Ten dělá to a ten zas tohle. Radoslav Malarik: „Domeček bez dětí je nesmysl.“

CHOMUTOV (soš) — Před dvěma lety zasedl Radoslav Malarik do ředitelského křesla chomutovského střediska volného času Domeček. Ještě předtím jako pedagog a trenér zasvětil dětem prakticky celý život. Jeho životní cesta za povoláním kantora ovšem byla celkem krkolomná a mohla by být inspirací mnohým, kteří se bojí plnit si své sny.

Původně vystudoval střední ekonomickou školu se zaměřením na zemědělství a ačkoliv ho to ke kantořině vždycky táhlo, neodvažoval se na toto povolání ani pomyslet. „Nikdy jsem se neučil dobře, takže mi připadalo, že by to nedávalo smysl. Navíc jsem školu neměl rád,“ říká ředitel Domečku. Měl ale talent na volejbal, který začal v dospívání hrát. „Jenže z druhé strany jsem byl trochu flákač, takže jsem ten svůj talent úplně nerozvinul,“ směje se.

Životní zlom u rodilého Mostečáka nastal po vojně. „Tam jsem si paradoxně uvykl na svobodu, a když jsem se pak vrátil domů, chyběla mi. Tehdy jsem se rozhodl odstěhovat do jiného města a volba padla na Jirkov, kde měl kamarád byt.

Nejdříve jsem dojížděl do práce v chemických závodech, ale to mě časem omrzelo, tak jsem zašel na jirkovský učňák, jestli by tam pro mě neměli nějakou práci,“ popisuje neobvyklý zrod učitelské profese Radoslav Malarik.

Na učilišti pracoval jako mistr v zahradnictví, poté dostudoval pedagogické minimum a krátce po revoluci našel uplatnění jako učitel tělocviku a přírodopisu na jirkovské 1. základní škole. Už tehdy se u něj projevovaly inovativní sklony ve vzdělávání dětí, které přinesly nejednu humornou situaci. „Jeden čas jsem měl ve třídě 23 druhů zvířat — strašilky, želvy, vodní želvy, kožnatky, ryby, papoušky, činčily, morčata… Školník nám vyrobil voliéry a skláři terária. Myslím, že dnes by to vůbec neprošlo, ale tehdy byli děti i rodiče nadšení a podporu jsem měl i u ředitele. Jednou přišla česká školní inspekce v čele s inspektorem Bečvou. V té době jsme měli dvě korely a dvě rosely, to jsou takoví ti barevní papoušci, co dělají strašný rachot. Navíc byli zvyklí se pohybovat volně po třídě. Jenže příchod inspektora změnil klima ve třídě. Já byl nervózní z něj, děti ze mě a papoušci ze všech, takže nalétávali na inspektora, který se schovával a oni si na něj přistávali, protože to byla sranda. K tomu dělali hrozný hluk.

Když pak na závěr hodiny předstoupil před děti, vyjádřil jim obdiv za to, že se v tom dokáží vůbec soustředit na práci,“ směje se Radoslav Malarik. Už tehdy pro něj bylo ovšem nejdůležitější, že jsou žáci v jeho hodinách spokojení a navíc je nenásilnou formou naučil, že se o zvířata musí pečovat. Nebránil se ani žádnému dalšímu přírůstku ve třídě, ovšem vždy se muselo některé z dětí zaručit, že se bude o zvíře o prázdninách starat.

Hlavní rozdíl mezi učením ve škole oproti volnočasovému zařízení vidí v tom, že zatímco do školy musí chodit děti povinně, byť je to často nebaví, do Domečku chodí dobrovolně a rády. Když tedy měl možnost nastoupit jako zástupce ředitele tohoto volnočasového zařízení, kde zároveň vede kroužky badmintonu a volejbalu, neváhal. „Je to úplně jiná práce, hodně pozitivní. K tomu máme svobodu dělat si v podstatě skoro co chceme, pokud to zaujme děti. Tohle jinde nenajdete. Dokonce ani jako trenér mládeže nemáte tolik možností. Vychovával jsem vrcholové volejbalisty, a když jsem tam na kluka zahulákal, ať se hne, tak tomu rozuměl, protože byl nastavený na výkon. Tady musím jen rozfoukávat oheň. Děti v Domečku si chtějí hlavně zahrát, nepotřebují se konfrontovat ani jezdit na zápasy. Baví je ta činnost, ale nechtějí v ní být nejlepší. A v tom je zásadní rozdíl v přístupu pro toho, kdo daný kroužek vede. Nejsme konkurencí pro sportovní kluby, protože tam chodí dítě, které chce být mistr světa, ale když přijde na stejný sport sem, je jeho priorita jinde,“ vysvětluje Malarik a dodává, že perfektním příkladem je u nich šerm.

