Struhařské křížaly získaly značku kvality. Je za tím dřina, říká Eva Čechurová

Eva Čechurová spolu s manželem Petrem vyrábí z ručně česaných jablek, hrušek a švestek Struhařské křížaly – nově certifikované regionální značkou. Jaká byla cesta k úspěchu a vůbec jak se žije a farmaří na zámečku Struhaře u Lubence, jsme si povídali v předvánočním rozhovoru.

Evo, odkud pocházíte a jak je to dlouho, co jste si koupili zámeček Struhaře?

Ke koupi struhařské usedlosti jsme se rozhodli na začátku roku 2009, takže už to za chvíli bude 12 let. Já jsem z Olomouce a man-žel pochází z Aše, ale poznali jsme se v Praze. Mezi Prahou a Lubencem jsme po koupi Struhař ještě nějakou dobu pendlovali, ale život ve dvou takto odlišných světech byl nesmírně vyčerpávající. A tak už zhruba osm let žijeme na Struhařích na plný úvazek.

Co jste tu původně zamýšleli?

Úplně prapůvodní myšlenkou bylo udělat ze Struhařského zámečku penzion. Od toho jsme však z různých důvodů minimálně na čas upustili. První roky jsme šli do rekonstrukce na 120 %. Dělali jsme nové střechy a záchranné práce tak, aby všechny stavby Struhař přežily. Bylo to velice náročné období jak na výdej energie, tak samozřejmě i financí. Do toho přišla další pomyslná „stopka“ v podobě hrozby hlubinného úložiště jaderného odpadu, jehož povrchový areál měl být přímo v našem sousedství. To je strašák, který by odradil od velkých investic každého. No a takovou poslední brzdou, která naše veliké plány odsunula, jsou děti.

Až s dětmi jsme si uvědomili, že to nejcennější jsme na zámečku Struhaře vlastně už vytvořili. Vytvořili jsme pro sebe i pro děti krásné místo pro život! V jeho zvelebování i nadále pokračujeme, ale už ne tempem, které by pro nás bylo zničující.

A jak jste dospěli k bio farmaření?

K zemědělství jsme dospěli vlastně nenásilně tím, že se staráme o místo, kde žijeme. Postupem let jsme se snažili dokoupit pozemky, které historicky ke Struhařům patřily a vytvořit tak nějaký komplexní celek. Šlo buď o staré ovocné sady či nepropustné zarostlé kousky půdy, jejichž kultivací jsme trávili spoustu času. Postupně jsme pořídili i první ovečky a kozy, které nám se spásáním a čištěním pozemků pomáhaly. A najednou jsme zjistili, že prací na svých pozemcích a v sadech trávíme už tolik času, že už nebude žádný rozdíl, pokud se zkusíme věnovat zemědělství naplno.

Ekologická rodinná farma – co všechno si máme představit?

V současnou chvíli máme asi 40 ovcí a 11 koz. Kromě pastvin, na kterých žijí, musíme mít i louky, z nichž zpracováváme seno, abychom zvířata sami uživili i přes zimu. Kdyby naše hospodářství nebylo soběstačné a seno na zimu bychom museli kupovat, tak by to byla finanční sebevražda. Máme tři staré ovocné sady, jejichž produkci jsme teď začali nově i zpracovávat.

To, že fungujeme v režimu ekologického zemědělství, je pro nás úplně přirozené a hospodařili bychom stejně, i kdybychom značku BIO neměli.

Ale pokud si chcete pod ekologickou rodinnou farmou představit ještě něco, tak je to i každodenní práce bez jediného dne dovolené v roce. Ale nestěžujeme si, zatím nás to baví a dává nám to smysl.

Jak velký máte sad? Je to ten původní, který patřil Lažanským? Nebo jste zasadili i nové stromky?

Máme tři sady plné vděčných starých ovocných stromů – jabloní, hrušní, slivoní. Do-hromady se jedná určitě přes 300 stromů. Ano, jsou to ty stejné sady, které k místu patřily historicky. Nějaké nové stromy jsme za tu dobu také vysadili, ale kam se hrabou na ty stařičké původní ovocné odrůdy! 

Jak vás napadly Struhařské křížaly?

Dlouho jsme přemýšleli, jakým způsobem bychom naše ovoce mohli zpracovat, aby bylo možné ho prodávat v nějakém delším časovém horizontu než pár týdnů po sklizni. To platí především u hrušek a švestek, jejichž životnost je poměrně krátká. V minulém roce jsme část bývalých chlévů zrekonstruovali na zpracovnu ovoce, jejíž součástí je i sušárna.

No a pak bylo potřeba si vyhrát a vymyslet podobu Struhařských křížal tak, aby se trochu odlišovaly od ostatních podobných výrobků. Rozhodli jsme se nakombinovat do jednoho pytlíčku vše, co v našich sadech sklízíme – tedy jablka, hrušky i švestky. U jablek i hrušek se navíc snažím, aby v jednom balení bylo zastoupeno více odrůd – ať už kvůli chuťové či barevné pestrosti. V rámci blízké rodiny pak vznikla i nádherná etiketa a najednou jsme drželi v ruce výrobek, který perfektně vypadá a ještě lépe chutná. Ale dřina je to neskutečná...  

Jak a kam je prodáváte?

