Dle výtvarníka Jana Wagnera lidé umění potřebují. Umění se totiž dotýká všeho - celkové kulturní vyspělosti člověka, dodává

Výtvarník Jan Wagner z Holedečku rád zdůrazňuje, že není profesionál. Umožňuje mu to prý lépe vyjadřovat, co právě cítí a zejména ho to osvobozuje od závaží, které sebou vláčí mnozí profesionálové, jenž svůj tvůrčí potenciál musejí kvůli obživě zaprodávat vkusu platící klientely. Za svůj život však Jan Wagner namaloval spoustu obrazů, které se nacházejí zejména v soukromých sbírkách u nás, ale také v zahraničí. Kromě malby na něho dýchla i vůně dřeva a věnuje se rovněž řezbářství. O jeho pracovním a osobním životě protkaného uměním jsme si s výtvarníkem povídali v jeho útulném ateliéru.

• Pane Wagnere, vaším obrovským koníčkem je malířství a sochařství. Řekněte mi, co vás k výtvarnu vlastně přivedlo? Kdy jste objevil svůj talent?

Každý člověk má talent pro něco, ať je to hudba, sport, komedianství, malování, řemeslo nebo jiné, ale je na něm, jak s ním naloží a jak jej bude rozvíjet. Už jako malého mě přitahoval obraz, spíš reprodukce na kartonu, v našem obýváku. Pocházel od nějakého neznámého umělce a byla na něm potemnělá krajina za soumraku v okrových barvách. Už od první třídy jsem na obraz stále koukal a stále mě svým způsobem fascinoval. Možná právě to mě ovlivnilo v mém dalším směřování. Začal jsem více kreslit a zajímat se o výtvarné umění.

• Máte umění, jak se říká v genech v rodině nebo jste první z vašeho rodu?

Ne, v naší rodině nebyl nikdo, kdo by se výtvarnému umění věnoval. Moje mamka ří-kala, že to mám po její kmotře, ale kmotra s námi nebyla pokrevně příbuzná (smích).

Na prvním stupni základní školy jsem začal pociťovat, že mi to jde při výtvarce o něco lépe než ostatním, holky mi posílaly své nedodělané práce a já během hodiny stihl kromě svého ještě tak tři čtyři výkresy, samozřejmě tajně a často za žvýkačku.

Na druhém stupni paní učitelka mamce doporučila, abych začal chodit do lidovky. Bydleli jsme deset kilometrů od Děčína a já tam pak začal od šesté třídy dojíždět autobusem. Na žádnou výtvarnou školu jsem se ale nechystal. Neměl jsem v té době takové sebevědomí.

Před Vánocemi vyřezal Jan Wagner na zakázku sochu tohoto mandarína. 

,,Malování mě provází celým životem.”

•  Maloval jste hlavně pro radost?

Ano, ale nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy malovat v takovém rozsahu jako dneska. Malování mě provází celým životem, je to taková opora, kterou vám nikdo nevezme ani v dobách, kdy zrovna není nejlépe.

• Vy rád zdůrazňujete, že nejste profesionál. Proč vlastně? Nechtěl jste se nikdy věnovat umělecké tvorbě profesionálně?

Přesně tak. Nebudu vám ale lhát, chvíli jsem s touto myšlenkou polemizoval poté, co jsem v roce 1992 dokončil studium v Severočeské lidové konzervatoři v Ústí nad Labem. Všichni jsme byli po jejím absolvování strašně nabuzení. Lidem se v té době otevírali nové možnosti, začali podnikat a ještě ke všemu akademický malíř Pavel Bergr, který nás vedl, byl také na vlastní noze. Všechny nás to inspirovalo a říkali jsme si, že bychom se mohli výtvarným uměním živit. Po roce 1992 jsem tedy i já byl nějaký čas doma, zařídil si ateliér, maloval a zajišťoval si galerie, kde bych mohl vystavovat. Avšak přišly nějaké životní zlomy a bylo třeba řešit živobytí.

• Já o vás vím, že jste během svého života vystřídal spoustu rozličných profesí. Prozraďte, čím vším jste se živil?

Začínal jsem jako voják z povolání, pak jsem šel pracovat rukama jako dělník do žatecké Šroubárny, kde jsem byl pět let, potom jsem byl pekař, tiskař, hasič, učitel v autoškole a teď jsem asistent pedagoga ve Speciální mateřské škole v Žatci.

• Jak jste se ocitl v mateřské školce?

Víte, to je taky zajímavé. Na druhém stupni základní školy jsem vůbec nevěděl, kam bych chtěl pokračovat, ale měl jsem takovou představu, že bych chtěl učit. Hrozně mě to táhlo. Myslel jsem si, že půjdu na gympl, ale pak se to najednou otočilo a šel jsem na vojenskou školu. Těšilo mě dobrodružství a fakt, že jsem na Slovensku, daleko od domova. Po nějakém čase jsem v Žatci několik let učil výtvarnou výchovu v lidovce a opravdu se mi práce s dětmi líbila. Vystřídal jsem, jak už bylo řečeno, spoustu zaměstnání a nakonec jsem se zase vrátil k práci s dětmi. Asi je to můj osud a dopomohla tomu nějaká vyšší síla.

• Práce v autoškole asi musela být taky velmi zajímavá. Určitě se pyšníte řadou historek...

Ano, v autoškole jsem zažil spoustu legrace, což se mi líbilo. Zase to byla práce s lidmi, jsem poměrně klidný člověk, takže to šlo a mám na to období dobré vzpomínky. Občas na nás troubili, protože auto žákovi na křižovatce třikrát chcíplo a nemohl se rozjet, a to jsem dokázal i vybouchnout a dát to těmto trubkám najevo, nemám tohle machrování rád. Řidiči by měli být k žákům autoškoly ohleduplní a měli by si uvědomit, že se učí. Každý jsme začínali a nikdo nebyl dokonalý.

• Nedobíralo si vás někdy okolí, že jste fluktuant, když jste prostřídal tolik zaměstnání?

Možná si to může někdo myslet, ale já jsem přesvědčen o tom, že mě to strašně moc obohatilo. Jsem rád, že jsem vystřídal tolik míst v různých oborech. Lituji lidi, kteří vystudovali školu a celý život strávili na jednom pracovišti. Mnohdy už toho mají ke konci až nad hlavu. Člověk by měl umět najít odvahu a zvážit, jestli náhodou nepřišel čas změnit zaměstnání, ať je to z důvodu, že už ho práce nebaví, nebo dokonce při nástupu příznaků syndromu vyhoření.

• Pro mnoho lidí je ale těžké přijmout fakt, že už na práci nestačí…

To je určitě těžké. Nikdo z nás si nechce přiznat, že už na to nemá. Dá se ale dělat spousta jiných věcí.

• Lidé by třeba rádi, ale třeba pro některou profesi nemají patřičné vzdělání a mnohým se nechce vynakládat tolik sil, aby si ho dodělali…

A to je špatně! Já jsem například na učitele autoškoly musel projít ročním kurzem, stejně tak na asistenta pedagoga bylo potřeba doplnit si vzdělání. Člověk by měl mozek pořád namáhat, jinak zakrní. Všechno je v životě výzva a já výzvy přijímám rád.

• Trochu jsme odskočili od malování. Vy jste ještě před absolvováním Severočeské lidové konzervatoře v Ústí nad Labem navštěvoval seminář amatérských výtvarníků okresu Louny. Řekněte, kdo ho vedl a kolik lidí ho navštěvovalo?

Vedl ho akademický malíř Kamil Sopko z Chomutova, opravdový bohém. Seminář probíhal v Žatci a navštěvovalo ho asi třicet lidí. Z tohoto počtu právě pan Sopko vytipoval tři lidi, mezi nimiž jsem byl shodou okolností také já, kteří by mohli jít studovat právě do lidové konzervatoře, která se mimořádně otevírala.

• Co vám studium na lidové konzervatoři přineslo?

Měli jsme třeba možnost naučit se vyšší techniky, jako je například litografie nebo suchá jehla, grafické techniky, ke kterým se člověk jinak moc nedostane. Mou závěrečnou prací na škole byla právě kolekce grafik – cyklus ,,Proměny“. U suché jehly jde skutečně vidět řemeslo a vyžaduje neskutečnou trpělivost. Člověk musí rýt tvrdě a ještě ke všemu zrcadlově obráceně. Kolikrát trvá dlouho, než se samotný tisk podaří.

