Vždy mu bylo proti srsti, když si silnější dovolovali na slabší. Stát se policistou bylo pro Romana Kaleju životním snem

Po tom stát se policistou touží snad každý malý kluk. Výjimkou není ani Roman Kaleja, který měl odmalička sklony stát na správné straně zákona. Od dětství se věnuje také bojovým sportům. Je navíc několikanásobným mistrem České republiky v karate. Uhodnout, kam se budou ubírat jeho cesty po absolvování školy, proto nebylo vůbec těžké. Dnes dokonce působí jako ředitel Městské policie v Postoloprtech. Romana Kaleju jsme vyzpovídali o tom, co je náplní jeho práce, s čím se na něj občané nejčastěji obrací a co říká například na romskou problematiku ve městě.

    • Pane Kalejo, od kdy zastáváte funkci ředitele Městské policie Postoloprty?

Ve funkci působím od února 2019.

    • Budou to tedy již dva roky. Řekněte, s jakou vizí jste do funkce ředitele vstupoval a co se vám za tu dobu povedlo a naopak nepovedlo naplnit?

Musím říci, že působnost bývalého ředitele městské policie byla na velice dobré úrovni. Já jsem pod ním pracoval jako zástupce ředitele, takže jsme víceméně na všem spolupracovali.

Když jsem převzal otěže já, mou vizí bylo hlavně působit v tom smyslu, aby byl ve městě pořádek a klid. Chci, aby se zde lidé díky nám cítili bezpečně. Do toho jsme s tím jako městská policie šla, abychom byli v těchto záležitostech aktivnější, než abychom řešili pouze dopravní přestupky a udělovali pokuty, což není naší prioritou. Víceméně jsme šli za tím, abychom se dostávali blíže ke zdejším občanům. To znamená potkávat lidi na ulici, komunikovat s nimi a sbírat od nich informace.

Další mou vizí bylo zvýšení prevence a práce s dětmi. Začali jsme velmi spolupracovat s místní základní školou a děláme také nejrůznější přednášky pro seniory. Nejdůležitější je tedy pro nás působit preventivně, aby se zde lidé cítili bezpečně a pomáhat těm, kteří naši pomoc potřebují. To byl a je náš směr, takže já jsem spokojený a rozhodně v tom budeme pokračovat a rozvíjet se.

    • Chcete se tedy soustředit spíše na občany než na sebe. Mám na mysli, že si nezakládáte na tom mít co nejlepší vozový park a nejmodernější zázemí na policejní stanici…

Tak je důležité, aby strážníci měli především potřebné vybavení ke své práci a dobré zázemí, protože jen díky tomu mohou strážníci pomoci někomu jinému. Já osobně jsem zastáncem toho, že pouze spokojený strážník, kterého svá práce baví a má adekvátní zázemí, tak bude svou práci vykonávat na maximum a totéž platí pro jakýkoliv jiný pracovní obor. Musím ale říci, že naše městská policie má velmi dobré zázemí. Loni například proběhla rekonstrukce služebny, což se povedlo. Letos budeme kupovat i nové služební vozidlo.

    • Kolik máte vlastně aut?

Máme jedno vozidlo už sedm let.

    • Takže vám přibude další nebo půjde jen o výměnu?

Ne, půjde pouze o výměnu, protože současné vozidlo dosluhuje. Dvě vozidla bychom neuživili. Nás je tu pouze sedm a máme postavenou jen jednu hlídku, takže dvě vozidla by pro nás byl zbytečný luxus.

Šestnáct let u policie

    • Zmínil jste, že jste působil jako zástupce ředitele. To bylo jak dlouho?  

Pracuji zde již šestnáctým rokem a jako zástupce ředitele jsem působil zhruba třináct let. Dá se říci, že jsem dělal zástupce už dvěma předchozím ředitelům.

    • Tím, že jste nastoupil jako ředitel do prostředí, které jste důvěrně znal, vám asi start na nové pozici značně ulehčilo, než kdybyste šel třeba do jiného města…

Ano, nebylo to pro mě nic nového a nenazýval bych to ani jako nějaký start. Pro mě se toho zas tak moc nezměnilo, krom toho, že mám víc práce (smích). Ale i nadále dělám dál co mě baví a naplňuje. V pozici ředitele mám víc možností prosadit své vize, aby naše město bylo bezpečnější a zajistit svým strážníkům lepší pracovní zázemí.  

