Kronikářka se snaží vrátit jména obětem pochodů smrti

NEZABYLICE (tos) — Do konce druhé světové války zbýval sotva měsíc. Vězni koncentračního tábora Buchenwald dost možná slyšeli vzdálené ozvy dělostřelecké palby, která den po dni sílila, stejně jako naděje na brzké osvobození. Přesto se řada z nich pádu Třetí říše nedožila. Když spojenecká vojska stála pár kilometrů od tábora, nastal masivní přesun po železnici dál od fronty. Jeden z transportů v počtu 2 350 vězňů zarazil ve stanici Reitzenhain nálet spojeneckých hloubkových letců. Očíslovaní, vyhublí muži z pracovního lágru pak museli pokračovat pěšky do Chomutova. Potom přes Údlice, Nezabylice a další obce do Postoloprt a dál do Terezína. Denní příděl byl tři brambory a půl litru řídké polévky… Obyvatelé německých vesnic prý po zbědovaném zástupu házeli kamením. Obyvatelé českých vesnic se ubožákům snažili podstrčit nějaké jídlo; kdo jej dal — nebo vzal —, mohl být na místě zastřelen. Psal se duben roku 1945.

Mnozí z pochodujících na strastiplné pouti zemřeli vyčerpáním. Jiní byli cestou zastřeleni či ubiti. Do cíle dorazila asi třetina těch, co z Buchenwaldu vyjeli; další z nich v Terezíně zemřeli na následky vyčerpání či skvrnitého tyfu, který si s sebou přinesli. Oběti takzvaných „pochodů smrti“ připomínají pomníčky na mnoha místech jejich hromadných hrobů. Při výročí konce druhé světové války 8. května bývá zvykem klást k nim květiny a věnce. Má to jen jednu „chybu“: Ani 75 let po skončení nejničivějšího konfliktu v dějinách lidstva v podstatě netušíme, kdo v anonymních hrobech podél cest činul. O nápravu tohoto stavu se mezi jinými snaží i kronikářka obce Nezabylice Karolína Plchová, povoláním dětská lékařka v Nemocnici Chomutov. Zeptali jsme se jí:

Jak jste se dostala k pátrání po totožnosti obětí „pochodu smrti“, které byly pohřbeny v hromadném hrobu na spokraji lesíka v Nezabylicích — Hořenci?

Popravdě řečeno, jako „slepý k houslím“. Dějepis mě ve škole moc nebavil, ale zato jsem měla vztah třeba ke kaligrafii (umění ozdobného písma či krasopisu, pozn. red.) a hledala jsem pro svou zálibu uplatnění. Tak jsem se v osmnácti přihlásila, že bych ráda vedla obecní kroniku v Nezabylicích, kde jsem v té době s rodiči bydlela. Už jako kronikářku mě tehdy oslovil někdejší člen tamního zastupitelstva za KSČM František Kůrka. Ten se o záležitosti kolem pomníku obětí zajímal a předal mi kopii zápisu o exhumaci 34 těl z hromadného hrobu, která mají být oběťmi pochodu smrti, jenž Nezabylicemi prošel dne 13. dubna 1945. Bohužel, už v tomto bodě se vyskytují nejasnosti. Pochodů smrti, které procházely Chomutovskem, bylo na konci války celkem pět. Na území našeho okresu se pohybovaly ve dnech 7.–18. dubna a obávám se, že jejich trasami si nikdo dodnes není příliš jistý. Samotný protokol o exhumaci v Nezabylicích uvádí, že těla obětí byla ve skutečnosti pohřbena až v květnu 1945. Tohle „bílé místo“ v historii mě zaujalo a napadlo mě sehnat do nezabylické kroniky „něco exkluzivního“ — jména těch, co tu skončili v hromadném hrobě.

Co přesně dokument od pana Kůrky obsahoval?

Zápis byl z roku 1946 a bylo v něm zaznamenáno devatenáct vězeňských čísel, která se dala rozluštit z blůz či kabátů, do nichž byly exhumované ostatky oblečeny. Začala jsem pátrat všude, kde to přicházelo v úvahu, abych se pokusila zjistit, komu součásti vězeňských mundúrů patřily. Oslovila jsem okresní archiv a jiné instituce. Teprve přes obec Hora sv. Šebestiána, kde v katastru Nové Vsi stojí dva pomníky obětem pochodů smrti, jsem dostala tip na Ministerstvo obrany ČR, konkrétně na Odbor pro válečné veterány. Tamní úředníci byli velmi vstřícní, sepsali v němčině žádost do muzea v Buchenwaldu, odkud asi po tři čtvrtě roku přišla odpověď: Sedm z devatenácti vězňů v pochodu smrti nemohlo být, protože buď zemřeli už dříve, případně byli přemístěni do jiných táborů. Pochodu se účastnil jen jejich oděv s osobním číslem, který mohl mít na sobě kdokoliv. Tady stopa po těchto obětech bohužel končí.

A co zbylý tucet vězeňských čísel?

U nich zpráva z tábora Buchenwald připouští, že mohli být součástí pochodu smrti. Se stoprocentní jistotou ale jejich totožnost potvrdit nelze — oblečení se mohlo prohodit, vzít od zemřelého a tak dále. Je to do jisté míry zklamání, ale na druhou stranu možnost přečíst jména, která už desítky let nikdo nahlas nevyslovil.

O koho tedy šlo? Jací lidé skončili v hromadném hrobě u Hořence?

Všichni, jimž kabáty patřily, byli Židé. Z Polska, Litvy, Maďarska a Francie.

Jak jsem se doslechl od nadšence pro válečnou historii Chomutovska Milana Straky, vaše pátrání tímto nekončí. Jak tedy pokračuje?

Pan Straka mi nedávno předal jiný, čerstvě objevený záznam o exhumaci obětí z nezabylicko–hořenského hrobu. Výsledkem je dalších 15 trestaneckých čísel na kabátech. Nezbývá, než znovu přes Ministerstvo obrany oslovit archiv v Buchenwaldu a projít stejným procesem — vyloučit ty, kdo se pochodů účastnit nemohli, a ponechat ty, kdo v transportu být mohli. Bude to ale zase jen o tom, že „pravděpodobně“ zde mohli najít smrt ti a ti lidé. Jistotu mít nemůžeme. A já popravdě nevím, co s těmi jmény dál podniknout, aby nezůstala jen v nezabylické kronice.  Zkoušela jsem oslovit např. Židovskou obec, ale reakce nepřišla. 

To je zvláštní. Napadá mě: Ví se, kde exhumované oběti skončily? Šlo by v případě nutnosti pátrat např. pro shodě DNA?

Písemné prameny uvádějí, že ostatky byly pochovány v Údlicích. Otázka zkoumání DNA je ovšem trochu ošemetná, protože býváme ovlivněni filmy, kde za minutku znáte identitu každého z jedné jediné sliny. Jako lékařka vím, že vzorek DNA je jen „motanice genů“ a není–li ji s čím porovnat, neřekne nám určité jméno. Samozřejmě pro forenzní důkazy je to důležité, protože existují registry vzorků DNA a pokud se najde shoda se vzorkem konkrétního člověka, je pachatel usvědčen. Ale v našem případě žádný takový registr neexistuje, tak těžko dostaneme z genetické informace konkrétní jméno. Další otázkou je finanční náročnost tohoto zkoumání.

Měl jsem spíš na mysli zkoumání DNA na základě podobnosti vzorků od pokrevních příbuzných, kteří třeba pátrají po osudech členů rodiny…

Také jsem nad tím přemýšlela. Ale většinu Židů, kteří všechny strasti druhé světové války přežili, tvořili ti mladší, kteří zakládali rodiny až po ní. Příbuzní a bližší rodina většinou zůstali v zapomnění koncentračních táborů. Pokud tedy na pochod smrti šli ke konci války relativně mladí lidé, kteří to ještě zvládli, tak budou mít kořeny ze svého rodného stromu přetrhané. A byla by jen malá možnost dohledat jejich vazby. Samozřejmě třeba přátele ano, ale blízkou rodinu jen velmi těžko. Ale je to jen má úvaha.

To není právě optimistický konec rozhovoru. Neexistuje možnost, jak alespoň některé oběti identifikovat se stoprocentní jistotou?

Myslím, že 75 let po skončení války je skoro nemožné z písemných pramenů zjistit více a že získat po takové době alespoň nějaká jména je hodně dobrý výsledek. A naděje na další vývoj skutečně existuje. Pan Straka má teorii, že by se ve spisech gestapa daly najít fotografie obětí. Ale nerada bych to zakřikla.

Děkuji za rozhovor.

Tomáš SKŘIPSKÝ

Foto: Pomník obětem pochodu smrti ze 13. dubna 1945 v Nezabylicích — Hořenci. Foto: Milena MĚSTECKÁ