chvilce znovu otevřel, zjistil, že už není ve stromě. Okolo něj se rozprostírala nádherná krajina.

„Kde to jsme, Anuku?“

„Až na konci světa, Olivere, až na konci.“ .....

Pohádka o Oliverovi a mluvícím kocourovi Anukovi začíná jako každá jiná. A stejně tak se jedná o příběh s poučením a dobrým koncem. Chlapec se tu nepotkává s klasickými pohádkovými bytostmi, ale putuje za kočičím tajemstvím. Citlivou formou je pak seznamován s problematikou přemnožených koček, lidskou lhostejností a dalšími nešvary, ale také se soucitem se kterými se denně potkávají dobrovolníci z chomutovského kočičího spolku Klubíčko. Ostatně z pera jeho předsedkyně Kateřiny Krellerové pohádka vzešla a nyní je distribuována do školek v okrese. Cílem je seznámit s problematikou co největší okruh, včetně dětí, které pak mohou vést diskuze nejen s rodiči.

Pro školy a návštěvníky rekonvalescenční místnosti je pak určena brožura, která přehledně shrnuje, proč by se měly kočky kastrovat, jakými nejčastějšími nemocemi trpí a připomíná také důležitost očkování.

V brožuře se mimo jiné zájemci dozví, že jeden nekastrovaný kočičí pár může mít zhruba 6 koťat třikrát do roka. Za zhruba půl až tři čtvrtiny roku jsou tato koťata pohlavně zralá na to mít vlastní koťata. Následující rok se tedy dostáváme k počtu více jak tři sta dalších koťat a za další rok k počtu více než pět tisíc. Tato koťata ale před sebou nemají zářnou budoucnost. S jejich utrpením se v kočičím spolku setkávají každý den. Přitom stačí málo. Pokud se někdo ví o bezprizorní kočce v okolí, krmí ji, ale nemůže finančně zajistit kastraci, existuje celá řada kastračních programů, které s úhradou pomohou. Většina měst má také své vlastní kastrační programy. Informace získáte na Odboru životního prostředí či se můžete obrátit na spolek Klubíčko Chomutov.

Spolek Klubíčko Chomutov oficiálně zahájil činnost loni v červenci, kdy byla otevřena rekonvalescenční místnost na sídlišti Březenecká. Prostor s kapacitou pro maximálně šest koček, slouží pro jejich doléčení po kastracích a zotavení se ze zuboženého stavu, ve kterém jsou často nalezeny. Dobrovolníci postupně odchytali už desítky koček, kterým pomohli nejen s jejich zdravotními problémy, ale také s hledáním nových domovů, či zajištění „krmičů” v blízkosti lokality, do které se vrátily.

Informační brožury jsou důležitým preventivním doplňkem v činnosti spolku. Zvyšování povědomí o problematice a soustavná činnost spolku by v budoucnu mohla situaci bezprizorních koček ve městě významně zlepšit. Projekt vznikl za finanční podpory statutárního města Chomutov. Nemohl by ovšem fungovat ani bez nemalé finanční i fyzické pomoci dobrovolníků.

Repro foto: Klubíčko Chomutov