Klarinetista z Lubence Milan Řeřicha převzal unikátní manufakturu

V sousedním regionu zachraňuje „rodinné stříbro“, pomohl i zákazník z Číny.

Dojem, že interpreti vážné hudby jsou nepříliš praktičtí a úzkoprofiloví umělci, vyvrací Milan Řeřicha z Lubence. Jméno Řeřichových není na Podbořansku neznámé, i když sám klarinetový virtuos žije nyní na Karlovarsku. Úctyhodné řemeslo, které je v mnoha směrech jedinečné nejen v rámci ČR, se nyní s manželkou – klavíristkou Fatimou – pokoušejí zachovat v Kraslicích. Ve městě, které je několik staletí známé tradicí ruční výroby dechových nástrojů. Jak se podniká muzikantovi, který ještě loni jel turné s Eddie Danielsem a těžko mohl předvídat covidovou krizi?

Světově uznávaného instrumentalistu Milana Řeřichu jste mohli naposledy osobně vidět a slyšet v červenci. Přijel s Fatimou Řeřicha-Alievou koncertovat do kostela svatého Jiljí v Libyni u Lubence v rámci Noci světel.

Málokdo ví, že to byl – kvůli celosvětové koronavirové pandemii – jeden z mála jejich letošních koncertů vůbec. „Letos jsem měl mít 35 koncertů, nakonec zůstaly tři,“ podotýká Milan. Mnozí ale také netuší, že Milan je několik let impresáriem manufaktury RZ v Kraslicích, která vyrábí neobyčejné klarinety. Dostala se mezi top čtyři výrobce na světě. Loni ji manželé Řeřichovi, společně s investorem, zcela převzali a řídí ji dnes jako rodinný podnik. V Čechách o tomto „rodinném stříbře“ mnozí vůbec nevědí.

Rok 2020 viděli v růžových barvách, kdy se transformace podniku zklidní a oni se budou moci spolu s osmi zaměstnanci věnovat šesti stům objednávek, které jim „přistály“ na stole z různých koutů světa. „V lednu jsme měli 600 objednávek: asi 350 našich mistrovských nástrojů, což představuje vyrobit 30 klarinetů měsíčně, a k tomu studentské nástroje, které spoluvyrábíme partnersky,“ vzpomíná impresário. Koronavirus tomu ale utnul tipec – zahraniční dealeři na začátku roku většinu objednávek pozastavili.

Vzhledem k tomu, že zhruba šedesát pro-cent produkce putuje do Číny, kde pandemie vybujela, už téměř rok se ze všech sil snaží, aby výroba klarinetů v Kraslicích přečkala nepředvídatelnou dobu. S manželkou v hektické době přivedli na svět synka, takže „starostí“ je požehnaně.

Popořádku… Sedm let k prvnímu nástroji

V suterénní dřevodílně jsou vyskládány díly z tropického dřeva cocobolo. Je potřeba ho předsušit. „Musí být na vlhkosti 8 až 12 procent, což je zhruba 6-7 let přírodního vysušení. Cocobolo je fantastické exotické dřevo. Na klarinet a na hoboje je křehké, ale na části jako soudek a korpus je ideální. Jinak děláme z grenadilly, což je druh ebenového dřeva,“ objasňuje Milan, že dostat se k prvotní surovině pro kvalitní dechový nástroj není ze dne na den. Každá várka cocobola (i grenadilly) je přesně označená rokem, kdy se sem dostalo, od koho bylo koupeno, kdy ohrubováno... „Tohle je zrovna jedno z nejstarších dřev z let 1996-98,“ dozvídáme se. 

„A tady řežeme karbon,“ ukazuje další z věcí, v níž je západočeská manufaktura zrovna jediná na světě: na čepech, částech na korpusu, spodním díle a soudkách se standardně používají kovové kroužky, které drží jednotlivé součásti a zjednodušeně řečeno zabraňují praskání dřeva. V Kraslicích kápli na karbon, který je stejně pevný jako železo, ale je lehčí. „Každý gram hraje u nástroje roli, i zvukově pak klarinet zní hebčeji, jemněji, prostě barevněji,“ odkrývá drobný, leč pro hudební výsledek velmi podstatný detail. 

Druhou unikátní záležitostí jsou okrasné rytiny na těle, firma je teď tvoří ve třech různých vzorech. Ani známější kraslická výrobna Amati například nemá technologii jako jsou tři CNC stroje... Ty v dřevodílně obsluhuje žena, Zlatka Kertészová, kterou šéf představuje jako „srdce firmy“.

„Zlatka tady zrovna ´jede´soudky… Tady se dělají těla nástroje, to je největší práce, nejdůležitější a Zlatka se to všechno úžasně naučila. Původně sem nechtěla jít, ale když jsme převzali firmu, tak sem šla a to je pro mě vyznamenání,“ dodává Milan a ještě ukazuje na nejdražší stroj za pět milionů. Splácení úvěru je další starost…

Spokojení zaměstnanci

Zlatčín syn Milan Kertész zrovna pracuje u soustruhu, na kterém se dodělávají ručně korpusy či soudky. „Jestli se bojím, že bychom kvůli covidové krizi přišli o práci? Na jednu stranu určitě ano, protože situace je nejistá. Ale pořád člověk tak nějak vnitřně doufá. Musíte věřit, že prostě se rozjedeme zpátky. Závisí to na tom, že se zas vše otevře – aby se mohlo hrát, jezdit, koncertovat a s tím i nabízet naše produkty,“ svěřuje se Zlatka redakci.

Její syn Milan dodává, že v okolí hodně firem i krachuje. Sice nejde o jeho vysněnou práci, ale říká: „Fungujeme skutečně jako rodina – ne jen s mamkou a tátou, kteří tu oba pracují. Jsme si blízcí všichni a není to jako typická fabrika.“

Ještě v další věci je zdejší produkce ojedinělá – zaměstnanci dřevo pořád ručně leští. „Řada výrobců nechává normálně mat, my si s tím ale dáme ještě práci, že povrch doleštíme. Používáme k tomu speciální pasty,“ říká majitel. A čtvrtou titěrnou perličku, kterou u jiných světových značek klarinetů nenajdete, vidíme zrovna u zaměstnankyně Markéty Böhmové.

„Používáme kovová loga – vygravírujeme tvar do dřeva na CNC stroji a vlepíme do něj kovová loga. Logo tak vydrží, nikdy se nesetře. Děláme i klasickou gravuru, která je zatřená klasickou zlatou barvou, ale v tomto jsme jediní na světě, kteří to dělají. Je to velice pracné,“ poznamenává Milan. „Bez lupy to nedám,“ usmívá se Markéta.

Když nemůžeš, přidej víc…

„Kdyby náš podnik zanikl, tak já jsem umřel... To se nemůže stát. Ale hlavně mi jde o naše zaměstnance, jsme úžasný tým,“ rozjímá během naší osobní návštěvy Milan Řeřicha, jednatel „eR-Zety“ neboli manufaktury RZ Woodwind Manufacturing, kterou před sedmi lety spoluzakládal, získal jí velké renomé a dokázal prosadit mistrovské české klarinety na třech kontinentech: „Každý den jsem s partnery v kontaktu v Asii, Ame-rice i Evropě.“

Velkou roli v záchraně potápějící se lodi, která živí několik místních rodin, ale i za-hraničních dealerů, sehrál mimo jiné Číňan izolovaný ve Wu-chanu. Jak známo, koronavirus se začal šířit loni v prosinci v Číně. Kraslická manufaktura se tak s potížemi setkala jako jedna z prvních u nás. „Ano, už před rokem zhruba v tuto dobu jsem od Lina, našeho čínského partnera z Global Music, měl indicie, co se děje… Nový rok v Číně mají v lednu, k tomu třítýdenní prázdniny. Pak už mi Lin volal, a to bylo zoufalé. On sám byl do konce července mimo svůj domov Peking. Hlavní město má přes 20 milionů obyvatel, takže než je vraceli postupně do jednotlivých regionů v Pekingu podle toho, kde kdo byl… On zrovna pobýval ve Wu-chanu! Má odtamtud přítelkyni. Museli několik měsíců zůstat žít ve 2+kk – on, jeho partnerka, bratr s partnerkou, rodiče a děti,“ popisuje Milan Řeřicha a dodává: „Číňané možná nedávají emoce moc najevo, ale když jsem mu v dubnu volal, cítil jsem, jak je ze současné situace úplně na dně… Už čtvrtý měsíc byli ´zavření´ a nevěděli, kdy se bude vracet do Pekingu. A pro nás je tento byznys v podstatě otázka života a smrti, 60 procent produkce… U něj jsme měli objednávku kolem tří set klarinetů. To se prostě zmrazilo.“

Nějaké nástroje již byly předdělané, něco zůstalo hotové na skladě. „A pak jsme mu-seli začít zvažovat, jak co zařídit, hlavně se zaměstnanci. Přešli jsme na 60procentní režim, protože objednávky najednou zmizely. Byl to přeci jen pro všechny šok, nikdo nevěděl, jak co bude,” uvádí Milan.

Naštěstí bylo našetřené i nějaké cashflow. „Dva tři měsíce rezerva na výplaty byla, ale pak bych nevěděl, co dál,“ dodává Milan.

Sám pobíral ve firmě už loni pouze minimální mzdu, aby ji nezatížil. Totéž manželka, dokud v ní pracovala – nyní nic, protože je na rodičovské dovolené, a on si už v lednu zrušil výplatu kompletně.

V tom, po čem si oddechl nejvíce, „má prsty“ právě Číňan: „Musím říci, že zmíněný čínský partner Lin nám každý měsíc poslal aspoň zálohu. Nemusel jsem nikoho propustit.“

Všechno zlé je k něčemu dobré

„Když se v létě cestování rozvolnilo, tak jsem vyjel a spoustu toho objel. Byl jsem i ve Švýcarsku, který považuji za svůj druhý domov. Podařilo se získat nějaké zákazníky na naši schopnost individualizace nástrojů. Protože my nejsme velký podnik, kde jakákoli změna na nástroji – klapky, úprava vrtání a podobně – probíhá složitě, musí projít přes několik pater. U nás tohle řešíme okamžitě. K nám může člověk přijít, vybrat si nástroj a my mu uděláme individualizaci, jak si to přeje. Jinak jde o věci, které trvají týdny, měsíce, nebo vůbec nejsou u velkých firem splnitelné,“ povídá Milan nadšeně.

Možná i nevědomky, se ke krizi postavil jako k příležitosti, jak mimo jiné dostat v pandemické době kraslické skvosty právě k domácím. Začal hledat jiné možnosti prodeje. I tady v Čechách. Klarinety české produkce jsou o level výš než okolní konkurence, ale přesto zůstávají levnější. Že je kvalita vyšší, a cena naopak nižší, prý zákazníky zrovna teď neudivuje: „Ne, nad tím se nepodivují. Teď právě koukají na peníze, a naopak jsou šťastní, a to i proto, že kupují český výrobek. A hlavně – servis mají přímo v Čechách. Myslím, že i chtějí podpořit českou firmu, protože ví, jak to je.“ To jsou první ohlasy z letošní prezentace nástrojů například pro českou Základní uměleckou školu v Krnově.

RZ vyrábí nástroje za ceny od 11 tisíc korun za nejlevnější studentský až po 25 či 37 tisíc v top řadě studentských klarinetů, které jsou již na pomezí, intermedia. Vrcholné nástroje jsou pak až do ceny 150 tisíc korun za nejexkluzivnější kus. Přes všechny unikátní postupy jsou stále o 10 až 15 procent levnější oproti konkurenci. Každý kus osobně testuje virtuóz Řeřicha, který patří – jako jediný Čech – do desítky vrcholových klarinetistů světa.

Nejen v návaznosti na covidovou krizi, ale i na úspěchy, jež v minulosti docílili prodejem klarinetů v zahraničí, se pokusili začít i s fagoty a hoboji.

S optimismem a inovačním myšlením Milana Řeřichy jsou snad ty nejhorší časy manufaktury zažehnány. Poděkování si prý kromě trpělivých stálých pracovníků zaslouží také firemní spolupracovníci jako účetní Jaroslav Štěpánek, právník Richard Čičko, celní deklarantka Romana Kohoutová, grafik Tomáš Krupka, manželka a v neposlední řadě i rodiče.

Bez nich všech by prý to, co zvládli, prostě nebylo možné. Zvláště ne ve státě, kde prezident „bere na novináře dřevěný kulomet a podnikatelé a umělci jsou pro něj blbečci, kteří klidně mohou zkrachovat“.

Lucie Bartoš