U vody nás drží hlavně skvělá parta, říkají čeští reprezentanti v rychlostní kanoistice, otec a syn Slaninovi

Když otec a syn Slaninovi, oba Vladimírové, sečtou roky strávené jízdou v závodní kanoi, dá jim to úctyhodných padesát let. Ať každý zvlášť či společně, dokázali z divokých koryt řek vylovit tolik medailí, že by s nimi mohli pomalu dláždit žatecké chodníky. V dosavadní historii sjezdu na divoké vodě jsou jedinou rodinnou posádkou, která dokázala na nejvyšší světové úrovni vybojovat medaile na debl-kanoi.

 Co je pohání, jak prožívají letošní sezonu bez závodění, jaké mají plány do budoucna nebo co je u vody ještě drží, se dozvíte v následujícím rozhovoru s oběma špičkovými závodníky oddílu Loko Žatec. (poznámka redakce: rozhovor vyšel 6. května v tištěném vydání Žateckých novin).                                     

Nebýt omezení kvůli nákaze koronavirem, jak by probíhala letos vaše sezóna? Jaké závody byste měli už za sebou?

V. Slanina st.: Letos by nás čekala zkrácená nominace na mezinárodní závody, a to formou dvou závodů, které by se konaly na Šumavě - Čeňkova pila a na řece Moravě v Hanušovicích. Z výsledků na těchto závodech by se první čtyři lodě v každé kategorii zúčastnily Mistrovství světa v USA v Atlantě. Na debl-kanoi jsme měli nominaci již vyjetou z podzimu, mladší z nás ji měl vyjetou v podstatě i na singlu, kromě jednoho závodu. Proto byla před nouzovým stavem motivace i naše příprava velmi intenzivní. V podstatě od konce sezony 2019 neskončila a ihned po skončení sezony jsme začali trénovat na letošní vrchol sezony. Bohužel vzhledem k situaci s nemocí Covid – 19 je vše jinak a mistrovství světa se bez náhrady zrušilo.

O které závody jste tedy díky pandemii ještě přišli?

V. Slanina ml.: Jak už otec zmiňoval, přišli jsme o možnost startovat na MS v USA a samozřejmě celý seriál Českého poháru i Mistrovství republiky ČR je zřejmě pro letošek v nedohlednu.

V. Slanina st.: Já jsem měl jet ještě v listopadu na mistrovství světa dračích lodí do Indie. Bohužel asi ani toto zřejmě kvůli koronaviru nedopadne. Já jsem letošní sezonu bral jako vyvrcholení mé dlouholeté, myslím úspěšné sportovní kariéry, přeci jenom už mám svůj věk a trénovat pětkrát až šestkrát v týdnu je opravdu náročné. Od příští sezony jsem sice chtěl závodit, ale trochu zvolnit.

Myslíte, že se dají některé závody ještě stihnout?

V. Slanina ml.: Podle informací, které z Českého svazu kanoistů dostáváme, by se mohly konat závody v červnu, a to zřejmě sprinty na některé z umělých tratí. Teoreticky by se tak mohlo konat i Mistrovství ČR ve sprintu a koncem léta v klasickém sjezdu na Lipně. Zatím to ale není potvrzeno a vláda konání takových akcí vzhledem k situaci momentálně zakazuje.

Můžete zavzpomínat na svoje začátky?

V. Slanina ml.: To už je opravdu doba, co se člověk „vozí“. Otec začal chodit do loděnice bezmála před třiceti lety a pro mě to všechno začalo v roce 1999. V roce 2000 jsem jel svůj první závod v životě jako předžáček, tehdy jsem jezdil slalom a ten jsem dělal výhradně až do roku 2005/2006, kdy jsem přesedlal na sjezd. Nejdříve kajak K1 a v roce 2007 C1, tedy singl kanoe, na které jezdím prioritně dodnes. Od mých patnácti let jsme pak začali s otcem jezdit společně na debl-kanoi a začali jsme se zúčastňovat českého poháru na našich nejtěžších tratích. Bylo to pro mne tehdy dost náročné. Jak fyzicky, protože v patnácti letech ještě nemá člověk sílu a vytrvalost jako dospělý muž, tak i psychicky. Některé tratě jsou opravdu extrémní a ne každý závodník si na ně troufne nastoupit, nepočítám, že většina z nich se koná velmi brzy na jaře a na našich horách, kde jsou v té době podmínky víceméně zimní. Myslím, že i pro otce to muselo být náročné, plus v té době zodpovědnost za mě. Ale s přibývajícími roky jsme se posunuli a přišly s tím i první větší úspěchy. Začátky už jsou opravdu historie.

