Skupina Aquarius oslaví 50 let na hudební scéně. Chystá několik koncertů

Žatecká hudební skupina Aquarius, kterou zřejmě není potřeba dlouze představovat, intenzivně pracuje na přípravách oslav jubilejních padesáti let úspěšné kariéry. Za působení na hudební scéně byla kapela dvakrát Městským úřadem Žatec odměněna Pamětními listy za významné a dlouhodobé přispění do kulturní nabídky města, je držitelem Borešovy ceny z roku 2013 za kulturní přínos a za tradiční akci ,,Večery pro všechny obdržela čtyři pamětní diplomy. Pro své fanoušky chystá v následujících měsících hned několik koncertů a ještě něco navíc! O dlouhé hudební cestě a letošním kulatém výročí jsme si povídali s Petrem Brehmem a Zdeňkem Srpem.

    • Skupina Aquarius letos slaví neuvěřitelných 50 let svého působení na hudební scéně. Prozraďte na úvod něco málo o jejích začátcích…

Petr Brehm: Skupina vznikla na základě skupiny Beta-Club založené v roce 1969 Josefem Ždychem. V roce 1970 přišel do Žatce Jindřich Trpišovský a skupina se pod jeho vedením přejmenovala na Aquarius podle ústřední melodie tehdy populárního muzikálu ,,Hair“ (Vlasy). Skupina hrála ve složení Jindřich Trpišovský (trumpeta, zpěv), Václav Myška (tenor, saxofon), Josef Ždych (kytara, zpěv), Jan Greisiger (bicí), Svatopluk Štěpánek (klávesy), Vlasta Štěpánková (zpěv).

    • Vy oba jste však do kapely přišli o něco později. Jak se za tu dobu změnilo personální obsazení skupiny?

Petr Brehm: Já přišel v roce 1983. To byl rok, kdy se kapela hodně změnila. Tehdejší složení kapely mělo mezi sebou nějaké neshody, chtěli se vydat vlastní cestou a Sváťa Štěpánek zůstal sám s podmínkou, že si jako zakládající člen nechá název Aquarius. To byl největší třesk, kdy Sváťa nabral zcela nové muzikanty a vytvořil nový výraz skupiny.

První přehrávky jsme absolvovali ve složení Svatopluk Štěpánek (klávesy), Milan Slavík (tenorsaxofon, kytara, zpěv), já (kytara, zpěv), Miroslav Srnka (basa), Tomáš Pastrňák (bicí), Iveta Kováčová (zpěv) a Iva Machová (zpěv).

Zdeněk Srp: Rok přede mnou, v roce 1986, přišla do kapely Dáša. A já přišel v roce 1987. Ve skupině se za tu dobu objevilo mnoho hráčů a někteří z nich jsou na hudební scéně vidět a slyšet dodnes, jako například Anna Urbancová, Lubomír Beneš, Petr Seidl, Jana Minarčíková, Vlastimil Eisman, Pavel Uhlík nebo Věra Uhlíková.

    • A teď jste zbyli už jen tři…

Petr Brehm: Ano, teď jsme tři – já, Zdeněk a moje manželka Dáša. Sváťa skončil v kapele v roce 2015 ze zdravotních důvodů a dva roky nato nás navždy opustil. Zůstali jsme tedy už jen tři.

Zdeněk má na starosti vedení kapely – muziku, přípravu na zkoušky, smlouvy a hlídá nám daně (smích). Zpěvačka je v kontaktu s pořadateli a já mám na starosti styk s médii, propagaci kapely a podobně.

Zdeněk Srp: A taky strká kapelu pořád dopředu. Je to náš motor.

Petr Brehm: V roce 1995, kdy kapela slavila 25 let, jsem si myslel, že o nás pořádně nik-do neví, protože jsme zalezlí jen ve vinárně ve Sklípku Hotelu Zlatý lev, později v klubu A-Dancing. Vymyslel jsem proto ,,Večer pro všechny“, který se uchytil a měl úspěšnou patnáctiletou tradici. A to si myslím, že nám hodně pomohlo!

Zdeněk Srp: To ano! Taky jsme měli padesát až šedesát vystoupení ročně! Hráli jsme té-měr pořád!