Kdybych nastoupil jako ředitel v jiném městě, tak by šlo také o všeobecnou problematiku a prosazování si své koncepce. Nicméně, nikdy jsem neměl žádné zaječí úmysly, že bych někam utekl a budoval si kariéru jinde. Toto město je mi blízké a mohu s čistím svědomím říci, že má práce je mým koníčkem.

    • Vy pocházíte z Postoloprt?

Nepocházím přímo z Postoloprt, ale blízkého okolí.

    • Na kolik obcí na Postoloprtsku vlastně jako městská policie dohlížíte?

K Postoloprtům přísluší dvanáct obcí. Nejedná se o obce, které by byly založené na základě veřejnoprávní smlouvy, ale jedná se přímo o obce, které patří do katastru Postoloprt. Jsou to naše obce, které spravujeme během své činnosti.

    • Bylo vždycky vaším snem sloužit a pomáhat občanům jako policejní příslušník?

Po tom stát se policistou jsem toužil už odmalička. Již na základní škole, kdy se nás učitelé ptali, čím bychom chtěli jednou být, jsem říkal, že policistou. Byla to jasná volba. I když jsem byl ještě školou povinný kluk, tak mi bylo proti srsti, když silnější šikanovali ty slabší a tak jsem tyto jedince bránil. Souviselo to nejspíš i s tím, že jsem odmalička dělal bojová umění a sporty...

    • Odvíjelo se od toho také vaše vzdělání? Jakou školu jste studoval?

Původně jsem studoval management techniky a administrativy, maturitní obor. Kvůli tomu, že jsem aktivně sportoval a zároveň reprezentoval Českou republiku v karate, tak měl častokrát sport před studiem přednost. Bylo nutné se účastnit různých seminářů, soustředění, závodů a tréninků několikrát denně, tak jsem ve škole moc nepobyl. Měl jsem proto dost zameškáno a dostal jsem na výběr, buď zopakovat celý rok znovu, nebo přejít na jiný obor. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl ztrácet čas a dal přednost sportovní kariéře, tak jsem přešel na obor automechanika, kterým jsem se vyučil. Rodičům se to moc nelíbilo, ale maximálně mě ve všem podporovali a díky nim jsem tam, kde jsem, za což jim patří největší poděkování!

V pětadvaceti letech jsem si na Střední škole veřejnoprávní – TRIVIS v Ústí nad Labem již jako strážník dodělával maturitu dálkově.

    • Jako strážník městské policie jste totiž musel mít maturitu, je to tak?

Zpočátku stačilo středoškolské vzdělání bez maturity. Potom však vyšel nový zákon, kvůli němuž odešlo od městské policie velké množství strážníků, byť měli spoustu let odslouženo a bohatou praxi, ale museli skončit, jelikož neměli maturitu. Osobně tenhle zákon beru jako velké selhání, protože znám spoustu kolegů z celé ČR, kteří byli opravdu dobrými městskými policisty, kteří své zaměstnání brali jako poslání a museli skončit. Takže ano, v současné době je maturita jedná z podmínek pro přijetí strážníka městské policie.

Rozsáhlá náplň práce

    • Vysvětlete mi jako laikovi strukturu fungování Městské policie v Postoloprtech…

Struktura je zde taková: jsem tu já jako ředitel, zástupce ředitele a dalších pět strážníků. Všichni zde působíme, a to včetně mě, protože jsem sloužící ředitel, což znamená, že zde nejsem od pondělí do pátku na denní službě, ale chodím s ostatníma do běžné služby, jako každý jiný strážník – denní i noční – a administrativu a vše potřebné dělám při práci nebo ve svém volnu. Tímto způsobem fungujeme.

Sice nemáme nepřetržitou 24 hodinovou službu, ale máme pravidelnou ranní i noční službu. Nicméně, pokud je potřeba, zůstává zde noční služba déle. Služby plánuji vždy tak, aby byl především zajištěn pořádek a bezpečnost ve městě.

    • Co je náplní vaší práce?

Náplní práce městského strážníka je velmi rozsáhlá a bylo by nadlouho vyjmenovat, co vše nám zákon jako náplň ukládá a co vše ještě děláme na víc. Nicméně jsem názoru, že důvod, pro který byla městská policie zřízena, je především dohlížet na veřejný pořádek, vyhlášky a bezpečnost v ulicích. Jedna z mnoha dalších náplní je také dohled nad bezpečností a plynulostí silničního provozu – to znamená například dohled na děti u základních škol a přechodů, řízení dopravy nebo poskytování první pomoci při dopravních nehodách. Dále k této činnosti patří také veřejností neoblíbené dopravní přestupky, jako je například špatné parkování.

