Mechanik Jan Friede z Loun působí již třetí rok v elitním cyklistickém týmu BORA – Hansgrohe, v němž závodí i Peter Sagan

Cyklistika, zvláště pak profesionální závodění, změnila kolo z jednoduchého dopravního prostředku na přehlídku nejmodernějších materiálů a technologií. Obklopen jízdními koly statisícových hodnot bývá na závodech mechanik Jan Friede z Loun, který je již třetí rok součástí jednoho z nejlepších cyklistických stájí světa BORA – Hansgrohe, v němž jezdí hvězdy jako například Peter Sagan, Rafał Majka, Sam Bennett nebo Pascal Ackermann. Jak začala jeho dráha mechanika profesionální úrovně, jak vypadá den na závodech, jak se dívá na novodobý trend elektrických kol a je vůbec naše republika podle něho přívětivým místem pro cyklisty? Na to a spoustu dalšího jsme se ptali Jana Friedeho v následujícím rozhovoru.

    • Jak dlouho se věnujete cyklistice a co vás k ní přivedlo?

Cyklistice se věnuji od roku 1988. Přivedl mě k ní můj bratr Jaromír, který začal závodit o půl roku dříve než já. Když jsem viděl, jak ho cyklistika baví, dal jsem se na tento sport také. Začínal jsem ve Stadionu Louny u pana Chrobáka a Levinského.

    • Začínal jste jako závodník, dokonce jste se několikrát zúčastnil i mistrovství světa. Jaký byl váš nejlepší úspěch?

Zúčastnil jsem se mistrovství světa juniorů v silniční cyklistice, poté jsem byl v české reprezentaci do 23 let, ale třeba v porovnání s mým bratrem, který byl medailistou z mistrovství světa nebo Českým mistrem na silnici v kategorii Elite, jsem zas tak úspěšný nebyl. Na mistrovství světa mám nakonec více účastí jako reprezentační mechanik než závodník, a to jak na cyklokrosových tak i silničních šampionátech.

    • Později jste se však z tratě přesunul do zákulisí a začal působit jako mechanik. Co vás k tomu vedlo?

S kariérou jsem skončil poměrně brzy ze zdravotních důvodů. Cyklistika mě, ale stále bavila a já chtěl být pořád její součástí. Začal jsem proto pracovat v cyklo obchodě Zbyňka Fialy. Po nějaké době jsem si chtěl rozšířit své odborné znalosti a zároveň se naučit cizí jazyk, a tak se stala Anglie na dva roky mým dalším působištěm. Pracoval jsem jako mechanik pro největšího anglického prodejce kol Evans Cycles. Po návratu domů díky kontaktům a dobrým referencí přišla zanedlouho nabídka od jednoho profesionálního týmu na pozici mechanika.

První krok do profi cyklistiky

    • O jaký profesionální tým se jednalo?

Byl to cyklistický tým Etixx, jednalo se o farmu pro mladé naděje profesionálního peletonu belgického týmu Quick Step. Pokud bych to mohl přirovnat, je to obdoba farmy pro začínající hráče NHL. A to byl asi můj první krok do světa profesionální cyklistiky.

    • Jak dlouhou dobu jste v belgickém týmu strávil?

Strávil jsem v něm krásných pět let.

    • Belgie je cyklistickou velmocí, je to tak?

Ano, je to tak. Belgičtí cyklisté a jejich týmy patří k těm nejlepším, mají silné zázemí a profesionální realizační týmy. V Belgii je pořádáno také mnoho významných jednodenních závodů.

Díky spolupráci našeho juniorského týmu Etixx s mateřským Quick Step jsem se mohl učit od těch nejlepších mechaniků. Společně strávená soustředění mi umožnila získat zkušenosti v tom, jak celý tým vlastně funguje a mohl jsem se setkávat hvězdami jako Tom Boonen, Mark Cavendish, Tony Martin nebo třeba s naším Zdeňkem Štybarem.

Být součástí takového týmu však obnáší i fakt, že jste minimálně dvě stě dní v roce v zahraničí, což je v kombinaci s rodinou náročné. V té době jsem měl totiž malého syna a uvědomil jsem si, že je potřeba se více věnovat rodině. Na základě tohoto rozhodnutí jsem se vrátil a otevřel si svůj vlastní obchod v Čechách, v němž mohu zúročit nabyté zkušenosti. To bylo v roce 2016.

    • Vy však pocházíte z Loun, ale obchod jste si otevřel v Žatci. Proč?

Začínal jsem v lounském obchodě Zbyňka Fialy, který je dodnes můj velký kamarád. Nepovažuji tedy za správné, aby z nás byli přímí konkurenti. Přišlo by mi to neférové.

Na druhou stranu jsem měl zprávy od kamarádů ze Žatce, že jsou zde v prodeji kol a hlavně v jejich servisu po odborné stránce velké rezervy. Napadlo mě tedy, že bych mohl otevřít obchod právě tady v Žatci.

Jan Friede a Pascal Ackermann při závodě Tirreno Adriatico.

BORA - Hansgrohe

    • Já ale vím, že působíte v německé stáji BORA – Hansgrohe, v níž závodí i cyklista Peter Sagan. Jak spolupráce s cyklistou, který jako první muž v historii vyhrál třikrát za sebou mistrovství světa v silničním závodě, vlastně začala?

Jelikož jsem měl kontakty mezi závodníky a mechaniky, tak jsem ještě před tím v roce 2017 dostal nabídku od Israel Cycling Academy, což byla v té době nově vznikající stáj. Ze začátku jsem trochu váhal, zda do toho jít znovu, ale nakonec po domluvě s rodinou jsem nabídku přijal. Toto rozhodnutí podpořil i můj dlouholetý kamarád a kolega Zdeněk Voráček, ve kterém mám 100% jistotu, že se postará o chod obchodu, když jsem na závodech. Bez Zdeňka by to vůbec nebylo možné, abych kombinoval práci mechanika v profesionálním týmu a práci ve svém obchodě v Žatci.

Tuto nabídku jsem tedy přijal a s tímto týmem se absolvoval celou sezónu včetně slavného závodu Giro d´Italia. Jenže rok uběhl a přišla nabídka od německé stáje BORA – Hansgrohe, která momentálně patří mezi tři nejlepší na světě a kde jezdí právě Peter Sagan. Volal mi jeho sportovní ředitel Ján Valach, který s ním spolupracuje přes deset let a strávil s ním velkou část jeho kariéry, že hledají do týmu mechanika. Dlouho jsem neváhal, taková nabídka se moc často neopakuje, protože se jedná o nejvyšší úroveň cyklistiky, něco jako je Liga mistrů ve fotbale nebo Formule 1 v motosportu.

Původně jsem chtěl s týmem strávit pouze jeden rok, ale díky výsledkům mé práci mi byla nabídnuta smlouva i na další dvě sezóny. Nyní je to už třetí rok spolupráce.

Jan Friede s trojnásobným mistrem světa Peterem Saganem při závodě San Remo v Miláně.

    • Prozraďte, jak vypadá den na závodech? Co všechno máte jako mechanik na starost?

Je to různé. Na každém závodě jsme většinou tři mechanici a každý má svůj úkol. Dva mechanici jezdí závod v doprovodných autech za peletonem a řeší případné technické problémy závodníků. Třetí mechanik má na starost kamion převážející náhradní díly a zároveň slouží i jako mobilní dílna.

Závodní den pro nás začíná již kolem šesté hodiny ranní, kdy začneme nejprve připravovat kola na závod a nakládat je mechanické vozy. Pak následuje přesun na start závodu, který trvá obvykle hodinu až dvě. Závod začíná kolem jedenácté hodiny a končí zpravidla dle délky etapy mezi sedmnáctou a osmnáctou hodinou. Po dojezdu závodníků do cíle následuje přesun všech do hotelu, kde je připraven již kamion ,,naše pojízdná dílna“. Pravá práce mechanika, jak si jí asi všichni představují, začíná až kolem devatenácté hodiny, kdy se všechny kola nejprve po závodě umyjí, důkladně zkontrolují a vymění se některé poškozené díly, zejména u kol po pádech jezdců. Dále je potřeba umýt všechny týmové vozy a doplnit pohonné hmoty, tak aby bylo na následující závodní den vše připravené. Většinou naše práce končí až kolem dvaadvacáté hodiny. Někdy se stává, že končíme až po půlnoci a to u závodů, kde jsou delší přesuny nebo vyskytne více práce s koly.

    • A ve kterém autě jezdíte vy?

To se mění podle toho, jak se v týmu domluvíme. Na etapových závodech se většinou střídáme jak v řízení kamionu, tak i doprovodných mechanických vozech.

    • Trvají všechny závody delší dobu nebo jsou i kratší, například jednodenní?

Ano, jsou i jednodenní závody, které jsou snazší v tom, že jste na před závodem třeba tři dny na jednom hotelu a po skončení závodu se jede domů nebo se přejíždí do jiného státu na jiný závod.

Týdenní závody znamenají, že jste každý den v jiném městě a hotelu. A potom jsou tři největší a nejvyhlášenější závody Grand Tour - Tour de France, Giro d'Italia a Vuelta - což jsou tří týdenní závody, které jsou nejtěžší jak pro závodníky, tak i pro realizační tým.

    • Kolik s sebou během závodu vozíte celkově kol?

Každý závodník má minimálně čtyři až pět kol, takže podle počtu závodníků na daném závodě, je to většinou kolem čtyřiceti kol, déle také třeba sedmdesát párů zapletených kol, několik náhradních rámů a samozřejmě náhradní komponenty. Bývá z toho téměř vždy plný kamion.

Zvučná jména

    • Kterým známým cyklistům, jste měl možnost zajišťovat servis kola?

Ve stáji BORA – Hansgrohe je to určitě Peter Sagan, polák Rafał Majka, který byl dvakrát nejlepší vrchař na Tour de France, momentálně nejlepší sprinter světa Sam Bennett nebo Pascal Ackermann, který je také jeden z nejlepších. Teď tam máme Maximiliana Schachmanna, kterého znám ještě z Etixxu. Aktuálnímu mistrovi světa Julianu Alaphilippovi jsem dělal v roce 2013 mechanika a dodnes se ke mně vřele hlásí. Další byli Petr Vakoč, Jan Hirt, Remi Cavagna, Enric Mas, Narvaez a další, těch jmen je za ty roky opravdu hodně.

Když jste někde v týmu, tak se staráte o všechny závodníky, mechanici si práci rozdělí podle potřeby a není tam žádná hierarchie. Jedinou výjimku je snad Peter Sagan, který má svůj vlastní tým masérů a mechaniků, kteří s ním spolupracují téměř od začátku jeho kariéry. Ostatní mechanici včetně mě mohou jeho kola například umýt a připravit, ale finální kontrola je vždy na jeho mechanikovi.

    • A celkově čítá tým kolik lidí?

Poměrně dost, téměř sto - třicet závodníků, patnáct masérů nebo fyzioterapeutů, dvanáct mechaniků, šest doktorů, pak také sportovní ředitelé a lidi z kanceláře, co se starají o chod týmů. Je to kvůli tomu, že se paralelně jedou tři až čtyři programy zároveň. Jestliže já jsem na závodě například ve Španělsku, tak další skupina závodníků, masérů, mechaniků může být na závodech v jiné části světa.

Máme třicet doprovodných mechanických aut, pak čtyři kamiony, tři obrovské autobusy a pak ještě kitchen truck, kde se vaří a kde se závodníci zároveň stravují. Na prestižních závodech jsou totiž i naši kuchaři, kteří vaří speciální stravu. Je to rovněž kvůli tomu, aby se závodníci nestýkali ve společném prostoru s ostatními, což je obzvláště v době pandemii výhoda.

    • Proběhly i loni za korony nějaké závody?

Proběhly, ale bylo to omezené. Hodně závodů se vloni zrušilo. Sezóna začala v srpnu a končila začátkem listopadu. Závody byly tedy dost nahuštěné.

Letos je to trochu lepší. Zrušilo se jen pár závodů. Hlavní soutěže se s největší pravděpodobností uskuteční.

    • Kam vyrážíte letos vy?

Příští měsíc jedu zrovna na Tour de Romandie, což je týdenní závod ve Švýcarsku. Jde o jednu z generálek na Tour de France. Pak samozřejmě další závody až do konce října, kdy končí sezóna.

Giro d'Italia

    • Který závod byl pro vás jako pro mechanika nejnáročnější a proč?

Bylo to asi loňské Giro d'Italia s Borou a hlavně s Peterem Saganem. Když jsem absolvoval Giro poprvé s Israel Cycling Academy, která byla novou stájí, tak neměla ještě žádnou hvězdu, nebyl to takový stres a tlak na umístění. Když byl někdo ze závodníků do desátého místa v etapě, byl to pro stáj neuvěřitelný úspěch.

Kdežto s BORA – Hansgrohe, která patří mezi tři nejlepší týmy na světě, je tam druhé místo obrovské zklamání a hned se hledá příčina, proč závodník nevyhrál. Stres a tlak je daleko větší. A když jede Peter Sagan, tak se to ještě násobí, protože tlak ze strany sponzorů, médií a fanoušků je enormní. Všichni vás sledují a malá chyba se neodpouští. Proto bych považoval loňské Giro d’Italia s Peterem Saganem za svůj nejnáročnější závod.

Byla to také díky tomu, že sezóna trvala místo deseti měsíců jen tři a přestávky mezi závody nebyly skoro žádné, takže jsme byli všichni ustavičně na cestách.

    • Bylo to náročné také kvůli loňským opatřením kvůli koronaviru?

To také, protože každý druhý den jsme měli testy, které někdy probíhali třeba v jednu v noci, což bylo dost náročné. A letos to nebude jinak.

Kamion neboli pojízdná dílna cyklistického týmu BORA - Hansgrohe. 

Cyklistika u nás

    • Ráda bych se přesunula k cyklistice u nás. Je podle vás Česká republika přívětivým místem pro cyklisty? Pokud ne, co by se podle vás mělo změnit, aby byla?

Myslím si, že na cyklistiku je v naší republice ideální krajina, protože si zde můžete najít spoustu rozličných míst. Obzvlášť v našem regionu, kde máte směrem na východ až do Mělníka absolutní roviny, a když chcete kopečky, vyjedete do Českého Středohoří nebo do Krušných hor.

Zlepšit by se naše země mohla například v lepší síti cyklostezek. Protože provoz na silnicích, který mohu porovnat s dobou, kdy jsem začínal na konci 80. let, je dvakrát až třikrát takový. Někdy jde skutečně o život. To je taková stinná stránka. Když máte třeba malé děti, nenajdete moc míst, kam s nimi bezpečně vyjet.

    • Nicméně mi přijde, možná je to jen můj pocit, že v posledních letech vídám na silnicích čím dál tím více cyklistů. Čím to je?

To se vám nezdá. Cyklistika skutečně zažívá boom, což jsme mohli zpozorovat už před nějakými pěti lety, kdy začínalo jezdit více lidí. Loni se vzestup cyklistiky umocnil koronou, protože lidé najednou neměli příliš velký výběr pro sportování a využití volného času.

Co mám, ale zprávy od kamarádů z branže z jiných států, popularita cyklistiky neroste jen u nás, ale všude na světě. Kvůli koroně je boom cyklistiky téměř všude a s tím souvisí i momentální situace na trhu, kdy je obrovská poptávka po kolech, která začala již loňský rok. Kvůli pandemii však musela být v Asii omezena výroba, pak se sice obnovila, ale stále je deficit, kdy není možné současnou poptávku po kolech pokrýt. Letos nastala obdobná situace napříč všemi značkami, která se dotkla celého světa. Není takový výběr kol jako v minulosti. Výrobci nejsou schopni uspokojit vysokou poptávku kol. Nejsou dokonce některé náhradní díly, které byly dříve běžně dostupné.

    • Jak vybrat správný typ kola? Jaká kritéria by měla být ve výběru stěžejní pro cyklistu ,,začátečníka“?

Základním kritériem při výběru kola je potřeba si ujasnit odpovědi na dvě základní otázky: kde budu jezdit a jak často budu jezdit?

Když budu převážně jezdit v terénu, protože se chci například vyhnout silničnímu provozu, pak je lepší uvažovat o koupi horského kola. Pokud někdo chce jezdit jen na silnici, má rád rychlost a do terénu nezajede, pak je vhodnější si vybrat silniční kolo, které je nesrovnatelně lehčí a má těžší převody pro rychlejší jízdu, je však třeba počítat s tím, že když zabočí do terénu, tak ta jízda nebude komfortní, někdy i nemožná, vzhledem k úzkým galuskám nebo plášťům.

Druhou otázkou je, jak často budu jezdit, s čímž souvisí také otázka financí. Pokud jsem víkendový jezdec a vyrážím na projížďku jen v létě s rodinou nebo přáteli, zaplatím za dostatečně kvalitní kolo pro tento účel kolem patnácti tisíc korun, které mi při normální údržbě vydrží deset až patnáct let. Jestliže člověk jezdí více nebo je to jeho koníček, pak je potřeba investovat více peněz do kola s lepšími komponenty a více převody. Cena u těchto kol samozřejmě roste do desítek až sta tisíc korun.

Kdo jezdí opravdu hodně, tak má většinou dvě kola – jedno horské do terénu a jedno silniční na silnici. Ne všichni, ale mají domy a garáže s volným místem pro uskladnění dvou a více kol. I proto je v posledních letech hodně populární gravel bike, který vychází zejména ze silničního kola. Zjednodušeně řečeno je to silniční kolo, kde jsou širší pláště a lehčí převody, což vám umožní jízdu jak v terénu tak i na silnici. Tyto kola nabírají na popularitě. Stačí vám jedno univerzální kolo, se kterým můžete jezdit téměř všude.

Elektrická kola

    • A jak se díváte na novodobý trend elektrických kol?

Jde o kategorii kol, která zažívá v posledních letech každý rok deseti a více procentní nárůsty v prodeji a i výrobě. Cenová relace funkčního elektrokola se zadním motorem startuje kolem 25 tisíc. Solidní elektrokola se středovým motorem začínají na čtyřiceti až padesáti tisících korun a výše

Před několika lety elektrokola kupovali zejména starší lidé, kteří už nechtěli jezdit pouze kolem domu, ale chtěli poznávat i nová vzdálenější místa, což jim elektrokola snadno umožní.

Ovšem v poslední době elektrokola kupují stále více i mladší generace a to většinou ze stejného důvodu.

Dále je také vhodné elektrokolo pro někoho, kdo má nějaký zdravotní handicap pohybového aparátu, například problémy s koleny a kyčlemi. Elektrokolo umožňuje plnohodnotnou jízdu, aniž by docházelo k tělesnému přetížení. Při mém častém pobytu v zahraničí jsem také zaznamenal velký nárůst elektrokol jako způsobu dopravy do zaměstnání a myslím, že tento trend v blízké době dorazí i k nám.

    • Spoustu lidí ke koupi kol využívá internetové bazary nebo zastavárny. Co si o tom myslíte? Vyplatí se pořídit kolo z druhé ruky?

Při koupi kola z druhé ruky by měl být člověk obezřetný, tak jako to je při nákupu například osobního automobilu. Tento způsob nákupu bych doporučil, těm kdo mají nějaké znalosti a zkušenosti v oblasti jízdních kol anebo mají vhodného poradce při nákupu.

V mnohých případech se zdá, že při první vizuální prohlídce je kolo celkem zachovalé, ale při detailnější kontrole ze strany profesionála se zjistí velké opotřebení některých komponentů, což vyžaduje následně nemalou investici do opravy. Částka za opravu pak může převýšit prvotní investici do nákupu kola. Proto by měl každý tento způsob pořízení kola dobře zvážit.

    • Když říkáte, že je to jako s auty, tak i u kol existují horší a lepší značky?

Ano, na trhu jsou dostupné jak horší tak i lepší značky, tak jako je tomu u ostatního zboží. Úplně nejzákladnější značky vidíte například v supermarketech. Jsou to kola převážně v cenové relaci tři až pět tisíc korun. Pro laiky je pravděpodobně lákavá cena i vzhled, ale s kvalitou komponentů je to o poznání horší, lépe řečeno velmi špatné. Například řazení na těchto kolech nelze ani správně seřídit a také brzdný účinek u brzd bývá nedostatečný z hlediska bezpečnosti.

Lepší značky se dají většinou pořídit v kamenných prodejnách, kde standardně probíhá předprodejní servis, takže kolo koupíte již seřízené a způsobilé pro okamžité použití. Navíc specializované prodejny svým zákazníkům nabízení i garanční prohlídky, záruční i pozáruční servis. Tyto pravidelné kontroly zaručují dobrý technický stav kola a bezpečné použití, což u kol zakoupených v supermarketech nelze očekávat.

    • Minulý týden už k nám zavítalo jaro a spoustu lidí již na kolo vyrazilo. Řekněte, jak by měli svá kola na start sezóny připravit? Měl by každý cyklista dovézt kolo do specializovaného servisu nebo jen stačí, když si nafouknou pláště?

U každého typu kola bez ohledu na cenovou relaci doporučuji minimálně jednou ročně odborný servis. Pro lidi, kteří se cyklistice věnují sporadicky, by měla být roční prohlídka kola dostačující, ale pro ty co jezdí pravidelně nebo se dokonce zúčastňující amatérských závodů doporučuji servis alespoň dvakrát ročně.

Pokud si někdo troufne na kontrolu a přípravu kola sám a má k tomu i vhodné vybavení, doporučil bych minimálně kontrolu všech spojů, dotažení šroubů, stav plášťů, dofouknutí duší na správný tlak, funkčnost brzd a řazení. Vzhledem k tomu, že vývoj komponentů jde stále dopředu, tak díky jejich složitosti a náročnosti na údržbu bych doporučil prohlídku v odborném servisu. Každý pravděpodobně nemá doma vybavení na odvzdušnění hydraulických brzd, diagnostiku elektronického řazení a elektromotoru a jiné speciální nářadí, bez kterého nelze ani dnešní kola seřídit. Bohužel na už domácí servis nestačí.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková