Přinášíme rozhovor s bronzovou osobností naší ankety. Žatec mám v srdci, říká žatecký rodák a patriot Jan Greisiger

Letošní anketa ,,Osobnost Žatce 1990-2020“, kdy jsme společně s vámi, našimi čtenáři, hledali nejvýznamnější osobnosti novodobé žatecké historie je za námi a my jsme vám slíbili exkluzivní rozhovory s osobnostmi, které se díky vašim hlasům umístily na prvních třech pozicích ankety. Tak tedy začínáme, a to od bronzové příčky, na které se umístil podnikatel a manažer klubu G-Titán Žatec Jan Greisiger starší.

•  V anketě ,,Osobnost Žatce 1990-2020“, tedy osobnosti novodobé žatecké historie, jste se umístil na třetím místě. Co jste na to říkal?

Byl jsem rád, že taková anketa vůbec vznikla a Žatečané se tímto způsobem mohli vyjádřit. Umístění si samozřejmě vážím. Mile mě překvapilo, že jsem byl do ankety nominován a o to více, že byl do ankety nominován i můj syn Hany. Byli jsme rádi, že jsme se v takovéto anketě umístili oba dva.

Nicméně mě mrzelo, že pravidla umožňovala, aby mohl dát jeden člověk více hlasů jednomu nominovanému. Jak jste sami psali, dostal jsem nejvíce hlasů od největšího počtu lidí, takže kdyby bylo, že může jeden člověk hlasovat pouze jednou, vyhrál bych. Tím, že tam jeden člověk donesl třeba sedmdesát hlasů, pořadím se značně zamíchalo. Jinak ale anketu kvituji s povděkem.

• Sledoval jste průběh ankety?

O tom, že jsem byl do ankety nominován, jsem se dozvěděl od známých a rodiny, kteří mi volali, že pro mě hlasovali. Zpočátku jsem nevěděl, o čem je řeč. Poté jsem si koupil noviny a anketu dohledal.

• Pokud jste anketu sledoval. Kdo byl vaším favoritem? Jak by podle vás vypadala první trojice? 

Anketu jsem sledoval až v závěru, kdy se hlasovalo pro TOP 15. Samozřejmě v Žatci máme nejdéle působící starostku Zdeňku Hamousovou, která pro město hodně udělala, takže jsem si myslel, že vyhraje ona. Byly tam i další osobnosti, třeba její manžel Jirka Hamous, in memoriam, který byl velkým Žatečanem.

Já sám nedovedu říci, kdo za posledních třicet let Žatec nejvíce ovlivnil. Je to těžké. Všichni, kteří byli v anketě nominováni, se o rozkvět našeho města nějakým způsobem zasloužili.

• A naopak. Byl někdo, kdo vám v soupisu nominovaných chyběl?

Myslím si, že do ankety měl být určitě zapojen také Jaroslav Hladký, který je rovněž velice známou žateckou osobností a město také velmi ovlivnil.

• Proč si myslíte, že jste právě vy získal od našich čtenářů tolik hlasů, že vás posunuli až do čela našeho seznamu? Jak si vysvětlujete svou popularitu?

Nijak si ji nevysvětluji (smích). Já jsem prostě Žatečan, který se narodil v lokalitě dnešního skateparku, v ulicích, které již neexistují – Zbyslavova, V Zahradách. Strávil jsem v nich své dětství, a o to více mě trápí, že tyto domy z našeho města vymizely.

Vedli jsme zde s kluky pouliční války s místními Romy, mezi kterými jsem se hodně proslavil (smích). Na základě potyček v ulicích jsem začal dělat již ve dvanácti letech karate, ve kterém jsem dosáhl několika přeborových titulů a v roce 1991 se mi jako jednomu z mála Žatečanů podařilo uspět na světové úrovni v kickboxu, byl jsem čtvrtý na mistrovství světa. Přivezl jsem dokonce i medaili a certifikát světového šampionátu.

Byl jsem na stupni vítězů, protože tam byly silně obsazené váhy a hodnotilo se i čtvrté místo, což mi v devadesátých letech zajistilo velkou popularitu.

• Povězte, jaký vztah máte k Žatci? Co pro vás Žatec znamená?

Žatec je synonymem mého jména. Cítím to tak. Mám ho prostě v srdci.

Vždycky si ale postesknu, že změnil svou historickou tvář. Jelikož si jako malý pamatuji části ulic, kam jsem chodíval s babičkou Němkou, které neuměla ani česky, pro vajíčka. Byla to již zmiňovaná Zbyslavova ulice a také část Okurkového náměstí, kde byl zahrnut i náhon na mlýn a další most. Vše bylo krásně propojeno. Předměstí vyúsťovalo v královské město. Kdyby nebyla zbouráním domů narušena městská solitéra, Žatec by mohl být druhým Českým Krumlovem a my bychom si zde mohli mnohem lépe žít. Znám mnoho lidí z Českého Krumlova, kteří tam mají domy, které mají obrovskou bonitu a vydělávají jim dost peněz. V Žatci, bohužel, v dnešní době, ,,chcípl pes“.

• Občané města vás znají především jako podnikatele. Kdy jste zde s podnikáním začal?

S mou první ženou, matkou zápasníka Hanyho Greisigera, jsme si v roce 1993 otevřeli první ,,jeans box“ a prodávali v Žatci značkové džíny Mustang, Lee, Wrangler a další. Lidé k nám chodili pro značkové drahé kalhoty, které tu široko daleko nikde nebyly. Byl o ně skutečně zájem.

Původně jsme měli obchod ve Dvořákově ulici v místech naproti dnešní kavárny Mlsná koza. Pak jsme ,,jeans box“ přemístili do Obloukové 193, kde jsme měli obchod a naproti měl můj bývalý tchán, Franta Koutný, jednu z prvních soukromých prodejen obuvi v Žatci. Měli jsme tedy blízko sebe dva krámky, o které jsme se starali. Takto jsme začali s podnikáním.

Potom jsme začali provozovat pneuservis, který byl původně na Kruhovém náměstí, ale tam to poté památkáři nařídili zbourat a přestavět, jelikož byl na daných místech nevyhovující. Z domu jsem vybudoval komerční prostory a obchody. Zároveň jsem krátce nato od Pavla Valenty, který již není mezi námi, koupil ruinu starého ,,OHESu“, která stála hned vedle, a tu kompletně zrekonstruoval a vybudoval komerční prostory sloužící Žatečanům dodnes, jako například cestovní kancelář Palmera a další. Pneuservis jsme přesunuli na Nákladní ulici. Málokdo dnes ví, že jsem tyto budovy přestavěl a oživil právě já.

• Zasloužil jste se také o renovaci několika budov v historickém centru města…

Ano, jsem hlavně spojován s budovou Černého orla, kterého jsem dal dohromady s akciovou společností Rent point, kde jsem předseda představenstva a zároveň padesátiprocentní vlastník. Byla to skutečně velká ruina, kterou dlouhou dobu nikdo nechtěl. Naproti jsme odkoupili od ČSAD i starý autobusák, který byl také v hrozném stavu, a povedlo se mi do Žatce dotáhnout Baťu, což byl rovněž velký úspěch. Bohužel Baťa fungoval do té doby, než se otevřel ve Stop Shopu Deichmann. Po něm tam nastoupila, a do dnešní doby funguje, Česká spořitelna.

Málokdo také ví, že jsem komplet přestavěl budovu a vytvořil současnou pizzerii na Kruhovém náměstí, kde se dříve nacházel nevkusný podchod. Nyní se jedná o jednu z nejvíce frekventovaných žateckých restaurací. Žatecká pizzerie byla společně s Pavlem Hykem moje dílo a donedávna to byl můj dům, který jsem před třemi lety prodal jiné společnosti.

V neposlední řadě jsme opravili budovu vedle radnice, kde je dnes Galerie U Radnice, potraviny a v horních patrech hostel.

• A vaším nejnovějším počinem je renovace hotelu Zlatý Anděl?

Ano, posledním počinem byla rekonstrukce Anděla, který byl třicet let uspaný. Zainvestovali jsme a zprovoznili hotel, který má v Žatci tradici, nicméně, v současné koronavirové době s jeho provozem máme velké problémy. Zájem o ubytování v Žatci klesá a hotel je prázdný. Budova je ale pravená a alespoň jsme její renovací pozvedli vzhled centrálního náměstí.

Vedle Anděla jsme se společností Rent Point, také opravili areál Slunce v centru Podbořan a v Lounech kulturní dům Zastávka, kde vznikla pizzerie, Musicland Imperium, Music bar Ithaka a casino. To byly obrovské projekty, které navštěvovalo neuvěřitelné množství lidí.

Akciová společnost koupila rovněž Lidový dům v Žatci a Club HB v Žatci, které jsme také zrekonstruovali.

• Dalším vaším důležitým počinem pro Žatec je určitě založení klubu G-Titán Muay Thai, který vychoval řadu úspěšných sportovců. Jak jste na klub pyšný a co vás vůbec vedlo k jeho založení? Jaké jsou jeho úspěchy?

Dnes to bude už skoro patnáct let, kdy jsem od města koupil zničenou rozvodnu, elektrokotelnu, v Mládežnické ulici, kterou jsem kompletně přebudoval ve sportoviště, takzvanou ,,boxovnu“ neboli ,,gym“. Vrátil jsem se ke kickboxu, který jsem dříve dělal, alespoň jako manažer a s karatistou Jirkou Holubkou otevřel oddíl G-Titán, kterým už dnes prošli, troufnu si říci, stovky lidí. Klub G-Titán a boxovna jsou moje další děti, na které jsem moc pyšný.

Největším naším úspěchem je, že zde kluci dosáhli republikových, evropských, ale také světových titulů.

Několikanásobným světovým šampionem je můj syn Hany, kterého jsem zde vychoval jako trenéra mládeže. Cvičil jsem ho zde od devíti let, potom trénoval s Romanem Šifaldou. Hany vyhrál mistra světa ve všech organizacích, co kickbox vlastně má. V Bangkoku na mistrovství světa v Muay Thai byl třetí, což je obrovský úspěch i pro Českou republiku. Povedl se nám skutečně fenomén. Jsem obrovsky pyšný na to, kam to Hany v kickboxu dotáhl. Dělá ,,GÉČKU“ skutečnou čest, dotáhl to k dokonalosti.

V tomto sportu pokračují moji další tři kluci. Erik i Tobias mají ve svých vahách republikové tituly, a to dokonce už dvakrát po sobě. Myslím si, že určitě půjdou ve šlépějích svého bratra. Proto jsem přesvědčen, že dává smysl, že se zde učí lidé bojovat.

Součástí know-how naší boxovny jsou i galavečery, které jsem jednou ročně pořádal v Lidovém domě. Akce měly obrovské ohlasy. V soutěži jsem působil jako promotér, tudíž jsem akce organizoval a domlouval všechny věci okolo. Je na tom vždycky spoustu práce minimálně na čtvrt roku a přitom jsou akce nevýdělečné a mnohokrát se stalo, že jsem je musel sám zadotovat. Nicméně měly úspěch, a to je hlavní. Lidový dům byl vždy plný až po strop (smích). Nyní jsme měli pořádat galavečer na konci října, z půlky jsem měl hotovou i soupisku na soutěž, ale covid nám do toho, jak se říká, zase ,,hodil vidle“.

• Vyjmenujte mi nejdůležitější okamžiky, nějaké vaše životní mezníky, které považujete za nejvíce klíčové ve vašem osobním a profesním životě?

To je tedy otázka (smích). Je hrozně těžké odpovědět.

V profesním životě bylo určitě prvním a nejdůležitějším mezníkem, že jsem ze státního zaměstnání přešel do soukromého sektoru a začal podnikat. V osobním životě je pro mě nejdůležitější, že mám zdravé děti a velkou rodinu, které se daří a rozrůstá se. Jsem rovněž vděčný za to, že rodina drží pohromadě. Velice dobře vycházím se svou bývalou ženou, což si myslím, že je v rodinách základem. Když se rodiče rozvedou a hází jeden na druhého špínu, trpí především děti. Od toho jsme se oprostili a Honzu vychovali dobře a hlavně ve vzájemné souhře.

• Vy jste tedy žateckým rodákem. Nedá mi to nezeptat se, neuvažoval jste někdy o přestěhování a žití v jiném městě?

Jak jsem už řekl, mám Žatec v srdci, a i když ze Žatce často odjíždím všude možně po světě a jako společnost máme dům v Plzni, mám na Plzeňsku chatu a pochází odtud i moje druhá rodina, do Žatce se vždycky rád vracím. Mám to zde rád. Stejně tak je přirostlý k Žatci i můj syn, který úspěšně dokončil právnickou fakultu a otevře si zde advokátní kancelář.

K Žatci naši rodinu zavedla jakási náhoda, kdy moji prarodiče z otcovy strany byli Němci, a když v roce 1945 utíkali před Rudou armádou, tak se jim v Líčkově u Žatce rozbilo auto. Na zámku, když nedaleko v Postoloprtech docházelo k největšímu poválečnému masakru – genocidě Němců, je schoval malíř Oskar Brázda. Dlouhou dobu pak na Líčkově pobývali. Děda zde dělal údržbáře a babička dělala pradlenu a kuchařku zámecké paní. Můj tatínek se tu pak oženil s Češkou a zakotvil tu. Žatec je nám tedy souzený.

• Zůstal jste Žatci věrný i při studiích?

Ano, vystudoval jsem žateckou zemědělskou školu. Jsem agronom – chmelař (smích). Pracoval jsem tu na žateckých chmelnicích a možná právě proto mám k chmelu a pivu velice kladný vztah (smích). Pak jsem odešel na vysokou školu zemědělskou do Prahy, ale tu jsem nedodělal a vrátil se do Žatce. Pracoval jsem jako honák a krmič dobytka v Bezděkově v teletníku. Pak mě samozřejmě čekal povolávací rozkaz a odešel jsem na vojnu do Ostravy. Byl jsem ve Vyšních Lhotách, kde dnes funguje utečenecký tábor. Jelikož byly velké nepokoje a pogromy v Chánově u Mostu, tak jsme tam byli jako sportovci povoláni z celé republiky, abychom pomohli policistům k zajištění pořádku. Na chvíli jsem byl proto spjat s Mostem, kde jsem dosloužil vojnu.

• V Žatci se narodila řada významných osobností. Které si nejvíce vážíte právě vy? Můžete zabrousit i do historie.

Určitě kvituji práci Petra Šimáčka, který je předsedou Spolku rodáků a přátel města Žatce. Snaží se ten náš ,,mrtvý“ Žatec oživovat nejrůznějšími způsoby. Stále něco vymýšlí a pomáhá místním podnikatelům. Sice ze Žatce odešel do Prahy, ale pořád se sem rád vrací, a toho si vážím.

Z historie třeba Maxmilián Hošťálek, který v Žatci vlastnil rozsáhlý nemovitý majetek a působil v městské radě. Jako účastník stavovského povstání byl pak odsouzen a popraven na Staroměstském náměstí. To byl jeden z velkých Žatečanů.

• Jaké přednosti Žatec má a kde naopak vidíte jeho slabiny?

Předností Žatce je, že jde o nádherné historické město, kterému, bohužel, minulá doba narušila solitéru, ale zbytky, které tu zůstaly, jsou stále krásné. Město má úžasnou radnici, kostel a spoustu zajímavostí. Mým největším snem však je, aby se zpátky postavily domy na Nákladní ulici. Já každou proluku v Žatci vždycky třikrát objedu a říkám si, že by zde měly stát domy, aby byl Žatec opět celistvý.

Co bych o Žatci řekl špatného je především to, že jsou zde nepěkné mezilidské vztahy. Lidé se pomlouvají, závidí jeden druhému nos mezi očima – takové to maloměšťáctví. Jak jsem již zmiňoval, moje druhá rodina je z Plzně. Jsem tam často, jde o velké město a vztahy jsou tam naprosto jiné. Celkově bych řekl, že jsou tam mnohem lepší lidé než tady. Zášť, která tu mezi lidmi panuje, vyplývá také z toho, že je zde hodně sociálně slabých skupin, bídy a jsme tu ,,těžké Sudety“, kde téměř žádné původní obyvatelstvo neexistuje. Jsme tu všichni prakticky náplava, a to se na obrazu společnosti velmi odráží.

Velmi mě tíží také obrovský úpadek historického centra města, co se týče kupní síly a obecně pohybu lidí. Pamatuji si ještě za socialismu, kdy jsme po škole chodili na Anděla do bufetu na limču nebo na Družbu. Všude byly kvanta lidí, chodily do obchodů, potkávaly se. Město obrovsky žilo. Dnes, když jdu z Anděla, tak je mi smutno, protože potkám maximálně pět lidí a jinak je náměstí zcela prázdné. Večer tam není téměř nikdo, kromě skupinky Romů na lavičce. Z toho je mi teskno.

Od devadesátých let se centrum neposunulo k lepšímu, ale spíše k horšímu. Sice jsou domy opravené, ale zmizel odtud život. Velký problém byl především v tom, že dřívější vlády v Žatci rozprodaly historické domy v centru města, což se nemělo dělat. Jsou různé studie z jiných měst, kde si domy v centrech ponechali, za dotace nebo s přispěním opravili a následně si určují, co by ve městě mělo být. Z pozice vlastníků domů říkají, kde bude cukrárna, obuvnictví, pekařství a další. Tím, že u nás byli chamtiví po penězích, vyhnali původní nájemce. Přízemní prostory obsadili Vietnamci a ze Žatce se stala SAPA, vietnamský skanzen. Ve dvaceti krámech zboží úplně stejné. Lidi to samozřejmě přestalo bavit a přestali tam chodit. To byl začátek konce. To samé bylo s hotely, které se prodaly a zavřely. Viz Anděl nebo Zlatý lev, které byly dlouho zavřené. Nádherný Hotel Družba je zavřen a zdemolován dodnes.

• Co se za posledních třicet let podařilo?

Jako sportovec sleduji, že se zde zlepšilo sportovní využití pro občany. Jednak je to Stadion Mládí, který je kompletně opravený. Pamatuji si, jak jsme tam běhali na štěrku za příšerných podmínek a nyní jsou tam krásné povrchy. Vybudovalo se i nové hřiště za řekou. Jsem dneska rád i za tu malou cyklostezku, která ještě není dotažená na přehradu, ale můžeme jet na kolech na Chaloupku a projet se kolem řeky, což je také velký úspěch. Teď se všichni opíráme o to, že zde vyroste nová sportovní hala.

Na druhou stranu se mi nelíbí, jak je zrekonstruované koupaliště, kde podle mého názoru chybí skákací věže. Koupaliště se zbytečně zmenšilo. Dříve bylo nádherné a všichni nám ho záviděli. Myslím si, že se mělo zrenovovat ve stejné duchu jako bylo.

• A nechtěl jste někdy do politiky? Třeba alespoň do té komunální?

Já po politice nikdy neprahl. Nikdy jsem nikam nekandidoval. Nemyslím si, že bych byl natolik sečtělý, abych za někoho rozhodoval. Nechávám to jiným. K problémům žatecké politiky se vyjadřuji jen jako řadový občan.

Byl bych ale hrdý na to, kdyby byl můj syn, právník, třeba jednou v Žatci starostou.

Děkuji za rozhovor, ať se vám nadále daří v podnikání i životě!

Hedvika Mašková