Běžná náplň práce je činnost pěší služby, kdy strážníci chodí v ulicích, a jak jsem již zmiňoval, kontakt s lidmi, kdy se na nás občané obracejí a dávají nám různé podněty, konzultují s námi problémy. My jim poté poskytujeme právní rady a radíme, na jaké odborníky se mají obrátit v případě, kdy nejsme kompetentní jim pomoc poskytnout.

    • Jsou zde nějaké problémové lokality, na které se více zaměřujete?

Neřekl bych, že jsou zde přímo problémové lokality nebo nějaká místa, kde jsou gauneři nebo závadové osoby. Jedná se spíše o nárazové jedince, kteří nechápou základní zásady slušného chování a soužití s ostatními lidmi.

Je pravda, že Postoloprty měly v minulosti vizitku města, kde jsou především nepřizpůsobiví občané, ale tato doba, už je dávno pryč. Dnes je město daleko klidnější a bezpečnější s bohatou kulturou. Když se sem nějací nepřizpůsobivý lidé přistěhují a nerespektují dodržování zákonných norem, tak děláme maximum, samozřejmě v souladu se zákonem, aby město opustili. Ale jak říkám, v současné době se jedná o velmi pěkné a bezpečné město.

    • Není na vás ani tlak od vedení města, abyste na nějaká určitá místa více dohlíželi?

Ne, ne. Se starostou města panem Zdeňkem Pištorou jsme neustále v kontaktu a předáváme si aktuální informace o celkovém dění ve městě. Takže se nejedná o tlak, ale o vzájemnou spolupráci a předávání informací. Pokud přijmu informaci od pana starosty, že se někde něco děje, o čem by jsme sami nevěděli, tak nato ihned reagujeme a řešíme to.

Jak jsem ale již uvedl, tak se jedná spíše o jedince než přímo lokality, takže je to vždy závislé na konkrétním čase. Když víme, že se do města přistěhuje nová rodina, která není přizpůsobivá a sousedi si na ni stěžují, tak se na to zaměříme a řešíme to. Je tam větší dohled a jsme tam více vidět. S těmito lidmi komunikujeme a domlouváme jim, že se takto chovat nemohou a musí dodržovat zákonné normy. Buď to lidi pochopí a spolupracují, nebo se odstěhují pod tlakem, který na ně dle legislativy vyvíjíme. Takových případů jsme zde měly několik. Jednalo se ale spíše o dohled nad určitými osobami než lokalitami.

Postoloprtští strážníci se v tomto roce dočkají nového auta. Dosluhující Dacii Duster by mohla nahradit Škoda Karoq. Na fotografii Roman Kaleja (vlevo) a jeho zástupce Jaroslav Myslikovjan (vpravo).

Kamerový systém

    • Co kamerový systém?

Kamerový systém máme, ale není tak rozsáhlý, aby dohlížel úplně na celé město.

    • Ocenili byste ve městě více bezpečnostních kamer?

Kamery jsou takovým třetím okem strážníka, ale v případě, že je na nich neustálý on-line dohled. Ideální je, když už je kamerový systém v celém městě, aby na kamerách někdo seděl a měl stále oči na obrazovce, aby mohl popřípadě vysílat strážníky na místo nějaké trestné události. U nás je ale problém, že zde nemáme čtyřiadvaceti hodinovou službu a hlídka která je ve službě se zdržuje převážně v terénu, tak nám kamery slouží spíše jako záznamové zařízení, které si v případě potřeby zpětně shlédneme.

    • Jaké mají vlastně strážníci městské policie pravomoci a nástroje, aby zajistili pořádek ve městě? Jak se liší od pravomocí a nástrojů Policie ČR?

Když to řeknu laicky a obrazně, tak rozdíl není skoro žádný. K zajištění veřejného pořádku máme stejné pravomoci jako státní policie, protože, pokud se někdo dopustí přestupkového jednání, postupujeme podle stejného zákona jako Policie ČR. Nástrojem jsme my strážníci a vynucujeme to formou, kterou nám zákon umožňuje.

    • Můžete tedy zakročit úplně stejně jako příslušníci státní policie? V jakém případě si je přivoláváte na pomoc?

