Přinášíme rozhovor s vítězem ankety Osobnost Žatce. Petra Antoniho do Žatce zavedl osud - láska k historii a rockové muzice

Zveřejňujeme v pořadí již třetí rozhovor s osobností umístěnou na stupních vítězů v letošní anketě Žateckých novin ,,Osobnost Žatce 1990-2020“. Tentokrát s výhercem Petrem Antonim, radním, ředitelem místního domova pro seniory, spolupořadatelem tradiční akce Putování a předsedou Spolku Mederova domu.

• Pane Antoni, zvítězil jste v anketě ,,Osobnost Žatce 1990-2020“. Od našich čtenářů jste z více než pěti desítek žateckých osobností získal nejvíce hlasů. Jaká byla vaše reakce, když jste se výsledky dozvěděl?

Nejprve jsem byl velmi zaskočen! Jeden kamarád mi ale řekl, ať si výhru připustím a užiji si ji, takže si ji užívám a mám radost.

Výhru také beru jako ověření svého mandátu v polovině volebního období (smích). Současně je to i závazek. Byl bych nerad, aby se jednalo o cenu, kterou jsem získal jako osobnost města a končím. Mám spíše pocit, že jsem, co se týče práce pro město, pořád na začátku.

• Sledoval jste průběh naší ankety?

Anketu jsem sledoval od první chvíle, kdy byl zveřejněn seznam čtyřiapadesáti nominovaných. Zbystřil jsem a také jsem poslal hlas. Ne sobě samozřejmě (smích). Pak se zveřejnila patnáctka a už jsem jen čekal na vyhlášení.

• Komu jste dal svůj hlas, pokud se mohu zeptat?

Svůj hlas jsem dal architektu Jiřímu Vaníčkovi, který v našem městě zanechal silnou stopu. Výsledky jeho práce jsou dlouhodobé a možná je v plné síle ocení až generace po nás.

• Je někdo, kdo vám v seznamu nominovaných chyběl?

Když jsem viděl seznam čtyřiapadesáti lidí, přišlo mi, že se skutečně jedná o výčet významných osobností města.

• A jak by podle vás vypadala vítězná trojice? 

Já vnímám jako osobnost paní starostku Hamousovou, která je ve své funkci dlouho a je za ní vidět kus práce. Také pana Hamouse, jejího zesnulého manžela, kterého zdejší obyvatelé vždy respektovali. Byl to lékař, pohyboval se ve sportu a mezi lidmi byl velmi oblíbený.

• Proč si myslíte, že jste právě vy získal od našich čtenářů tolik hlasů, které vás posunuly až do čela našeho seznamu? Jak si vysvětlujete svou popularitu?

Já si myslím, že jsem minimálně ve dvou až třech funkcích, které jsou hodně vidět. Možná proto.

Jsem ředitelem domova pro seniory, což je funkce, která je ve městech velikosti Žatce velmi vnímaná a myslím, že pozitivně. Věřím, že lidé sledují, že se snažíme o naše klienty maximálně starat a neustále věci vylepšovat. To je možná bonus, který si nesu.

Jsem také členem rady města, tudíž jsem vidět v médiích a vyjadřuji se veřejně k různým věcem, což také přináší body, díky kterým mě občané znají.

Už roky jsem spolupořadatelem tradiční akce Putování, která měla mít letos osmý ročník. Touto akcí prošly již stovky lidí.

V neposlední řadě jsem předsedou Spolku Mederova domu, který zachraňuje historický objekt v centru města.

• Povězte, jaký je váš osobní vztah k Žatci?

Můj osobní vztah k Žatci je naprosto osudový. Já jsem své dětství totiž prožil v Lubenci na Podbořansku. 

• Vy tedy nejste žateckým rodákem?

Nejsem žatecký rodák. Jsem rodák z Ostrova.

K Žatci jsem měl ale vždycky vřelý vztah. Měl jsem ho rád. Bydleli jsme v Lubenci a Žatec pro nás byl nejbližším velkým městem. Jezdili jsme sem nakupovat, k lékaři a podobně. Žatec mě vždycky lákal a hned po maturitě jsem se sem odstěhoval.

• Co konkrétního vás do Žatce přivedlo?

To je taková mile kuriózní věc. Chodil jsem na Gymnázium v Podbořanech a měl jsem spolužáky ze Žatce, se kterými jsem ve druhém ročníku zažíval listopadovou revoluci. Otevřel se nám nový svět a možnosti. Devadesátá léta byla plná euforie a radosti. Tehdy vznikl v Žatci rockový klub Banán, do kterého jsme začali chodit. Tím si mě město přitáhlo. Miluji totiž historii a rockovou hudbu. Banán, který se nacházel v gotickém podzemí, mi nabízel obojí.

Kuriózní také bylo, když jsem tehdy jako osmnáctiletý kluk, který teprve pobíral ně-jaké životní zkušenosti, řekl rodičům, že si jedu najít práci a bydlení v Žatci. Tenkrát totiž byla ještě velká nezaměstnanost a já při-jel do Žatce, kde jsem si sehnal bydlení na svobodárně v Heydukově ulici a zcela náhodou jsem vstoupil do brány chmelařství na Chmelařském náměstí, kde mi paní mistrová říkala, že jim jdu akorát do rány, že shánějí člověka. Já skutečně během dvou hodin sehnal v Žatci bydlení a práci (smích).

• A co vás vlastně přivedlo do sociálních služeb?

To byla tehdy taky shoda náhod. Jezdil jsem do Karlových Varů studovat dvouletou pomaturitní nástavbu sociálně-právního zaměření. Stal jsem se sociálním pracovníkem, což vnímám jako takové druhé životní zavolání. Tento obor a pomoc lidem mi byly vždycky blízko.

Sehnal jsem místo tehdy ještě na Okresním úřadu v Lounech, kde jsem deset let pracoval jako sociální kurátor. Měl jsem na starost zejména muže, kteří opouštěli výkon trestu. Pomáhali jsme jim při přechodu z věznic začlenit se do běžného života. Náplní bylo, že jsem navštěvoval lidi ve věznicích, jejichž odchod se plánoval třeba půl roku předem. Někteří se vraceli třeba i po mnoha letech. Někteří byli ještě zavření za minulého režimu, takže se vraceli do polistopadového světa, tedy do zcela jiného prostředí.

• Kdy jste se vrátil do Žatce? Občané města vás totiž znají zejména jako ředitele zdejšího domova pro seniory.

V roce 2002 okresní úřady skončily a já nastoupil na Městský úřad v Žatci, kam jsem byl jako kurátor převeden. Pak jsem se stal vedoucím odboru a v roce 2014 jsem nastoupil do funkce ředitele domova pro seniory.

• Před dvěma lety jste kandidoval v komunálních volbách a díky velkému počtu hlasů se dostal do zastupitelstva. Působíte také jako radní. Prozraďte, co vás vedlo k rozhodnutí vstoupit do politiky?

Uvažoval jsem o tom již několik let před tím. Já se totiž nezačal zajímat děním ve městě, investicemi, plánováním a fungováním až poté, co jsem se stal zastupitelem, sledoval jsem vše již dříve. Tím, že jsem na radnici pracoval, jsem měl k věcem blízko.

Před dvěma lety přišla nabídka z kandidátky Volba pro město. Tehdy to bylo jediné volební uskupení, do kterého bych vstoupil, takže jsem ani minutu nezaváhal a skutečně se díky preferenčním hlasům zdejších občanů stal jedním z členů zastupitelstva.

• Neuvažoval jste tedy kandidovat v předešlých volbách?

To ne. Říkal jsem si, že ještě potřebuji získat životní, pracovní a manažerské zkušenosti. Trochu vyzrát a počkat si, až můj čas přijde.