Původní myšlenka byla nabídnout je v různých krámcích se zdravou výživou, čajovnách, kavárničkách, jóga a fitness studiích. Ale než jsme na podzim doladili jejich výrobu a podobu, tak místa, která jsme měli rozjednaná, začala bojovat o své vlastní přežití.

Řekli jsme si, že to vlastně nevadí, alespoň jsme si zkusili, jak bychom to měli dělat. A to, co jsme měli prozatím vyrobeno, jsme spíše začali rozdávat známým a přátelům, jako takovou milou pozornost a příklad toho, co nově vyrábíme. No a netrvalo dlouho a křížalky začaly dělat reklamu samy sobě a lidé se nám začali ozývat s prvními objednávkami. Takže ta nejlepší zpětná vazba, jakou jsme si mohli přát. A v tomto režimu v zásadě fungujeme doteď.

Kolik takových křížal vyrobíte za sezonu? Kdo je vyrábí – sušíte je sami, nebo máte nějaké pomocníky?

Tyhle dvě otázky spolu velmi souvisí. Vše děláme s manželem sami. Manžel mi neskutečně pomohl především se sklizní ovoce. A teď už je to spíše na mně... Jedná se z 99 % o ruční práci, která nejde ošidit ani urychlit. Takže ani v případě té produkce se nebavíme o nějakém masovém množství. To bychom ani nezvládli.  

Jaká byla cesta k certifikaci Poohří regionální produkt®?

Na myšlenku zkusit zažádat o certifikaci mě přivedl Josef Ryšavý z MAS Vladař. Když jsem si pak pročítala kritéria, jaká by měl POOHŘÍ regionální produkt® splňovat – například podíl ruční práce, práce s místními surovinami a podobně – bylo mi jasné, že tohle by si Struhařské křížaly zasloužily. Ale rozhodnutí samozřejmě nebylo na mě, ale na certifikační komisi. A vyšlo to!

Vyhrála jste před dvěma lety v rámci Jablečného dne na krásnodvorském zámku – co dobrého jste to upekla?

Tehdy jsme toho napekli obrovské množství, ale paradoxně jsme cenu nedostali za koláč, ale za ovocné džusy, které jsme u stánku připravovali z našeho ovoce.

Na to bychom chtěli v příštím roce, pakliže bude úroda, trochu navázat. Chystáme se začít vyrábět Struhařský mošt. Tak uvidíme...

Pekařina, cukrařina – to je další váš koníček – vedli jste kavárnu na zámku Krásný Dvůr. Jak dlouho a proč jste skončili?

Na zámku jsme měli kavárnu dva roky a měli bychom ji samozřejmě rádi i déle, ale po druhé sezóně jsme se začali názorově rozcházet s vedením zámku. V kavárně jsme byli o víkendech a svátcích, nicméně nová smlouva si již nárokovala celoroční každodenní provoz. To by pro nás nebylo z podnikatelského hlediska rentabilní a vedení zámku ustoupit také nechtělo. Takže jsme popravdě odcházeli trochu zahořklí, neboť ten prostor byl nádherný a lidé se k nám naučili jezdit na kafe opravdu zdaleka. Ale rozhodnutí to bylo samozřejmě naše. A zvláště v souvislosti s tím, co se tento rok děje, toho nelitujeme. Obdivuji všechny ze sektoru služeb, kteří to ještě nevzdali, bojují a jsou stále odhodlaní to vše ustát! A rozumím i všem těm, kteří to už vzdali! Držte se...

Pečete doma vánoční cukroví s dětmi?

Cukroví s dětmi pečeme, ale spíš tak decentně, aby děti měly nějaký zážitek. A dost sobecky to každoročně nasměruji na to, co mám nejraději já – takže vanilkové rohlíčky, linecké a perníčky.

Letos nám z předvánočního času výrazně ubírá výroba křížal a přiznám se, že jsme se k pečení cukroví ještě nedostali. Ale nepropadám panice a když bude nejhůř, tak si ty naše tři cukrovíčka upečeme klidně na Štědrý den ráno.

Máte tři děti, věkově poměrně blízko od sebe...

Děti máme pořád dost malé – 7, 5 a 2 roky. Ale na to, jak jsou pořád malé, dokáží být neskutečně samostatné a jsou zvyklé hodně pracovat. S hospodářstvím máme spoustu práce, která prostě nejde posunout nebo ošidit a děti si často musí vybrat, jestli se raději chvíli zabaví samy, nebo půjdou pracovat s námi. A často volí druhou možnost a bez nadsázky makají.

Jaké máte další plány?

Myslím, že v dnešní době je lepší si nic neplánovat. Ono ani to, že se dáme na zemědělství, nebylo v plánech. Prostě nás k tomu život tak nějak zavál.

To, co si plánujeme na každý další rok, je trochu zpomalit a zvolnit. Letos nám to zase nevyšlo, ale ten příští rok už určitě :-)

Děkuji za rozhovor, přeji klidné svátky a ať vám to vyjde!

Alla Želinská

Eva Čechurová si zaslouží velké poděkování také za krásné gesto – naším prostřednictvím věnovala do Domova pro seniory v Podbořanech k Vánocům pod stromeček několik desítek balíčků Struhařských křížal, aby si pokud možno všichni v domově pochutnali.