Kateřina Krellerová: Každá ze zachráněných koček se podepsala do našich srdcí

CHOMUTOV (soš) — S předsedkyní spolku Klubíčko Kateřinou Krellerovou, jsem se setkala jedno podmračené úterní odpoledne v rekonvalescenční místnosti pro kočky, která se nachází v budově vedle sportovní haly v ulici 17. listopadu. Kromě ní mě v malém, ale útulném prostoru uvítalo pět momentálních čtyřnohých svěřenců. Dlouho jsme zde ale nesetrvaly. Po krátkém přivítání a pomazlení s kočkami z ulice, nás čekala návštěva veterinární ordinace. Všechna zachráněná chundelatá klubíčka totiž trápí nějaký zdravotní problém, bez jehož řešení by některá z nich pravděpodobně nepřežila. Každodenní starost o kočky, které se nikomu nehodí, vyžaduje plno obětavé péče a lásky. A té má Kateřina Krellerová na rozdávání.

„Víte, co je zrychlení z nuly na sto? Tak bych popsala svůj vývoj vztahu ke kočkám. Nevěděla jsem o nich naprosto nic a v deváté třídě základní školy (ano, už je to hodně let zpátky) jsem dostala své černobílé štěstí z jedné půdy. Tam, přesně v ten okamžik, vznikla moje diagnóza „kočkař“. A řeknu vám, i po těch letech je pořád co se učit a pořád vás dokáží tato zvířátka překvapit,“ popisuje Kateřina Krellerová začátek cesty „kočičí mámy“. Doma má dvě kočičí štěstíčka — Lucinku (12) a Kubíčka (10). Lucinku kdysi dostala od jedné ženy z Prahy, která se stěhovala z domu do panelového bytu a nemohla mít tolik koček. „S dnešním rozumem ji trochu podezřívám, jaké okolnosti jí donutily ve skutečnosti rychle rozdávat koťata, ale dříve nebylo tolik osvěty jako dnes,“ dodává Kateřina. Kubíček se narodil v Otvicích, kde by jeho život možná brzy zpečetila frekventovaná silnice, a tak se mu otevřely dveře do domova a srdce milovnice koček. Se spolkem Klubíčko, který pomáhá opuštěným kočkám, má na své dva domácí mazlíčky méně času. „To mě opravdu trápí, i když jsou tak trpěliví a úžasní a snažíme se pak ten čas dohnat. Ještě větší resty mám u rodiny a přátel — ty už skoro jednoduše nevídám, není kdy,“ posteskla si Kateřina, ovšem osud koček na ulici by jí nedal spát.

„Klubíčko Chomutov mě napadlo založit až po dlouhé době pomáhání kočičkám. Zpočátku to bylo takové jemné, nenásilné, sem, tam… Posléze bylo potřeba více pomáhat, ale nebyly adekvátní prostory, takže jsme se s několika lidmi rozhodli, že bychom mohli zkusit prosadit na městě útulek. To neprošlo. Uběhl další čas, pořád jsem měla pocit, že nám stojí v cestě mraky překážek, ale nakonec se zažádalo o místnost, posléze o dotace na ní a na projekt osvěty, a to už prošlo,“ vrací se ke vzniku rekonvalescenční místnosti pro kočky Kateřina. Klubíčko nejdříve nebylo spolkem, ale v rámci důvěryhodnosti bylo dobrovolníkům doporučeno, aby se jím stali. „Ve své podstatě jsem ani zakládat spolek nechtěla, jen jsem jednoduše chtěla pomáhat zvířatům — hlavně kočkám, které jsou tak často opomíjené. Nakonec se spolek založil, aby to mělo vše nějakou formu a postupně se přidávalo spousty skvělých lidí, kteří přidali ruku k dílu,“ usmívá se Kateřina. Za rok a čtvrt, kdy funguje, prošlo jen místností, kde se kočky léčí nebo zotavují po kastraci, bezmála 60 svěřenců. To ale není vše. Spolek se snaží pomáhat i externě. „Každý z našich svěřenců se podepsal do našich srdcí. Někteří pobyli dlouze, jiní kratší dobu, někteří neměli moc problémů, jiní byli samá nemoc… Přesto, jakmile se o někoho staráte a stanete se pro to zvířátko záchytným bodem a nadějí, budete ho milovat,“ říká Kateřina a dodává, že vybrat jednoho, ke kterému přilnula nejvíce, zkrátka nedokáže. V současnosti se v rekonvalescenční místnosti léčí pět koček. Po příchodu se s každou uvítá, žádná nepřijde o pohlazení a plnou misku. Třeba malý Miloušek. Třepe hlavičkou, zadní nohy ho neposlouchají. Společně se silně nachlazenou černou Annabelou a další morovatou kočičí dámou, je předsedkyně spolku naložila do přepravek a odvezla už po několikáté na veterinu. Nejhorší obavy se nevyplnily, nicméně ani veterináři občas nedokážou přijít na to, zda bojují s infekcí či silným začervením. Infuzi, antibiotika, mastičku na plíseň… Každý ze svěřenců dostává své přípravky, své dávkování v různých časech, své termíny dalších návštěv. Kateřina si vše pečlivě zapisuje a každému vede zdravotní dokumentaci, se kterou pak odejdou do nového domova. „Zdravotní stav svěřenců u nás je jako na houpačce, jelikož se jedná většinou o kočičky dospělé, starší i mladší, avšak zvenku, kde se na nich ten život podepsal, a tak se snažíme postupně řešit jejich bolístky a nemoci a dopřát jim stav, který by se dal nazvat komfortní a připravit je na nový domov,“ říká Kateřina, která to všechno dělá stále dobrovolně a bez finančního ohodnocení. Naštěstí jí pomáhají i další dobrovolníci. „Třikrát denně se střídáme v Klubíčku na službách, kdy se místnost a pomůcky dezinfikují, uklízejí a čistí se stelivo, vymění se voda, dá se čerstvé jídlo a podávají se léky. Občas se za námi přijde podívat nějaká milá návštěva nebo zájemce o adopci. Na telefonu jsme prakticky pořád – abychom poradili, abychom pomohli, abychom něco zajistili, či pomohli hledat ztracené – virtuálně či reálně… Ale ne vždy jde uspokojit všechny. Bohužel, je mi to líto, ale den je omezený počtem hodin, a když jsme třeba zrovna na veterině (kde jsme velice často), nemůžete řešit něco jiného,“ upřesňuje Kateřina.

I finančně je tato činnost velice náročná, což jistě zná každý, kdo má nějaké zvíře v péči. „Jednou ročně žádáme město Chomutov o finanční podporu z dotací OŽP a dále nám město pomáhá tím, že nám zprostředkovává prostor, kde Klubíčko provozujeme, za což velice děkujeme. Ohromná díky patří lidem, kteří nás podporují, sledují, povzbuzují, navštěvují…. Neskutečně si toho vážíme, protože bez jejich podpory bychom nemohli fungovat! Moc děkujeme a já děkuji všem pomocníkům, všem kočičím milovníkům, každé dobré duši, která nám kdy pomohla. Také odboru majetku, kde nám hodně vycházejí vstříc… A okolním spolkům Petronelle a Badymu za spolupráci,“ uzavírá Kateřina.

Pokud chcete Klubíčku Chomutov pomoci i vy, můžete to udělat hned několika způsoby: zaslat libovolnou částku na transparentní účet spolku 5704995379/0800; zakoupit si některou z drobností ve facebookové skupině Kačky pro kočky; ujmout se některého ze svěřenců. Samozřejmě je možné se domluvit i na materiální pomoci apod. Je ovšem potřeba předem zavolat.

Foto: Kateřina Krellerová s jedním ze svých nalezených kočičích svěřenců. Foto: Soňa ŠÍMOVÁ