Rozhovor s Radovanem Smokoněm: „Baví mě čekání na světlo.”

CHOMUTOV — Letos se umístil na druhé příčce v celostátní soutěži o nejkrásnější turistickou pohlednici ČR. Získal ho za snímek tajného místa v Českém Ráji. Jak se takové místo hledá? Jak je těžké se prosadit na trhu s pohledy? O tom, ale také o životě za volantem kamionu na cestách po Itálii v této nelehké době, jsem si povídala s chomutovský rodákem a fotografem Radovanem Bohumilem Smokoněm.

Jak jste se o soutěži dozvěděl a proč jste se přihlásil?

Pohlednice už vydávám asi osm let, možná i víc. Spolupracuji s firmou z Lysé nad Labem, která vyrábí fotomagnetky a jiné fotopředměty v oblasti turistického ruchu. A tak moje první fotky na pohlednice byly pro státní hrad Křivoklát, což je mimochodem dnes můj největší odběratel. Už před lety tahle firma přihlašovala mé pohlednice do této soutěže. Předloni v Brně na veletrhu jsem se sešel i s majitelem společnosti, která soutěž pořádá a jednali jsme o nějaké spolupráci. Hned v prvním roce existence vydavatelství Pohlednice Česka jsem zaznamenal drobný úspěch s pohlednicí Český ráj — Příhrazské skály. A když jsem se loni osamostatnil a založil značku Pohlednice Česka, bylo i logické, abych se v rámci své propagace, do soutěže přihlásil i letos.

Jak jste se umístil a stihnul jste předání ceny?

V soutěži o nejkrásnější turistickou pohlednici ČR roku 2020 jsem se umístil na druhém místě. A ano, vyhlášení a předání ocenění proběhlo 16. února na veletrhu cestovního ruchu Holiday World & Region World 2020 v pražských Letňanech. Diplom předával Václav Vydra coby král Karel IV.

Proč jste volil zrovna téma Českého Ráje?

Poslal jsem do soutěže více pohlednic. Mezi nimi i od nás — Chomutov a Krušné hory, fandil jsem si s pohlednicí Krušných hor a Marzebilou, ale nakonec to dopadlo takhle. Hodně mých pohlednic prodávají místa v Českém ráji a okolí, a tak jsem připravil soubor pohlednic. Říkám jim Zelená série Českého ráje. V souboru je i fotografie Sokolích pusinek z Příhrazských skal. Hlasující veřejnost zvolila právě tuto. Musím říct, že ačkoli prodej pohlednic bohužel s nástupem nových medií a mobilních telefonů klesá, vznikají skutečně krásná díla. Autoři se snaží o tvůrčí a umělecké ztvárnění motivů, čímž se z nich stávají opět vyhledávané suvenýry pro turisty. O to se také více či méně snažím a proto jsem měl radost, že z toho bylo ono druhé místo.

Kde se vaše dá oceněná pohlednice koupit?

 Momentálně ji nabízí Infocentrum Turnov. Když jsem jim pohlednici nabízel, trochu se zdráhali, jelikož Sokolí pusinky jsou utajený skvost. Tedy ne v oficiálním smyslu, ale lidé, kteří místo znají, ho většinou spontánně tají. To pátrání mě na tom lákalo a ani já, tedy toto místo neprozradím. No a pak lze pohlednici koupit na mém e–shopu.

Neplánujete i pohlednice Chomutova?

Nabízím pohlednice jak Chomutova, tak Jirkova a Krušných hor. Některé se dají koupit v knihkupectví DDD, jinak nikdo jiný zatím neprojevil zájem. Zkouším je nabízet už několik let, ale většinou je to ztráta času. Mám spoustu leteckých snímků našeho města, a ač mám Chomutov rád, pro ten nezájem mě ani vyrážet do města s foťákem neláká. Pohlednice mám na Červeném Hrádku, velký odběratel je zámek Jezeří, Hasištejn, Klášterec nad Ohří, Kadaň, Boží Dar. Pak nějaké restaurace, kempy a hotely… Fotím i na přímé zadání. Mimo okres mám pohlednice na Rabí, zámku Bor, ve Františkových Lázních, na zmíněném Křivoklátě, v Jičíně, Železném Brodě, Liberci, Turnově, Mnichově Hradišti, na různých místech Českého ráje, Jizerských horách, Děčíně, Poděbradech, Terezíně a dalších místech. Dnes je nabídka pohlednic od kvalitních autorů velká, ale bohužel je po nich malá poptávka. Některé prodejce ani nezajímá fotografie na pohlednici, ale jen cena, jiní zase aktivně vstupují do její tvorby, z čehož pak vzniká většinou dlouhodobá spolupráce. A pak jsou tu sběratelé a to je radost, dělat jim radost…, když použiji Cimrmanův absolutní rým.

Jak dlouho fotíte?

To bylo někdy kolem roku 1995, vracel jsem se od kamaráda z Krkonoš, z jeho horské chalupy, cestou jsem se stavěl v Temném Dole v Infocentru Veselý Výlet. Mají tam takovou místní galerii. Úplně mě ohromily fotoobrazy od fotografů Krkonoš, jako je Jiří Havel, Jiří Bruník, ale měl tam i fotky Josef Rakoncaj a jiní. Od té doby byl Jiří Havel má nejvýraznější inspirace. Bylo krásně a já najednou cestou domů viděl obrazy, co by se daly vyfotit. Po návratu domů jsem si od švagra půjčil zrcadlovku Pentax na kinofilm a začal zkoušet cvakat. Pak jsem si ji od něj koupil, následoval Nikon, skener na kinofilmy a začal jsem fotky digitalizovat. Objevil jsem server Qhodnocení, kde se sdružovali fotografové, modelky, kde jsme si vzájemně hodnotili fotky, setkávali se a fotili se navzájem. Pak přišel digitální věk, tak jsem přešel na Olympus, ale následně jsem se vrátil k Nikonu. S tím fotím do teď.

A co nejraději fotíte?

Já říkám, že baráčky, krajinu, architekturu, interiéry. Zkoušel jsem fotit i akty a portréty, ale už jsem to z různých důvodů omezil. A také se věnuji letecké fotografii, to mě baví, ale je to náročné jak finančně, tak na zkoordinování, protože musí být hezké počasí, volný pilot a letadlo. Když se tohle sejde tak je to paráda, ale někdy to trvá i několik měsíců anebo se vůbec v roce nezadaří. Teď mám skvělého pilota z Prahy, který létá u aerolinek. Letadlo je ve Slaném, ale už se i stalo, že jsme se sešli, ale nevzlétli, buď nebylo počasí, ve které jsme do poslední chvíle doufali, nebo někdo pozdě vrátil letadlo. Když je pak člověk ale nahoře, tak na tyto věci zapomene a užívá si let. Je tu i náročná příprava, nejdříve si určím oblast, kterou bych chtěl fotit, projdu si na mapách významné památky, města a jiné dominanty, ty si označím a pak je musím důkladně prostudovat, zjistit, v jakou denní dobu je bude nejlepší fotit, protože buď startujeme brzo po rozbřesku, a nebo odpoledne, abychom byli do západu slunce na zemi. To pošlu pilotovi, ten si to také nastuduje a spočítá potřebný čas, pak to ještě konzultujeme s ohledem na čas a také cenu. A pak už se jen těším a doufám, že to všechno klapne. A když se vrátím k těm Krkonoším, dnes ve Veselém Výletu v Peci pod Sněžkou a v Temném Dole prodávají magnetky s mými fotkami. Třeba časem přibydou i pohlednice a kruh se uzavře.

Máte nějakou humornou nebo adrenalinovou příhodu z focení?

Mám, dnes už bych řekl, legendární fotku zámku Jezeří s polonahou houslistkou s názvem Dohrála hudba. Půjčil jsem si housle, sukni, takovou historickou, a vyjel jsem s modelkou na focení. „Ale svlékat se nebudu,“ hlásila hned na začátku. Nafotili jsme něco v bahně na šachtě a pak jsem ji vyvezl na zámek a hnal v kranflecích do toho krpálu nad zámkem. Když jsem ji vystrkal nahoru, předestřel jsem jí plán a už neměla šanci couvnout. Pohlednici si můžete koupit na zámku a někde tam visí i fotoobraz. Možná to není tak humorné, ale já se tomu dosud usmívám. Jinak 1x až 2x ročně pořádám takové víkendové fotosrazy a tam si užijeme srandy dost, ale to je nepublikovatelné.

Adrenalinové mám, hlavně z letadla, to když ukecaný pilot u Neratovic zmlkne a u Loun vám naznačí, že budík paliva je na nule a do Žatce na letiště ještě pár minut… To pak hledáte pole. To samé když jsem letěl z Lomnice nad Popelkou na Liberec replikou válečného letounu Aeronka a při stoupání k Ještědu mi pilot hlásí, že mu stoupá tlak v motoru a teplota. Mě teda také stoupnul tlak, ale jak jsme se vraceli zpět, tak se motor vyvětral a stihli jsme obletět ještě Trosky. Jinak moc adrenalinu v tom focení není, nejvíce mě baví se vyškrábat někam na kopec, navečer, vyfotit si západ slunce, ustlat si tam a ráno nafotit zase východ. To mě baví — to čekání na světlo.

Mohou vaše fotky někde lidé vidět a plánujete nějakou výstavu?

Momentálně asi jedině na zámku Jezeří, tam mám už několik let stálou expozici. Vystavoval jsem v mostecké knihovně, několikrát v chomutovském Cafe Atriu a v Chomutovské knihovně. Momentálně žádnou výstavu nepřipravuji, přemýšlím o expozici svých pohlednic, ale zatím je to ve stadiu úvah. Taky musí být zájem ze strany poskytovatelů prostoru pro výstavu. Moje fotografie se dostaly i do několika knih a časopisů. Dříve jsem také poskytoval fotografie zesnulému profesorovi Tomáši Durdíkovi, pro jeho Encyklopedie Českých hradů. Toho si dodnes cením.

Co plánujete do budoucna? A co současnost?

Chci se soustředit hlavně na pohlednice a rozšířit prodejní místa co nejvíc po celé republice. Nespěchám, dávám si pět let. Zatím je to stále koníček, co něco stojí. Ale baví mě to, je to produkt, který lidé kupují pro radost svojí, nebo radost blízkých, kterým je posílají. Co současnost? No, dnes máme tu korona krizi, budu tedy sedět doma a měl bych řádně katalogizovat fotky. Mám obrovskou databázi fotografií různých lokalit, a je to dost i časově náročné udržovat ji aktuální. 

Máte nějaké další koníčky?

Fotografování je velký kůň, k tomu vzhledem k mému zaměření patří samozřejmě turistika. Dříve jsem se hodně motal kolem historických klubů a spolků, ale to jsem vlastně fotil právě tyhle úžasné nadšence, což byla skvělá škola. A také jsem tu potkal mnoho přátel. Byl jsem i členem jedné jezdecké historické společnosti, kde jsem fungoval jako zvukař, to mě bavilo hodně. Jeden čas jsem také s Martinem Jáchymem, místním muzikantem, textařem a malířem, pořádal v Cafe Atriu, takové pořady s názvem Zpovědnice. Jako hosty jsme si zvali zajímavé a výjimečné lidi z Chomutovska, to mě taky hodně bavilo a bylo to zároveň velmi inspirativní. Bohužel už na to nezbývá čas. Také rád čtu, zajímá mě historie a jednou jsem si udělal radost a vydal jsem si sbírku básniček.

Svět ochromila pandemie koronaviru. V Evropě nejvíce postihla Itálii. Co zrovna teď děláte v Itálii, jak to tam vypadá? Nebojíte se?

Pracuji jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, naše firma se specializuje na dopravu mezi Dánskem a Itálií. Já jezdím do Itálie každý týden. V polovině března jsem ji za týden objel celou dokola, až na Sicílii. Mám od vlády tedy výjimku, po návratu nemusím do karantény, ale i tak budu muset dávat pozor a nikde nepobíhat. Je vidět, že Italové mají strach, panují tu přísná opatření, lidé chodí v rouškách, ve firmách jsou striktní k nošení respirátorů, roušek a rukavic. Ale Italové jsou v tomhle disciplinovaní. Jsou prázdné ulice, parkoviště, dálnice. Jestli mám strach? Bylo by hloupé říkat, že ne. Snažím se dodržovat nařízení firem, kam jezdím, zvýšil jsem osobní hygienu, používám hygienický gel, snažím se co nejmíň na něco sahat, na dveře a tak. Mohl bych odmítnout jezdit, ale nezdálo by se mi to fér, protože až se zastaví obchod, bude to teprve průšvih. Lidé na kamioňáky rádi nadávají, ale málokdo si uvědomuje, že na to na co se podívá, v nějaké fázi, přivezly někam právě kamiony. Až jezdit nebudou, nebude co jíst. Průmysl s obchodem je dnes tak provázaný a jakmile vypadne jeden segment, budou problémy i jinde.

Děkuji za rozhovor. Soňa ŠÍMOVÁ

Příběh oceněné fotografie

Za každou fotografií by měl být nějaký příběh. Nejinak tomu je u fotografie Sokolí pusinky — Český ráj — Příhrazské skály.

Už je tomu několik let, co jsem při brouzdání internetem narazil na fotografii krásného skalního útvaru. Okamžitě mne zaujal a tak jsem začal pátrat, kde se nachází. A zjistil jsem, že to nebude tak jednoduché, a o to víc mě to začalo zajímat. Skalní útvar je totiž spontánně, lidmi, kteří o něm vědí, utajován. Oslovil jsem tedy známého ze sociálních sítí, který o něm již psal a fotil ho. S omluvou mi sdělil, že mi polohu prozradit nemůže, ale že jsem to já, poskytne mi jen indicie, které mne k němu snad dovedou.

Měl jsem tedy indicie v podobě zvláštní věty, která sama o sobě nic neříkala. Při pohledu do mapy oblasti skalního města, to ale začalo dávat smysl. Oblast se zúžila. Začal jsem tedy prohlížet desítky fotek dostupných na internetu a hledat alespoň něco, co by mne mohlo trochu nasměrovat. A našlo se, louka, či pole. Pak už stačilo studovat mapy, až jsem si udělal bod a věřil, že jsem blízko. A tak jsem vyrazil. Vybavil se nejen fotoaparátem ale také dalekohledem. Měl jsem připravenou trasu, která mě měla přivést přímo k cíli. Ale hned na začátku jsem se rozhodl jeden kopec neobcházet, ale vylézt přímo na něj, třeba skalní útvar z jeho vrcholu zahlédnu. Stál jsem tedy na vrchu a shlížel přes údolí na protější skály a někde ho tam tušil. Dalekohledem jsem přehlížel skalní terén a po chvíli se mi zdálo, že ho vidím. Za chvíli jsem si byl jistý, že jsem ho našel. Slezl jsem tedy zpět z kopce, obešel ho, a ještě další a hledal cestu vzhůru. Našel, dokonce dost prošlapanou. Vylezl jsem nahoru a v jedné chvíli jsem ho spatřil, zbýval už jen kousek. Byl přesně tam, kam jsem do mapy zabodl svůj pomyslný prst. Nádherný pocit a radost. Udělal jsem několik fotek a na místě pobyl asi hodinu. Teď už zbývalo, přijít sem ve správnou dobu a vhodném počasí. To se podařilo asi za měsíc, to už vznikla tahle fotografie. Jsem si vědom křehkosti tohoto skalního útvaru, a proto jsem slíbil, že i já ho budu tajit a neprozradím jeho polohu. Možná mu může škodit i tato propagace ale zároveň si myslím, že lidé mají mít možnost vidět, jaké krásy skrývá naše vlast.

Věřím lidem, kteří ho dokážou najít, že ho uchovají pro další generace a nezničí ho.

 Text: Radovan Bohumil Smokoň