V rámci ,,Večerů pro všechny“, ale i při jiných vystoupeních, jste také měli možnost zahrát si a setkat se s mnoha známými hudebníky. Kterými například?

Zdeněk Srp: To už si ani nepamatujeme (smích). Tak třeba Petr Muk, Martin Maxa, Petr Kolář, Marcela Holanová, Petr Kotvald, Věra Špinarová, Petra Peterová, Miro Žbirka, Verona, Leona Machálková, Kamil Emanuel Gott, Michal David, Václav Upír Krejčí nebo Maxim Turbulenc. Bylo jich opravdu spoustu. S Maxim Turbulenc jsme pak ještě jezdili dva roky po spoustě akcích.  

Petr Brehm: Vlastně jako jediná regionální kapela jsme se objevovali mezi profesionálními hudebníky, kteří nás brali jako rovnocenné partnery, což pro nás byla skvělá zkušenost.

    • Scházíte se jako kapela i mimo zkoušky a koncertování nebo si od sebe rádi někdy odpočinete?

Zdeněk Srp: Určitě, vzájemně se scházíme dle časových možností. Slavíme společně narozeniny a podobně.

Petr Brehm: Já si myslím, že potom, co nám Sváťa odešel do muzikantského nebe, jsme se jako skupina více semkli. Častěji se potkáváme a lépe si rozumíme.

Není to totiž jen tak pokračovat v nastoupené cestě. Celou Sváťovo práci si musel vzít na starost Zdeněk a museli jsme všechny písničky předělat, aby pořád zněly stejně. Když vám totiž vypadne hlavní kolečko ze zajetého soukolí, je to problém.

    • Máte představu o tom, kolik koncertů již kapela za ta léta absolvovala? A kde nejraději hrajete a proč?

Petr Brehm: Když vezmeme průměrně padesát akcí za rok krát všechny ty roky, tak to pár koncertů bude (smích).

Zdeněk Srp: Nejraději hrajeme doma, samozřejmě. Se všemi se známe a utvořili si za ty roky dobré vztahy. Je však pravda, že žatecké publikum bylo vždycky specifické a dalo hodně práce získat si jeho přízeň. Dříve kolikrát člověk nevěděl, co od něho čekat. Od devadesátých let jsme si už diváky získali. Již věděli, na co jdou a chtěli se bavit. O to hlavně šlo. Když byli spokojeni lidi, byli jsme i my. A nám šlo vždy o kvalitní hudbu a zábavu.

    • Vystupujete tedy především na akcích v našem regionu?

Zdeněk Srp: Nejen v regionu. Byla to i Praha, Česká Lípa, Karlovy Vary a další. Pět sezón jsme hráli taky v Chorvatsku. V loňském roce jsme při příležitosti výročí ustavení nových republik hráli v rámci ,,freundschaftu“ s Němci přímo na čáře v Rozvadově a letos budeme hrát znovu. Bylo to super, Němci mi v tomto ohledu přijdou o hodně družnější než my.

    • Vraťme se k vašemu kulatému výročí. Jak ho hodláte uchopit? Chystáte nějaký jubilejní koncert?

Zdeněk Srp: Začínáme se Spolkem Rodáků a přátel města Žatce 15. srpna na náměstí Svobody. Potom máme 22. srpna akci v Restauraci U Orloje. Chceme udělat program od 16 hodin do půlnoci.

Petr Brehm: Chtěli bychom akci pojmout ve stylu ,,Večerů pro všechny“, ale jen v takové ztenčené verzi. Dvě hodinky budou věnované dětem, další hodinku zahraje country kapela a čtyři hodiny my s hostem Kamilem Emanulem Gottem.

Zdeněk Srp: Pak 29. srpna hrajeme v Bezděkově v Klubu MoTáČ. A 18. října bychom rádi udělali výstavu v Galerii Sladovna.

    • Existuje píseň, bez které si koncert nedovedete představit? Jaká je vaše nejoblíbenější píseň z repertoáru?

Zdeněk Srp: Jasná zpráva (smích). Touto skladbou vždy končíme (smích).

Petr Brehm: Na začátku vystoupení máme vždy instrumentální znělku, kterou hrajeme někdy od roku 1990. Ta nás provází kaž-dým večerem.