„Vychováváme špičkové šermíře na mezinárodní úrovni. Kája Bechyňová byla jeden čas nejlepší kadetkou v Evropě, ale vykrystalizovalo se to čistě. Sama měla touhu, nikdo ji nenutil, vyplynulo to z její potřeby být dobrá. Nemůže se tedy odvodníci vyl stát, že by jí to někdo do budoucna otrávil. Když se spojí nadaný svěřenec a špičkový trenér, tak je z toho skvělý výsledek. Ale zároveň tím netrpí ostatní děti, protože je to baví, aniž by měli ambice dosáhnout stejného vrcholu. V klubech to takhle většinou nefunguje. Když máte v hokeji třeba čtyři špičkové hráče, tak budou hrát pořád a ti méně nadaní skoro vůbec, protože mužstvo potřebuje vyhrát. My nepotřebujeme výkon, my potřebujeme lásku,“ říká Malarik.

Podle něj funguje skvěle i spolupráce třeba s chomutovským florbalem. Když dítě v Domečku zjistí, že ho tento sport baví a trénink jednou týdně nestačí, přejde do klubu. To samé funguje i obráceně.

„Díky tomu zahrneme veškerý segment těch, které florbal baví a udržíme je u toho. Jednou z těchto dětí budou dobří rodiče, kteří povedou děti ke sportu, protože ví, že jednou hráli florbal a bavilo je to.“ Být pedagogem volného času je podle něj vedle zábavy také velká zodpovědnost a je při tom nutné zvolit správný pozitivní přístup. „Když budou naštvaní učitelé, tak ty děti, které jsou víc senzitivní než dospělí, sem nebudou chtít chodit.

Snažíme se tedy udržovat dobrou náladu. Není to klasické pracoviště, kde by ředitel byl Bůh, který rozhoduje úplně o všem, ale kantorům se snažím nechávat co největší volnost, aby si tu práci uzpůsobili sobě. Děti si kroužky vybírají jednak podle zájmu, ale i podle kantora, který má podobnou povahu. Příkladem je třeba Ondřej Merta, který je „klasický ajťák“ a stejné děti k němu dochází na počítačový kroužek. Pedagog volného času musí být empatický, vzdělaný, mít v sobě pocit zodpovědnosti, být kreativní a musí být schopný pracovat v týmu.“ Jako ředitel má pod sebou 18 zaměstnanců, z toho deset pedagogů a dalších 15 externích pracovníků, kteří se řadu let nemění. Do funkce ředitele vklouzl celkem snadno, protože v pozici zástupce měl přehled o celkovém konceptu. „Velký rozdíl je v tom, že dříve moje zodpovědnost končila u ředitele. On rozhodl, co je a není dobrý nápad. Teď je to na mně a nejistota toho, že jsem zodpovědný za všechno, je poměrně zatěžující,“ říká Malarik, který se stále drží původních plánů, neboť je možné, že se předchozí ředitel (Milan Märc, který je nyní náměstkem chomutovského primátora, pozn. red.) po dalších volbách vrátí zpět.

I v Domečku se za léta působení nastřádala řada humorných historek. „Když jsme byli s ještě tehdejším ředitelem Milanem Märcem na letním táboře, připravili jsme dětem stezku odvahy se závěrečným ohňostrojem. Měl je z tábora odvést na místo určení, které jsme si domluvili ve dne. Jenže se sám ztratil a tak jsme s dětmi hledali ředitele a ohňostroj nakonec nebyl ani tak pro zábavu, jako pro to, aby Milan našel cestu zpátky,“ směje se Malarik.

Současná pandemická situace mu vadí. „Prázdný Domeček bez dětí je nesmysl. My bychom potřebovali, aby už děti chodily. Každý týden se jich tu otočilo kolem 1 300 a vážně nám tu chybí.

Na jaře jsme se je ještě snažili motivovat videi, ale ony potřebují hlavně ten kontakt. Takže doufáme, že se nám sem konečně už brzy vrátí,“ uzavírá Radoslav Malarik.

Popiska foto: Radoslav Malarik. Autor: Soňa ŠÍMOVÁ