Loutkové divadlo v Lounech letos slaví 100 let!

Roztomilá žlutá stavba s věžičkou v ulici Pod cukrovarem na břehu řeky Ohře. To je Loutkové divadlo v Lounech, které těší pravidelnými představeními malé i velké diváky. Pořádají se zde koncerty a také krajové přehlídky amatérských loutkářů. Jak to celé začalo, čím bude jubilejní rok pro divadlo výjimečným, s jakými problémy se v minulosti divadlo potýkalo kvůli politickým poměrům, kdo tvoří Spolek loutkářů v Lounech a jak dlouho trvá nacvičit novou inscenaci? Na to jsme se zeptali v následujícím rozhovoru Jiřího Dragouna a Jiřího Hampla.

• Vaše loutkové divadlo letos slaví 100 let. To je velice dlouhá doba. Jak to celé začalo?

Jiří D.: Začalo to již v roce 1903.

Jiří H.: To se konaly v Lounech šibřinky Sokola, které měly ráz Z pohádky do pohádky. Sešlo se pár lidí a rozhodli se, že zahrají loutkové divadlo.

Původce všeho byl pan Jan Tregler, který dal dohromady partu lidí, vyrobili si loutky a kulisy.

Jiří D.: První loutky pro hru Posvícení v Hudlicích, která se hrála na šibřinkách, vyřezal všeuměl Zemanec a výpravu vyrobil Josef Jakubka. Další loutky koupili v Ročově. Šlo o pozůstatky pozůstalost po loutkáři Kaiserovi. Údajně s nimi hrál ve 30. letech 19. století loutkář a provazochodec Vinický.

Jiří H: Loutky tedy byly již minimálně sto let staré.

Jiří D.: Byly to asi 80 cm vysoké loutky. Loutky, které máme v divadle vystavené na chodbě, jsou nejspíš pozůstatky těch 25 loutek, které byly v té době zakoupeny za tehdejších 320 korun.

Loutky v divadle hrály zhruba do roku 1942, kdy byly postupně nahrazované nakoupenými loutkami od jiných řezbářů, tentokrát 50 cm vysokými. Proto se musely měnit kulisy, které byly uzpůsobené vyšším loutkám, takže to opticky nepůsobilo dobře.

• To ale stále mluvíte o roce 1903…

Jiří D.: Ano, v tomto roce byly koupené loutky v Ročově od paní Bláhové.

V tu dobu loutkové divadlo zprvu v lounské sokolovně a pak různě po hostincích v Lounech a vesnicích v okolí. Neměli žádné zázemí. Neměli kam dávat loutky, ani kulisy. Vše museli neustále převážet. V roce 1909 založili Spolek loutkářů v Lounech, který byl v roce 1991 obnoven a funguje dodnes. Spolek si vzal za úkol postavit vlastní stálé loutkové divadlo. V roce 1910 již dávali žádost o stavební povolení na přestavbu bývalých jatek, které tehdy stály kousek za dnešní budovou loutkového divadla. Nakonec se zjistilo, že by přestavba byla velmi náročná, a to především z hygienických důvodů. V roce 1911 bylo doručeno spolku zamítavé stanovisko z obce, že se bude zpevňovat břeh řeky a přestavba jatek by plánům překážela.

Potom nastala válka a po ní v roce 1919 se opět na popud prvního principála Jana Treglera začalo s plánem na výstavbu loutkového divadla.

První rozpočet stavby byl 80 tisíc korun. Když se pak udělal podrobnější rozpočet, náklady vycházely na 93 tisíc korun. Třináct tisíc vybral spolek na darech a zbývalo jim ještě 80 tisíc na to, aby mohli divadlo postavit. Sedm loutkářů se tehdy zaručilo směnkami a vzali si úvěr. Měli s tím však velké problémy, protože chodili po různých bankovních úřadech a nikde se nesetkali s pochopením. Říkali jim, že na pimprlata se zkrátka nepůjčuje.

Nakonec peníze získali od Občanské záložny, ale nastal další problém, že se stavby divadla nikdo nechtěl ujmout. Podle projektu Otakara Poláka se pak do stavby pustila firma lounského stavitele Huga Katze. Stavět se začalo v dubnu 1920 a 19. září byla budova loutkového divadla slavnostně otevřena. Na ceremoniálu tenkrát promluvil Kamil Linhart a další známé osobnosti. 26. září se hrálo první představení pro děti od Eugena Stoklasy.

• O jakou pohádkovou hru se jednalo?

Jiří D: Hrál se tenkrát Král Ječmínek.

Výstava v září

• Bude pro vás tento jubilejní rok něčím jiným než předchozí? Co se chystá?