Zdeněk Srp: Rádi ji hrajeme, protože po první skladbě vždy všichni zpozorní a připraví se na to, že se bude něco dít. Je to taková naše znělka, jmenuje se příznačně ,,Dlouhá cesta”.

    • Hrajete pouze převzaté písničky nebo máte i nějakou vlastní tvorbu?

Zdeněk Srp: Něco jsme sem tam udělali, ale víceméně hrajeme převzaté písničky.

Petr Brehm: Nechme to jako překvapení. Třeba právě k našemu výročnímu koncertu.

    • Čeho si za ty roky společného hraní nejvíce ceníte?

Zdeněk Srp: Že jsme spolu vydrželi.

Petr Brehm: To je to nejdůležitější!

Zdeněk Srp: Měli jsme krize a je fakt, že já v devadesátým roce na čas i odešel do jiné kapely. Zjistil jsem ale, že to není ono a náhrada za mě se v Aquariusu neosvědčila, takže jsem se znovu vrátil.

Každá kapela je jinak vedená a Aquarius měl vždy své mantinely a tvrdé vedení, a to je důležitý! Pokud není řád, kapela se ne-může nikdy posouvat dál.

Petr Brehm: Sváťa nás od začátku vychovával. Tím, že byl voják z povolání, dával nám občas sodu (smích). Myslím, že se nám to dostalo pod kůži a zůstali jsme důslední, což se možná projevilo v kompatibilitě kapely a na celkovém výkonu.

    • Jak vidíte kapelu za dalších deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát let? Co byste jí do budoucna popřáli?

Zdeněk Srp: Takhle dlouho už tu asi nevydržíme (smích). Opravdu záleží na zdraví.

Petr Brehm: Vždycky říkáme, že dokud utáhneme bedny a hlavně, dokud nás bude chtít někdo poslouchat, tak budeme hrát. Věk je jen číslo.

Zdeněk Srp: Kapele bych popřál, aby tedy alespoň ještě pět, deset let vydržela.

Petr Brehm: A koupili jsme nějaké nové zařízení, abychom oživili zvuk a hrálo nám to bez problémů. Energii ještě máme!

    • Mohli byste se na závěr podělit o nějakou vtipnou historku? Určitě jich z vystoupení máte požehnaně!

Zdeněk Srp: Teď hned je těžké si něco vybavit. Vtipné třeba bylo, když jsme hráli v obci Mrzky, to je blízko Českého Brodu. Vystupovali jsme v rámci kulturního programu a byli jsme překvapení, že zvukař tam jako výplň pouštěl naše nahrávky (smích).

Petr Brehm: Tenkrát jsme nahráli CD z živých vystoupení a on ho tam pouštěl.

Zdeněk Srp: Říkali jsme si, že asi neměl nic lepšího (smích).

Pak jsme jednou hráli s Miroslavem Žbirkou a den před vystoupením jsme se naučili jeho zbrusu novou píseň ,,Čo bolí, to prebolí”. Když ale přišel na pódium on, bylo na něm vidět, že si není vůbec jistý. Text písničky trochu popletl, moc si ho nepamatoval, Dáša mu ukazovala v textu kde jsme, ale lidi to žrali neuvěřitelným způsobem (smích). Na konci zdvižený palec Mekyho byl největší odměnou.

Petr Brehm: Já taky rád vzpomínám na ples v Klášterci nad Ohří, kdy za námi o přestávku přišel nějaký děda. Říkal jsem si v duchu, že si asi jde stěžovat na to, že hrajeme moc nahlas nebo něco takového. On naopak začal všem podávat ruku a říkal: ,,Já jsem sjezdil celý svět, ale takhle, jako se ba-vím dneska tady, jsem se pobavil jen na Novém Zélandu. Hrajete úžasně!“. Na to nikdy nezapomenu. A to jsou třeba věci, pro které to všechno děláme. Přál bych každé skupině našeho typu, aby prožili to co my. Stojí to za to!

Děkuji za rozhovor a přeji kapele, ať stále rozdává radost svým fanouškům a těším se opět na viděnou při jednom z vašich narozeninových koncertů.

Hedvika Mašková