Vít Šašek: Jestli mě pandemie něčemu naučila, tak to je nadhled, který v ponoření do vody nezískáte

Víťa Šašek je reprezentantem ČR v para plavání, finalistou ME 2018, několikanásobným medailistou ze Světových juniorských her IWAS. Začal plavat v roce 2001. O rok později byl nejmladším účastníkem Pohárku 2002 v barvách SK Kontakt Karlovy Vary. S pravidelnými tréninky přicházely první úspěchy na domácím poli. Poté se Víťa začal účastnit i soutěží v zahraničí. V žákovské kategorii se mu dařilo například v Polsku a u našich východních sousedů v Bratislavě. Jeho výkonnostní růst v roce 2005 poznamenala nepovedená mezinárodní klasifikace, k jejíž nápravě došlo až v roce 2015. O rok dříve Víťa odmaturoval na Gymnáziu a SOŠ Podbořany a zahájil studium na FTVS UK, kde nyní dokončuje poslední rok navazujícího magisterského studia. Díky studiu v Praze začal trénovat pod vedením Jana Nevrkly. To vedlo až k přestupu (z SK Kontakt Karlovy Vary) do Para Plavání Praha, kde nyní působí i v roli asistenta trenéra klubu. Vedle plavání se věnuje hře na saxofon v kapele Modrá kost.

Víťo, od doby, co jsme se spolu bavili naposledy, uplynulo téměř pět let, co se od té doby změnilo?

Když na chvíli zapomenu na současnou pandemii, troufnu si tvrdit, že jsem se v mnoha věcech posunul. Myšleno sportovně, studijně a snad i osobně. Na některý věci nahlížím po pěti letech trochu jinak, protože člověk toho má zase o něco víc za sebou. Teď je samozřejmě největším tématem koronavirus a lockdown, ale celkově je pět let dlouhá doba a kdyby se mi někdo před pěti lety snažil namluvit, že budou zrušený všechny závody, zavřený bazény, na puse rouška a ven jen v nejnutnějších případech, pravděpodobně bych se mu vysmál, že se zbláznil. Když o tom teď ale přemýšlím, svět se tak trochu zbláznil, takže by mi takovou reakci vlastně nikdo neměl vyčítat.

Tak pěkně popořadě, jak teď vypadá váš sportovní život? Před pěti lety jste se pilně připravoval na Mistrovství Evropy…

Ano, ano… teď už mám za sebou dokonce dvě a loni se mělo konat další. Pokud ale neděláte sport jenom pro zábavu, socializaci nebo rehabilitaci, tak vrcholná soutěž tohoto typu vyžaduje dlouhou a pečlivou přípravu. V roce 2016 to bylo moje první ME, byl jsem nervózní, nevěděl jsem, co od toho čekat a upřímně jsem si ten závod vůbec neužil, bylo to spíš dost tvrdý setkání s realitou, kdy jsem celkem jasně viděl, že v některých zemích jsou trochu jinde. Nechci vůbec podceňovat náš plavecký program tady doma, zvlášť, když se na jeho chodu podílím částečně i pracovně, naopak – máme jeden z nejrozsáhlejších metodických systémů v Evropě. Unikátní je na tom fakt, že pracujeme i s lidma, který nikdy závodit vrcholově nebudou nebo nejsou úplně ta top špička, kdežto ve většině ostatních zemí si „vyzobávají“ jen ty úplně nejlepší a na ostatní „nezávodníky“ se tak trochu kašle. Z hlediska prospěšnosti společnosti jsme samozřejmě morálně Ti lepší my (smích), ale pohledem vrcholového sportu pak logicky ztrácíme na státy, kde se věnují jen top repre týmu. U nás zatím nikdo lepší, než současná reprezentace není. Teď to zní možná hloupě, ale jen tím chci říct, že si v té národní špičce úplně nemůžeme vybírat z desítek nejlepších světových borců, jako v jiných zemích. Máme jednoho Arnyho (Petráčka, vítěze LPH 2016), pár medailistů, případně „pouhých“ finalistů MS a ME a tím končíme. Každopádně to jsem se trochu nechal unést, druhé ME 2018 v irském Dublinu už pro mě bylo o poznání lepší, zaplaval jsem tam finále, což je super. Od tý doby jsem se výkonnostně zase posunul o něco výš, těžko říct, jak by to vyšlo do třetice.

Co máte před sebou teď?

