Africký kontinent je dynamický, mnohovrstevný a překvapivý, tvrdí Marie Imbrová, která v Zimbabwe pomáhá sochařské komunitě

Afrikanistka, bývalá diplomatka, sběratelka afrického umění, zakládající členka a předsedkyně Klubu přátel Tengenenge v České republice, spolupracovnice České televize a Českého rozhlasu, konzultantka v oblasti politiky, vzdělávání a kultury států subsaharské Afriky. To je PhDr. Marie Imbrová z Černochova, kterou jsme poprosili, aby nám zodpověděla na naše zvídavé otázky týkající se především jejích zkušeností s ,,černým kontinentem“ a jeho obyvateli.

• Paní Imbrová, na Univerzitě Karlově jste vystudovala obor orientalistika – afrikanistika. Proč jste si zvolila právě tato studia?

V podstatě jsem měla veliké štěstí. Již ve třinácti letech jsem se rozhodla, že se budu zabývat Afrikou a zcela konkrétně etnografií. Ovšem v roce, kdy jsem maturovala, se tento obor na FF UK neotvíral, ale po pěti letech se otevřel obor orientalistika-afrikanistika. A k překvapení celé mé rodiny a mého muže (byla jsem čerstvě vdaná) jsem zvládla přijímací zkoušky a byla na tento prestižní obor přijata.

• Měla jste zájem o Afriku již v dětství?

Zní to skoro jako vymyšlená historka, ale já jsem si před Vánoci v roce 1974 , kdy mi bylo necelých 14 let, vymohla na mamince, že mi místo nových bot pod stromeček koupí výpravnou knihu nakladatelství Albatros, Cesta do země Mašukulumbů. Byl to upravený cestopis Emila Holuba pro děti. Přečetla jsem ho během jediného dne a oznámila rodičům, že plánuji jednou odjet do Afriky a studovat život domorodců. Ostatně totéž jsem oznámila i svému budoucímu muži, před sňatkem v roce 1979. Ve skutečnosti se mi však podařilo v Africe pracovat a žít až na konci 90. let minulého století, kdy jsem začala pracovat na africkém odboru ministerstva zahraničí České republiky.

• V Africe existuje přibližně dva tisíce jazyků. Ovládáte nějaký z nich?

Rozhodně mám někde v povědomí ještě uloženy fráze z amharštiny, svahilštiny a šonštiny. V diplomatickém období jsem však převážně užívala angličtinu, dokáži číst odborný text i ve francouzštině a částečně v portugalštině a ruštině. Poté, co jsem opustila českou diplomacii a podnikla více jak dvě desítky soukromých cest do subsaharské Afriky jsem se více zaměřila na studium komunit, jejich tradic a specifických hodnot. Musím přiznat, že život a spolupráce s místními lokalitami mne naučilo používat i řadu gest a mimoslovních projevů, které mi zaručují snadnější přijetí než jen užívání jejich jazyka.

Keňa a Zimbabwe

• Působila jste jako takzvaný ,,chargé d’affaires“ (vedoucí úřadu) na Velvyslanectví České republiky v Keni a Zimbabwe. Vysvětlete našim čtenářům, co všechno jste měla v této funkci na starost?

V obou případech jsem se dostala do této funkce z pověření ministerstva, jako jediný diplomat na ZÚ s nejvyšším stupněm prověrek, který mohl tuto funkci zastávat v době, kdy tam nebyl jmenován velvyslanec. V případě Keni to bylo pro to, že se na úřad několik měsíců hledal vhodný kandidát na velvyslance a v případě Zimbabwe to už byl můj osobní vzdor a boj. V rámci úspor bylo rozhodnuto o uzavření našeho zastupitelského úřadu v Harare a já tam zůstala tak dlouho, dokud na konci roku 2008 nepřehodnotilo MZV ČR svůj postoj a neposlalo tam další nové zaměstnance. Takže jsem několik měsíců odváděla práci za pět diplomatů, ocitla se na pokraji psychického vyčerpání a rozhodla se diplomatické služby definitivně opustit.

• Jak dlouho jste v Africe působila?

