Klub seniorů v Žatci vedla nejdéle, a to 15 let. ,,Vedoucí musí starým lidem umět naslouchat,“ říká Emilie Buvaličová

Jak už samotný název napovídá, Klub seniorů v Žatci se zaměřuje zejména na starší část našich obyvatel. Klub slouží seniorům jako místo setkávání, kde si mohou pravidelně vždy jednou týdně popovídat o svých radostech i starostech u šálku kávy či čaje. Senioři vyrážejí ale také na výlety a navštěvují je žáci z místní základní školy. Kolik lidí se v klubu schází, jak probíhají oslavy narozenin, proč jsou seniorské kluby důležité, co senioři a Žatec a jak bojují s takzvanými ,,šmejdy“? O tom a spoustu dalším jsme si povídali s paní Emilií Buvaličovou, která Klub seniorů v Žatci vedla za dob jeho éry nejdéle, a to neuvěřitelných 15 let.

• Paní Buvaličová, dlouhých patnáct let jste s velkým elánem vedla Klub seniorů v Domě s pečovatelskou službou v Žatci. Co bylo jeho náplní?

V Klubu seniorů se scházeli převážně staří lidé. Nejmladší bylo sedmdesát a nejstarší devadesát let, takže kdyby přišla nějaká mladá, moc se nepobaví (smích).

• Kdo teď vede klub místo Vás? 

Funkci jsem předala paní Komárkové, která taky bydlí v Domě s pečovatelskou službou, kde Klub seniorů funguje.

Byla jsem z toho špatná, že klub takto opouštím, ale bude mi 83 let, takže si myslím, že má již nárok někdo jiný, ať si to zkusí.

• Dalo by se říci, které aktivity jsou nejoblíbenější?

To se nedá říct, co bylo nejoblíbenější. Týdny byly všechny stejné. Ženské, které do klubu docházely, byly vždycky rády, že se sešly a popovídaly si. Každá se vypovídala ze své nemoci a podobně.

• V rámci klubu jste ale organizovala nějaké akce…

Jednou za rok jsme vždy vyrazili na celodenní výlet, který za nás hradil Domov pro seniory v Žatci, který vede pan ředitel Petr Antoni.

Když je Mezinárodní den žen nebo svátek matek, tak za námi vždycky přicházejí děti ze Základní školy 28. října. Chodí i na Velikonoce a Vánoce. Navzájem se na sebe pokaždé těšíme. Je to taková hezká spolupráce. Děti nás obveselí a my jim za to dáme vždycky nějaké mlsky.

Jednou za rok také děláme takové malé venkovní posezení tady za domem s pohoštěním a hudbou.

Narozeniny a jmeniny

• Určitě jste na klubu také oslavovaly narozeniny a jmeniny…

Ano, to také. Když měla některá z nás narozeniny, tak se udělalo pohoštění, aby bylo setkání o něco slavnostnější.

Ženy chodily na klub rády. Já jsem moc spokojená. Nikdy jsme se nehádaly a nikdo nám neodešel. Až když musely odejít nahoru do nebíčka. Předloni odešly čtyři z nás. V tomto věku se s tím musí počítat. Žijí zde hlavně staří lidé.

• Kolik se vás pravidelně scházelo?

Když jsem začínala, tak nás bylo až 26, ale postupně nás ubývalo. Poslední dobou už nás bylo jen 14.

• Ale přibývají noví senioři…

To ano, ale ne každý má zájem. Většinou říkají, že jsou rádi, když jsou sami doma. Každý na to není. Mají raději svůj klid.

• Co jste měla jako vedoucí klubu na starost?

Měla jsem na starosti pohoštění a následný úklid. To bylo všechno.

Bylo to o penězích, kterých bylo málo. Za tu částku by to nikdo nedělal, protože se mi počítaly jen tři hodiny týdně.

Já klubu věnovala hodně svého volného času. Jelikož peněz bylo málo, běhala jsem po obchodech a sháněla levné věci, abychom se vešly do rozpočtu.

Když jsem věděla, že je málo peněz, tak jsem napekla doma a na klub něco dobrého přinesla.

Za peníze, které jsme jako klub dostávaly od města, jsme opravdu mohly koupit jen čaj, kávu, vodu, sušenky a při oslavách občas nějaký dortík. Vždy jsem musela rozepisovat, za co jsme peníze utrácely.

• Jaká by podle Vás měla vedoucí klubu seniorů být, krom toho, že by měla mít ráda seniory?

Musí také starým lidem naslouchat a musí jim vyhovět, vyjít vstříc.

,,Ocelové lano“

• Jak často se klub schází a kde?

