Skladatel Zdeněk Šesták oslavil 95. narozeniny

Ve čtvrtek 10. prosince oslaví hudební skladatel Zdeněk Šesták 95 let. Pokud s ním mluvíte, ať už osobně nebo po telefonu, nabudete dojmu, že číslovky v jubilantově věku by měly být prohozené.

Na Lounsku je povědomí o tomto hudebním skladateli a muzikologovi rozšířené. Nemusí ho ale znát všichni čtenáři Pressu. Proto alespoň ve zkratce. Narodil se v Cítolibech, kde vychodil základní školu. Hudba ho přitahovala od dětství. Za okupace působil jako flétnista Lounské filharmonie, zpíval v cítolibském pěveckém spolku a hrál na varhany v tamním kostele. Po absolvování lounské reálky vystudoval v letech 1945 až 1950 pražskou konzervatoř a při tom ještě na Filosofické fakultě Karlovy univerzity hudební vědu. Zdeňku Šestákovi ale od mládí souzněla hudba s úvahami o světě, který nás obklopuje. Proto během studia pilně navštěvoval přednášky profesora Patočky o předsokratovské filosofii. S komunisty si nikdy nezadal; proto mohl získat doktorát až v roce 1991. Roku 1950 se oženil s Marií Žateckou. Prožili krásné manželství, které obšťastnili syn Jan a dcera Marie, excelentní varhanice. 

Až na pár let v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a Československém rozhlase měl svobodné povolání jako skla-datel. Rozsah Šestákova díla a jeho tematické zaměření je obdivuhodné. Český rozhlas vydal před časem soubor deseti CD desek s nahrávkami jeho hudby. Jsou na nich zastoupeny symfonie, symfonické koncerty, komorní hudba pro nejrůznější obsazení a skladby vokální. Snad jen do opery se pan doktor nikdy nepustil.

Dnes je Zdeněk Šesták ve svém oboru klasik. Jeho skladby v sobě absorbovaly odkaz hudby 2. poloviny 19. a 1. poloviny 20. sto-letí, jdou však svými vlastními cestami. Často bývají jejich bezprostřední inspirací verše českých a cizích básníků či už zmíněná antická filosofie. Hluboký citový otřes z invaze v roce 1968 byl podnětem k složení je-ho druhé symfonie. Zájemci o jeho tvorbu si mohou pořídit knížku, kterou letos vydal jeho přítel Jiří Veselý.

Neméně významnou složkou Šestákovy tvorby je jeho splynutí s odkazem hudby cítolibských skladatelů. Použil jsem termínu ,,splynutí“ úmyslně. Nebýt jeho, nikdy by nevyšel komplet čtyř CD s nádhernou hudbou muzikantů, kteří ji ve 2. polovině 18. století skládali v cítolibských chalupách, v tamní vodárně, ve škole nebo i na zámku. Nehrála by se na Pražském jaru a dalších koncertech doma i ve světě. Doslova tisíce hodin práce v hudebních archivech jsou ukryty za zpřístupněním muziky cítolibských skladatelů. Šesták o ní také napsal knížku, vydanou lounskou knihovnou (ještě je k mání!).

Cítolibští, a nejen oni, svého rodáka milují a ctí. Čestné občanství je tou nejmenší a samozřejmou poctou. Daleko více o jejich vztahu k doktoru Šestákovi vypovídají plné autobusy vypravované z Cítolib, hraje-li se v Praze hudba jeho nebo cítolibských mistrů, plný sál tamního kulturního domu při jeho besedách, plný kostel při chrámových skladbách cítolibských autorů.

O přínosu pana doktora české kultuře se ale ví v celé české kotlině - výčet vyznamenání a ocenění by byl dlouhý. Připomeňme proto jen cenu ministra kultury právě za to, co jsem uvedl v předchozí větě, v roce 2008, nebo uznání za přínos filozofii vzdělání Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 za rok 2006.

Když jsem s panem doktorem Šestákem před týdnem telefonicky mluvil, sdělil mi, že dokončuje práci na druhé knize o hudebních tradicích Lounska. V 95 letech, věřili byste tomu? A tak mu jeho přátelé a příznivci kromě zdraví přejí i to, aby se brzy z knížky mohl těšit nejen on, ale i všichni čtenáři.

                Bohumír Roedl