Učitelka Miroslava Hüblová: Měla jsem štěstí na bezvadné děti

CHOMUTOV (soš) — Oblíbená učitelka, která provedla prvním stupněm už dvě generace dětí. „Přísná, ale spravedlivá.“ „Nejlepší učitelka.“ „Vždy měla ohromný zápal pro sport a fair play.“ Tak na ni vzpomínají její žáci dodnes. Miroslava Hüblová by dnes již mohla odejít do důchodu, nicméně láska k dětem a povolání ji neopustila a tak stále učí na Základní škole Březenecká Chomutov.

„Od dětství jsem vždycky chtěla být učitelkou,“ vzpomíná Miroslava Hüblová, která pro splnění svého snu udělala maximum. Vystudovala chomutovské gymnázium a následovala pedagogická fakulta v Ústí nad Labem. „Ve čtvrťáku jsem otěhotněla, takže jsem musela dostudovat s individuálem. Narodil se Viktor (český profesionální hokejový útočník v současnosti hrající Extraligu ledního hokeje za tým HC Litvínov, pozn. red.), pak přišla promoce. Vzápětí jsem znovu otehotněla a narodila se mi Ivana,“ popisuje s úsměvem svůj hektický start učitelka.

Po mateřské dovolené nastoupila na základní školu Březenecká. Psal se školní rok 1981/82 a ředitelem byl tehdy Ladislav Močko. A zatímco vedení školy se měnilo a děti rostly, Miroslava Hüblová zůstala své škole věrná až doposud: „Nechci být zatím úplně doma. Kolektiv se omlazuje a je mi mezi nimi a dětmi fajn.“ Prozradila také své tajemství, jak si toto povolání opravdu zamilovat: „Měla jsem celou kariéru štěstí jak na bezvadné děti, tak i jejich rodiče. Vždy jsem se všemi jednala přímo a na rovinu. Vždy z očí do očí. Žádné dopisování a slovíčkaření.

Také jsem se vždy snažila neponižovat a na druhou stranu nedělat z někoho superhvězdu. To fungovalo a funguje. Každý rád slyší o svém dítěti něco hezkého, pozitivního. Někomu jde učení, druhému sport, výtvarka, další je vtipný, vytrvale líný nebo upřímný… A v tom je to povolání nádherné. Každý den jiný. Příjemný, krásný, nepovedený, ale jedinečný.“ Za tak dlouhou kariéru poznala bezpočet dětí. A ačkoliv se nabízí oblíbené „my jsme byli jiní“, Miroslava Hüblová tento mýtus vyvrací: „Když se ohlížím, děti jsou stále stejné jako jsme byli i my. Změnily se jen možnosti, které mají a za nás nebyly. To jsem ale slýchávala i od svých rodičů a prarodičů. Pro mě je nejkrásnější, že ty své bývalé žáky potkávám, hlásí se, poklábosíme, jak se mají, pochlubí se svými ratolestmi. Bohužel, s některými se už nepotkám. Když jsem se o nějaké takové tragédii dozvěděla, okamžitě mi naskočilo, v které lavici ten můj žáček seděl. Děti se stanou součástí vašeho života. Většinou jsem je měla pět let a to už je pěkná porce zážitků. Jednu z nezapomenutelných historek mám třeba z doby, kdy jsme docházeli do rodin, pokud byl problém. Tak jsem tam šla dělat chytrou a při odchodu jsem zjistila, že mi jejich pejsek rozkousal patu u mé boty. Nedávno zas na mě volal žák, dnes už dospělý, že mě zdraví, a že jsem byla fajn. Krásné! V tu chvíli si říkám >rozhodla ses dobře<.“

Nezapomenutelná je energická učitelka třeba na sportovních utkání žáků. Tam ji rozhodně nepřehlédnete, ani nepřeslechnete. Fandí, povzbuzuje a naviguje s takovým zápalem, že v nejednom dítku probudila sportovního ducha. A co je podle ní nejdůležitější, pokud se někdo rozhodne pro kariéru učitele? „V tomhle povolání je prioritou mít rád děti, snažit se být spravedlivý, ať je to, kdo je to, být citlivý a taky se umět omluvit, pokud udělám chybu. Já jsem se vždy snažila a dělám to stále, chovat se k lidem slušně a vstřícně a totéž striktně vyžaduji od druhých. Ať jsou to děti nebo dospělí,“ uzavírá Miroslava Hüblová.

Foto: Archiv M. Hüblové