Fotografie mě prostě baví. Už skoro půl století. Laurencia Helásková má zálibu ve stylu holandských malířů

Fotografka Laurencia Helásková už několik let dokumentuje život a dění v podbořanské umělecké škole, ve městě, zaznamenává svatby, pohřby, vítání občánků, narození dětí… Svými fotografiemi dělá radost mnoha lidem. Co dělá radost anebo naopak starosti jí samotné? Odkud pochází a co ráda dělá v soukromí? S paní Laurencií jsme si povídaly o jejím jménu a dávné volbě papeže, o mlékárně i životě na vesnici, o slavných předcích, klavíru i zbrojovce, o výtvarném nadání a holandských malířích. Její životní záběr je opravdu široký. Tím hlavním, čemu dává celé srdce, zůstává fotografování a péče o syna.

Máte krásné a neobvyklé jméno Laurencia. Prozradíte jeho původ?

Je to latinské jméno (český ekvivalent pro mužskou podobu je Vavřinec, ženská podoba jména u nás není, poznámka redakce). Správně se to píše Laurentia, upravili mi to v rodném listě. Rodiče si dali s výběrem jména pro mě asi hodně práce ? Kdysi dávno, 22. 11. 498, byl volen papež, a jedním z kandidátů byl tehdy i Laurentius. Dokonce byl i zvolen, ale církev byla rozpolcená, podporovala ho jen menšina, a tak nebyl nakonec papežem uznán. Já jsem se pak narodila na jeho „výročí“, ale o dost později – 22. 11. 1965.

Mlékárenská škola

Kde jste se narodila? Kde vyrůstala a studovala?

Moje rodné město je Humenné, vyrůstala jsem v Kamenici nad Lipou, vystudovala jsem Střední průmyslovou školu mlékárenskou v Kroměříži, mám jeden semestr práv. Pracovala jsem jako vedoucí ve výrobně jogurtů a tvarohů v Jihočeských mlékárnách. Od roku 1989 do 2006 jsem žila v Měcholupech u Žatce, kde jsme s tehdejším manželem zakoupili domek.

V době sametové revoluce jste byla čerstvá maminka?

Ano, byla jsem na mateřské s dvouletou dcerou a ročním synem. Už tehdy jsem věděla, že je s ním „něco špatně“. O dva roky později mu byla diagnostikována oligofrenie, v té době se o autismu moc nevědělo. O další dva roky později jsem se se synem dostala do Motola, kde mi profesor Koutek sdělil, že jde nejspíš o autismus, a předal mi nacyklostylovaný materiál v němčině. Mateřská dovolená prodloužená z důvodu nepříznivého zdravotního stavu dítěte přešla na stav Péče o osobu blízkou.

Jak dlouho žijete v Podbořanech?

Již čtrnáct let. Od roku 2006.

Můžete porovnat Žatecko a Podbořany – kde je líp?

To je těžké porovnávat. Všude může být dobře, když se člověk naučí žít s tím, co je.

Možná to byl osud

Jaká byla vaše rodina, rodiče, sourozenci, děti?

Moji rodiče byli učitelé klavíru tehdy v LŠU (liduška = lidová škola umění, dnes ZUŠ). Možná to byl osud, že mě oslovil právě ředitel podbořanské ZUŠ, pro kterou dnes fotím čtvrtý rok. A dělám to ráda, to je pro mě trefa do černého. Ty děti jsou skvělé a učitelský sbor také. Jsem rozená Janečková, otec Petr byl nejmladší vnuk zakladatele Zbrojovky Janeček, později automobilky a motocyklové továrny JAWA. Byl ale také vnuk Karla Stárka – výrobce klavírů. Na matčině straně máme zase rod Jesenských - Jessenius. Sourozence nemám, maminka onemocněla na srdce. Mám jednu dceru, od ní jednoho vnuka, a dva syny, starší je autista. Při péči o něj se střídám s mladším synem.

Jaké je to mít syna autistu? Nebylo to dříve složitější, než teď?

Nemyslím, že by to bylo dříve složitější. Ty německé materiály od pana profesora z Motola mi daly základ, který jsem si sledováním situací postupem času zdokonalovala. Dnes synovi je 32 let. Jeho stav sice vyžaduje dozor 24 hodin denně, ale za ta léta vytrvalé, systematické a hlavně důsledné práce s ním se nakonec rozmluvil a jeho záchvaty spojené s autismem se výborně eliminují pomocí běhny (běžící pás bez motoru). Autisté mívají zálibu v rychlejší chůzi, využila jsem toho.

Jak dlouho fotografujete?

Fotím od svých dvanácti let. Na průmyslovce jsem využila možnost používat temnou komoru, tehdy se fotilo na film a fotografie se „vyvolávaly“. Už tehdy se mi formovaly jakési první zakázky od jiných studentů. Později, v roce 1987, jsem se umístila na 1. místě v oboru fotografie ZUČ (Zájmově umělecká činnost), kde jsem získala diplom a velkou broušenou mísu… (smích)

Vzor Josef Sudek

Měla jste nějakého učitele, fotografický kurz, fotografický vzor? Zdokonalujete se jako fotografka?

Jako prvního musím zmínit učitele výtvarného oboru v LŠU, který mi sdělil, že u mě shledává jisté výtvarné nadání. Začala jsem se více zajímat o dějiny výtvarného a sochařského umění. Zpočátku byla u mě fotografie jen hlavně dokument zachycující jistou událost, místo. Až později jsem se snažila vložit do fotografie trochu toho výtvarna, zakoupila jsem si knihy o fotografii a fotografování, prošla jsem kurzem. Loni jsem po 25 letech prošla novým kurzem, studuji další publikace světoznámých fotografů. Můj vzor je Josef Sudek, antické sochy a holandští malíři.

Co nejraději fotíte?

Mám poměrně široký repertoár. Kromě ZUŠ fotím rovněž pro město Podbořany a město Kryry. Mezi stálé zákazníky patří také velmi šikovná výtvarnice a učitelka z Chyše, pro kterou fotím produktové foto. Spolupracuji s Kostelem Božího Spasitele v Podbořanech. Pak fotím jednorázové akce, kdy se ozve zájemce o portrét, rodina pro rodinné nebo těhotenské focení, svatby, děti, narozeniny, pohřby, fotila jsem ale i motokrosové závody, šachový turnaj, setkání majitelů vozů Lexus a podobně.

Máte nějakou humornou příhodu z fotografování?

Spíš trapnou v můj neprospěch. Fotila jsem svatbu. Poprosila jsem ženicha, aby si stoupl za nevěstu a objal ji kolem pasu. Jenže v zápalu boje jsem si neuvědomila, že velmi štíhlý ženich bude mít trošku problém s méně štíhlou nevěstou...

Výstava je připravená

Mohou vaše fotky lidé někde vidět, vystavovala jste, plánujete další výstavu?

Moje tvorba je na Zoneramě: www.zonerama.com/laurencia/414696 a na mých webových stránkách: foto-lh.eu, kde je i ceník. Poslední výstavu s vernisáží jsem měla loni v červenci v Kostele Božího Spasitele v Podbořanech. Letošní výstava je připravená, ale zatím byla pozastavená. Když se situace bude vyvíjet dobře, tak by měla být zahájena v kostele Božího Spasitele 22. června.   

Kolik stojí takové fotografování?

Mě nebo zákazníky? U mě je důležitý vklad do vybavení, které není zrovna nejlevnější. U zákazníků záleží na tom, co, kde a kolik záběrů se fotí. Ceník je na mých webových stránkách. Ceny jsou velmi lidové, protože fotografování mě prostě baví už skoro půl století. Například komplet svatba od příprav po první tanec u mě vyjde na 2500 Kč.

Máte vlastní studio – ateliér, kde fotíte na objednávku?

Ano, mám ateliér doma, ale je mobilní, mohu s ním cestovat. Mám i vlastní fotostan na produktové foto.

Přiblížíte nám svou fotografickou výzbroj? Technika „profíka“ vždy vypadá jako pořádný a dost složitý arzenál. A jaký je váš oblíbený foťák?

Mám Canon EOS 5D Mark IV, Canon EOS 6D Mark II, Canon EOS 7D Mark II a několik objektivů, protože různé akce vyžadují různé objektivy, mám několik stativů, pozadí, studiových lamp, blesků, polarizačních filtrů... Zvětšovací přístroj a vývojku s ustalovačem už nemám. Na portréty v krajině používám Canon D5 a objektiv s ohniskem 85 mm, na krajinu zase 24 mm, na zvěř 600 mm, ale to už jsou celkem známé technické záležitosti. Oblíbený fotoaparát je pro mě vždy Canon.

Příroda a zátiší

Máte nějaké oblíbené místo na fotografování?

Ano, pěkná místa jsou třeba hned tady v našem regionu. Velmi fotogenický je park v Krásném Dvoře, Stekníku, Valči, Manětíně.

Máte nějaké další koníčky?

Vzhledem k postižení syna bych asi další koníčky nestíhala. Raději jeden – velký kůň s celým srdcem, než víc koníčků s kousíčky...   A když už se ten volný čas najde, tak ráda občas kreslím, také poslouchám Beethovena a čtu Platona a Sokrata. 

Svět teď omezila pandemie koronaviru. Co děláte v této době?

V soukromí a v době pandemie nejraději fotím zvířata, přírodu a zátiší ve stylu holandských malířů. Zbytek denního režimu je vlastně stále stejný.

Děkuji za rozhovor. Přeji vám hodně štěstí a radosti z fotografování a života.

I já děkuji za příjemné setkání a rovněž přeji vám i ostatním dobrým duším klidné dny.

Alla Želinská