S velkou pravděpodobností vůbec nic (smích). Paralympiádu, MS i ME sice odložili, ale stejně si myslím, že rok 2021 nebude v tomto ohledu o moc lepší než rok předchozí. Realita je taková, že těsně před vypuknutím pandemie jsem se nekvalifikoval ani na ME, ani na paralympiádu. Dostat se na paralympiádu je totiž pekelně složitý (uznávám, že o něco méně pekelně složitý, než dostat se na olympiádu, to zas jo) a celej proces trvá víc než rok. Zjednodušeně řečeno, v první fázi musíte bejt takovej frajer, že zaplavete časovej limit z říše snů. Když se vám to podaří, je na základě toho výkonu České republice přidělená určitá část místa pro účastníky LPH. Velikost tý části je závislá na aktuálním postavení ve světovým žebříčku. V druhý fázi se pak sečtou všechny českými plavci vyplavané části a vznikne konečná kvóta pro ČR. Ta bývá menší než počet plavců se splněnými limity. Pro úplnost, ČR má v plavání nyní 3 účastnická místa pro muže a 2 účastnická místa pro ženy. Plavců se splněnými limity máme celkem sedm, 4 kluky a 3 holky, takže někdo bude muset z kola ven. Tudíž i kdyby se mi nějakým zázrakem podařilo někde závodit a druhým zázrakem pak limit na LPH splnit do konce března, ti 4 kluci budou na pořadníku těch tří účastnických míst téměř určitě přede mnou.

Takže letní paralympiáda v Tokiu nepřipadá v úvahu?

O Tokiu vůbec neuvažuju, jednoduše to není reálný. Na druhou stranu, na ME jsem jet chtěl a neskromně si troufám tvrdit, že při běžným pečlivým tréninku bych se kvalifikovat zvládnul. Teď jsme díky pracovním smlouvám jako reprezentanti zase mohli začít trénovat, díky za to, ale vzhledem k tomu, že do konce března určitě žádný další závody nebudou, tak i kdybych teď skvěle po zimní pauze zvládl natrénovat, další šanci splnit limit na ME už nedostanu. Třeba to vyjde příště a vzhledem k tomu, že se ty soutěže možná ani konat nebudou, nemusí mě to zase tolik mrzet. Má to ale i pozitivní stránky, na druhý straně bazénu s náma teď trénujou třeba i profi akvabely, je fascinující se na to koukat – já bych to ani jako „zdravej“ určitě nedal. Každopádně tváří v tvář současný situaci jsou tohle úplně miniaturní problémy.

Je těžké v takové době udržet motivaci?

Určitě! Je to hrozně těžký, domácí i zahraniční soutěže v tahu, do vody se člověk dostane minimálně a světlo na konci tunelu pořád není vidět, ale jak říkám, jsou to v podstatě malichernosti. Jestli mě pandemie něčemu naučila, tak to je určitej nadhled, kterej v ponoření do bazénový vody prostě nemůžete získat. Neříkám, že je moje plavání nedůležitý (i když ono z určitýho pohledu vlastně dost nedůležitý je), jen mě celá situace přiměla se zamyslet nad smyslem vrcholového sportu v civilizaci, ať už se jedná o olympiádu nebo paralympiádu, teď víc, než kdy jindy zjišťujeme, že ty soutěže a zápasy možná tolik nepotřebujeme. Co naopak potřebujeme, je s trochou nadsázky sport a pohyb do každý rodiny. Pak je podivný, že „obyčejní“ lidé sportovat mnohdy kvůli restrikcím nemohou, a naopak ti profíci vrcholově sportovat bez diváků můžou. Je to pro mě jeden z mnoha paradoxů českého přístupu ke koronaviru. Já vím, já vím, je to jejich práce a možná bych mluvil jinak, kdybych měl jako plavec vyšší úvazek, ale tvrdě zasaženi jsme v podstatě všichni. Tolik taková politicko-filozofická vložka, ale nechci nikomu nic podsouvat, každej ať si posoudí sám, jak to pan Blatný (je tam pořád ještě?) s Andrejem zvládají, těžko říct, jestli by to někdo zvládl líp, dost možná jo, záleží, koho se člověk zeptá. Ostatně, dnešní doba je moc fajn právě tím, že si každej udělá a prosazuje ten svůj vlastní správnej názor. Každopádně neztrácím naději, že se zase ke sportování vrátíme a plánuju pokračovat v reprezentaci i kvůli všem lidem, co mě podporujou (ahoj mami, čau tati a babi). Doufám, že budu mít zase brzy příležitost vyhrávat a samozřejmě prohrávat, to k tomu prostě patří.

Stihl jste tedy v roce 2020 něco „odzávodit“?

Vlastně ano, vyhrál jsem závod na otevřené vodě v Rakousku, byla to pro mě hodně zajímavá a nová zkušenost, je to něco úplně jinýho. Absolvovali jsme taky první a jak se později ukázalo i poslední kolo Česko-slovenského poháru v Sokolově, kde jsem byl v jednotlivých disciplínách dvakrát třetí, celkově napříč pohlavími i kategoriemi pak třináctý – nebyl to vůbec špatný výsledek s ohledem na omezení v tréninku. Díky za dlouhodobou podporu panu starostovi Jiřimu Chaloupeckému a zastupitelstvu obce Lubenec, nesmírně si toho vážím.

Gratuluji a držím palce i letos. Potkáváte se na trénincích s plavci „od nás“?

Ono moc zdejších para plavců není, ale kdybych měl zmínit někoho ze zdravý reprezantace, tak asi Lucku Svěcenou. Vídáme se (vídali jsme se) na Strahově na tréninku, ale nikdy jsem s ní nemluvil, ani se nezdravíme, není k tomu moc během tréninku příležitost, takže pochybuju, že si mě mezi 10 dalšíma vozmenama vůbec někdy všimla (smích). Ahoj si řekneme spíš s klukama z VSC v šatně, třeba s Ondrou Gemovem z Plzně… Určitě je fajn vedle takových plavců trénovat...

Co škola? Druhý ročník magisterského studia znamená absolvovaného bakaláře?

V roce 2018 jsem úspěšně složil státní zkoušky, takže ano, jsem Bc., ale nejsem z těch, kteří by honem běželi na úřad to všem kolem omlátit o hlavu na občance. Naopak, většina mých spolužáků z gymnázia měla tituly dávno přede mnou, takže se vlastně není úplně čím chlubit. Na gymplu jsem byl takovej ten typ studenta, kterej nebyl úplně populární, protože jsem strašně musel mít furt samý jedničky, že jo. Na FTVS to mám přesně naopak, i vzhledem k plavání jsem, řečeno velmi kultivovaně, celkem rozvážný student, bakaláře a teď i magistra si prodlužuju. Jsem na tý škole už tak dlouho, že mě na katedře lákají na doktorát, tak uvidíme, co z toho nakonec bude.

Před pěti lety jste k tomu všemu stíhal ještě florbal, to pořád platí?

Ne, ne, už ne. S florbalem jsem skončil celkem záhy, ono netrefit prázdnou bránu ze dvou metrů, to neumí jen tak někdo, takže pak následovalo uvědomění si vlastních (ne)schopností a bylo po florbalu. Díky tomu jsem měl příležitost si vyzkoušet i jiný sporty, atletiku, lukostřelbu nebo třeba ragby. Bylo to fajn odreagování, ale nakonec jsem vyhodnotil, že bude lepší bejt marnej opravdu pečlivě a důkladně jen v jednom sportu a teď už „jen“ plavu (smích).

Slyšela jsem, že dost cestujete, máte nějakou vysněnou destinaci?

Jo, s přítelkyní jsme začali jezdit různě po Evropě poznávat kulturu, na sociálních sítích pak vypisuju svoje zážitky. S vozejkem je to mnohdy opravdu dobrodružný a srandovní, třeba když vám uletí letadlo, nefungujou výtahy a vůbec, všude jsou schody, to je lahůdka vždycky. Vysněných destinací mám hned několik, minulý rok jsem si musel nechat zajít chuť, ale kdyby to někdy vyšlo, rád bych se podíval do Ameriky.

Zůstaňme na pozitivní notě, co saxofon?

Snažím se cvičit, co to jde, s Modrou kostí teď zkoušky ani koncerty nemáme, ale minulý rok, tedy vlastně už předminulý se nám podařilo nahrát album a za všechny chlapy v kapele (jo, jsem tam jedinej) říkám, že je to fakt pecka. Uznávám, že styl, co hrajeme, určitě není pro každýho, ale jsme originální a autentický, baví mě to.

Díky za rozhovor, Víťo, ať se vám daří ve sportu, v pracovním i osobním životě.

Taky děkuju za rozhovor i za podporu!

Alla Želinská