Samozřejmě. Při zákroku postupujeme podle zákona o obecní policii a v případě potřeby jsme oprávněni při zákroku používat i donucovací prostředky, které jsou až na pár rozdílů stejné s Policií ČR. Státní policii si přivoláváme například v případě, že by se jednalo o zákrok na který jedna hlídka nestačí, anebo v případě zjištění trestného činu, protože městská policie není oprávněna projednávat trestné činy, to může pouze Policie ČR.

Doba koronavirová

    • Poslední rok vám přibyla práce s kontrolami dodržování vládních nařízení, co se týče nošení roušek, zavřených provozoven a dalších. Jak jste se s tímto úkolem ,,poprali“? Byli postoloprtští občané v tomto ohledu disciplinovaní? Kolik pokut jste například rozdali?

V první vlně, tedy někdy od března, byli lidé nedisciplinovaní a brali vše na lehkou váhu. Číslo přestupků bylo proto velmi vysoké. Ze začátku, kdy byla povinnost zakrytí dýchacích cest, jsme celkem zjistili 912 případů. Následně přibylo vládní nařízení, které zakazovalo volný pohyb osob – zákaz vycházení. V této souvislosti jsme řešili 648 případů. Celkem jsme za tyto prohřešky rozdali jen čtyři pokuty a dva případy byly oznámeny hygienické stanici. Všechny ostatní ,,přestupky“ jsme řešili domluvou, protože bylo dostačující, aby si lidé uvědomili vážnost situace a roušku si ihned nasadili, popřípadě odešli do svých domovů. Blokové pokuty nebo oznámení prohřešků byly v případech, kdy domluva dostačující nebyla a lidé odmítli uposlechnout výzvy úřední osoby.  

Ve druhé vlně, a dovolím si říci, že díky naší důslednosti na jaře a nepřetržitém dohledu v ulicích, aby nedocházelo k šíření viru, už jsme zjistili jen 56 případů, kdy lidé neměli zakryté dýchací cesty a jen sedm případů, kdy lidé porušili zákaz vycházení. Ve druhé vlně jsme za uvedené prohřešky neudělili žádnou blokovou pokutu a celkem jsme oznámili šest přestupku hygienické stanici.

U provozoven jsme se nesetkali ani s jedním případem, že by bylo porušeno vládní nařízení.

Musím také říci, že ve věci Covidu-19 jsme nepůsobili pouze jako represivní složka, která dohlížela na dodržování vládních nařízení, ale také jsme pomáhali tam, kde bylo třeba. Například jsme rozdávali a nosili lidem přímo do jejich domovů roušky. Celkem jsem takto rozdali více než 1 200 roušek. Dále jsme prováděli ve spolupráci se sociálním odborem v Postoloprtech služby pro seniory, jako je rozvoz obědů, nákupy potravin a vyzvedávání léků. Musím přiznat, že problém jménem Covid-19 pro naší službu nebyl vůbec snadný a strážníci zde trávili spoustu času nad rámec své pracovní doby, abychom zabezpečili vše, co bylo potřeba. Rád bych i jim touto formou poděkoval a prokázal respekt za jejich profesionalitu a obětavost, kterou nejen v této covid době prokazují.

    • Jaké problémy řeší Městská policie v Postoloprtech nejčastěji? S čím se na vás občané v Postoloprtech a město obrací?

Hlavní důvod, proč si myslím, že byla městská policie zřízena, je dohlížet na veřejný pořádek. Nejčastěji tedy řešíme veřejný pořádek, občanské soužití, dohlížíme na dodržování vyhlášek města, čistotu a klid.

Oznámení od občanů jsou opravdu různého charakteru, proto nelze přímo říci, která jsou nejčastější. Například nám lidé volají, že dochází rušení nočního klidu. Ve většině případech nejde vyloženě o úmysl, ale o to, že si lidé mnohdy neuvědomí, že už je tolik hodin. Není tedy vždy třeba řešit věc sankčně a ve většině případech postačí domluva.

Občané se na nás obrací opravdu s různými záležitostmi a žádostmi o rady. Co se týče toho, s čím se na nás obrací město, tak musím říci, že se všemi odbory města aktivně spolupracujeme a jsme v blízkém kontaktu, takže co je na pořadu dne se řeší bez prodlevy.

    • Máte zde také nějaké ,,práskače“?

Práskači jsou samozřejmě všude (smích). Když třeba někdo dostane pokutu za špatné parkování, tak oznamuje a poukazuje na ty druhé, což je klasická česká vlastnost.

Pak tu ale také máme takzvané práskače informátory, kteří práskají na ty kriminální živly a dávají nám potřebné informace k dopadení pachatelů. To jsou ale utajené osoby, proto bych tuto záležitost dál nerozvíjel…

Parkovací místa

    • Řeší v Postoloprtech občané problém s nedostatkem parkovacích míst?

Samozřejmě, parkování je dnes problém v každém městě. Aut v rodinách přibývá a jsou čím dál větší. Je proto logické, že pokud je kapacita parkovacích míst stejná jako byla před deseti lety, tak problém s parkováním je.

Město si je ale této problematiky vědomé a nějaká nová parkoviště a parkovací místa již přibila. Nicméně i nadále společně s městem o zřízení nových parkovacích míst jednáme.

Když jsem v předchozí otázce nakousl to špatné parkování, tak i když dopravní přestupky nejsou naší prioritou, tak je samozřejmě nemůžeme přehlížet a s rozumným přístupem je řešíme. Jsme si vědomi nedostatkem parkovacích míst a snažíme se být v této problematice empatičtí. V několika případech, kdy nám vozidla parkují na travnatých plochách, které ničí jsme ale nuceni řešit i tuto problematiku. Na tomto základě máme od loňského roku nově vydanou i obecně závaznou vyhlášku, ve které se zakazuje parkování na veřejné zeleni.

    • V centru ale nikdy problém s hledáním volného parkovacího místa nemám...

V centru náměstí máme místa dost, problémy s parkovacími místy se týká spíše samotných sídlištích.

    • Žádná parkovací místa ale nejsou zpoplatněna, že?

Žádné placené parkoviště tu nemáme. Akorát parkovací místa podél silnice na Mírovém náměstí před městský úřadem a služebnou městské policie jsou omezena dobou parkovaní na třicet minut s parkovacími hodinami.

Romská problematika

    • Jestli mohu, vrátila bych se k problematice Romů ve městě…

Máme zde romské starousedlíky, kteří zde žijí od narození a jsou to velmi slušní lidé. Když se sem například přistěhovaly nové rodiny, které se vrátily z Anglie nebo větších měst, tak si myslí, že to bude stejné jako tam. Uhlídat velké město je totiž těžší, než uhlídat menší město. Domnívali se, že jsou páni všeho a budou nám zde diktovat nějaké podmínky. Jenže přišli a zjistili, že to u nás tak nefunguje. Byli jsme velmi rázní a důslední, že neměli jinou možnost, než respektovat námi nastolená pravidla, nebo odejít. V devadesáti procentech tito lidé odsud odešli. Nehledě na to, že takoví lidé dělali ostudu těm zmíněným starousedlíkům, kteří na ně apelovali a ,,bojovali“ s nimi, aby se tak nechovali, protože je pak veřejnost hází do jednoho pytle.

O nepřizpůsobivé lidi nemáme zájem, nejsou zde vítáni a je jedno, jakou mají barvu pleti.

    • Nesetkal jste se někdy ve své funkci policisty s rasistickými narážkami? Vy sám jste údajně napůl romského původu...

Na mojí osobu? Když jsem se setkal s rasistickými narážkami, tak to bylo vždy naopak. ,,Cikáni“ mě osočovali, že řeším ,,cikány“, že jsem na ně přísný, a proto jsem rasista (úsměv).

Nikdy jsem ale nedělal rozdíly a všechny lidi měřil stejným metrem. Buď to byl slušný člověk, anebo neslušný. Jinak jsem se zde nikdy nesetkal s tím, že by mě někdo rasisticky urážel.

    • A nebo naopak, nemáte u romských spoluobčanů větší autoritu?

Neřekl bych, že autoritu, ale respekt ano. Pracuji zde už dlouho, takže jsem si nějaký respekt vybudoval. Když řeším něco se slušným člověkem, jednám s ním slušně a s úctou. Pokud ale jednám s neslušným člověkem, tak se hold musí ukázat, kdo je pánem situace.

Během těch let, co tu sloužím, docházelo také k razantnějším zákrokům i fyzické agresi na mou osobu, co by strážníka, tak bylo nutné použít adekvátních donucovacích prostředků k odvrácení útoků. Díky znalostem bojových sportů nebylo tak složité odvrátit napadení mě, kolegy nebo jiných osob. Myslím, že tohle je důvod přirozeného respektu, který jsem si zde vybudoval. Ale nejen já, ale celá naše městská policie.

