Turista a nadšený cyklista Vladimír Petrů bude vyprávět o své cestě

Dvě zajímavé besedy čekají v nejbližších dnech na zájemce v městské knihovně v Lounech a v prostorách obecního úřadu v Černčicích u Loun. Vyprávět bude nadšený turista, cyklista, cestovatel, ale i básník, vitální senior Vladimír Petrů ze Slavětína. Obě besedy pojí jedno téma – cestopis „Kolmo okolo největšího Československa, po hranicích z let 1919 až 1939“, který Vladimír Petrů sepsal ze své cesty okolo bývalého Československa. První beseda se má uskutečnit ve středu 16. září od 18 hodin v kongresovém sále knihovny v Lounech, druhá v úterý 22. září od 17 hodin v prostorách Obecního úřadu Černčice.

„Besedy byly kvůli Covid 19 přeloženy z letošního března a dubna právě na září. Vezměte s sebou i kamarády – kolaře, trampy, trekaře, všechny, co mají rádi cestování a poznávání nových krajů a lidí… Budu rád!“ zve autor.

Za 55 dní ujel 4 404 kilometrů

Během besed Vladimír Petru bude promítat snímky ze své cesty okolo bývalého Československa a doprovázet je příběhy a zážitky. „Cestu jsem podnikl v roce 2019, kdy to bylo 100 let od vzniku největšího Československa, protože Podkarpatská Rus se k nám přidala až v roce 1919. Tedy o rok později, než vzniklo „Masarykovo Československo“ v roce 1918. Takto velké Československo zaniklo v roce 1939, po vpádu Hitlera do Sudet, kdy po krátkém boji obsadili Podkarpatskou Rus Maďaři… To, že jsem byl prvním rokem v důchodu, byla náhoda – najednou jsem měl spoustu času plnit si sny a věnovat se svým koníčkům. Na cestě jsem byl 55 dní a ujel 4 404 km od 24. dubna do 17. června. Po cestách mi většinou pršelo a byla zima,“ vzpomíná na svou loňskou velkou cestu.

Cestopis má kompletně zpracovaný, kromě závěrečné grafické úpravy ho zpracoval sám. „Původně jsem měl předjednáno, že ho vydá Cykloknihy s.r.o. Plzeň pana Říhy. Ale ti jako vydavatelé skončili, než jsem cestopis dokončil. Dalšího vydavatele jsem již nesháněl. Takže cestopis mám pouze v elektronické podobě. Na požádání pošlu každému… Proč ne,“ říká Vladimír Petrů. Pochází z Blšan u Loun, kde vyrůstal u svých prarodičů.

Vzpomínky na dětství

„Moje dětství bylo – asi jako skoro každé dětství – suprové. Vyrůstal jsem u prarodičů v Blšanech – Helena a Ladislav Frolíkovi. Měli jsme veliký ovocný sad s 210 ovocnými stromy mezi Blšany a Chlumčany. Ku pomoci měl děda koníka – Regenta, který byl narozen ve stejném roce jako já. Dožil se na koně neuvěřitelných 32 let. Z období dětství a dospívání jsem vydal knížku "Vzpomínky na dědu a jeho moudra" aneb Kam se řítí ten náš svět. Tuto knihu je možno vypůjčit v lounské knihovně. Sepsal jsem ji a vydal v roce, kdy mně bylo 60 let, jako poděkování prarodičům, obzvláště dědovi, kterého jsem bezmezně obdivoval a miloval. Toto období také považuji za nejšťastnější období svého života. Děda byl tvrdý, ale spravedlivý. Pustil mne všude, ale když jsem šel v sobotu na zábavu, tak jsme šli v neděli ráno kosit louky na sena. To se v té době dělo ručně – kosou, takže po zábavě žádná legrace... Do 10 až 11 hodin jsme kosili a potom si na 2 hoďky zdřímli ve stínu u potoka na zahradě. Mezi tím přinesla babička oběd a po obědě jsme natřásali a obraceli pokosenou louku. Ve dvou jsme nestíhali všechny ovocné stromy otrhat, takže si děda 1 až 2 česáče najímal. Jablka jsme skladovali na rohožích z rákosu, které jsme si sami vyrobili (rákosu bylo v té době všude dost). Děda odvážel ovoce do Loun na trhy, které byly dvakrát v týdnu Na Valech. Kousek od gymnázia, kde jsem v té době studoval. Takže jsem stíhal dědovi ještě přes polovinu prodat, než jsem utíkal do školy. Měli jsme dvě váhy a dva stolky a soutěžili, kdo více prodá. Málokdy jsem to byl já. Děda měl obchodního ducha. Zbytek ovoce vozil děda s regentem do výkupu zeleniny u lounského masokombinátu. Dnes je tam čerpací stanice,“ zní zajímavé vzpomínky Vladimíra Petrů, spokojeného manžela, otce tří dětí – dvou dcer a syna – a dědečka devíti vnoučat.

