Adéla Radimcová: „Všechno zlé je pro něco dobré.”

CHOMUTOV — Před dvěma lety se probojovala až do semifinále soutěže Česko Slovensko má talent, kde od porotce Jaro Slávika dostala přezdívku „farmářka s kytarou“. Pochází ze Svahové, ale nyní se již přestěhovala do Chomutova, kde zároveň vede kurzy kytary a zpěvu a pracuje v mateřské školce. Její hvězda stoupá, má za sebou bezpočet koncertů, a přesto je stále stejně skromná. V současnosti vydala zpěvník a chystá své první CD. S Adélou Radimcovou jsem si povídala nejen o tom, co jí přinesla účast v soutěži, ale také o jejích nových projektech, současném pohledu na koronakrizi i plánech do budoucna.

Největší současnou novinkou je u vás zpěvník Cestou z nádraží. Jak a proč vznikl?

Došlo k němu náhodou. Na koncertech jsem se potkávala s lidmi, kteří mě žádali, zda bych jim neposlala některé písničky s akordy. A já je posílala e–mailem. Později jsem je zveřejňovala na webu supermusic.sk. Když jsem koncertovala a stále za mnou chodili lidé s tímto dotazem, začala jsem nad tím opravdu uvažovat. Čekala jsem, že návštěvníci koncertů budou chtít CD, trsátko či nějakou podpisovku, ale nenapadlo mě, že půjdou vyloženě pro zpěvník. Takže jsem začala vymýšlet, jak ho vyrobit. Je to docela nákladné, a hlavně jsem musela sehnat lidi, kteří mi s tím pomůžou. To sice firmy také nabízí, ale při představě, jak tohle řešíme někde na dálku, to nešlo.

No a pak přišel březen 2020 a koronakrize, a to jsem si definitivně řekla, že do toho půjdu, protože co jiného jsem mohla dělat, když se stejně nehrálo. První 3 týdny v březnu, kdy jsme měli všichni karanténu, tedy ani školky nefungovaly, jsem začala zpracovávat texty. K tomu mě napadlo, že bych tam mohla přidat i některé příběhy. Začala jsem to sepisovat, do toho jsem sháněla různé firmy, zjišťovala kolik co stojí... V říjnu jsem sehnala firmu a zbývalo naplánovat, kolik toho vytisknout a kde sehnat peníze. Nakonec jsem využila Startovač. Na něm mě lidé podpořili a podařilo se vybrat cílovou částku.

Co lidé ve zpěvníku najdou?

Kamarád Petr Petzet mi udělal obálku tak, jak jsem chtěla. Nakreslila jsem obrázky tužkou a on je překreslil do grafického tabletu. Kresby uvnitř dělala Melánia Hertelová. Na tu jsem přišla náhodou asi před dvěma lety. Nechávala jsem u ní příteli vyrobit obraz jeho auta a pak jsem ji sledovala, jak se rozvíjí. Nakonec jsem ji oslovila a jí se nápad spojení mých písní s jejími obrázky líbil. A tak mi každý večer posílala svá díla a já vybírala, které se bude hodit. Pak jsou tam fotky. Některé jsou z koncertů, další soukromé třeba právě ze Svahové.

Kromě textů písniček s akordy jsou tam také příběhy ze života. Když jsem je začala psát, byly všechny moc spisovné a málo osobní. Jenže jsem to nebyla já. Tak jsem se do toho pustila úplně jinak. Koncept byl stejný, ale změnila jsem styl – jako bych těm lidem vyprávěla, co se mi stalo, jak se to událo, proč to tak bylo, nebo proč jsem složila danou písničku. Pak už jsem se jen rozhodla, mezi které písničky to vložím. To bylo také trochu složité. Třeba Růženka byla na konci, jenže to je písnička, kterou jsem vymyslela jako první. Vypadalo to divně. Takže jsem to nakonec udělala systémem od těch prvních písní až po ty nejnovější.

Kolik je ve zpěvníku písniček a kolik jich máte v repertoáru?

Písniček je tam 15. V repertoáru jich za ty roky mám 45–50. Růženku jsem napsala asi ve 13 letech. Za 14 let bylo písniček určitě víc, ale plno z nich jsem párkrát hrála a pak jsem je zmuchlala a vyhodila, protože se mi nelíbily. Dohromady jich mohlo být tak kolem osmdesáti.

Kde zájemci zpěvník  seženou?

Mohou si o něj napsat přes můj Facebook nebo Instagram. Stojí 230 korun. Určitě také bude v některých knihovnách.

Kde čerpáte inspiraci k textům?

To je různé. Včera mě třeba napadla písnička ve sprše. Večer jsem seděla v obýváku s kytarou a přemýšlela, že bych mohla něco složit, hrála jsem si melodii, ale za chvíli mě to nudilo, tak jsem se šla vykoupat. Zpívala jsem si písničku Summertime od Elly Fitzgerald a začala mě do ní začaly napadat slova. Až z toho vznikla písnička Meluzína. První sloku jsem měla během dvou minut. Musela jsem vypnout sprchu a jít to napsat. Za deset minut bylo hotovo. To je u mě taková klasika. Lidé se mě často ptají, zda byla první hudba nebo text a já si vždycky myslela, že jdou v souladu spolu dohromady. Poslední dobou ale zjišťuji, že to je spíš první hudba a pak až text. Hudba má být podle mě tím podtextem, který tomu dodává energii, šťávu a má v sobě skrytý ten příběh, který se právě doplní tím textem. Myslím, že by hudba nikdy nebyla tak dokonalá, kdybych ji udělala až potom. Mám třeba hodně básniček ještě z dětství, ale už si nedokážu představit, že bych je zhudebnila. Protože to prostě k tomu nesedí.

Ještě jste nevydala žádné CD. Chystáte se na něj?

Ano, CD bude se stejným obalem a názvem jako zpěvník. Dávala jsem svoje skladby na iTunes a Spotify právě pod pojmenováním Cestou z nádraží. Teď to chci pozměnit. Staré verze, které si lidé přáli, tam budou pod názvem Cestou k nádraží. Nové CD bude jak ve fyzické podobě, tak na těchto platformách obsahovat novější i nějaké nově nahrané staré skladby. A také tam najdou vánoční písničku.

K té jste natočila klip s dětmi ve školce, kde pracujete. Jak k tomu došlo?

Přemýšleli jsem, co udělat pro rodiče, když se kvůli koroně nemohla pořádat žádná besídka. Napadlo mě, že bych mohla něco složit. Vánoční písničky mi sice nikdy moc nešly, ale byla to výzva. A protože jsem ve školce neměla kytaru, sedla jsem si ke klavíru a hrála na něj. V učebně jsem byla asi týden i čtyři hodiny denně, ale pokaždé, když jsem si myslela, že už je to dobré, tak mi tam něco nesedělo. Když zbýval týden do Vánoc, zkusila jsem to pustit ostatním kolegyním, a těm se to naštěstí líbilo. Jedna z nich pak přišla s nápadem, že bychom k tomu mohli natočit klip s nejstaršími dětmi. Nechala jsem si od rodičů podepsat souhlas, že to bude na mém kanálu a rodiče tak mají hezkou vzpomínku.

Jak hodnotíte loňský rok s koronakrizí?

Všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby se tohle nestalo, neudělám zpěvník a nedokopu se k CD, na které všichni čekají. Problém je, že jsem ho chtěla mít nahrané v jednom studiu, protože je znát, když je všechno v jedné kvalitě. Tři písně mám nahrané na Slovensku, zbytek jsem chtěla nahrávat také tam. Jenže hranice mi zavřeli. Nakonec jsem napsala kamarádovi, který v Chomutově rozjíždí svoje vlastní studio a ten mi nabídl, že by mi to nahrál. Tedy něco vzniklo u něj, něco na Slovensku, a některé starší verze písniček jsou ještě ze studia v Mostě.

V březnu jsem se také rozhodla, že už nechci mít učebnu na náměstí. Když jsem nemohla učit děti hrát na kytaru a zpívat, nevracela se mi investice do nájmu. Dostala jsem možnost v paneláku, kde bydlím, předělat si jeden ze sklepů. Celý jsem ho uzpůsobila, no a vláda znovu zavřela. Mám tak hotovou odhlučněnou učebnu, kam si můžu jít zahrát a nikoho neruším, ale učit nemůžu. V červenci si děti samy napsaly, že jim kytara chybí, a tak z toho byly dva týdny, které jsem jim věnovala. V září jsme znovu najeli, ale po měsíci to opět skončilo. On-line učím jen jednu slečnu, která po tom vážně toužila. A pokud mi moje děti napíšou, že něco potřebují, tak se jim samozřejmě také věnuji. Na úřadech vám řeknou, že takhle můžete učit, tedy nemáte nárok na kompenzační bonus, jenže děti sedí u počítače celý den kvůli škole a pak už nemají chuť ani motivaci na další výuku. Jsou rády, když si najdou nějaký čas pro sebe. Navíc když má někdo špatný internet, nechytáme se. Třeba se to zasekne a já nevím, jestli hraje rytmicky správně apod. A techniky zpěvu už vůbec takhle na dálku nejdou.

Máte nějaké plány na letošní rok?

Nejraději bych zpívala na letních festivalech, mezitím bych si dala několik dalších koncertů, pak nějaký Vánoční… Ten loni nebyl ani jeden, všechno mi padlo. Naposledy jsem hrála v říjnu v Trutnově. Už tam smělo být jen 20 lidí a oni stejně uspořádali akci na podporu místních hospod. Bylo asi pět stanovišť, kde se vždy sdružovalo jen pár lidí a ostatní poslouchali na náměstí. Já měla asi tří hodinový blok. Doufám, že se jim i letos podaří uspořádat něco podobného. Nebo třeba v jiném městě. Na jaře jsme ještě zpívali pro seniory, teď už se nesmí zpívat vůbec, tak ani to nemůžeme zopakovat.

Pomohla účast v soutěži Česko Slovensko má Talent?

Teď už to nepociťuji, protože nejsou koncerty. Ale třeba na YouTube má Cesta z nádraží přes 20 tisíc zhlédnutí, to mě překvapilo. Účast určitě pomůže hodně, ale záleží na tom, co od toho člověk očekává. Protože kdybych si najednou řekla, že mi tím stoupne sledovanost a všichni mě budou chtít, tak bych byla zklamaná. Ale já to takhle neviděla, prostě jsem si řekla, že to je zkušenost, díky které se třeba někdo ozve. A je pravda, že jak loni tak předloni to tak bylo.

Kdybych se v Talentu umístila, tak bych možná měla tolik koncertů, že bych nestíhala práci. Ale někdo nahoře mi to tak pěkně zařídil, takže teď nemusím řešit, kde vzít peníze na živobytí a než budou zase povolené koncerty, mám svoji milovanou práci s dětmi.

Děkuji za rozhovor.