Prevence kriminality

    • Mohl byste říci ještě něco bližšího k prevenci kriminality ve městě?

Jak jsem již uvedl, hodně spolupracujeme s místní základní školou, která je velmi moderní a aktivní ve všech směrech v čele s ředitelkou paní Kateřinou Pfertnerovou. Máme velmi dobré vztahy v rámci spolupráce s paní učitelkou Monikou Schubertovou, která je velmi aktivní a věnuje se organizování sportovních akcí a dá se říci, že skoro na všech sportovních akcích pořádaných v Postoloprtech asistuje i naše městská policie. Na těchto akcích samozřejmě dohlížíme na bezpečnost, ale snažíme se pomáhat i jiným způsobem a přiložit také ruku k dílu. Jsme tam sice v uniformách (samozřejmě beze zbraně), protože děti uniformu vnímají s respektem, ale ve většině případech se strážníci těchto sportovních akcí účastní ve svém vlastním volnu.

Věnujeme se také přednáškám na základní škole a jezdíme i na pravidelné adaptační pobyty s vlastní prezenční výukou, kterou jsme si sami vytvořili a kde děláme přednášky o prevenci kriminality, šikaně, kyberšikaně a tak dále.

    • Zmínil jste, že organizujete také přednášky pro seniory...

Ano, občas docházíme do seniorského spolku. Vysvětlujeme a učíme seniory, jak být na ulici obezřetní a jak mají zabezpečit své bydlení. Také je upozorňujeme na takzvané ,,šmejdy“, kteří jim nabízejí nejrůznější věci a dochází tak k podvodnému jednání nebo krádežím. Ukazujeme jim také základní sebeobranu, aby věděli, jak se mohou v případě nouze bránit, že mohou třeba jako zbraň použít francouzskou hůl nebo i klíče. Předloni jsme jim rozdávali kapesní alarmy nebo reflexní pásky.

Bojové sporty

    • Už jste to trochu naťukl, ale když jsem se připravovala na rozhovor, tak jsem se o vás dočetla, že jste několikanásobným mistrem České republiky v karate. Měl jste prý úspěch i na mezinárodní scéně. Věnujete se stále tomuto bojovému sportu?

Ano věnuji, ale už ne vrcholově a aktivně, protože mi spoustu času zabere práce a rodina, ale pořád se udržuji ve formě. Dokud mi to zdraví dovolí, tak se chci bojovým sportům a sebeobranným systémům věnovat i nadále.

    • Věnujete se tedy, kromě karate, i jiným bojovým sportům?

Prošel jsem nejrůznějšími bojovými sporty – Karate, box, kickbox, MMA, Krav Maga, taekwondo, a další. Chtěl jsem si všechny tyto sporty vyzkoušet, abych od každého z nich alespoň něco získal.

Bojové sporty a umění jsou můj život už od dětství. Je to jako jít po nikdy nekončící cestě, kde se stále učíte něco nového, poznáváte sám sebe a své nedostatky.  

    • A můžete jmenovat nějaké své největší úspěchy?

Už je to nějaký pátek, takže si to přesně nepamatuji (smích). Jak jste zmínila, tak jsem několikrát vyhrál Mistrovství České republiky. Co se týče těch mezinárodních soutěží, tak jsem se účastnil například Mistrovství světa ve Švédsku, Světových her v Holandsku, Golden League v Itálii a dalších. Na mistrovství světa a světových hrách jsem získal bronzové medaile, tak to jsou asi největší mé úspěchy.

    • Závodil jste pouze v karate?

Ano, jen v karate jsem závodil vrcholově.

    • Máte tedy černý pás?

Nemám černý pás, vlastním pás hnědý. Nebyl jsem ten tip, co se žene za páskováním. Můj trenér nám vždy říkal, že pás máme proto, aby nám držel kalhoty a ne proto, abychom si honili ego (smích).

Pamatuji si na mé první Mistrovství České republiky, kdy jsme v tu dobu měl pás zelený a porážel karatisty s černými pásky. V té době mi můj trenér Tomáš Ulrych řekl, že jsem se sám přesvědčil o tom, že není důležité jaká barva pásu nám svazuje kimono, ale jací jsme bojovníci pod tím pásem. Tímto bych mu rád poděkoval za vše co mě naučil a co pro mě udělal.

