Lukáš Vosmík: „Místo zbraní lovím ptáky fotoaparátem.”

JIRKOV — Ještě než vládní opatření uzavřela všechny kulturní stánky, stihl v Galerii Jirkov představit svou výstavu fotograf Lukáš Vosmík. Pokud se opatření rozvolní, můžete expozici s názvem Příroda, jak ji (zatím) můžeme vidět všichni, zhlédnout ještě do konce listopadu. A o tom, jaké je lovit ptáky s fotoaparátem, jsem si povídala s jejím autorem.

Co lidé na výstavě mohou vidět?

Jsou zde fotografie různých druhů ptáků nafocené v blízkosti Chomutova. Nejezdím autem, ale i s technikou chodím pešky, tedy je vše zhruba do pěti kilometrů od města.

Proč zrovna ptáci?

Ptáci jsou všude, lidé je mají rádi. Zároveň mezi nimi existuje několik druhů, které dokážou navodit až loveckou atmosféru. Jen je místo se zbraní lovím foťákem. Pro mě je výsledná fotka vlastně až to poslední, co mě baví. Předchází jí vytipování cíle a samozřejmě nějaké úsilí a čas, který tomu musím věnovat. Ať už je to třeba naházení větví do řídkého bláta, abych si tam mohl vůbec lehnout, brzké ranní vstávání... Spousta lidí si myslí, že s dnešní technikou obrovských teleobjektivů je to jen o tom, že si stačí sednout kamkoliv a ten aparát to přiblíží sám. Není to pravda, kolikrát je třeba dostat se k těm zvířatům třeba na pět metrů.

Co všechno s sebou na do přírody nosíte a jak focení probíhá?

Kromě foťáku využívám různé stativy a gimbalové hlavy. To je co se techniky týče. Naprostou nutností je karimatka, protože člověk se válí na rozmanitých površích. Takový břeh, na kterém spalo 60 až 70 kachen je ráno úplná lahůdka. Když na místo přijdu za tmy, nevidím to. No a po rozednění se rozhlédnu a řeknu si „hmm dneska je to dobrý“ (smích). Potom je také nutné maskování, ať už vojenské nebo různé 3D obleky. Také používám hejkala (oblek pro odstřelovače) a různé kryty nebo pevné konstrukce z větví přes které hodím maskovací síť. Ptáci se totiž bojí lidské siluety. Musím říct, že je pro mě neskutečné rozčarování, kolik zvířat a na jakou vzdálenost se bojí lidí. Podle toho poznám třeba, když je ten pták tažný. V jižní Evropě pořád funguje třeba těžba (pozn. red. dřeva, kvůli které nemají ptáci kde hnízdit) či střelba do ptáků a je to na nich znát.  

Jak dlouho vznikaly fotky na výstavu?

Od dubna do září a jedna je z loňska. Málokdy se stane, že člověk z focení a přinese víc než dvě fotky, které posléze vytiskne. Mám třeba dvě stě fotek, někdy vznikne pěkná série jednoho ptáka třeba při vzletu, ale nakonec je použitelných opravdu jen minimum.

Na kterou fotografii jste hrdý?

Určitě na bukače. Ten je zvláštní tím, že žije velmi skrytě a protože je kriticky ohrožený, je u nás jen velmi málo kusů tohoto ptáka a zároveň tedy i málo fotografií. Pohybuje se v rákosových polích a vylézá velmi ojediněle. Mně se ho podařilo vyfotit, když jsem čekal na úplně jiného ptáka. Ostatně 70 % mých fotek vzniklo náhodně. Mám třeba fotky bahňáků, kteří se tu sdružují jen týden. Nikdy nevím, co zachytím, o to je to zajímavější.

Na vernisáži jste zmiňoval příhodu s krahujcem...

Krahujec je ukázková příhoda o tom, jak je focení ptáků časově náročný koníček. Jeho fotka vznikla v období, kdy je noc nejkratší, tedy jsem vstával ve tři ráno, abych byl okolo čtvrté u vody. Čím méně toho člověk vyplaší, tím lépe, proto jsem měl na sobě maskovací oblek, plížil se po čtyřech mokrým rákosem, byl jsem oblepený pavučinami a potom jsem čekal hodinu v mokrých věcech do prvního slunka. Jakmile se začalo rozednívat a bylo dobré světlo na focení, přiletěl krahujec a dvě hodiny kolem něj nebylo nic jiného, co by se dalo zvěčnit. Naštěstí si potom vybral alespoň větev ve fotitelné vzdálenosti.       

Děkuji za rozhovor. Soňa ŠÍMOVÁ