Výtvarník z Holedečku vede k umění také svoje vnučky Terezku a Kristýnku. Na fotografii se chlubí svými prvními obrazy.   

"Prodávat obrazy není to samé jako prodávat housky.”

• Vy své věci ale také prodáváte, je to tak? A jsou některé kousky, které jste si řekl, že nikdy neprodáte?

Ano, jenže prodávat obrazy není to samé jako prodávat housky. A nedá se to absolutně odhadnout. Mám výstavu, kde prodám jeden obraz a pak zase nic. Po půlroce během týdne zavolají tři lidi, co se vůbec neznají a odnesou si ode mě každý jeden obraz a pak je zase ticho po pěšině.

Některé věci byly nějakou dobu neprodejné nebo i jsou, protože si je chci nechat. Někdy jsem si u obrazu řekl, že ho neprodám, ale pak někdo přišel, že ho chce koupit. Tak jsem si řekl, že udělám jiný, jenže to už nelze. Nedělám totiž kopie, protože by mě to ani nebavilo. Člověk už do obrazu nedá patřičnou invenci.

• Jakou techniku malby vlastně používáte?

Asi v sedmnácti letech jsem si čuchnul k olejomalbě. Pouze jako čistý samouk, jelikož literatura nebyla skoro žádná. Tenkrát jsem třeba vůbec nevěděl, čím barvy ředit. Koupil jsem si je a civěl jak puk. Ani připravit plátno nebylo jen tak. Začátky byly tedy těžké.

Zkoušel jsem i jiné techniky. Například pastel. Ale olejomalba je mi vlastní. Vím, co mi dovolí a kam až mě pustí, i ona má ale své limity.

Kromě malby na mě dýchla i vůně dřeva, takže se věnuji i řezbářství. Pro obec Holedeč jsem vytvořil šestimetrový zvířátkový totem z dubu. Převážně ale tvořím menší kusy z lipového dřeva.

• Na čem právě teď pracujete? Máte v souvislosti s koronavirem více času na tvoření?

V posledním roce právě moc nemaluju. Ta doba koronavirová se nám dostala do hlavy asi všem a já jsem si i tak chtěl dát přestávku v tvorbě a utřídit si představy jak dál. Říkám si také, že už nemám potřebu se nějak dravě prosazovat a chrlit obrazy, kterých jsem za svůj život namaloval opravdu spoustu. Právě mám rozpracovanou abstrakci a zase jedu.

• Malujete a sochaříte také na zakázku?

Ano, to je běžná věc, ale vždycky mi musí lidi nechat trochu vlastního prostoru při realizaci, dochází vlastně ke kompromisům, ale nakonec jsme se vždy dokázali domluvit a zákazník byl spokojen. Neživím se uměním, a to beru jako výhodu, někdy jsem zakázku odmítl, i když mohla být lukrativní, ale z etických důvodů jsem do toho jít nemohl. To je svoboda.

,,Název dílo dokresluje.”

• Mají vaše obrazy názvy?

Ano, jenže namalovat obraz je jedna věc, ale najít pro něj název, to není žádná sranda. Většinou vymyslím takový název, který dílo dokresluje. Dává mu druhou dimenzi.

• Rád pro inspiraci a načerpání energie vyrážíte do přírody. Jaká místa máte rád?

Já si chodím do přírody spíše odpočinout. Moc v přírodě nemaluju, ale když už, tak je to pro mě taková forma terapie. Jsem sám v tom tichu, a to je očistec. Je to jako meditace.

Maloval jsem většinou v lese nad Holedečkem, kam chodíme dělat drakiádu. Je zajímavé pozorovat, jak se příroda mění. Maloval jsem tam před lety a teď, když se tam jdete podívat, je to úplně jiné, stráně jsou zalesněné. Krajina zcela změnila svou tvář.

Malování v přírodě moc nevyhledávám také z toho důvodu, že mi málo dovolí si vymýšlet. Popustit uzdu fantazii. Jsem svázaný obrazem, který před sebou vidím.

• Máte nějaké oblíbené umělce? Svůj malířský či sochařský vzor?

Mým oblíbencem je jednoznačně Salvador Dalí.

• Měl jste někdy možnost vidět jeho díla naživo na nějaké výstavě?

Ano, asi někdy před patnácti lety byla v Praze jeho díla vystavovaná. Návštěvu galerie jsem dostal jako dárek k narozeninám.

Kolikrát ale lituji, že jsem neměl možnost nějaké výstavy navštívit. Někdy v devadesátých letech zde měl výstavu sochař Henry Moore, na kterou jsem se, bohužel, nedostal, a teď si říkám, že už ji nikdy neuvidím. Je totiž jiné, když člověk může díla vidět naživo. Když jsem ale byl jednou na studijní cestě v Benátkách a navštívil muzeum Peggy Guggenheimové, měl jsem možnost vidět v originále díla Pabla Picassa. Musím vám říci, že jsem byl zklamaný. Na sloupu visel obraz asi ve formátu A3 a byl strašně zašlý a temný. Viděl jsem ho před tím v jedné knížce a vypadal díky nasvětlení a práci grafiků úplně jinak.

• Na jakou výstavu si rád zajdete? A kterou jste viděl naposledy?

Naposledy jsem byl na výstavě v Telči. Kamkoli s mojí manželkou jedeme, tak s tím ona již počítá, že já vyhledávám galerie a už tam pádíme. A to se týká i našich zahraničních cest. Byl jsem i v Louvru v Paříži a fakt jsem nechápal Japončíky, jak se tlačí před obrazem Mony Lisy, a přitom o nic jiného nejevili zájem. Navíc od ní jste deset metrů, protože je kolem ní ohradník a ještě je za sklem. Všichni Japončíci cvakali jak pitomí, a na fotkách museli mít jen odlesky. Zřejmě si splnili zase jeden cíl, který si mohli odfajfknout. Já jsem si řekl, že ji mám už dostatečně nastudovanou z knih a raději se podívám na jiná díla a šel jsem chodbou, kde visel obrovský El Greco. Stál jsem tam jako osvícený a žasl jsem, že před obrazem mohu stát tak blízko! Bylo to neskutečné! A věřte nebo ne, stál jsem před ním jediný.

• Kde vystavujete své obrazy vy? A kde všude jste již měl možnost své umění prezentovat?

Uspořádal jsem řadu autorských výstav od Sokolova, přes Kadaň, Teplice, Děčín, Klášterec nad Ohří, Podbořany, Chomutov, Louny, Českou Kamenici, Loket a několikrát také v Praze. Mezi nejprestižnější galerie bych mohl zařadit asi Galerii PRE a Najáda v Praze nebo Galerii Josefa Lieslera v Kadani. Výborné byly kdysi dávno výstavy v Žatci v bývalém posádkovém domě armády a to z důvodu snadné dostupnosti pro veřejnost v centru města. Já se snažím pořádat své autorské výstavy zhruba každé tři roky, je to takový optimální časový rozptyl, aby se člověk připomenul, ale nevnucoval.

Některá díla jsou v depozitáři žateckého regionálního muzea, ale většina je v soukromých sbírkách v Čechách, na Slovensku, v Německu, Rakousku, Kanadě a Rusku, vlastně jeden betlém je na Filipínách.

,,Rád lidem otevírám oči."

• Myslíte si, že lidé potřebují k životu umění? Co z něho podle vás mají, pokud ho vyloženě nevytvářejí?

Lidé potřebují umění strašně moc! Dokonce ho potřebují i ti, kteří tvrdí, že ne. Umění se totiž dotýká všeho - celkové kulturní vyspělosti člověka.

Třeba navštěvování výstav je pro mnohé lidi tabu. Myslí si, že je to záležitost vyšší společnosti. Rád lidem otevírám oči, což je podle mě strašně důležité. Když uspořádám výstavu, pozvu vždycky veřejnost, své známé a stálé fanoušky a především mě těší, když dorazí noví lidé, kteří sice přijdou s ostychem, ale poznají oč jde a na další výstavu přijdou zase. A z vlastní iniciativy pak půjdou třeba i na jinou výstavu. Prostředí galerií a ostatních výstavních prostor, hlavně při vernisážích, jsou totiž skvělým místem pro setkávání lidí.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková