Ten dělá to a ten zas tohle Bezvýznamná zakázka? Něco takového správný truhlář nezná

HOŘENEC (tos) – Řekne–li se „dřevomodelář“, většina lidí si nejspíš představí „tichého blázna“, který si doma po večerech slepuje modely letadýlek či lodí. Dřevomodelář však může být také naprosto seriózní povolání, které se dalo (a stále ještě dá) vystudovat na středním odborném učilišti. Vyučeným dřevomodelářem je také Zdeněk Pospíšil z Hořence. Jen neslepuje letadla ani lodě, ale podle technických výkresů zhotovuje modely budoucích výrobků, které pak slouží k výrobě forem pro slévárenský průmysl. V posledních letech ale namísto dřevomodelaření spíš truhlaří.

„Někdy v sedmé nebo osmé třídě jsem se byl podívat do modelárny, která tehdy fungovala při slévárně v Železárnách Chomutov. Okamžitě mě zaujalo, co tam dělají, a od té doby jsem věděl, že chci být dřevomodelářem,“ vzpomíná rodilý Chomutovák.

Na rozdíl od mnohých jiných školáků, kteří toužili být jeden týden pilotem a druhý popelářem, jej okouzlení z přesné práce s převážně olšovým dřevem neopustilo. A tak se nezvyklému oboru vyučil v Kutné Hoře, kde vedle učiliště byla jedna z největších dřevomodeláren u nás. Po vyučení nastoupil do zmíněné modelárny v chomutovských železárnách. Když se tamní slévárna po revoluci osamostatnila, do nově vzniklého podniku přešli i modeláři. Těm vedení firmy někdy na přelomu tisíciletí nabídlo, aby se takříkajíc „udělali pro sebe“ a dál provozovali dřevomodelárnu ve vlastní režii. Zdeněk Pospíšil v té době s rodiči přestavěl usedlost v Hořenci, kde vznikla soukromá dílna. V ní spolu se dvěma kolegy začali vyrábět slévárenské modely. Zaměstnavatelkou všech se stala jeho maminka, která si na „dřevopodnikání“ založila živnost a vzala na svá bedra kupříkladu nezáživné papírování.

Na začátku prý trojici modelářů živil takřka výhradně jejich původní obor. Jen sem tam se věnovali i něčemu jinému, zpravidla na žádost přátel či známých. „Potvrdilo se staré rčení, že dřevomodelář může >z fleku< začít truhlařit, zatímco naopak to většinou neplatí,“ usmívá se otec dvou děvčat. S přibývajícími zakázkami „mimo obor“ se stalo, že se na firmu začali obracet také známí známých i úplně cizí lidé, kteří o hořenecké dílně někde zaslechli. Dnes je prý poměr práce přesně obrácený – základem je truhlařina a modelářské zakázky se dělají jen občas. Truhlaření se v Hořenci provozuje od základu, bez zbytečných mezistupňů typu „víte, já musím nejdřív někde nechat nařezat desky“.

Dnes Zdeněk Pospíšil podniká sám. Kolegové časem zamířili jinam a maminka si užívá zaslouženého odpočinku. Práce ho prý baví stejně jako na začátku. „Není to jednotvárné, protože každá zakázka je jiná. A asi nejlepší je pocit, když odevzdám dílo a zákazník je spokojený,“ přemítá živnostník. Od počátku je podle svých slov věrný zásadě, že neexistuje nic, jako >bezvýznamná objednávka<. Kdo prý – obrazně řečeno – „zabuší na vrata“ dílny, neodejde s nepořízenou. „Když přijde nebo zavolá člověk, že potřebuje podříznout dveře, protože mu drhnou o podlahu, podříznu mu je. Vím totiž z vlastní zkušenosti, že nikdy nevíte, co všechno může taková >drobná služba< v konečném důsledku spustit,“ vypráví. A má pro to velmi názorný příklad, zažitý „na vlastní kůži“:

Obrátili se na něj zákazníci, kteří v železářství koupili obyčejné bukové dveřní prahy a chtěli z nich vytvořit rám jako základ pro budoucí intarziovaný dekorativní stolek, který si plánovali sami ozdobit. Pro zručného řemeslníka záležitost na pár minut, ale proč nevyhovět? „Zákazníci byli spokojeni, slovo dalo slovo a nakonec se z toho vyklubala opravdu fantastická zakázka na stavbu krásné dřevoplastové terasy v Praze. Znamenalo to práci na celé tři měsíce,“ vzpomíná podnikatel. To ovšem není konec. Zákazníci si na stavbu terasy objednali speciální materiál, který Zdeněk Pospíšil do té doby neznal – šlo o v ČR vyráběná dřevo–plastová prkna. Ta – jak se při práci přesvědčil – spojují výhody prken dřevěných, ale eliminují jejich nevýhody. Nový materiál jej nadchl. Je složený z 60 procent dřevní hmoty a ze 40 procent polymeru; položí se z něj třeba terasa kolem zahradního bazénu a tím péče o něj končí. Vydrží beze změny mráz i letní vedra, není třeba jej natírat či impregnovat. Dnes je truhlárna a modelárna v Hořenci jedním ze dvou autorizovaných zastoupení výrobce revolučního „dřevoplastového WPC materiálu“ pro severní Čechy. Tak daleko vedla jedna malá prosba o zakolíčkování a sklížení čtyř prkének do základu nevelkého dekorativního stolku.

Na snímku Zdeněk Pospíšil s dřevěným modelem součástky. Foto: Tomáš SKŘIPSKÝ