Každý správný muž by u sebe měl mít nůž, říká nožíř Ondřej Payma, který se specializuje na nože severského typu

Vyrábím severské nože, takzvané ,,finky“.

Severský nůž je zcela jednoduchý funkční nůž, který je vyladěný generacemi lovců, rybářů a řezbářů. Vyznačuje se tím, že má úzkou dlouhou čepel, je bez záštity a je vyrobený z přírodních materiálů. Má většinou toulcové kožené pouzdro volně zavěšené u pasu. Zkrátka jednoduchý nůž, tady se to drží a tady to řeže. Člověk více nepotřebuje.

Dnes mají lidé doma tolik nožů, že by je nespotřebovali do konce života. Dříve ale pastevec sobů v severských zemích měl jen jeden nůž, který používal úplně na všechno. Ocel totiž byla vzácností. Nůž se používal do té doby, dokud se úplně nezbrousil, nezlomil nebo neztratil. Lidé měli jeden nůž na celý život. A taky si ho vážili! Podívejte se, kolik má člověk ve své kuchyni nožů dneska.

Používal se na všechno! Člověk ho využil v kuchyni, na lov a vlastně na celoživotní práci. To mě na tom neskutečně fascinuje. Já jsem si teď zase vyrobil nůž a řekl jsem si, že ho budu používat celý život. Uvidíme, jestli ho ze mě někdo z kamarádů nevytáhne jako je tomu skoro vždycky (smích).

Tíhnutí k přírodě

Každého normálního kluka baví nože, každého zajímají. Měl jsem odmalička rád přírodu, chodil na trampy a jezdil na vodu. Inklinoval jsem k tomu.

Nůž je prostě užitečná věc. A nejenom užitečná, ale i hezká. Já mám u sebe nůž pořád. Každý správný chlap má mít u sebe nůž nebo něco, čím rozdělá oheň. Okolí o mě sice říká, že jsem blázen, když mám u sebe vždycky minimálně jeden nůž, ale když někdo potřebuje něco uříznout nebo zapálit, tak jdou za mnou (smích).

Jak jsem řekl, nůž se dá použít na všechno, a to i k obraně. Já si bez nože připadám jak nahej (smích). Nedívám se na něj jako na zbraň, ale jako na pomocníka. Zbraň to samozřejmě může být také, ale je to hlavně ohromný pomocník.

Právě! Člověk může ublížit druhému člověku třeba i žehličkou! Když se budeme bavit o zbraních a o zbraňové legislativě, tak nůž je jen předmět. Co je nůž nebo pistole? Kus kovu, plastu, dřeva,… Je to jen předmět, který sám neublíží. Opravdová zbraň se totiž rodí v hlavě.

Ve Velké Británii nebo Německu je už kvůli imigrantům tolik omezení, že tam bych třeba nůž u sebe mít nesměl. Myslím si ale, že jestli chtějí vlády omezit zbrojní průmysl nebo nože, tak by měly

hlavně dohlédnout na lidi z cizích kultur, kteří svoje problémy noži často řeší. Pak to odnesou zas jen slušní občané. Než omezovat nože a zbrojní legislativu, tak ať začnou tím, že zakáží veškeré filmy a počítačové hry, kde je více jak jedna mrtvola a přemíra násilí. To by pak ale nebylo na co koukat v telce, že? Vše se totiž vychovává už od malých dětí.

Nejprve dýmky

Já začal jako první vyrábět fajfky, dýmky. Původně jsem si chtěl nějakou koupit, ale když jsem zjistil, kolik stojí, tak jsem si řekl, že bych si ji mohl zkusit vyrobit sám. Lidem se začala moje práce líbit a já jich začal vyrábět čím dál tím víc. Potom za mnou ale přišel kolega s nápadem, že si vyrobíme nůž. Koupil jsem si hotovou čepel a narazil ji na koupené dřevo. Nůž jsem vlastně sestavil. Měl jsem opět pozitivní ohlasy od lidí, a tak jsem vyráběl další. Pořád ale jen z kupovaných čepelí. Kamarád Jarda Fořt mi řekl, že mám nože moc pěkný, ať s nimi jedu na výstavu. Vypravil jsem se tedy na svoji první výstavu do Příbrami, což je největší nožířská výstava v Čechách.