S červeným diplomem

Vysokou školu, v Praze na Suchdole, absolvoval s červeným diplomem v roce 1979. V té době to byla Agronomická fakulta, obor zootechnický. Tehdy se učilo hlavně o užitkových hospodářských zvířatech – skot, prasata, drůbež, koně atd. Po škole a roční vojně nastoupil do JZD Peruc. Pracoval také v Osevech Louny - Cítoliby jako hlavní zootechnik, dále vedoucí střediska Slavětín, poté ve Společném zemědělském podniku pro živočišnou výrobu Žatec. Nejprve v Bezděkově a později v Lišanech, kde nakonec řediteloval celému podniku, který se mezi tím přeskupil do Animo a.s. a měl celkem 7 prasečích a drůbežích farem. „Pracoval jsem zde do roku 2012. Práce nebyla lehká, ale zcela mne uspokojovala. Posledních 7 let svého tzv. aktivního věku jsem pracoval v plemenářské společnosti Natural v Hradištku pod Medníkem jako výrobní náměstek. Ať jsem pracoval za svůj život kdekoli, vždy jsem pracoval rád. Ale přišel den, kdy jsem měl legálně odejít do spočteného důchodu, tak jsem nezaváhal a přesně k tomuto dni ukončil svoji pracovní činnost „pro cizí“. Rozhodl jsem se, že budu pokračovat v aktivní činnosti „pro sebe a své blízké“,“ s úsměvem dodává Vladimír Petrů.

Kolo, vandry, literární tvorba

K jeho zálibám patří především kolo. „Loni jsem najezdil na kole (žádné elektro – ale poctivé kolo) přes deset tisíc kilometrů a zjistil, že moje výkonnost stoupla – oproti předešlým rokům, kdy jsem byl v práci a neměl tolik na kolo čas…vím, že to nepůjde do nekonečna, ale potěšilo to,“ vypráví pan Vladimír. Další koníček jsou vandry: „Dříve jsem jezdil pátek až neděle. Dnes mám výhodu, že mohu jet i v týdnu, prostě kdykoli „mne to čapne“… Na vandry s sebou občas vezmu (přes prázdniny) i některá starší vnoučata a mám radost, když i ony mají radost. Nejoblíbenějším krajem bylo až do loňska Česko-saské Švýcarsko. Potom přišla kůrovcová kalamita a nějak špatně snáším pohled na ty hektary na stojato suchých stromů… Druhým krajem jsou tzv. Roverky – od Úštěka až po Kokořín.“

V roce 2018 Vladimír Petrů vydal i druhou knížku „Z poezie a krátké prózy kádi Petrů Vládi“, kterou je rovněž možno zapůjčit v lounské knihovně. Baví ho také hra na kytaru a zpěv, country.

Dlouholetý turista

„Dnes mám problémy jít pěšky na delší túru, protože mne bolí kyčle (ale na kole mi to nevadí). Dříve jsem začínal na SZTŠ Louny v oddíle ing. Milana Zelenky, kde jsem prožil mnohdy úsměvné, jindy poučné chvíle. Také jsme spolu šli první stovky – Jizerská stovka, Brdská stovka atd. A mnoho dalších dlouhých a několikadenních pochoďáků,“ vzpomíná Vladimír Petrů na turistické začátky. Později založil vlastní oddíl, nejprve pod Pionýrem a posléze pod TOMíky (turistický oddíl mládeže) – TOM Poohří. „Vedl jsem ho 26 let. Když jsem ukončil činnost oddílu, měli jsme za sebou mnoho putovních táborů po českých i slovenských horách, které by se v dnešní době s dětmi asi těžko uskutečnily. Mnohé děti z bývalého oddílu se ke mně hlásí dodnes a vzpomínají na tuto dobu s nostalgií. Jenže doba pokročila, nevím, zda k lepšímu, či horšímu a „karavana táhne dál“… míní pan Petrů.

Obecně platí, že nejlepší dobou, co si člověk v životě vyhodnotí – je mládí. Kdy byl silný, zdravý a nezdolný. „Jsem rád, že se zatím cítím zdráv (ještě letos jsem daroval dvakrát krev) a že mohu do nejkrásnějších chvil života zahrnout první roky důchodu – čas, který právě prožívám,“ konstatuje.

Letošní cesty zabrzdila korona

Před několika týdny V. Petrů se vydal k pramenům řeky Ohře: „Byli jsme jen na těžko na kole s kamarádem u pramenů řeky Ohře. Za 4 dny cca 312 km. Obzvláště nahoře v Bavorsku to bylo super. Starý pramen netekl, ale spali jsme u něho… někde žbluňkla žába, tak jsme šli po zvuku a objevili malý rybníček, ze kterého vytékal úzký čůrek vody – převařili jsme ji a pohoda…“ vypráví zážitky.

Původně chtěl v dubnu odjet sám do Polska a Pobaltí na těžko na kole a udělat z výpravy opět cestopis: „To ale překládám na duben 2021 – uvidíme. Snad mně vydrží zdraví…“ plánuje nadšený cyklista.

Shodou okolností, právě v den své druhé besedy, 22. září oslaví Vladimír Petrů své 65. narozeniny. Přejeme stále hodně elánu a šťastných kilometrů ať už pěšky nebo na kole.