    • Neuvažoval jste o tom, že byste v Postoloprtech v rámci prevence pořádal pro občany kurzy sebeobrany?

Měli jsme to naplánované na minulý rok, ale kvůli koronaviru k tomu nedošlo. V první vlně jsme chtěli udělat kurz sebeobrany pro zaměstnance městského úřadu. Druhá vlna by byla pro veřejnost, která bude zaměřena především na ženy a děti. Věřím, že až se vrátíme do kolejí běžného života, tak to uskutečníme.

Nový defibrilátor

    • Strážníci městské policie mnohdy zachraňují životy a zdraví lidí. Vyzdvihl byste nějaké hrdinské činy z poslední doby?

Nenazval bych konání strážníků a záchraně životů hrdinskými činy. Je to naše práce, kterou děláme dobrovolně a s přesvědčením, že chceme pomáhat. Z tohoto důvodu jsme si také loni ke konci roku z vlastní iniciativy pořídili defibrilátor. Oslovil jsem společnost APA Real. Jednatel společnosti slyšel na první dobrou a defibrilátor zasponzoroval, za což mu děkujeme.

Jsme si vědomi i toho, že když bude na R7, dnes již D7, dopravní nehoda, tak první, kdo u ní bude, budeme my, protože jsme zde nejblíž a pravděpodobně u ní budeme nejdříve. Je tam to riziko, že bude defibrilátor opravdu potřebný a využijeme ho, ale rozhodně ne jen kvůli rychlostní silnici. I když se přiznám, že bych si přál, aby k žádným tragickým událostem nedocházelo a my defibrilátor nikdy z futrálu nebyli nuceni vyndat.

Když jsem telefonicky žádal záchranku Ústeckého kraje o registraci a zařazení defibrilátoru do systému, tak mě pán na telefonní lince upozorňoval, zda si uvědomujeme, že budeme mít velkou zodpovědnost, protože budeme často vysílání k událostem. Řekl jsem mu, že proto jsme si defibrilátor pořídili, abychom mohli přispět k záchraně lidských životů, protože to je smyslem naší práce. Proto bych nenazval tyto věci v souvislosti s naší prací hrdinskými činy.

Víte, každý strážník, záchranář, hasič, policista, prostě všichni ze složek IZS, kteří někdy bojovali o život někoho jiného, dobře ví, jaké to je zachránit někomu život a jaké pocity to v sobě samém vyvolá. Málo kdo z veřejnosti si uvědomuje do jakého rizika tihle lidí denně vstupují a jsou ochotni riskovat svůj život proto, aby zachránili život jiného. Nicméně všichni jsme si tato ,,tato povolání“ vybrali dobrovolně a z vlastního přesvědčení. Proto nechci, aby to vyznělo nějak nadřazeně, ale rád bych všem jedincům – kolegům uvedených složek, které jsem zmínil – za jejich práci a obětavost poděkoval.

    • I my vám za vaši práci mockrát děkujeme! Rozhovor bychom však mohli zakončit trochu veseleji. Mohl byste se podělit o nějakou kuriózní příhodu z profese strážníka městské policie?

Kuriózních příhod máme opravdu hodně (smích). Lidé nám třeba volají, zda bychom mohli něco udělat s tím, že v sousední obci zapáchá prasečák, nebo že jim svítí už hodinu sluníčko do oken, že jim nefunguje elektrika nebo jim nefunguje vypínač a prosí nás, zda bychom jim ho mohli přijet opravit a podobně (smích).

    • Jak na to reagujete?

I v těchto případech se musíme chovat profesionálně, ale nebudu lhát, že nás to někdy velmi pobaví (smích). Dokonce jsme v jednom případě, kdy šlo zrovna o uvedený nefunkční vypínač, jeli problém vyřešit, protože jsme věděli, že se jedná o velmi starou paní, která bydlí sama. V ostatních případech se snažíme lidem poradit – třeba ať si zatáhnou žaluzie, když jim svítí sluníčko do oken – a v opačném případě samozřejmě poskytujeme kontakty na služby, které to mají na starost. Nemůžeme telefon zavěsit a říci, ať si zavolají jinam, to není korektní a profesionální.  

Moc děkuji za rozhovor a přeji, ať vás práce stále baví a naplňuje!

Hedvika Mašková