V batohu deset kudliček a vyrazil jsem do světa (smích). Nejvíc mě však nakoplo, když za mnou chodili nožíři, kteří fakt už něco znamenají a moje práce se jim líbila. Říkali ale, že musím dělat svoje

Ano, od A do Z, aby celý nůž byl jen moje práce.

Už to bude čtrnáct let, co jsem šel poprvé s kůží na trh (smích). Na další výstavu už jsem jel se svými noži, které jsem vyrobil komplet sám. Na výstavách je moc pěkné, když vás již zkušení nožíři vezmou mezi sebe, protože vám poradí, řeknou svoje fígle a know-how.

Obrovská! Tito nožíři jsou hrozně šikovní lidé se spoustou perfektních nápadů.

V začátcích jsem všechno nakoukal na internetu. Pak jsem oslovoval nožíře a kováře, co ve svém oboru něco znamenají, a jezdil k nim na kurzy a nejrůznější workshopy, abych se ve své práci

Na kovařinu je potřeba komplet kovárna – výheň, kovadlina, kladiva, kleště a tak dále. Potom potřebuji dobrou brusku, vrtačku, rytecké náčiní na paroží a na kov, šití na kůži,… Na každou činnosti musí být speciální nářadí, které postupně dokupuji.

Většinou na internetu nebo ve starých kůlnách. Nakupuji nářadí po starých fachmanech – sedlářích a kovářích. Prostě staré věci, které jsou nejenom kvalitní, ale hlavně mají duši.

Úplně na začátku máme uhlíkovou ocel, která je kalitelná. Já úplně nejraději používám staré materiály, které nacházím na šroťácích nebo ve starých domech na půdách a podobně. Nožířské ocele se sice dají koupit, ale já mám rád, když se za ocelí neskrývá jen číslo české státní normy (ČSN). Moje nože jsou z pružin od starých aut, ložisek, oškrtů nebo z hlavňoviny. Z kopaných hlavní jsou perfektní nože! Těch skvělých starých materiálů je mnoho.

Z oceli, která již něco zažila, vykovu základní tvar a nechám vyžíhat. Ten se pak vezme a vybrousí. Hrubý brus se zakalí a popustí. Kalením se ocel stává tvrdou a popuštěním trochu změkne a stane se houževnatější, aby nůž snesl větší námahu. Potom už je na řadě finální výbrus.

Ano, musím se rozhodnout, jak ji budu skládat. Můžu ji vyrobit ze sobího paroží nebo třeba z břízy, případně kombinací vícero materiálů. Čepel spasuji, slepím a celou rukojeť obrousím do finálního tvaru. Potom ručku napustím olejem. Používám teakový olej, který dá vyniknout kresbě dřeva.

Ruce trpí, to je jasné. Každý nůž se potřebuje napít krve a při výrobě se o každý minimálně jednou nechtěně říznu, ale nikdy nijak vážně.

Já jsem teď poslední dva týdny na ničem pořádně nepracoval, takže to, co vidíte, je popálení od jedovatý kytky (smích). A nejhorší, co se mi kdy stalo, byly přeříznuté šlachy na ruce, ale ty nejsou od nože. Když jsem totiž umýval nádobí, tak mi praskla sklenička v ruce. Paradoxně je nejnebezbečnější prací na světě mytí nádobí (smích).

Zdobení rytinami

Ano, šiji si je sám. Používám hovězinu. Typické pro finské nože jsou toulcová pouzdra.

Pouzdra byla převážně kožená, ale dělají se také pouzdra ze sobího paroží. Já se nechal těmito starými laponskými noži inspirovat a dnes v Čechách patřím k nejznámějším nožířům, kteří je vyrábějí. Jsou krásně zdobené. Když si totiž severský pastevec přinesl domů čepel od kováře, tak si ji doma zarazil do dřeva nebo sobího paroží a protože neměl internet ani televizi a po večeři se nudil, tak si začal do pouzdra vyrývat různé ornamenty a obrázky.

Ano, jsou to strašně dlouhé a složité postupy. Inspirovat se nechávám na netu nebo také u originálních nožů, které sbírám. Nedělám přímé kopie nebo repliky, ale jsou to vždy rytiny, které k noži patří. Určitě bych do severského nože nevyryl slona, palmy nebo čínského draka.

Sobí a losí paroží se dá koupit na internetu, burzách nebo výstavách. Občas známí přivezou něco z cest po severu, protože vědí, že se výrobě nožů věnuji. Stejně tak je tomu se dřevem. Dřevo si též těžím sám v přírodě.

Na výrobu rukojetí se dá použít jakékoli tvrdé dřevo. Nejraději používám dřevo s hezkou kresbou, což mají třeba nádory – takové ty boule, které rostou na stromech. Já totiž potřebuji do hrozně malého kousku materiálu vtěsnat spoustu krucánků a kudrlinek. Čím víc tím líp.

Desítky hodin práce

Já ani nevím. Jsou to desítky hodin. Některé nože zaberou sedmdesát hodin, některé třeba jen deset. Obzvlášť rytí zabere spoustu práce. Nemohu ale odfláknout žádnou fázi. Je to přeci jen moje vizitka.

Oni si hledají mě. Já nemám žádné oficiální internetové stránky. Výroba nožů mě neživí a dělám to jen jako svou seberealizaci. Je to jeden z mých mnoha koníčků. Když dám svůj nůž do fóra na nožířské stránky, tak jde většinou brzy do světa. Jsem na webu knife.cz vedený jako ,,Ondra P“.

Ano, tam také. Jezdím i na setkání nožířů, obdivovatelů nožů a dalších šikovných lidí. Tam se dají také nože prodat.

V dnešní době už asi ano, i když vystavující musí mít aspoň trochu nožířskou úroveň. Pamatuji si svou první pražskou výstavu, kde mě posadili k záchodům (smích). Pořadatel výstavy Zdeněk Janča, který je už dnes můj kamarád, tenkrát nevěděl, kdo přijede, takže mi dal místo u vchodu na záchody. Kupodivu to ale bylo strategické místo s obrovskou výhodou, protože na záchod potřebuje každý, takže já měl u sebe pořád plno (smích). Dnes už sedávám na sále s ostatními nožíři.

Každý rok jezdím do Příbrami, což je největší mezinárodní nožířská výstava v Čechách. Loňská sice byla kvůli současné situaci menší, ale zato se na ni sjeli jen opravdoví zájemci a nadšenci. Jezdím také pravidelně na pražskou výstavu. Ty patří k prestižním. Jinak se u nás koná velké množství výstav.

Má účast na výstavách ale nemá primární cíl něco prodat. Jezdím na ně hlavně kvůli lidem. Je tam skvělá komunita stejně ,,postižených“ lidí jako jsem já (smích). Setkávám se tam také s lidmi, kterým se moje práce líbí.

Věci z kůže

Baví mě tvorba ze dřeva a vyrábět věci z kůže. Z té se toho dá dělat spoustu. Používám již zmíněnou hovězinu. Ze hřbetu zvířete se dělají pásky, protože tam je kůže nejkvalitnější, z boků se dělají kabelky a kůži z vazu používám nejradši na pouzdra. Kůže je perfektní v tom, že se dá krájet, zdobit, lepit, nýtovat, sešívat, ohýbat, barvit, vytvrdit,… Také spravuji známým věci z kůže – opasky, řemínky na hodinky, boty, peněženky a ženským také kabelky.

Rodina mě samozřejmě podporuje. Zabere to spoustu času a bez podpory rodiny by to nešlo. Chodí za mnou, když potřebují něco opravit a nějaké drobné dárky jim také vyrábím.