V Keni jsem působila necelé tři roky na přelomu století, zastávala jsem i funkce představitele České republiky při dvou agenciích OSN. Setkala jsem se tam se spoustou úžasných lidí, kteří se stali mými přáteli a ty vztahy přetrvávají dosud. Do Zimbabwe jsem odjížděla cíleně, abych se dostala na místa, kde se pohyboval Emil Holub a chtěla jsem blíže poznat tuto zemi, která již měla ve světových sdělovacích prostředcích jen negativní image. Působila jsem tam ambasádě v Harare v letech 2005 až 2008, tedy v letech hluboké krize a hyperinflace, kdy každý ze země prchal. Já naopak chtěla zůstat, pokud zvládnu pomáhat svým podřízeným a přátelům, kteří byli na mé fyzické a finanční pomoci několik měsíců závislí. Nakonec jsem si ti zemi oblíbila natolik, že je dnes pro mne Zimbabwe druhým domovem.

• Hodně lidí má vůči africkým zemím a Afričanům předsudky. O ,,černém kontinentu“ kolují nejrůznější informace o chudobě, hladu, kriminalitě, nemocích, válkách a tak dále. Můžete tyto zvěsti potvrdit či vyvrátit?

Pokud se budete chtít bavit pouze o tomto tématu, uvedu Vám desítky případů, které tyto jevy dosvědčí. Stejně tak vám však doložím rychlost, kterou se Afrika jako kontinent globalizuje, úžasné urbanistické projekty, rychlé a mnohovrstevné bankovní služby, mimořádné start-upy, příklady fenomenálních matematiků, lékařů či umělců. Existují i afričtí investoři, kteří mají firmy v Evropě. V podstatě chci říci, že nikdy nemůže být pohled na Afriku jako kontinent jednostranný, a kdybych měla zvolit nějaké přívlastky pro africký kontinent tak bych vybrala - dynamický, mnohovrstevný a překvapivý.

• Pokud bych se chtěla do Afriky vypravit, jaká je podle Vás ideální destinace pro turisty z Evropy?

Na tuto otázku odpovídám téměř neustále. Ideální destinaci si nastavujeme každý sám, podle komfortu a služeb, které očekáváme, podle svých financí a podle vlastní nátury a vztahu k dobrodružství. S Afrikou se můžete nepatrně seznámit v luxusních resortech na pobřeží, projet si část zemí džípem při safari, objevovat umění a činnost dobrovolníků ve slumech, nastěhovat se na pár dní na jihoafrické vinice, hrát golf v mezinárodních klubech. Na rozdíl od Asie však ta cesta a pobyt bude stát výrazně více, pokud budete dbát na vyšší standard hygieny, nezávadnou vodu a bezpečnost při přesunech. A nikdy bych nepodcenila vhodné očkování. Pro úplně první kontakt se subsaharskou Afrikou bych doporučila pobyt v Keni nebo na Zanzibaru. Případně okruh po JAR.

• Prozradíte, jak vlastně Afričani vnímají Evropu, respektive Evropany?

Všeobecně nás vnímají jako bohaté, privilegované a bezstarostné. Každý, kdo z nás, kdo může po Africe cestovat, relaxovat, nestarat o každodenní zajištění jídla, střechu nad hlavou apod. patří do jiné společenské vrstvy, která má z jejich pohledu zpětně přispívat za každou službu i úkon. Někdy je velice obtížné navázat dlouhodobé rovnocenné vztahy. Jiná pravidla pochopitelně platí mezi obchodníky, jiná mezi pracovníky humanitárních organizací.

Jinak Evropa a USA je pro mnoho Afričanů prostě územím, kde se nikomu nedaří zle a stát se o své občany postará. A s rozšířením a dostupnosti internetu a mobilních sítí se tento názor masivně šíří.

Tengenenge

• Založila jste a vedete Klub přátel Tengenenge v České republice. Popište, o jaký klub se jedná, čemu se věnuje?

Na konci roku 2008, kdy jsem opouštěla Zimbabwe, jsem již přes rok měla v Čechách první vnučku, kterou jsem celý první rok neviděla. Ale v Tengenenge, ve vesnici kamenosochařů, kam jsem pravidelně dojížděla, bylo ten rok cca 40 malých dětí, jejichž rodičům a místní učitelce jsem slíbila, že jim umožním takové vzdělání, jako bude mít jednou moje vnučka. Zpočátku jsem se domnívala, že na to budou stačit peníze, které v Zimbabwe zanechám. Po pár měsících jsem pochopila, že děti i rodiče potřebují nejen finance, ale i školní budovu, učebnice, pomůcky atd. Příběh Klubu přátel Tengenenge je docela dlouhý, angažuje se v něm přes polovinu mé rodiny a v současné době fungujeme jako zapsaný spolek. Prostřednictvím charitativních akcí, přednáškami a publikační činností udržujeme v chodu místní předškolní zařízení, přispíváme na nákup učebnic našim žákům (naší školkou jich už prošlo přes 300) a platíme školné a ubytování těm nejlepším na středních školách. V Čechách nemáme žádné velké sponzory, ale desítky drobných přispěvovatelů. Naši činnost prezentujeme na webu www.tengenenge.cz. Více informací naleznete také na www.imbrova.cz.

• Kolik českých dobrovolníků se v klubu angažuje?

Tady bych to důsledně rozlišila, máme 11 členů Klubu, kteří platí členské příspěvky, podílejí se a organizují naše akce a na výroční schůzi rozhodují o směřování klubu a uvolnění finančních prostředků, a dále máme své příznivce, včetně několika škol. V případě akcí většího rozsahu uvítáme pomoc našich příznivců, spolupracujeme při aktivitách škol, pokud nás osloví, a každoročně pořádáme monitorovací cesty do Tengenenge, na které se mi často další dobrovolníci nabízejí. Jsme však nezisková organizace a každý z dobrovolníků si stejně jako já musí uhradit letenku, ubytování a jídlo na celý pobyt v Zimbabwe, což již v počátku mnohé odradí. Většinou se mnou do Tengenenge tedy cestují lidé v produktivním věku, kteří se s Afrikou chtějí seznámit trochu jinak.

Školství v Africe

• Jak byste popsala systém školství v afrických zemích? V čem zásadním se oproti našemu liší?

Vzhledem k tomu, jak je u nás nastaven vzdělávací systém, kdy školní docházka je povinná, si ani nedokážeme představit, jaký komplikovaný a chaotický systém může být ve veřejném školství v subsaharské Africe. Bez ohledu na to, že jsou v těchto zemích i vynikající soukromé vzdělávací instituce, univerzity či mezinárodní školy, stav veřejného školství je neuspokojivý a vzhledem k tomu, že zaostává za prudkým nárůstem obyvatelstva se tyto problémy ještě prohlubují. V mnoha zemích subsaharské Afriky je výstavba škol podmíněna finančním příspěvkem komunity, vzdělávání a výchova plně kvalifikovaných učitelů je nedostatečná a posílání dětí do školy je pro mnohé rodiny finančním břemenem. Na bedra rodičů dopadají poplatky za školné, školní pomůcky, učebnice, dopravu, uniformy a často přispívají i na dodatečné benefity učitelů a údržbu školní budovy. Výuka ve venkovním prostředí, pod stromy a bez učebnic je nadále ještě běžná v mnoha odlehlých oblastech. Nedostatečná sezonní docházka dětí se standardně řeší jejich opakováním celé třídy, děvčata v období menstruace do školy nedocházejí v některých subsaharských státech vůbec.

• Státy subsaharské Afriky i arabské státy vykazují nejmenší gramotnost. V některých zemích je gramotná méně než polovina dospělých. Kde je problém? Omezeným přístupem ke vzdělání či jeho nízké kvalitě?

Jak již jsem naznačila v předchozí odpovědi v oblasti školství se v Africe setkává několik faktorů, které jsou v současné době téměř neřešitelné. Na rozdíl od Evropy řeší subsaharská Afrika vysoký nárůst obyvatelstva do 15 let, v některých zemích je to dokonce přes 50% současného obyvatelstva. Pro vzdělání těchto silných populačních ročníků nemá dostatek veřejných zdrojů na vybudování sítě škol a má chronický nedostatek učitelů. O zabezpečení učebnic a výukových materiálů nemluvě. Část subsaharských států, např. Nigerie přiznává, že až 20% dětí školou povinných nezasedne v tomto desetiletí do školních lavic. A i značná část dětí, kteří se do školy dostanou skončí jako pologramotní. Na druhé straně nižší gramotnost umožňuje místním lídrům ovlivňovat masy, manipulovat volby apod. Pro mne osobně je umožnění přístupu ke vzdělání pro rozvoj celého kontinentu to zásadní a jsem ráda, že školní docházka v Zimbabwe je povinná, byt´ limitována finančními zdroji rodiny.

• Ve vzdělávání v některých afrických zemích panuje také výrazná nerovnost pohlaví, že? Jak to, že dvě třetiny z negramotných jsou ženy?  

Pokud rodina má více dětí a omezené zdroje upřednostňuje vzdělání chlapců, děvčata jsou vedeny k domácím pracím, pomáhají v hospodářství a poměrně brzy se provdávají. Z hlediska nízkopříjmové rodiny se investice do vzdělání děvčete nevrací a může si ji dovolit převážně střední třída. Jiná je pochopitelně situace ve městech, kde se do prvních ročníků škol dostávají jak dívky tak chlapci, při čemž část děvčat dokončí jen několik prvních ročníků. S jejich dospíváním narůstají v některých zemích problémy, zda mohou do školy nadále docházet nebo musí mít oddělené třídy.

• Jak hodnotíte celkovou úspěšnost charitativních pomocí pro africké země?

Upřímně řečeno, některých si velice vážím a pokud mohu, ráda o nich podám reference, další spousta je pro mne spíše úspěšnou firmou s charitativním zaměřením a další sociálním podnikem, který zaměstnává spoustu lidí s malým konečným efektem pro místní komunity. Nechci nikomu upírat dobrou vůli pomáhat, sama však jsem se rozhodla cíleně pomoci jedné komunitě a dlouhodobě. A také s ní něco sdílet, takže během svých cest každoročně v Tengenenge bydlím, pomáhám při výuce ve škole a ještě pomáhám při šití drobných výrobků místních žen. Beru to jako kompenzaci mého hektického života uprostřed Evropy.

Emil Holub

• Zosobněním české afrikanistiky je nepochybně cestovatel Emil Holub. Jak velkou stopu jsme jako český národ v Africe díky němu zanechali?

Na osobnost Emila Holuba může být jako Češi skutečně pyšní... A i když se jeho popularita pohybuje ve vlnách, kdy je vyzdvihován nebo zatracován, je jeho přínos k poznání Afriky ve středoevropských poměrech zásadní. Jednak nás dodnes fascinuje svým záběrem, smyslem pro detail a vším, co nám zanechal ve svých cestopisech. Další hmatatelné pozůstatky jeho působení se skrývají v archivech, ve sbírkách Náprstkova muzea a dalších středoevropských institucích či v jednotlivých českých školách. Konečně byla zkatalogizována jeho sbírka předmětů, v dvou posledních desetiletích byl připomenut na řadě výstav, a to nejen v Čechách, ale i v Africe. Vyšla obsáhlá moderně zpracovaná publikace o jeho životě.

Jsem hrdá na to, že naše tehdejší ambasáda v Harare zrealizovala odhalení busty Emila Holuba před muzeem v Livingstone v Zambii, že jsme vydali reedici jeho popisu Viktoriiných vodopádů a že jsme připomněli a doložili, že Emil Holub byl jejich prvním kartografem. Ambasáda mi poskytla také příležitost uplatnit putovní výstavu o Emilu Holubovi hned v několika státech jižní Afriky. V Zimbabwe, Zambii, Botswaně a JAR.

• V září plánujete o Emilu Holubovi výstavu v Žatci. Co divákům nabídne, na co se můžeme těšit?

S regionálním muzeem v Žatci spolupracuji velice ráda. Jednak jsem poznala paní ředitelku Holodňákovou jako skvělou kolegyni ještě v období, kdy jsem pracovala v Oblastním muzeu v Lounech, jednak mi pracovníci muzea připravili skvělé podmínky pro realizaci mé výstavy „Emil Holub a Slapy Viktoriiny“ v roce 2012. Na výstavu se mi tehdy podařilo zapůjčit pro srovnání o původní sbírkové předměty Emila Holuba z Náprstkova muzea.

Letošní připravovaná výstava s názvem ,,Tam za řekou Zambezi“ bude komornější. Budu se snažit přiblížit návštěvníkům touhu, která Emila Holuba do těchto končit vedla, nehody a protivenství, které mu znemožnily cestu dokončit a také podtrhnout krásu tamní krajiny, kam můžeme nyní bez problémů zavítat. Možná, že to bude i výstava trochu nostalgická, bude v mém profesním životě totiž poslední. Vernisáž je plánována na 3. září a věřím, že se v tomto termínu skutečně uskuteční.

Děkujeme za rozhovor.