• Co vám vstup do nové funkce dal a naopak vzal?

Nebudu lhát, práce pro město je časově velmi náročná. Jednou za dva týdny probíhá jednání rady města, kdy jde skutečně o několikahodinové maratony. Projednáváme třeba šedesát až sedmdesát bodů a většinou se jedná o zásadní rozhodnutí, na které se člověk musí připravit. Nestačí si jen přečíst připravené materiály. Jako radní jste v kontaktu s vedoucími odborů, zaměstnanci radnice, ale také členy městských organizací. Člověk tedy musí zjišťovat informace i po vlastní linii, pokud chce všemu porozumět, aby se mohl správně rozhodnout.

Každý zastupitel je navíc členem minimálně jedné či dvou komisí. Teď například máme období, kdy se připravuje rozpočet na příští rok. Schází se takzvané minirozpočtové výbory, což je také několik jednání, kdy se sedí nad rozpočtem a čte se řádek po řádku, položka po položce.

A co mi funkce zastupitele dala? Je to možnost podílet se na směřování města, což jsem chtěl a baví mě to. Doufám, že je to také vidět (smích).

• Já skutečně netuším, jak to všechno stíháte (smích). Jste totiž navíc velmi aktivním občanem a účastníte se téměř každé akce ve městě. V čem vlastně spatřujete silné stránky Žatce?

Už jsem to tak trochu naznačil. Myslím si, že Žatec má ohromný potenciál. My v Žatci jsme spíše zvyklí vidět negativa, zveličovat některé věci a sami se zbytečně moc děsit. Já ale v Žatci cítím obrovský potenciál, který má základ především v historii. Když si vezmeme, jakou měl Žatec pozici v raném středověku, kdy patřil mezi centra státní správy a jakou pozici měl v 19. století, kdy byl krajským městem. Žatecký kraj byl pojem! Zahrnoval území částí Ústeckého, Karlovarského a Plzeňského kraje. A například před první světovou válkou byl Žatec velmi bohatým chmelařským městem. Na tyto tradice bychom se mohli zaměřit a pokusit se je znovu obnovovat.

• Myslíte, že bychom se mohli opět stát krajským městem?

Krajským městem už se znovu nestaneme, to asi není možné, ale bohatým a prosperujícím městem ano. Jsem si samozřejmě vědom, že jde o dlouhou a trnitou cestu.

• Jak bychom se o to měli pokusit?

Žatec potřebuje rozjet větší a silnější podnikatelskou vrstvu. Podnikatelé jsou totiž aktivní lidé, kteří zaměstnávají další lidi, vytvářejí hodnoty, opravují nemovitosti, otevírají zde provozovny a tak dále.

Vnímám, že je ve městě ohromná komunita pracovitých lidí. Postupně se nám daří společně dávat Žatec dohromady, ale bude to ještě nějakou dobu trvat.

• Doménou Žatce je především chmel. Jakou úlohu, co se týče významu města, mu přikládáte?

Chmelařská tradice je s naším městem ne-oddělitelně spojena. Díky ní nás zná celý svět.

V našem městě bychom ale našli spoustu dalších ,,nej“. Opakovaně jsem v létě zažíval, že sem přijížděli lidé a byli překvapeni. Kromě chmelu o nás ostatní moc nevědí, ale když do Žatce turisté zavítají, jsou mile překvapeni! Centrum je nadchne svými historickými budovami, ale také třeba podloubím, které je jedním z nejdelších v republice.

• Je ještě něco, co na žatecké historii obdivujete?

Na žatecké historii mám také rád, že se Žatec často nebál jít proti proudu. Další věc, kterou tu opomíjíme je třeba husitská tradice města. I Žatečan by řekl, že husitské město je Tábor, ale třeba Žatec byl husitským městem ještě dávno před vznikem Tábora a hlavně Žatec zůstal husitským městem dlouho po Lipanech. U Lipan žatecké vojsko nebojovalo a Žatec zůstal silným hegemonem severočeského husitství až do bitvy u Želenic, která byla až čtyři roky po Lipanech. Teprve tehdy byli žatečtí husité poraženi.

To byla silná doba. Přiznejme, že tehdy přišlo město, díky církevní konfiskaci, k velkému majetku. Město určovalo nejenom svou politiku, ale politiku celého okolí. Na tyto tradice bychom měli být hrdí. Také na první a druhý protihabsburský odboj, když se Žatec jako protestanské město nebál vystoupit proti císaři, který zde před branami žádal o vpuštění do města. Žatečané řekli ano, ale jen s určitým počtem vojenského doprovodu. Císař se samozřejmě urazil a přenocoval v chudém domku na rohu dnešní ulice Pod Střelnicí a Heydukova. A když bylo povstání poraženo, tak Žatec potrestal nejvíc ze všech vzbouřených měst. Ale Žatec se brzy z trestu vzpamatoval a například velkou část zabaveného majetku nakoupil zpět. Tak byl bohatý a rozhodný.

• Když se odpoutáme od bohaté historie a památek, které nám zde zanechala, co říkáte na novodobou historii? Co se povedlo za posledních třicet let?

Ať to možná ne všichni rádi uslyší, můžeme být skutečně vděční za to, že zde máme funkční nemocnici. Podařilo se nám ji jako jedinému městu v okrese zachovat.

Velkým plusem je také, že Žatec neutrpěl zas až tak zásadní ztráty, co se týče architektonické stránky. Tady možná pomohlo, že jsme nebyli okresním městem a příliš se neinvestovalo jako třeba v Lounech, kde se vybouralo celé předměstí a namísto něj se postavilo sídliště. Žatci se to vyhnulo. A pojďme si také říct, že se tu za posledních třicet let hodně věcí opravilo, zlepšilo a celkově zkulturnilo.

Jsem také rád, ačkoli jde zase o věc, která Žatečany rozděluje, za Chrám chmele a piva. Konečně máme kam vzít návštěvu z daleka a máme se jako Žatečani kam projít a kde trávit příjemné chvilky. Chmelařským turistickým komplexem se určitě můžeme chlubit.

Daří se nám také rozvíjet potenciál řeky. Na konci letní sezóny udělala občanům ohromnou radost třeba půjčovna lodiček, nedávno byl doplněn mobiliář kolem řeky a do budoucna je záměrem města vybudovat u řeky malou náplavku.

• Když jste vstupoval do politiky, určitě jste měl vize a cíle, jak město změnit k lepšímu. Kde vidíte slabiny a nedostatky?

Začnu možná stereotypně, a to od centra města. Můj odhad je, že máme centrum podhodnocené. Bylo by potřeba do něho zainvestovat třeba miliardu korun. Nachází se zde spoustu domů, které jsou v dezolátním stavu, nežijí. Někde vidíme jen fasády, ale co se skrývá za nimi jsou mnohdy katastrofické stavy.

Byl bych rád, kdyby bylo centrum tepajícím srdcem města. Takové, jak na něho lidé, co si pamatují 70. a 80. léta, vzpomínají. Mám ale pocit lehkého optimismu, protože se některým věcem v centru začíná dařit. Chytají se obchody, máme tam fungující kavárny a cukrárny. Město se již pomaličku oživuje.

Příští rok máme v investičním plánu Husitské náměstí, které je posledním zbědovaným veřejným prostorem. Tedy i veřejný prostor se nám pomalu a jistě zvedá. Plánuje se revitalizace parků, procházka podél hradeb,...

Žatec také potřebuje kvalitní dopravní napojení, což nás hodně limituje. Například rychlostní silnice R6 a R7 nebo také přemostění Žiželic. To jsou věci, které je potřeba dotáhnout, aby se v Žatci dařilo více podnikání.

Další věc, kterou je potřeba zlepšit, je zabránit odlivu obyvatel, a to zejména mladých lidí. Většina z nich zůstává ve městě po čas studií na středních školách, ale poté odchází na další studia nebo za prací do větších měst, odkud se již nevrací zpátky do Žatce.

• Je to o tom, že zde není tak široká nabídka pracovních míst nebo že jim město nemá co nabídnout například, co se týče využití volného času?

Je to zřejmě kombinace obojího. Ve větším městě samozřejmě dostanou lépe placenou práci a když se rozhodují, kde chtějí setrvat, zvažují také kvalitu života.

Já jsem ale velký optimista, až tím někdy své okolí rozčiluji (smích). Podívejme se na to tedy z jiného úhlu. Jelikož jsem působil jako sociální pracovník, mohu srovnávat s devadesátými roky, kdy zde byla naprosto zoufalá situace. Nezaměstnanost ve městě patřila k nejrekordnějším v rámci celé republiky. Dnes na tom nejsme vůbec špatně. I přes současnou koronavirovou krizi je tu stále dostatek práce. Spíše slyším, že pracovníky shání, než aby je propouštěli.

A když si vezmeme věci, které mladá rodina potřebuje, my je zde přeci máme! Za prvé tu stále ještě funguje solidní rozsah zdravotní péče. Dále město disponuje poměrně zajímavou škálou školských zařízení. Je tu pestrá nabídka středních škol a jako jediné město široko daleko máme jesle, a to i soukromé, které provozuje Rodinné centrum Sedmikráska. Máme zde rovněž skvěle fungující kroužky v základní umělecké škole i domu dětí a mládeže. Taktéž mnoho sportovních oddílů.

Samozřejmě se můžeme na věci podívat z druhého pohledu a říct si, že nemocnice by mohla fungovat lépe, nemáme zimní stadion a sportovní halu, cyklostezka má čtyři kilometry,… To jsou ale výzvy, na které město reaguje.

• Dalším faktorem pro udržení lidí ve městě je určitě otázka bydlení…

Ano, nastupující generace dnes požaduje poměrně vysoký standard v otázce bydlení. Potřebujeme proto nabízet plochy pro výstavbu rodinných domů, ale také potřebujeme stavět kolektivní bydlení. Už se ale blýská na lepší časy. Nějaké projekty zde již běží a snad budou dotažené do finále.

Město má rovněž záměr v centru města proměnit bývalou vojenskou věznici v byty a na kvalitní bydlení rekonstruovat i objekt, kde sídlí městská policie.

• Mluvíte o mladých lidech, ale vám jsou spíše blíže potřeby seniorů. Jak těm se zde žije?

Sociální služby pro seniory, ale i pro zdravotně postižené obyvatele, které Žatec nabízí, jsou skutečně na špičkové úrovni. Skoro každý, když má problém, najde v našem městě službu, která mu dokáže pomoct a poradit. V tom se vůbec nemusíme stydět.

Na vysoké úrovni jsou tu nabídky vzdělávacích a volnočasových aktivit pro seniory. I nejrůznější sporty a cvičení. V Žatci rovněž funguje několik seniorských spolků, které organizují přednášky, zájezdy do přírody i za kulturou, jezdí na pobyty i do zahraničí. Žatecký senior, který chce být aktivní, si určitě vyžití najde.

• V předešlých rozhovorech byla v otázce slabin města pokaždé zmiňovaná skladba žateckých obyvatel. Vnímáte i vy jako negativum, že zde vlastně neexistuje původní obyvatelstvo? 

Vnímám díky návštěvám jiných měst v republice, že je rozdíl mezi vnitrozemím, které bylo vždy historicky součást českého království s převážně českým obyvatelstvem a naším krajem, který byl také samozřejmě stále českým královstvím, ale obyvatelstvo se postupně poněmčovalo. Musíme si uvědomit, že žijeme v regionu, a to se týká celého Ústeckého kraje, který se nachází na chvostu republiky. Je to otázka nemocnosti, vzdělanosti, příjmů, kvality bydlení, kvality infrastruktury,... Nejsme na tom nejlépe, ale berme to jako výzvu dané věci zlepšit.

Když říkáme, že jsme ,,Sudety“ a nemáme zde kořeny, přijde mi to jako stereotyp, který si vlastně vytváříme my sami. Vždyť zde jsou už generace, jejichž prarodiče sem přišli po válce. Jsou tu ale i rodiny, který tu mají historické kořeny. Ve městě již žije generace třicátníků, která se narodila v polistopadových časech a tyto věci je již moc netrápí. Ti-to lidé zde vychovávají své děti, a to je naše naděje. Je to generace, která zde bude již čtvrtá/pátá narozená a která už tyto věci od nás starších nepřevezme. Ten pocit jakési nezabydlenosti, vykořeněnosti.

• Je zajímavé, že když se Žatečanů ptám, vždycky vyjmenují rysy, ve kterých jsme prý všichni stejní...

Myslím si, že neexistuje žádná typická žatecká mentalita. To bychom byli trochu moc zahledění do sebe. Je to tu jako všude. Jsou lidi dobří a méně dobří. Buďme realisté.

Spíš bych rád, abychom vytvořili prototyp hrdého obyvatele města, hrdého Žatečana, Žatečanky a Žatečančete, kteří jsou spokojeni tam, kde žijí. Jsou na své město přiměřeně pyšní, jsou přiměřeně patriotističtí, znají tradice města – chmelařské, historické a další, a pracují pro město a vytvářejí nějakou atmosféru. To by měla být naše vize. Zapomeňme na nějaké sváry a nesváry.

• V Žatci působila a narodila se řada významných osobností. Které si vážíte právě vy? Můžete zabrousit i do historie.

Je to strašně těžká otázka. Historie má totiž jednu výhodu, že někdy máme tendenci si idealizovat a lépe nahlížet na dálné postavy. Osobnosti se tedy těžko hodnotí.

Za mě, možná to bude znít konvenčně, je osobností, která reprezentovala město s jeho vzestupem a pádem, Maxmilián Hošťálek z Javořic, který za město jako primátor položil hlavu na špalek. My o něm jako Žatečané víme, máme po něm pojmenované náměstí, ale kdybychom dělali nějaký detailnější test, asi bychom tápali. Je to ale bezpochyby silná historická osobnost.

• Jste rovněž předsedou Spolku Mederova domu – objektu, který patří k jedněm z nejstarších budov v Žatci. Jak je to dlouho, co začala rozsáhlá rekonstrukce tohoto domu, ve kterém plánujete otevřít malé muzeum? V jaké fázi se opravy nyní nachází a kdy se můžeme těšit na otevření expozice?

U Mederova domu běží stavební fáze od ledna 2019, takže tomu za chvíli budou dva roky.

Stavba je v podstatě před dokončením. Do konce roku by mělo být hotovo a doufám, že nám finále covid nijak nezkomplikuje. Věřím, že příští sezónu bychom již otevřeli dveře návštěvníkům.

• Vyjmenujte vaše nejdůležitější okamžiky, nějaké životní mezníky, které považujete za klíčové ve vašem osobním a profesním životě?

Možná vám bude připadat a znít, že to říkám schválně, ale pro mě skutečně životním mezníkem bylo, když jsem začal žít a pracovat v Žatci. Opravdu cítím, že jsem se s městem potkal. Jsem tu rád a vnímám silný genius loci mnoha míst našeho města.

Co mě v životě hodně zformovalo, byl odmalička zájem o historii a památky. Také, že jsem se stal sociálním pracovníkem, to byla ohromná životní zkušenost a praxe.

A v osobním životě rodina – má manželka je totiž oproti mě žateckou rodačkou, a naše dvě dcery.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková