Staré hodiny? To není jen koníček. To je celý hřebčín!

KLÁŠTEREC NAD OHŘÍ (tos) — To, že hodiny mohou být stolní, nástěnné či podlahové, slyšel asi každý. Ale mohou být také caplové, špindlové, regulátory a tak dále. Význam těchto tajuplných pojmů už tuší málokdo. Jedním ze zasvěcenců je sběratel, opravář a především milovník hodin všeho druhu Václav Šimonovský (75) z Klášterce nad Ohří. Jeho vášeň pro staré časoměřiče šla tak daleko, že před sedmi lety spolu se synem — rovněž Václavem (49) — spojili své sbírky a ve vlastním domě v Chomutovské ulici otevřeli soukromé rodinné Muzeum hodin. Začínali s 250 exponáty, ale mezitím už jich dobrá stovka přibyla.

Václav Šimonovský starší si prý už jako kluk rád hrál se dvěma starými hodinovými strojky, které našel doma na půdě. Zkoumal jejich konstrukci i funkci součástek a vše, co viděl, ho fascinovalo. Své první hodiny získal jako odměnu od sousedky za složení uhlí. To vozil na kolečku přes garáž, kde v koutě zahlédl staré pendlovky. Zeptal se, zda by je mohl koupit — a sousedka mu je se smíchem věnovala, že jim ten bezcenný krám beztak jen překáží. Pendlovky prý byly v hrozném stavu, ale sotva patnáctiletý mladík se v nich „vrtal” tak dlouho, až je opravil. Ani ve snu ho nenapadlo, že v té chvíli učinil první krok na cestě, kterou bude kráčet příštích šedesát let…

„Toužil jsem se stát hodinářem, ale to nešlo. V té době na tento obor brali jen dívky nebo tělesně postižené chlapce. Já byl jako zdravý a zdatný předurčen k budování vlasti,” vzpomíná. Ke všemu kvůli kádrovému škraloupu své maminky–učitelky, kterou pro „nevhodné” názory vyhodili z práce, nesměl ani na školu. A tak se nakonec vyučil frézařem. A právě na učilišti v Teplicích si v šestnácti letech koupil své první hodiny. Tak dlouho prý nesměle chodil okukovat výlohu tamních starožitností, až ho paní vedoucí pozvala dovnitř. A když se ubezpečila, že mladík neplánuje krádež, nýbrž je zcela okouzlen hodinami, nechala ho nakouknout také do skladu, aby mohl obdivovat všechny ty krásné kousky zblízka.

Jak léta šla, hodin ve sbírce přibývalo. Když se ve svých třiadvaceti letech Václav senior chystal ženit, jeho nastávající prý zajímalo, zda neholduje nějakým neřestem, jako například nadměrné konzumaci alkoholu. „No,” řekl prý napůl rozpačitě a napůl hrdě budoucí paní Šimonovské: „Měla bys vědět, že sbírám hodiny!” Při vzpomínce na to, že sám sebe označil za bezmála „neřestného” sběratele, ač vlastnil jen pár obyčejných kousků, se dnes upřímně směje: Co by asi měl říct teď, kdy jeho sbírka čítá stovky kusů, z nichž mnohé jsou unikátní? Namátkou lze jmenovat třeba nejstarší hodiny v kolekci z roku 1580 nebo ty, které stávaly v jídelně zámku ve Versailles za dob francouzských panovníků. Ve sbírce má i hodiny, jejichž stroj svým tikotem rozechvíval ušní bubínky samotného Krále Slunce Ludvíka XIV., či v Praze vyrobený kus pro rakousko–uherskou císařovnu Marii Terezii, který — jen tak na okraj — vydrží na jedno natažení jít půldruhého roku.

Za zmínku jistě stojí také vodní hodiny z Holandska z roku 1685, hodiny–astroláb z Kralup nad Vltavou a mnohé další. Samostatnou kategorií jsou mysteriózní (tajemné) hodiny, pro které má Václav Šimonovský st. zvláštní slabost. Tento druh má takzvaný skrytý krok, tedy pohon, který není na první pohled patrný. Hodiny pak působí, jakoby popíraly fyzikální zákony — jedny jsou samy sobě kyvadlem, jiné mají ručky vsazené do skla a pohybující se zdánlivě nadpřirozenou silou, protože na ně zjevně nepůsobí žádná ozubená kolečka…

Mimochodem, právě posledně jmenované hodiny prý Václava seniora trápily pět let, než je dokázal opravit. Se synem je koupili rozbité a ani po rozebrání nebylo zřejmé, jak jejich tajemný pohon funguje. „Špekuloval jsem a špekuloval, ale pořád jsem na to nemohl přijít. Až po létech mi svitlo, v čem jejich princip spočívá,” usmívá se hodinář. Snad právě proto si vyluštění záhady těchto tajuplných hodin nechává pro sebe a neprozradil ho ani autorovi tohoto článku. A Nástup na to přistupuje — jejich snímek nezveřejníme. Kdo je chce vidět, bude si muset do muzea po uvolnění pandemických opatření zajet osobně.

Když je zmínka o kovidových restrikcích, pánové z rodinného muzea je snášejí dvojnásob těžko. Nejenže musí mít zavřeno, ale nemohou ani jezdit na své oblíbené hodinářské burzy po celé Evropě, kde už dvojici Václav & Václav dobře znají. „Mám na nich přezdívku >Mister Schrottmann<,” říká senior. „To prý proto, že kupuji hodiny většinou ve stavu šrotu a doma je pak dávám dohromady,” vysvětluje. Právě tak ostatně získal vzácný kousek z jídelny zámku ve Versailles. „Pořídili jsme je v Amsterodamu. Obchodník — náš kamarád — nás od jejich koupě odrazoval, prý to nestojí za to, zbytečně jen utopíme peníze, protože byly v zoufalém stavu. Nenechali jsme se zviklat a když jsme mu po pár měsících poslali video jdoucích hodin, dva roky s námi samou závistí nemluvil. Když pak zase začal, ze všeho nejdřív se ptal, jestli víme, jak po opravě jejich cena vzrostla,” přibližuje Václav Šimonovský odvrácenou stranu svého velkého koníčka. Většina lidí totiž za sbírkou vidí jediné: Peníze. Ty však pro správného sběratele nejsou motivací. „Kolegové z oboru dnes zpravidla kupují cokoli, aby to se ziskem prodali. Sběrateli ze staré školy jde hlavně o to, aby získal nějaký vysněný kousek. A je ochoten pro něj obětovat veškeré vlastní pohodlí — bude klidně jíst půl roku suché rohlíky, jen když hodiny budou doma,” doplňuje Václav Šimonovský mladší.

Když už prý s otcem nějaké hodiny prodají, koupí za získané finance… Jak jinak: Další hodiny! Není proto divu, že si hodlají ve svém domě hned vedle muzea — až to koronavir dovolí — zařídit i specializovaný krámek s výkupem a prodejem výhradně starých a starožitných hodin. Připraveni otevřít budou na jaře.

To prý je ostatně na tomto koníčku nejkrásnější: Hodin existuje téměř nekonečné množství a není na světě člověka, který by o nich věděl všechno. „I po šedesáti letech zkušeností jsou věci, které mě dokáží překvapit. Člověk není nikdy dost chytrý, aby si se vším věděl rady. Některé hodiny jsou zkrátka nestutečně složité potvory,” uzavírá Václav Šimonovský senior láskyplným tónem. A po chvíli dodává: „On to vlastně není jen koníček. On je to celý hřebčín!”