Ten dělá to a ten zas tohle Jednotvárnost práce tu prý nehrozí. Pošta není >kolbenka<

SPOŘICE/CHOMUTOV (tos) — Už jako malá prý mamince doma potajmu „zabavovala” podací lístky, dopisní obálky či složenky, které bylo třeba zaplatit, a hrála si s nimi na poštu. Když po základní škole přišel čas volby budoucího povolání, není divu, že zamířila na Střední školu elektrotechniky a spojů v Ústí nad Labem, kde v roce 1994 absolvovala obor s mírně krkolomným názvem „Manipulant poštovního provozu a přepravy”. Poště Simona Drexlerová z Chomutova zůstala věrná dodnes, ač už čtvrt roku není její zaměstnankyní. Každý všední den ji můžete zastihnout za přepážkou pobočky Pošta Partner ve Spořicích.

„Práce na poště mě baví i po letech. Spousta lidí si myslí, že je to jen o razítkování dopisů, ale náplň je daleko pestřejší, i když se s časem mění. Na škole jsme například měli psaní na stroji, učili se pracovat s dálnopisem, ručně přepojovat telefonní hovory… To vše už je minulost, ale přibyla třeba práce na počítači nebo nové služby včetně finančních. Člověk se pořád učí něco nového, musí mít v hlavě tarify, sazby pojištění zásilek a podobně. To mi vyhovuje, protože to není jednotvárné, jako stát u pásu v >kolbence< a donekonečna opakovat jedno a totéž,” odhaluje taje svého oboru poštovní úřednice.

Vedení poštovní úřadovny ovšem nepřináší jen samé radosti. V první půlce roku paní Simonu zastihlo lakonické sdělení zaměstnavatele, že poštovní pobočka ve Spořicích se v srpnu ruší a ji po 26 letech služby čeká výpověď pro nadbytečnost. Česká pošta jí ale zároveň nabídla, že by si mohla udělat živnostenský list a poštu ve Spořicích dál provozovat na „vlastní triko” jako takzvaný Pošta Partner. Logika je to vskutku ďábelská — pobočku, která je pro velký státní podnik s mnohamiliardovým obratem nerentabilní, by měl nějakým zázrakem „utáhnout” soukromník!

„Na uživení by to v žádném případě nebylo. Program Pošta Partner má smysl například pro drobné živnostníky, kteří si vedle svého hlavního podnikání chtějí přivydělat — přijímat a vydávat zásilky mohou třeba venkovské prodejny. Jako jediná činnost to ekonomicky prostě nevychází,” vysvětluje spořická „poštmistrová”. Ochotu ujmout se osiřelé pobočky naštěstí projevil Obecní úřad Spořice, který kancelář programu Pošta Partner od letošních prázdnin provozuje ve své režii. Místní tím pádem nepřišli o hojně využívanou službu a Simona Drexlerová o práci.

Jakmile vyšlo najevo, že obec má na zachování poštovních služeb vážný zájem, spořická pošťačka se prý na výpověď od dosavadního zaměstnavatele dokonce těšila. Vysvětluje to ztrátou iluzí. „Práce na poště nebyla v posledních letech o tom, jak lidem co nejlépe vyhovět, ale jak z nich vytáhnout co nejvíce peněz a vnutit jim co nejdražší službu bez ohledu na to, zda ji potřebují. A ještě je pokud možno přesvědčit, aby si na poště založili i spořitelní účet,” poodhaluje zákulisní tlak dlouholetá vedoucí spořické pobočky. Úspěšnost v nabízení „mimopoštovních” produktů prý byla důležitou součástí hodnocení zaměstnanců a ten, kdo spolu s poštovními službami prodal málo omalovánek a stíracích losů, to pocítil na odměnách. „Něco takového se mi příčí,” uzavírá toto téma pošťačka.

Aby dnešní díl rubriky >Ten dělá to a ten zas tohle< nekončil v pesimistickém duchu, Nástup Simonu Drexlerovou na závěr požádal o vzpomínku na nějakou „veselou příhodu z pošťačení”. Rozmýšlení jí trvalo sotva pár vteřin: V době, kdy ještě pracovala na bývalé poště Chomutov 1, si prý některá z kolegyň v čase předvánočního shonu všimla, že jeden z balíků, který tam přijali, nahlas tiká. Personálu to přišlo hodně divné; a protože důvěru v obsah zásilky neposílil ani adresát, kterým byl jeden z „klientů” Věznice Všehrdy, následoval bleskový telefonát na linku 158. Policie prý tehdy evakuovala nejen poštu, ale zastavila i provoz na Palackého ulici, než dorazil pyrotechnik. Ten podezřelou zásilku převzal a… A zjistil, že uvnitř tiká obyčejný budík.

Foto: Simona Drexlerová za přepážkou. Foto: Tomáš SKŘIPSKÝ