Setkání s keltskou harfou výtvarnici změnilo život

RAČETICE (tos) – Klasickou koncertní harfu nejspíš pozná každý. Málokdo ale ví, že to není jediná podoba tohoto nástroje, jehož kořeny vedou až k úsvitu lidstva. Harf existuje tolik druhů, že člověku by k jejich spočtení nestačily prsty jedné ruky. Tušili jste například, že takzvaná keltská harfa se dostala nejen do loga světoznámého piva Guinness, ale až do státního znaku Irska? Nebo že nejmenším členem rodiny je čelistní harfa, u nás poněkud nedůstojně nazývaná brumle či brumla?

Jedním z mnoha druhů harf jsou nástroje léčebně­‑meditační, jejichž zvuk pomáhá lidem dostat se zpět do klidu a pohody. Výrobě takových harmonizačních strunných nástrojů se už několik let věnuje Kateřina Zochová z Račetic. Svým výtvorům soukromě říká „krušnohorské harfičky“ a letos v lednu na ně získala certifikát „Poohří regionální produkt“. Svou prací navazuje na kdysi rozšířenou tradici lidového harfenářství v Přísečnici a okolí, kde bylo svého času jedno z největších středisek výroby harf v Čechách.

Cesta dnes 35leté absolventky pražské Akademie výtvarných umění (AVU) k řemeslu byla zajímavá. „V prváku na AVU jsme s kamarádkami založily kapelu, hrály jsme holčičí punk. Já zpívala a >táborákovým stylem< se doprovázela na kytaru. Až jsem zatoužila se na nějaký nástroj naučit pořádně,“ vzpomíná Kateřina. Náhoda tomu chtěla, že cestou na zkoušku kapely zahlédla v tramvaji paní, která s sebou měla malou háčkovou harfu. Mladá hudebnice něco podobného viděla prvně v životě a byla nástrojem doslova uchvácena. A protože společně vystoupily na stejné zastávce, majitelku harfy oslovila.

Jak vyšlo najevo, původem keltský nástroj pocházel z dílny Karla Hanzíka z Příbrami. Katka získala na stavitele kontakt a vypravila se k němu „na výzvědy“. „Padli jsme si do oka a spřátelili se. Několik let jsem se u něj učila a on mi postupně předal své řemeslo. Jeho syn je >ajťák< (specialista na informační technologie, pozn. red.), a tak mě Karel vzal jako následovníka, kterého marně sháněl,“ vzpomíná harfařka, která vedle zkušeností od mistra Hanzíka, odcházejícího na odpočinek, získala i většinu jeho dřevoobráběcích strojů. Ty přestěhovala do pátého patra pražského činžáku a tam začala provozovat dílnu. „Sousedé mě za to neměli moc rádi, což je pochopitelné. Proto jsme se s přítelem rozhodli přesídlit do mých rodných Račetic,“ vysvětluje hudebnice, která mezitím stihla porodit dnes sedmiletého synka.

V Račeticích stroje našly místo v garáži, kde nikoho neruší. Záhy po přestěhování se se svými harfami dostala na krušnohorský multižánrový festival Königsmühle Land And Art. Tam v roce 2013 její kolegyně-harfenistka Alžběta Trojanová přednášela o historii harfenictví a harfařství ve zmiňované Přísečnici a okolí. „Byla jsem z toho úplně paf. Do té doby jsem netušila, že v podstatě jen kousek od Račetic má lidové harfenictví takovou tradici. Zdejší řemeslníci vyráběli nástroje, s nimiž místní dívky jezdily hrát do celého světa. Šlo o svébytný druh pouličního umění, kterým si přísečnická děvčata vydělávala na živobytí od Evropy až po Čínu. A když našetřila, vrátila se domů,“ vypráví Kateřina, která to všechno zpětně vnímá jako „uzavření kruhu“: z Račetic šla studovat do Prahy – a dozvěděla se tam o harfách. Z Prahy se pak vrátila do Račetic, aby zjistila, že i zde byl „kraj harfám zaslíbený“.

Její současné „krušnohorské harfičky“ jsou s těmi přísečnickými příbuzné jen vzdáleně. Jak už bylo řečeno, nejde o klasické hudební instrumenty, ale o nástroje harmonizační, které mohou být využívány k muzikoterapii nebo pro domácí hraní. Jejich výhodou je, že člověk nemusí mít žádnou hudební průpravu a přitom může hudbu začít vytvářet okamžitě. Nástroje jsou laděny v takzvané durové pentatonice, pětitónové stupnici, která je považována za „prazáklad“ vší hudby. Neobsahuje půltóny, které lidský sluch vnímá jinak, než tóny celé; některé hudební intervaly ostatně ve středověku zakazovala sama církev, označujíc je za „diabolus in musica“ – ďábla v hudbě. Nic takového v pentatonice nenajdete. Její nejkouzelnější vlastností ovšem je, že i když bude naráz hrát skupina neškolených hráčů, jimi vyluzované zvuky budou znít za všech okolností harmonicky! Nikdy nevznikne „kakofonie“, jako když nehudebník nazdařbůh zkouší mačkat klapky klavíru, na kterém jsou naladěny všechny existující tóny. Malý počet tónů je ale zároveň omezujícím faktorem pentatoniky – Smetanovu Mou vlast si na „krušnohorskou harfičku“ nezabrnkáte, ale třeba hit Karla Gotta, skotskou lidovou píseň Už z hor zní zvon, zahrát lze.

„Zjistila jsem, že úplně nejlepší je nechat každého, ať nástroj uchopí a hraje na něj po svém. Žádná instruktáž předem. I po létech koukám jako u vytržení, co všechno lze intuitivně zahrát. Těžko najít nějakou jinou činnost, kde by se osobnost člověka tak jasně a okamžitě projevila. Každý hráč tím mimoděk obohacuje možnosti nástroje,“ přemítá harfařka a harfenistka v jedné osobě. Sečteno a podtrženo, více svobody hudbychtivým lidem dají snad jen nástroje perkusní, čili bicí. Ale na ty – s výjimkou pekelně náročných (a čertovsky drahých) xylofonů a metalofonů – melodii nezahrajete.

Ručně a z masivního dřeva vyráběné „krušnohorské harfičky“ Kateřiny Zochové pod obchodní značkou ZOHARO lze naproti tomu pořídit za srovnatelné částky, za jaké se prodávají továrně vyráběné akustické kytary z překližky, natřené nejlevnějším nitrolakem. Harfičky na rozdíl od nich nejsou lakované vůbec; dřevo (smrk, cedr, ořech, bambus…) je ošetřeno jen včelím voskem, aby zůstaly otevřené jeho rezonanční póry. Jako „bonus“ zákazníci dostávají osobní odběr a osobní péči, pokud by se s nástrojem něco stalo. Kromě zmíněné certifikace „Poohří regionální produkt“ nemají hudební nástroje ZOHARO žádnou reklamu a jejich tvůrkyně doposud neprovozuje ani webové stránky. Lidé za ní pro instrumenty jezdí například na doporučení svých přátel, kteří už harfičky vlastní, nebo si jich všimnou na různých tvůrčích dílnách a jiných akcích podobného typu, které Katka objíždí nejen jako výrobce, ale i jako interpretka. Pokud to pandemická situace dovolí, budou její výrobky k vidění a slyšení letos v létě na dalším ročníku festivalu Königsmühle Land And Art nedaleko Háje pod Klínovcem.

A co vlastně akademickou malířku Kateřinu Zochovou v jejím životě s harfami posouvá dál? Co pro ni její neobvyklé řemeslo znamená? „To je otázka! Mám radost, když vidím, že někomu jinému dělám radost! Ale úplně první odpověď je, že mě to zkrátka moc baví,“ uzavírá harfařka.

Pod foto: Kateřina Zochová s harfou. Foto: Tomáš SKŘIPSKÝ