,,V lounské farnosti jsem doma. Služba je pro mne radostí,“ říká její nový administrátor P. Vít Machek

Lounská farnost má od 1. ledna nového správce. P. Vít Machek pochází ze Smržovky, malého města v Jizerských horách, narodil se v roce 1981 v Jablonci nad Nisou. Po maturitě na Střední průmyslové škole strojnické v Jablonci pracoval rok jako pastorační asistent v jablonecké farnosti, později nastoupil na místo provozního konstruktéra a technologa v Desné, kde strávil téměř sedm let. Co pro něj znamená služba lounské farnosti, kolik lidí chodívá průměrně na nedělní bohoslužby, jak zareagovali na vyhlášení celostátní karantény, proč se rozhodl stát se knězem a jak se vypořádal s životem v celibátu? Na to jsme se ptali nástupce arciděkana Horáka P. Víta Macheka.

    • Před třemi lety jste se stal v lounské farnosti farním vikářem. Od letošního roku jste se stal administrátorem farnosti. Jak se liší činnost farního vikáře a administrátora farnosti?

Úkolem každého kněze je na prvním místě starost o duchovní potřeby jemu svěřených věřících. A to je stejné, ať je to administrátor farnosti (to je v podstatě totéž, co farář), nebo farní vikář (pro něho je mezi lidmi vžito označení kaplan). Farář za to zodpovídá a kaplan mu pomáhá. Krom duchovních záležitostí má farář také zodpovědnost za fungování celé farnosti, koordinování aktivit farnosti a také hmotnou správu. To už je docela slušný balík starostí, který kaplana do velké míry míjí.

    • Prozraďte, co pro Vás znamená služba lounské farnosti?

Když jsem v lednu 2017 poprvé přijel do Loun, byl jsem teprve necelý rok knězem. Nevěděl jsem, jak dlouho ve farnosti zůstanu. Na svém předchozím místě v Liberci jsem jako kněz nebyl ani celý rok – kaplani se většinou rychle mění, aby získávali zkušenosti z různých míst. Po třech letech jsem už v lounské farnosti doma a domů se vracím do Loun. A služba v lounské farnosti je pro mne radostí.

    • Jaké první konkrétní úkoly či kroky jste si stanovil?

Dal jsem si předsevzetí, že se budu na prvním místě vždycky věnovat lidem. Papírování a starost o kostely neuteče, ale lidé, když se jim nevěnujete, už podruhé přijít nemusí.

    • Co Vás ve Vaší nové funkci nejvíce baví? Co Vám dělá radost, co Vás naplňuje?

Úžasná je práce s dětmi, protože od nich dostanu rychle zpětnou vazbu. Rád mám taky všechna setkání s lidmi, u nichž vidím zájem o věci víry. Ale to není tak nové, to jsem dělal už jako kaplan.

Dvacet kostelů

    • Velkou výhodou ve Vaší nové funkci určitě bylo, že jste farnost znal. Kolik kostelů a kaplí se na území lounské farnosti vlastně nachází?

Mohl jsem ji v klidu poznávat po ty tři roky. Jen projet celý rajón autem za jeden den je obtížné, pokud se na každém místě alespoň na chvíli zastavím. V současné době je z Loun spravováno deset historických farností, které zahrnují 20 kostelů a stejný počet kaplí. Některé kostely a většina kaplí je ve vlastnictví obcí, které se starají o jejich údržbu. I tak zůstává spousta starostí o vesnické kostely na hrbu farnosti. Kdybych neměl ochotné spolupracovníky a podporu biskupství, těžko bych to mohl zvládnout.

    • Jak jsou na tom sakrální stavby, co se týče technického stavu? Kde vidíte nedostatky?

Různě. Mám velikou výhodu v tom, že můj předchůdce byl praktický a dokázal si s ledasčím poradit. Když ale máte na starosti tolik staveb, které jsou sice památkově chráněné, ale mnohé na pokraji demolice, nemůže být všechno honem krásné. Velkým problémem je v poslední době zvláště skokově narůstající byrokracie a někdy až nesmyslné předpisy, které brání pružnějším opravám. Přesto je celkový stav památek na Lounsku velmi dobrý.

    • Plánují se nějaké rekonstrukce?

Probíhá statické zajištění kostela sv. Prokopa v Pochválově a oprava střechy kostela sv. Havla v Počedělicích. V Černčicích se pak restauruje hlavní oltář kostela sv. Vavřince. Je naplánováno restaurování památného zvonu v Cítolibech a výměna střešní krytiny věže kostela sv. Kateřiny Alexandrijské v Oboře.

    • Louny mají necelých 19 tisíc obyvatel. Kolik lidí tak průměrně chodívá na nedělní bohoslužby?

Při posledním sčítání účastníků nedělních bohoslužeb v loňském roce bylo v kostele sv. Mikuláše v Lounech napočítáno 97 osob. Nevím, jestli je to průměrné číslo, tehdy se mi zdálo, že zrovna tu neděli bylo v kostele trochu méně lidí, než obvykle. Ale moc daleko od průměru to asi nebude.

Bohoslužby bez lidí

    • Z důvodu vyhlášení celostátní karantény byly veřejné bohoslužby i všechna ostatní společná i osobní setkání zrušena. Jak jste na nenadálou situaci zareagovali?

Celá situace kolem nového neznámého viru byla zpočátku provázena velkou nejistotou a otázkami, co bude možné zachovat a jak udržet fungování farnosti. Po vyhlášení karantény se dále konaly bohoslužby bez účasti lidu, a to ve stejných časech, jako před vyhlášením karantény. Někteří lidé z města se pak ptali, proč zvoní zvony, když mše nejsou? Ale mše se konaly, jen bez fyzické účasti věřících. Když někoho máte opravdu ráda, tak Vašemu vztahu chvilkové odloučení neuškodí, hlavně musíte vědět, že on na Vás právě tak myslí jako Vy na něho. A to říkaly právě ty zvonící zvony nad prázdným kostelem. Mysleli jsme při mši na všechny ty, kteří by tam, nebýt viru, určitě byli. To chvilkové odloučení se nakonec ukázalo jako dost dlouhé, proto někteří individuálně po domluvě a za dodržení stanovených podmínek přicházeli pro duchovní posilu.

    • Zprostředkovávali jste například mše v online přenosech?

O zprostředkování online přenosů jsme přemýšleli, ale nebyli jsme na dostatečně kvalitní přenos technicky připraveni. Možností, jak se takto na dálku účastnit bohoslužby bylo jistě víc než dost, tak to nebylo nezbytně nutné. Ale čím dál víc chyběl osobní kontakt mezi knězem – pastýřem a věřícími – ovečkami. Proto vznikla myšlenka natočit nějaký povzbudivý pozdrav a poselství pro farníky lounské farnosti. Chtěl jsem to zrealizovat na 4. velikonoční neděli, protože té se říká neděle Dobrého Pastýře. Dřív ale byly opět umožněny veřejné bohoslužby, byť v omezeném počtu.

    • Jak probíhají bohoslužby nyní? Jak udržujete kontakt s věřícími?

Nyní, jak se postupně rozvolňují podmínky, umožňuje se větší počet účastníků bohoslužeb. Po zveřejnění povoleného počtu se věřící nahlašovali telefonicky nebo e-mailem, abychom nepřesáhli limit. Zpočátku epidemie jsem měl trochu starost, aby nikdo z věřících nebyl odříznut v samotě, na všechny kontakt nemám. Navzájem se nám podařilo se propojit a bylo i dost ochotných k případné pomoci.

    • Někteří lidé říkají, že koronavirus je pro lidstvo Božím trestem. Jste téhož názoru?

Bůh není dráb, který by člověka za každý chybně udělaný krok v životě musel trestat. My lidé bychom to asi na jeho místě udělali, proto taková rychlá vlna tohoto výkladu. Nicméně mnoho lidí na tuto situaci zareagovali okamžitou nezištnou pomocí potřebným. Možná jim k tomu ta situace pomohla a bez ní by nic takového nikdy neudělali. Aby pandemie zatřásla s otrlými, byla by asi potřeba silnější dávka a ti slabší by to už nemuseli vydržet …

    • Jaký máte názor na křesťanská rádia a televizní stanice? Obzvlášť v této době, kdy jsou pro některé lidi jediným spojením se světem a možností společných modliteb…

A pro některé starší a nepohyblivé lidi i mimo tuto dobu… Rád bych řekl, že takoví nejsou, že všechny stihnu navštívit, nebo za nimi poslat někoho ochotného. Bohužel se to nedaří, a tak mám velkou radost z fungování křesťanského radia a křesťanské televize. Mám čerstvou zkušenost z domu s pečovatelskou službou, jakou radost a útěchu tyto stanice dokáží starším věřícím přinést a za to jim patří velké poděkování.

Boží volání

    • Roku 2008 jste započal přípravu na kněžství v Teologickém konviktu v Olomouci. V roce 2016 jste byl v Jablonci nad Nisou vysvěcen na kněze. Proč jste se rozhodl stát se knězem?

Pokud pominu dětské představy, pozvání ke kněžství do mé mysli přišlo někdy počátkem dospělosti. Tehdy jsem měl představy o životě jiné, a tak jsem toto pozvání odmítl. Mám tím na mysli to, čemu my křesťané říkáme Boží volání. A jako by Bůh řekl: OK, jak chceš. Ale přesto to ještě po několika letech přišlo znovu. A to už jsem si tak jistý nebyl. Hodně mi v mém rozhodování pomohl příklad kněží, které jsem znal. Jedním z nich je zemřelý jablonecký děkan P. Antonín Bratršovský, který mne jako malé děťátko křtil a jemuž jsem po maturitě rok pomáhal na jablonecké faře. Mého rozhodnutí pro kněžství se nedožil a kdoví, zda jsem právě kvůli němu po jeho smrti nedostal ještě jednu šanci.

    • Jaká byla reakce Vaší rodiny a známých?

Rodiče a sourozenci toto rozhodnutí očekávali a možná jim to bylo jasné dřív než mně samotnému. U ostatních to asi překvapení bylo, protože jsem měl už osm let po maturitě.

    • Kdo vlastně může svátost kněžství přijmout? Jsou nějaká pravidla? Je nějaká věková hranice?

Věková hranice stanovena není. Kdo se chce stát knězem, musí projít šestiletou přípravou, která zahrnuje krom magisterského studia teologie také společnou duchovní přípravu v semináři. Celá tato příprava by postrádala smysl, kdyby nepředcházelo to, co jsem popisoval jako Boží volání. Vnitřní dotek, který se těžko dá popsat. To se musí zažít a člověk si to nevymyslí. Pak víte, že stát se knězem je pro Váš život to nejkrásnější povolání, které můžete mít. O samotném přijetí kněžského svěcení pak rozhoduje biskup a ti, kteří se podílejí na přípravě kandidáta.

    • Kolik je v České republice kněží? Je o studium a profesi zájem?

V celé České republice je asi 1800 kněží, z toho v litoměřické diecézi působí 115 kněží. Zde, na severu a západě České republiky je kněží nejméně, ale také je zde nejméně lidí, kteří mají o službu kněze zájem. V mnohých anketách a žebříčcích nedávné doby kněz obsazoval poslední místo, co se týká oblíbenosti povolání a úcty k němu. A to všechno je malou motivací. V šesti ročnících přípravy ke kněžství má litoměřická diecéze pouze dva kandidáty, ale spíše bychom měli žasnout nad tím, že v současných podmínkách je ještě někdo ochoten Boží pozvání přijmout.

Život v celibátu

    • Je pravdou, že kněží v římskokatolické církvi musí dodržovat přísný celibát? Jak jste se s tím vypořádal?

Požadavek života v celibátu je součástí povolání ke kněžství. Pokud jsem se chtěl stát knězem, musel jsem také chtít žít v celibátu. Nepovažuji to za ztrátu nebo ochuzení svého života. Nechci tím samozřejmě říct, že bych si nevážil života v manželství, nebo považoval intimní život za něco špatného. Já jsem se toho zřekl pro Boží království. Zdá se mi, že největší odpůrci celibátu jsou ti, kteří si vůbec nedokáží představit, že by něco takového mohlo být možné, ale přitom se jich to vůbec netýká.

    • Myslíte si, že kdyby bylo u kněží od celibátních požadavků upuštěno, byl by o profesi větší zájem?

Jsem přesvědčený o tom, že ne. Možná by se našlo několik jednotlivců, kteří by chtěli život v manželství a kněžství spojit. Třeba by se to i někomu podařilo po celý život příkladně žít. Ale já chci mít k celibátu po celý život takovou úctu, jakou má manžel ke své milované manželce a nikdy se jí nevzdá.

    • Kolik času Vám zabírá péče o lounskou farnost a víru? Máte čas na Vaše koníčky? Co děláte ve svém volném čase?

Přestože jsem v lounské farnosti už déle než tři roky, seznamuji se nyní s mnohými mechanismy a zákonitostmi farnosti, které jsem jako kaplan nevnímal. Takže volného času je nyní poskrovnu. Když se nějaký čas vyšetří, snažím se navštěvovat své rodiče v Jizerských horách, případně vyrazím do Českého středohoří.

Děkujeme za rozhovor.