Rozhovor s Romanem Křelinou: ,,Když něco vzniká, je to skvělý pocit."

REGION — Opatření vlády pozměnilo plány také známému a oblíbenému malíři a sochaři Romanovi Křelinovi. Z plánované výstavy zatím sešlo, ovšem tvůrčímu procesu se věnuje ve svém domě v Orasíně a jeho okolí, prakticky pořád. Jaké byly jeho začátky? A jaký nový projekt chystá na zámku Červený Hrádek?

Jak dlouho malujete a kdy přišel zlom, kdy jste zjistil, že to bude „kůň” na celý život?

„Maluji od dětství. Na stavební průmyslovce v Děčíně jsem si uvědomil, co je to technické kreslení, každá čára se musí nejprve složitě vypočítat a pak vyprojektovat třeba dům. To bylo velmi svazující, nedávalo mi to tvůrčí svobodu. Rád jsem navštěvoval galerie, rodiče často kupovali obrazy. Dávalo mi to prostor uvažovat, co který malíř svým dílem zamýšlel…

Malířství jsem vzal vážně až při studiu výtvarného oboru na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. Tehdy jsem si vybral pro svou diplomovou práci malbu, téma „Zápasníci karate“. Kamarád z karate mi stál modelem, dostal jsem se ve své práci od studia figury k akční malbě a kaligrafii. Začal se mi líbit americký malíř Jackson Pollock, jeho akční obrazy byl abstraktní expresionismus. Nahodilost lité barvy a bezprostřednost mne fascinovala. Po škole jsem maloval stále. Na vojně u letectva v Plzni na Borech, jsem ve volných chvílích pomalovával dřevěná víka od velkých beden pro náhradní díly ruských vrtulníků.

Po vojně jsem 16 let vyučoval na Základní umělecké škole v Jirkově. Tady jsem si ve staré budově zařídil sklepní ateliér, z původní tělocvičny vybudoval výstavní a koncertní sál „Galerie Hadí oko“.

Cenné zkušenosti jsem sbíral 11 let jako kurátor výstav v Galeriích Lurago, Špejchar a kostele sv. Ignáce v jezuitském areálu v Chomutově. Uspořádal jsem stovky výstav, některé i známým umělcům. Kupříkladu grafik Oldřich Kulhánek, autor našich českých bankovek, měl ve Špejcharu výstavu, v jejímž průběhu zemřel. Stihl jsem ho navštívit v jeho pražském ateliéru. Nyní jsem na volné noze a pracuji ve svém atelieru na Orasíně.

Co nejčastěji malujete a proč? Jakou techniku používáte a kde čerpáte inspiraci?

V letních měsících mne baví malba v plenéru, snažím se chodit malovat do přírody.

Chladné počasí mne pak zažene do ateliéru, kde vznikají různé figurální kompozice, psychologické portréty nebo příběhy zvířat. Zde pouštím uzdu své fantazii.

Dříve jsem maloval olejem, dnes používám výhradně akrylové barvy na plátno. Výhodou je jejich rychlé schnutí.

Kromě malování vytváříte i dřevěné sochy, kolik už jich máte na svědomí? A kolik jich okupuje vaši zahradu? Jak jste se k tomu od malování dostal?

Socha je trojrozměrný objekt, na rozdíl od obrazu, kde je třetí rozměr pouze iluzí. Sochy tvořím převážně v létě. Používám jak dřevo, tak kámen nebo šamot vypálený v peci. Po zahradě se mi povaluje spousta soch. Možná mne zajímá více ten tvůrčí proces, cesta k cíli než cíl samotný. Když něco vzniká, něco se rodí z ničeho a vy můžete být u toho a dokonce to i nějak ovlivnit, …to je skvělý pocit !

Budete nově pořádat sympózium v Jirkově, řekněte nám něco k akci?

Ano. Byl jsem letos požádán městem Jirkov, zda bych uspořádal malířské sympózium. Bude v květnu a Červeném Hrádku. Rád bych pozval hlavně profesionální malíře, účast přislíbil i Vladimír Franz.

V současnosti vystavujete v Teplicích. Jaká je výstava bez vernisáže? A co na této výstavě návštěvníci uvidí?

Na svou teplickou výstavu v prestižní městské Galerii Zahradní dům s názvem „Pozvání k poselství“ jsem odvezl padesát obrazů. Je to výběr obrazů abstraktních s přírodními motivy, jsou tu také portréty, figurální kompozice, zvířata i architektura. Prostě vše co maluji. Výstavu jsme nainstalovali s kurátorem Vladimírem Šavlem a v den konání plánované vernisáže vláda nařídila jako opatření proti koronaviru zákaz konání akcí nad 100 lidí. Což byla trochu smůla. Když jsem na facebook oznámil zrušení vernisáže, jedna paní vtipně poznamenala komentář: „Kdybyste nebyl tak voblíbenej, tak by vám přišlo na vernisáž málo lidí a nemusel jste nic rušit. Vaše chyba!” Po dalších opatřeních se nainstalovaná výstava vůbec pro veřejnost neotevřela. Čeká se co bude, plánuje se její prodloužení. Uvidíme…

Už jste pořádal výstavu i se svým synem, stále jde v otcových stopách? Plánujete nějakou další společnou?

Se svým synem Vítkem jsem měl společnou výstavu před dvěma lety v Chomutově.Uviděl jsem v něm kreslířské nadání, jaké já nemám. Věnoval se grafice, vystavil cyklus krásně stylizovaných linorytů. Dokonce svých obrázků na výstavě hodně prodal, na rozdíl ode mne. Je mu teprve 14 let a má spoustu jiných zájmů. Kreslí si do školních sešitů, když se při vyučování nudí. Vzpomínám si, že jsem byl v jeho věku také takový.

Děkuji za rozhovor.

Soňa ŠÍMOVÁ

Foto: Archiv Romana Křeliny