Oba jste toho na vodě hodně dokázali. Kterých úspěchů si ceníte nejvíc?

V. Slanina st.: To je poměrně těžké takhle říct. Těch úspěchů je docela dost, každé pěkné umístění na mistrovství světa a Evropy, světovém poháru nebo mistrovství ČR má pro mne osobní hodnotu. Ale možná první velká společná medaile z debl-kanoe v dlouhém závodě se synem z roku 2012 ze světového poháru z Kraljeva v Srbsku, kde byl syn ještě juniorský reprezentant a nikdo s námi nepočítal. Startovali jsme jako první, papírově nejslabší loď. Skončili jsme třetí a dokázali jsme porazit i úřadující mistry světa, včetně dalších špičkových posádek té doby, včetně celé naší reprezentace. Pro mne byl tento závod, co se fyzického vypětí týče, asi nejtěžší v životě. Pak už jsem se nikdy v cíli vyčerpáním opravdu nepozvracel! Dále loňská bronzová medaile v závodě sprintových družstev z mistrovství světa, které se jelo ve Španělsku.

Pro nás mají tyto medaile ze světových pohárů a mistrovství světa i další zvláštní hodnotu. Jsme totiž v celé historii světového sjezdu jediná rodinná posádka otec-syn, kteří dokázali na nejvyšší – světové úrovni vybojovat medaile v jedné lodi, debl-kanoi. Možná bych ještě vzpomněl loňský titul na mistrovství Evropy v dračích lodích ze Španělska, kde jsem jel první ostrý závod a hned jsem se stal mistrem Evropy. Potom si ceníme i medaile z loňského spritového závodu českého poháru a současně mistrovství republiky v Č. Vrbném, kde jsme porazili, až na jednu posádku, všechny naše medailisty z mistrovství světa a Evropy. Je toho opravdu více, ale něco si už ani nepamatuju.

V. Slanina ml.: Za sebe mohu říct, že si cením všech individuálních medailí z Mistrovství světa a Evropy. Z juniorské reprezentace jich mám opravdu hodně. Ze seniorské reprezentace jsou to bronzy ze sprintů na mistrovství světa 2016 a 2019, dále pak bronz ze Slovinska na ME 2019 a sprintového zlata z Makedonie 2017. Zde jsem zajel mimo jiné i svůj nejlepší závod v klasickém sjezdu na dlouhé trati a byla z toho stříbrná medaile na Mistrovství Evropy. Těchto úspěchů si cením paradoxně více než individuálního titulu mistra a vicemi-stra světa do 23 let v rakouském Murau 2017, nebo všech titulů mistra světa ze závodů družstev co mám. Přestože to jsou mé nejlepší výsledky v kariéře. Nepočítám vítězství čtyř světových pohárů a dalších jiných medailí z evropských pohárů a další. Sám si spoustu věcí už ani nevybavím. To jsou asi úspěchy, kterých si cením zřejmě nejvíce. Nepočítáme domácí závody.

Můžete našim čtenářům přiblížit, jak probíhají vaše tréninky? Na co se především zaměřujete? Dá se sjezd na divoké vodě vůbec natrénovat na klidné Ohři v Žatci?

V. Slanina st.: To je věc, která se zde zdá nemožná, ale opak je pravdou. Trénink sjezdu na divoké vodě v Žatci se rovná minimálně hodině utrpení v lodi plus suchá příprava v posilovně a další aktivity. Podmínky pro pádlování jsou zde opravdu tvrdé. Je to dřina. Člověk musí minimálně 4x až 5x v týdnu na Ohři, kde jsou převážně mělčiny a proud zcela chybí. Je to v podstatě rybník a než člověk „nakroutí“ něco, aby trénink měl opravdu efekt, musí se opravdu zapotit. Nácvik nějakého chování lodi na vlnách nebo v proudu je tady nemožný. S tím pak bojujeme až na divoké vodě, rozvodněných řekách, nebo na soustředěních v zahraničí a na místě konání závodů. Což je někdy dost náročné. Nejhorší je trénink sprintů, ty se jezdí téměř výhradně na umělých tratích, a to zde úplně chybí. Paradoxně, co se týká fyzické připravenosti na závody, jsou to ale nejlepší podmínky. Na závodech pak člověk vydrží možná o něco víc i v situacích, kdy konkurenci již dochází morálka. A to může rozhodovat.

Stále ještě otec trénuje syna? Nebo se už vaše role obrátily?

V. Slanina ml.: No, dřív to tak jednoznačně bylo, dnes je situace zcela jiná. Dnes každý trénujeme podle svých časových možností, většinou už nezávisle na sobě na singl-kanoích, ale samozřejmě se sejdeme i společně. Na závodech, co se debl-kanoe týká, se vždy musí domluvit na všem spolu oba závodníci, ale vzhledem ke zkušenostem ze singl-kanoe, obzvlášť z těžkých tratí, se většinou po domluvě ujímám vedení lodě já. Ale na deblu by sám člověk nic nevymyslel, vždy je nutno obou závodníků. Pokud by otec na mé rozhodnutí na trati nepřistoupil a nezareagovali bychom stejně, tak jak je nutné, bylo by to často fatální. Na komunikaci při závodě a vzájemném respektování se je to postavené. Pak to funguje a ne s každým může člověk sednout na divoké vodě do debl-kanoe. Chce to léta zkušeností, důvěry a karambolů (smích).

Jak důležité je ve vašem sportovním odvětví umět číst vodu? A dá se to naučit?

V. Slanina st.: Pro náš sport celkově, jak pro sjezd nebo slalom, je to zásadní podmínka. Kdo to neumí, nemůže nikdy konkurovat ostatním. Na to se přijde ale hrozně brzy. Samozřejmě naučit se to dá jako cokoliv jiného, ale v závodech, kde rozhodují kolikrát desetiny a setiny, i malá chyba ve „stopě“ je zásadní. Je to jen o tom jezdit, jezdit, občas i plavat a zase jezdit (smích). Trvá to roky než se člověk opravdu „vyjezdí“.

Kolik stojí taková závodní loď? Jak často ji obměňujete?

V. Slanina ml.: Tohle, jak by se dalo čekat, je největší problém. Materiál na sjezd, stejně tak slalom, je velice nákladný. Není nic neobvyklého, že nové lodě jako kajaky a singly se pohybují okolo 40 000 korun, někdy i více, a debl-kanoe je záležitostí v cenové relaci od 65 000 do 80 000 Kč. Je to nesmírně nákladné a je nutné si uvědomit, že to není trvalá investice. Lodě jsou poměrně křehké a není zas takový problém je na některé z našich tratí pohřbít nebo minimálně poškodit tak, že na vrcholné akce je už nepoužitelná. To je všechno už v rukou závodníka a také trochu štěstí a náhody. Závodníci, kteří mají od svých klubů podporu a pár takových u nás opravdu je, si mohou dovolit na každé mistrovství světa novou loď. To znamená, že jedna loď – maximálně na dvě sezony. To je pro nás ale science-fiction. Já momentálně jezdím na své jediné, a to závodní lodi, kterou mám od roku 2015, tudíž sezón pět. Vzhledem k pořizovací ceně, kterou člověk řeší ve své vlastní režii, je to pochopitelné. Máme samozřejmě tréninkové lodě. Debl-kanoi máme teď poměrně novou i díky městu Žatec a mateřskému klubu, a toho si moc vážíme, ale i tak jsme museli zakoupit zánovní loď jetou jen na mistrovství světa. Na novou zkrátka běžně člověk nemá. Naštěstí se nám mockrát potvrdilo, že jen o top materiálu to není, i když je to samozřejmě hrozně znát. Nepočítáme dále pádla, která se občas lámou, a výbavu vodáka, to jsou další a další náklady.

Co vás u rychlostní kanoistiky takovou dobu drží?

V. Slanina st.: Samozřejmě do určité doby to byla motivace závodit a měřit se s ostatními závodníky. Případně se podívat do zahraničí na vrcholné akce jako evropský a světový šampionát, světové poháry, maratony a další závody. Ale i soustředění a různé přípravy s přáteli a týmem. Dnes nás u závodění drží už opravdu výhradně lidé, se kterými se díky tomu setkáváme, kamarádi a pak už železná košile zvyku dvaceti a více let závodění a některých z výzev, které se pokaždé opakují, a to ve formě některých našich vyhlášených tratí nejen v Česku.

Máte nebo měli jste nějaké sportovní vzory?

V. Slanina ml.: Osobně se přiznám, že sportovní vzor jsem vyloženě neměl. Oceňuji některé závodníky přímo ve sjezdu na divoké vodě, protože někteří, ačkoliv se člověk pohybuje kolem sjezdu opravdu dlouho a má něco za sebou, stále dokazují, že se to dá posunout ještě dál. Je ale spoustu fenomenálních sportovců ve všech různých sportech a vybrat si jednoho, je pro mne nemožné.

V. Slanina st.: Ani já žádný vzor nikdy neměl. Já uznávám každého sportovce, který v jakémkoli sportu něco dokázal. Sám moc dobře totiž vím, co je dřina, odříkání si jiných věcí. Lidé často vidí pouze jen úspěch a ty medaile na krku, ale co se za tím skrývá, už nevidí.

Doma jste v klubu Loko Žatec. Máte tam nějaké následovníky?

V. Slanina st.: Co se týče slalomu, tak tam mládež je, a je tam dost šikovných mladých závodníků, kteří by se mohli do budoucna o leccos prát. To je ale zásluha trenérů slalomu a také nasazení jejich rodičů. Nejvíce bychom samozřejmě vyzdvihli naší juniorskou reprezentantku Lucku Nesnídalovou, která má už juniorské medailové úspěchy z mistrovství světa i mistrovství Evropy. U sjezdu je to zcela odlišné. Není tam v podstatě nikdo. Momentálně je zde jeden jediný závodník, který se sjezdu věnuje a snaží se zúčastňovat důležitých a zásadních závodů zatím na domácí scéně, a to Martin Svoboda mladší. Ale sjezd kombinuje se slalomem a časem se teprve uvidí, kterou odnož zvolí za svou a bude se v ní realizovat. Při dnešní konkurenci je téměř nemožné závodit v obou disciplínách v plném nasazení. U nás je jen minimum jedinců, kteří to zvládají, a i tak je vždy jedna odnož na úkor druhé. Zkrátka konkurence je u nás opravdu veliká. A co se týče potencionálních sjezdařů do budoucna, jsme bohužel skeptici. Jednoduše řečeno, je to příliš nákladné, příliš veliká dřina a odříkání si za poměrně „málo“. Při dnešních poměrech je velmi málo mladých, kteří by tomu ten čas a úsilí obětovali a dělali to opravdu jen za medaile a diplomy.

Kde se vidíte třeba za deset let?

V. Slanina ml.: Upřímně si myslím, že kolem vody se budu „motat“ asi dlouho, ale na jaké úrovni, o tom spekuluji už teď. Děláme to už opravdu dlouho. Pro otce hlavní závodní kariéra v podstatě končí a pro mě, i když mám o dost méně let, je ale 20 let závodění opravdu velká daň pro spoustu ostatních věcí a priority se časem mění. Splnil jsem si věci, které se mi kdysi zdály nemožné, a už není moc, co bych v tomto našem sportu nedokázal. Mám víc, než jsem vůbec doufal, a opravdu mi to ke spokojenosti stačí. Je těžké se rok co rok držet co nejblíže špičce a je to na úkor spousty věcí. Vidím, že časem se to stane mým odreagováním z běžného života třeba na nižší, „klidnější“ úrovni a i tak je pořád o co „bojovat“. V tomto se meze nekladou. Uvidí se.

V. Slanina st.: Pokud budu zdravý, tak se určitě budu vozit po nějakých, jak my říkáme „pouťových“ závodech, večer si dám pár piv a ráno uvidím, jestli se mi bude chtít vlézt do lodě na další závod, když bude zrovna zima. I já jsem si splnil v tomto sportu všechno, o čem se mi mohlo kdysi jen zdát. Mám medaile ze všech možných závodů, až po mistrovství Evropy nebo světa, a rád si třeba o nich za deset let pokecám někde u vody s mladejma závodníkama. Sportovat asi budu, ať už jakkoliv, do smrti, bez sportu bych si život dost dobře nedovedl představit.

Stane se ještě, že byste si partou kamarádů nebo rodinou vyrazili jen tak na vodu, jako běžní vodáci?

V. Slanina ml.: Stát se může cokoliv, naposled jsem takto byl „splouvat“ před sedmi lety s partou kamarádů, což byla samozřejmě zábava, ale je jasné, že pokud člověk tráví víkendy a týdny na závodech u vody, moc se mu nikam takto nechce (smích). Rozhodně to nezavrhuji, protože s prima partou je jedno co člověk dělá, ale také se zrovna dvakrát nehrnu. Vody má člověk víc než dost a dovolenou nebo akce se snažím trávit právě s absencí vody, kromě koupání (smích).

V. Slanina st.: Mně se to určitě nestane. Jak říkal můj syn, když jste 300 dní v roce v lodi na vodě, tak hledáte úplně něco jiného. Jsem schopný jet tak jedno odpoledne na loďce na pohodu třeba z přehrady do Žatce při každoročním splutí, které pořádá náš klub, a to mi vrchovatě stačí!

Děkuji za odpovědi. Iveta Drlíková