Jiří D.: Uskuteční se výstava v Oblastním muzeu v Lounech. Vystavovat se budou samozřejmě loutky, ale také fotografie, kulisy a další věci. Lounské muzeum zažádalo o zapůjčení loutek, které jsou v depozitáři Muzea loutkářských kultur v Chrudimi.

Jiří H.: Mohly by se k nám podívat i naše původní loutky, které v 50. letech soubor odprodal Národnímu muzeu, aby měl peníze na rekonstrukci loutkového divadla.

• Kdy výstava proběhne?

Jiří D.: Měla by být od poloviny září letošního roku do poloviny listopadu.

• Muzeum je ale v rekonstrukci…

Jiří D.: Pro expozici bude vyhrazena jedna místnost, kde by mělo být tedy cirka do čtyřiceti loutek, kulisy, panely s texty a fotkami a tak dále, děkuji za skvělou spolupráci Martinovi Vostřelovi.

• Chystá se u vás v divadle nějaké slavnostní představení?

Jiří D.: 23. října na výstavu navážeme představením pro děti, kdy bychom rádi pozvali profesionální soubor. Dopoledne by bylo představení pro školky. Pokud bychom nesehnali profesionální soubor, pozvali bychom alespoň amatérský soubor, který se však zúčastňuje národních přehlídek.

Masarykovo loutkové divadlo

• Co se bude hrát? Neuvažovali jste symbolicky nad Králem Ječmínkem, který byl první pohádkovou hrou?

Jiří D.: To bylo první představení v roce 1920. Úplně prvním představením bylo Posvícení v Hudlicích v roce 1903. Jedná se ale již o staré hry.

Jiří H.: Postaru a bez úprav by se to nedalo hrát.

Jiří D.: Hry by se musely celé úplně předělat.

Jiří H.: A na to není čas. Hrajeme ročně dvacet představení a každou neděli se jedná o jinou pohádku.

Jiří D.: Dále ještě organizujeme dvě loutkářské přehlídky. Nyní připravujeme březnovou krajovou přehlídku, na kterou se nám letos přihlásilo sedm souborů, takže budeme hrát v sobotu i neděli.

• K tomu se ještě dostaneme. Vraťme se do historie. Když má divadlo tak dlouhou tradici, mělo v minulosti kvůli politickým poměrům nějaké problémy?

Jiří D.: Za války v roce 1938 bylo divadlo zapůjčeno lidem, kteří odcházeli ze Sudet. Měli v něm zprvu zázemí, a pak uložený nábytek, který neměli kam dát. Nějakou dobu se tedy nehrálo.

Ve čtyřicátých letech se již hrálo a byla uspořádána výstava k dvacátému výročí loutkového divadla. Byly použity materiály, kde bylo v názvu uvedeno ,,Masarykovo loutkové divadlo“, používáno již nejspíš od roku 1921. Potom bylo Masarykovo jméno začerněno i na plakátech. Hrál se tehdy Začarovaný les a při skolení draka zazněla naše národní hymna, což byl na tu dobu velmi odvážný počin.

• A jak se dařilo divadlu v dobách komunismu?

Jiří D.: Po válce se začal znovu používat název ,,Masarykovo loutkové divadlo“. Dokonce si název dovolili užívat do roku 1953, kdy na podzim již také docházelo k přeškrtávání hlavičky v dopisním papíru a nad názvem se psalo ,,Stálé loutkové divadlo“. V jednom dopise jsem našel, že u názvu bylo napsáno: ,,používáme do vyčerpání zásob“.

V 50. letech byl však, jako ostatní spolky, zrušen i Spolek loutkářů v Lounech. Přešel jako první pod Jednotu. Hrálo se ale stále. V 70. letech byl však velký výpadek, kdy divadlo popraskalo takovým způsobem, že mu hrozilo zborcení. Památkáři sem údajně jen jezdili a zaměřovali, ale nic se nedělo. V roce 1978 byly uvolněny peníze a loutkáři se pustili do rekonstrukce.

První v republice

• V čem je vaše loutkové divadlo jiné než ostatní?

Jiří D.: Naše kamenné loutkové divadlo bylo vlastně postaveno jako první v republice. Nikomu jinému se to nepovedlo, ani Pražanům, i když Říše loutek chtěla v roce 1920 postavit vlastní stánek, ale nakonec otevřeli prostory v Městské knihovně v Praze, ale jelikož šlo o Prahu, veškerá pozornost se ubírala tam. Pan Malík psal k dvacátému výročí našeho divadla, že šlo o velkou chybu a křivdu Lounům. Sedm let poté pak otevírali loutkové divadlo v Liberci, Jaroměři, Třeboni a dalších městech.

Jiří H.: Navíc si divadlo postavili loutkáři sami sobě. Byli vlastníky divadla a pozemku, který jim darovalo město. To v republice také nebylo standardem. Vždycky bylo divadlo součástí nějaké jiné budovy.

Když byly zrušeny spolky, tak lounské loutkové divadlo patřilo národnímu výboru. Po sametové revoluci se spolek obnovil, ale neměl peníze na chod divadla. Budova tedy zůstala městu a my zde máme symbolický nájem.

• Kdo všechno tvoří Spolek loutkářů v Lounech?

Jiří D.: Teď máme oficiálně 35 členů. Ne všichni hrají. Někdo se stará o šatnu, pokladnu, techniku, loutky a tak dále. Hrajících je nás asi dvacet a v jednotlivých hrách se střídáme.

Sami si zde uklízíme. Máme na každý týden rozpis úklidů, i když se to ne všem líbí (smích).

• Zmínili jste, že v lounském loutkovém divadle hrajete každou neděli. Jezdíte hrát i do jiných měst?

Jiří D.: My každou sobotu zkoušíme a v neděli hrajeme. O sezónu pak máme jednou do měsíce v pátek koncert, takže když jsme tu celý víkend, už nezbývá čas. Navíc máme všichni samozřejmě svá zaměstnání.

Publikum od 3 do 6 let

• Pro jaké publikum hrajete nebo lépe řečeno, jaké publikum na vaše představení přichází?

Jiří D.: Hrajeme většinou pro publikum od 3 do 6 let, předškoláky. Ty to baví nejvíc. Starší už ztrácí zájem. Našel se i starší, který sem o přehlídce chodil na každé představení. To jsou ale výjimky.

• Nestalo se vám někdy, že byste byli v neděli jinde a museli představení zrušit?

Jiří H.: To ne. Když to přece jen nejde, tak seženeme jiný soubor, který pohádku zahraje.

Jiří D.: Jednou jedinkrát si pamatuji, že se nám to stalo, ale to nás vypekli. Měl za nás hrát jiný soubor, který nakonec nedorazil. To už je ale asi patnáct let nazpátek.

• Kolik her tvoří váš repertoár?

Jiří D.: Dnes máme v repertoáru asi dvacet živých her, což už je celkem náročné na zapamatování textu. Navíc je tam u většiny her živá hudba – kytary a občas i housle, saxofon nebo baskytara.

Jiří H.: Ke dvaceti hrám, které každý rok hrajeme, je vždy jedna pohádka nová, která je na přehlídku. Následující rok se už může hrát. Repertoár se tedy posouvá. Jedna pohádka se vynechá a jedna se přidá.

• Na přehlídce má hra tedy premiéru?

Jiří D.: Ano, na přehlídce je premiéra, ale my máme vždy týden před přehlídkou vlastní premiéru v Lounech, abychom si vše před obecenstvem nazkoušeli.

• Jak vybíráte témata?

Jiří H.: Těžce (smích).

Jiří D.: Většinou těžce (smích).

Režii zde již od devadesátých let dělá kolega Vladimír Verner zvaný ,,Bohouš“. Jinak i Jirka udělal nějaké hry, já jsem se o to taky pokoušel.

Jiří H.: Když máme nějaký námět a nechceme hrát přesné znění, tak to musíme upravit. Občas vezmeme pohádku, kterou na naše poměry upravujeme. Pohádky jsou totiž dlouhé a malé děti pozornost udrží maximálně 35 minut. Pak už jsou neposedné a ruší.

Jiří D.: Takže máme téměř sto procent pohádek v délce 35 minut (smích).

Jiří H.: Někdy přijdeme s vlastním námětem i my sami. Celá hra se pak musí sepsat. Když vás chytne múza, tak se to dá (smích).

Jak přečarovat čaroděje

• Jak často zkoušíte a jak dlouho trvá nazkoušení jedné inscenace?

Jiří D.: Než se nacvičí premiéra, tak to trvá dost dlouho.

Jiří H.: Letos budeme hrát na přehlídce novou pohádku ,,Jak přečarovat čaroděje“ a začátkem února jsme měli první čtenou zkoušku.

Jiří D.: A to už bylo dost pozdě! Většinou čtené zkoušky bývaly už v prosinci, abychom měli alespoň tři měsíce.

Jiří H.: Jde také o to, jak si pospíší autor, aby měl hru co nejdříve napsanou. Pak se musí koupit nebo vyrobit nové loutky, pokud jsou zapotřebí, udělat scéna,…

Jiří D.: Novou hru pak zkoušíme třeba každý víkend. Posledních čtrnáct dní před přehlídkou se zkouší celé víkendy.

• Mají vodiči loutek texty?

Jiří D.: Vodiči loutek texty nemají. Musejí vodit oběma rukama. Texty musí mít v hlavě.

• Takže je prostor pro improvizaci?

Jiří D.: To se samozřejmě občas povede (smích). Když je okno, je improvizace (smích).

Jiří H.: Nikdo si text nepamatuje slovo od slova.

Jiří D.: Některé pohádky jsou stokrát jinak (smích).

Jiří H.: Souhlasím (smích).

• Kolik máte v divadle loutek?

Jiří D.: Když nepočítám hadráky a ty, které nehrají, tak jich máme určitě přes padesát.

• Necháváte si loutky vyrábět nebo je někde kupujete?

Jiří D.: V našem divadle se vyrábějí loutky od 50. let, kdy byly hlavičky ručně vyřezávané. Dnes se již používají stylizované soustružené hlavičky, které mají přidělané oči, uši, nos, pusu. Pak se musí, navázat ruce a nohy. To dělá většinou Jarda Blábolil mladší, který je v divadle již od plenek (smích). Šití šatiček pro loutky a malování kulis mají na starosti naše děvčata.

• Z jakých materiálů se loutky vyrábějí?

Jiří D.: Teď hrajeme většinou se dřevěnými lipovými loutkami, ale od prvopočátků se zde hrálo snad se všemi nejrůznějšími druhy.

Po dvacátém roce se zde zkoušely javajky. To jsou takové japonské loutky, které se na tyči vodí zespoda a mají ruce na drátech. Jsou to loutky dělané pro hudbu a pomalá gesta. Hrály se tu i maňásci a hadráci.

Proč vznikla loutková divadla?

• V čem jsou loutky lepší než živí herci?

Jiří D.: Je to úplně něco jiného (smích). Rozhodně je asi složitější hrát loutkové divadlo, protože člověk musí znát text a musí umět i vodit loutku. Nehraje svým tělem.

Jiří H.: Musí se jít k samotným počátkům, proč vlastně loutková divadla vznikla. Divadla, ve kterých se hrála činohra, kdysi bývala jen ve velkých městech. Aby se kultura dostala na venkov, tak vzniklo loutkové divadlo. Představení se upravovalo, zkracovalo, vyráběly se loutky a jezdilo se po menších městech a vesnicích. Pak se začaly hrát teprve pohádky pro děti. A u toho to zůstalo, protože dospělí měli již jinou zábavu.

• Jak je to s dnešním dětským divákem, co si žádá?

Jiří H.: Akci. Pohádka nesmí být „ukecaná“, musí být hraná, aby se pozornost dětí udržela.

Jiří D.: Dnešní děti potřebují hlavně kontakt s hercem nebo s loutkou, aby se do hry i samy trochu zapojily. Když se zapojí, tak tleskají, smějí se, napovídají, pomáhají,…

Jiří H.: Třeba dostanou hádanku, na kterou mají odpovědět, ale zapojují se i mimo. Musím říct, že děti jsou hrozní „práskači“ (smích). Když jsme hráli perníkovou chaloupku a Jeníček s Mařenkou loupali perníček, tak dědek vyšel ven a Jeníček s Mařenkou se schovali. Pak následovala známá replika: ,,Kdopak mi tu loupe perníček?“ a jedna holčička z první řady hned vykřikla: ,,Jeníček je támhle za stromem a Mařenka za pecí!“. No a dál nebylo o čem hrát (smích).

• Letos budete pořádat již 34. krajovou přehlídku amatérských loutkářů. Co je to za akci, kdy se bude konat a kdo se jí zúčastní?

Jiří D.: Nazýváme ji krajová schválně, protože letos zde budeme mít například soubory z Ústeckého kraje, Libereckého kraje, Středočeského kraje i Karlovarského kraje.

Přehlídka bývá většinou poslední víkend v březnu, pokud zrovna nejsou Velikonoce. Tento rok se bude konat určitě v obou dnech, v sobotu i neděli. Budou probíhat dvě dopolední představení, tři odpolední, respektive jedno večerní, protože to bude pro dospělé.

Letos se zúčastníme samozřejmě my, dále Liberec, Cvikov, Žatec, Rakovník, Karlovy Vary, ZUŠ Louny,…

• Co byste vašemu loutkovému divadlu k jeho stým narozeninám popřáli?

Jiří D.: Aby do něj chodily dál děti, aby se bavily a my viděli jejich úsměv a slyšeli jejich potlesk. Návštěvnost našeho divadla je totiž docela výjimečná. Průměrný počet diváků na nedělní představení je přes sto lidí.

Jiří H.: To je hlavní. Bez dětí by to nebylo ono. Kdyby jich nebylo, tak divadlo zanikne, protože bychom už neměli pro koho hrát.

Děkuji za rozhovor a přeji loutkovému divadlo stále mnoho spokojených diváků.

Hedvika Mašková