Ten dělá to a ten zas tohle. Včelař vzkazuje: Med nevyhazujte. Vydrží i tisíce let

VINTÍŘOV (tos) — Za svůj život dostal tolik žihadel, že už to nikdo nikdy nespočítá. To prý ale není nic divného, protože během vrcholící včelařské sezóny počet bodnutí kolikrát nejde spočítat ani za jeden jediný den. Přesto by své povolání za jiné nikdy nevyměnil. Řeč je o 32letém včelaři Radku Prašnickém z Vintířova. Spolu s o rok starším bratrem Markem provozují jedinou profesionální včelí farmu v okrese Chomutov. Dohromady mají stovky včelstev a med, který na trh každý rok dodávají, dvakrát získal ocenění nejvyšší — zlatou medaili Českého svazu včelařů pro rok 2012 a 2016. Jeho množství se každoročně počítá na tuny.

Ke včelařství se bratři dostali díky strejdovi, maminčině bratrovi. Ten synovce někdy od 12 let zasvěcoval do tajů jednoho z nejstarších oborů lidské činnosti, až v roce 2009 začali vyučený truhlář Radek a automechanik Marek při zaměstnání budovat základy své vlastní včelí farmy. Ta se časem rozrostla tak, že se před sedmi lety rozhodli ze zaměstnání odejít a včelařině se věnovat na plný úvazek. Vlastně ne tak úplně, protože Radkova truhlářská dílna se báječně hodí na výrobu úlů, rámečků na plástve a dalších potřebných věcí.

„V současnosti máme 600 včelstev na třinácti stanovištích od Března u Chomutova po Krásný Dvůr na Lounsku. Rádi bychom se postupně dostali až na jeden tisíc včelstev,“ říká Radek. Protože laikovi strohá čísla nic neřeknou, lze si vše představit následovně: Co jedno včelstvo, to jeden úl, co jedno stanoviště, to zhruba padesát úlů — tedy včelí ekvivalent jednoho lidského sedmipatrového paneláku se dvěma vchody, ve kterém žije půl stovky rodin. Nebo, jak přibližuje Radek, to znamená při obhlídce úlů ráno vyjet na kontrolu, u každého stanoviště jen krátce obhlédnout, zda je vše v pořádku, a domů se vrátit až odpoledne. Na tachometru terénní Toyoty RAV4, kterou k tomu používají, pokaždé přibyde vzdálenost, srovnatelná s výletem do Prahy. „Takové kontroly děláme nejméně dvakrát týdně. K tomu téměř denně výjezdy za konkrétní prací. Tankovat musíme každou chvíli,“ usmívá se Radek.

Svou živnost oba bratři až do letoška provozovali v domě svých rodičů. Před časem ale koupili nedalekou budovu bývalého vintířovského hostince, kam chtějí na jaře sídlo firmy přestěhovat, protože rodná usedlost jim začala být malá. Tak jako dosud budou v nové budově nabízet nejen med, ale i medovinu a propolisovou tinkturu. Jako sezónní záležitost — hlavně u příležitosti trhů v sousedních Radonicích — vyrábějí také ozdobné svíce ze včelího vosku. Další nezanedbatelný příjem farmy plyne z prodeje takzvaných oddělků, tedy nových, „oddělených“ včelstev jiným včelařům.

Od „konkurence“ naopak bratři nakupují včelí matky a snaží se šlechtit vlastní medonosky tak, aby vzniklo včelstvo, které bude mít co nejblíž k ideálu — nebude agresivní ani náchylné k chorobám a bude dávat hodně medu. Úkol je to prý na dlouhé roky, protože vždycky je „něco za něco“.

„Už jako kluk jsem vypozoroval, že mírné včely mívaly méně medu, než takové ty bodavé potvory, na které jsme s bráchou mohli dýmit jako diví, ale stejně po strejdovi šly,“ krčí rameny včelař.

Ovšem pozor. Pokud z předchozího vyznělo, že včelaření je jedna velká selanka, kde vše zařídí moudrá příroda a majitel jen jezdí na obhlídky, sbírá med (případně snese pár žihadel) a šlechtí si vlastní včely, není to tak úplně pravda. Jednoznačně největším postrachem včelařů jsou choroby včelstev. Tím nejobávanějším je takzvaná varroáza, kterou způsobuje miniaturní parazit, přenášející choroby a viry. Varroáza se naštěstí dá léčit, podmínkou je ovšem pravidelná kontrola včelstev.

Ta poprvé v každém roce probíhá právě v tomto období — z každého úlu je potřeba odebrat vzorek takzvaného spadu, který pak vyšetří veterináři. Vzorek nesmí obsahovat víc, než tři kusy zhruba milimetrového parazita, jinak následuje léčení. Dalším postrachem je včelí mor, ale ten prý se v naší oblasti — naštěstí — nevyskytuje.

Jinou, tak trochu méně příjemnou stránkou včelaření, je syndrom „okovu na noze“, což ovšem platí i v jiných oborech, úzce spjatých s přírodou. „Během sezóny, tedy od jara do podzimu, můžu zapomenout na dovolenou a musím ,,jet podle včel". Jinak to nejde. V úvahu připadá maximálně nějaký prodloužený víkend,“ říká Radek Prašnický. A jedním dechem dodává: „Ale to v žádném případě neznamená, že bych si na něco stěžoval. Po vyučení jsem nastoupil do továrny v průmyslové zóně u Kadaně, kde jsem to časem dotáhl na vedoucího. A po zkušenostech se včelařením na plný úvazek tvrdím: Už nikdy bych do fabriky nešel! Včely — na rozdíl od lidí — se s vámi nehádají, nenadávají vám a ani se s vámi nesnaží manipulovat. Nejvýše vás bodnou. Jste — v uvozovkách — svými vlastními pány, nemusíte ráno co ráno nikam dojíždět, osmdesát procent času trávíte v přírodě… Ostatně — kdo o sobě může říct, že jeho koníček se stal i jeho povoláním?“ — přemítá.

A jakou užitečnou radu by zkušený včelař chtěl na závěr předat čtenářům? „Nikdy nevyhazujte „starý med“, který ve sklenici zkrystalizoval. Je to jeho přirozená vlastnost, která je naopak známkou kvality a obsah chrání před zkažením. Aby se opětovně dosáhlo žádoucí konzistence, je potřeba med zahřát na teplotu, která nepřesáhne 50 stupňů Celsia, jinak by ztratil své jedinečné vlastnosti. Kvalitní med, který neobsahuje víc, než 18–19 procent vody, má trvanlivost prakticky neomezenou. Lze to doložit nálezy hygienicky nezávadného medu například v egyptských pohřebních komorách, starých tři tisíce let,“ loučí se Radek Prašnický.

Foto: Radek Prašnický na jednom ze 13 stanovišť včelí farmy. Řada úlů je to pořádná; a to se na snímek nevešla ještě druhá řada úlů vlevo za jeho zády, která je stejně dlouhá. Jako doplňkový sortiment včelí farma nabízí i svíčky ze včelího vosku. Bratři Prašničtí je vyrábějí většinou pro radonické trhy. Foto: Tomáš SKŘIPSKÝ (2×)