Teď ke konci jsme se scházely už jen jednou týdně. Ženy, kterým už je přes osmdesát let, bydlí třeba mimo klub nahoře v pečovatelském domě a říkaly, že už chodit nebudou. Před tím jsme se scházely třikrát týdně.

Svoji klubovnu máme v přízemí Domu s pečovatelskou službou v ulici U Hřiště v Žatci.

• Za Vašeho působení byla vždy klubovna v této budově?

Dříve byla ve městě. Pak se udělal nový městský úřad naproti Zvonu a zjistilo se, že by v Domě s pečovatelskou službou byly prostory, tak se klubovna přestěhovala sem.

A já byla u zrodu, když se zde klub otevíral.

• Jak dlouho Klub seniorů v Žatci funguje?

Funguje hodně dlouho. Vedly ho ženy ještě přede mnou, ale žádná z nich to nevydržela takhle dlouho jako já (smích). Některé ho měly třeba jen rok, některé dva roky.

Protože, jak už jsem říkala, je to hodně práce za málo peněz.

• Činnost a fungování klubu stojí tedy hlavně na vedoucí…

Ano, určitě. Musí být někdo, kdo ho drží, jinak to nemá smysl. Vždycky mi všichni říkali, že jsem takové ,,ocelové lano“.

Výlety

• Prozraďte, kam všude jste klubem vyráželi za hranice našeho města…

Projeli jsme toho strašně moc. I na Čapím hnízdě jsme byli předloni. Pak jsme jezdili hodně na Plzeňsko, ale také do zoologických a botanických zahrad.

• Jezdíte také na nějaké kulturní akce, do divadel a podobně?

Na různé představení jezdíme se svazem postižených, protože jsme jejich členové.

• Fungovala mezi kluby a spolky podobného typu za Vaší éry nějaká spolupráce?

My jsme byly taková samostatná jednotka. Nikdo nám na nic nepřidával, nikdo nám nepomohl. Všechno bylo jen na nás.

Samozřejmě jsme byly zvány na nejrůznější akce jako je každoroční ples domova pro seniory nebo ples vozíčkářů, ale u nás jsou samí staří lidé, kteří už moc zájem nemají.

Veškerá kultura bylo naše scházení se, a přitom je nás tu v budově spousta, ale včetně mužů.

• V klubu jste se scházely převážně ženy?

Ano, ale to je všude stejné. Mužský nám chybí (smích).

Chodil k nám jeden pán, ale ten řekl, že to pro něho není, protože si s námi nemá o čem povídat (smích).

• Proč jsou podle Vás seniorské kluby důležité?

Já jsem pro to, aby při každém domově pro seniory a v podobných institucích, byl takovýto klub pro seniory. Je důležité, aby se měli staří lidé kde scházet.

Šmejdi

• Žijete v žateckém domě s pečovatelskou službou. Kolik lidí zde ještě bydlí?

Je nás zde asi přes sedmdesát. Jsou zde pečovatelky a každá má na starosti dvanáct klientů, kteří se na ni obrací a ona jim bere prádlo, uklízí, čistí okna. Vše ale samozřejmě musíme platit.

• Chodí sem za vámi i někdo přednášet? Například o boji proti takzvaným šmejdům?

Ano, chodí k nám na přednášky a varují nás. Teď začátkem měsíce jsme zde měli lidi z policie, města, domovní správy,…

Přednášky jsou celkem časté a je to dobře. Musím říci, že poslední dobou je zde vážně klid, nikdo nás neotravuje a nic se neztrácí.

• Stávalo se, že na vás zde někdo zvonil a něco nabízel?

To víte, že jo. Nabízeli nám třeba levnou elektriku nebo přicházeli s tím, že máme přeplatky.

Jenomže teď už jsme natolik vyškolení, že říkáme, že máme všechno svoje, a kdyby cokoli, tak přijde složenka. Možná se ale ještě někdo najde, kdo jim naletí.

• A co přes telefon? Také Vám volají a nabízejí?

Ano, každou chvíli. Nedávno mi nějaká paní nabízela léky, ale já jí říkala, ať se nezlobí, že mám léky od lékaře a další nepotřebuji.

Oni zkouší a my jsme takoví důvěřiví, hloupí (smích).

• Čím to je?

Neznáme to. Nejsme zvyklí na to, že by mohl někdo přijít s takovým podvodem. Byli jsme zvyklí na to, že jsou všichni poctiví a věřící. Mysleli jsme si, že to pořád platí, ale není to pravda.

Doba je jiná a někteří senioři žijí pořád v té staré, na kterou byli zvyklí.

• Je to hrozné a ,,šmejdi“ vědí, že z těchto důvodů jste právě vy senioři ta nejzranitelnější skupina…

To ano. Je ale dobře, že už se zarazily i takové ty předváděcí akce, protože to byla opravdu zlodějna.

• Jezdila jste na takové akce?

No, občas ano, protože to bylo lákavý. Člověk chtěl vidět nové zboží. Začínali předvádět věci, které tu nebyly, ale dnes si je už můžete běžně koupit v obchodě. Oni kolem toho udělali takové haló, že lidi nachytávali. Byly to ale dobré věci…

• …ale za nehorázné peníze!

Ano, máte pravdu. Třeba indukční desku, kterou mám, jsem koupila v obchodě za osm set korun a oni ji nabízeli za deset tisíc! To už je rozdíl.

• Koupila jste si tedy od nich někdy něco?

Já nenakupovala! Opravdu ne. Jenom jsem chtěla vidět, co je nového. A lákalo nás, že se podíváme někam ven. Jeli jsme většinou autobusem a podívali se po republice.

• Setkala jste se někdy na těchto akcích s výhružkami, nátlakem nebo násilím?

Ano, setkala. Oni měli vztek, když nikdo nic nekoupil. Stačilo jim, aby přesvědčili alespoň dva.

Jednou se mi stalo, že za mnou přišli a ptali se mě, proč si nic nekoupím. Vysvětlovala jsem jim, že jsem sama, mám jen jeden důchod a nemám tolik peněz, abych se kvůli jejich zboží musela zadlužit, protože ho nabízí za nehorázně vysoké částky. Oni se pak ptali, proč na takové akce vůbec chodím a já říkala, že mě zajímá, co nového se vyrábí, co je moderní a jaké jsou trendy. Ptali se mě také na to, kde bydlím, a když jsem řekla, že v pečovatelském domě, tak tomu ani nechtěli věřit.

A víte, co mi jeden z nich dokonce řekl? Že mám pěkně blbě vychované děti, když mě strčili do pečovatelského domu. Já jsem se ohradila, že za prvé, nikdo nemá právo soudit moje děti, a za druhé se zde mám dobře a nikdo mě sem nestrčil. Já jsem chtěla do pečovatelského domu sama, protože můj zdravotní stav je takový, že bych se sama o sebe nedokázala postarat.

Měli hrozný vztek, ale já jsem si říkala, že je mi jedno, co si oni myslí. Ale já jsem tak často nejezdila jako někteří. Znám lidi, kteří jezdili pravidelně a pokaždé něco koupili.

Žatec a senioři

• Co místní hromadná doprava

To si myslím, že je dobré. V tom si libujeme. Hlavně jsme rádi za službu SeniorTaxi, který jezdí za dvacet korun. To nám opravdu velmi vyhověli.

Službu využíváme, protože ne každý dojde na autobusovou zastávku a brát si normální taxi, to není v našich finančních možnostech.

• Co bezbariérovost autobusů?

To je špatné! Na to si hodně stěžují, protože autobusy přijíždějí pokaždé jiné. Říká se, že autobusy, které se vyřadí, strčí k nám do Žatce (smích). Já ale říkám, že je na tom možná trochu pravdy, ale musíme být rádi za to, co máme, protože jezdíme zadarmo.

Na druhou stranu člověk nemůže pořád jen kritizovat a vidět všechno špatně.

• A bezbariérovost města? Chodníky, přístup na úřady, do nemocnice,…

Myslím si, že v tomto ohledu dělá město hodně. Dělají se nové chodníky s bezbariérovými přístupy a tak dále. Chápu, že se všechno musí plánovat a všechno stojí velké peníze. Nejde udělat něco ze dne na den. Jsou ale lidé, kteří vidí všechno černě.

• Co sociální služby? Co si myslíte například o bytech pro seniory? Byly by potřeba?

Byly by zapotřebí, ale to je zřejmě hudba budoucnosti.

Když se chce dostat člověk například sem do Domova s pečovatelskou službou, musí mít vyjádření od doktora a veškerých komis. Člověk musí všechno doložit.

• A co mezigenerační vztahy? Úcta mládeže ke starším?

Ta je špatná. Já osobně mám špatnou zkušenost. Mladí na nás koukají, že bereme peníze a nic neděláme, ale oni nevidí, že jsme celý život pracovali.

Musím se občas smát, protože nám to teď všude omlacují o hlavu. Když se podivuji v obchodech, že se něco zdražilo, tak hned všichni odvětí, že si nemám stěžovat, když jsme dostali přidáno a máme teď ,,hodně“ peněz.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková