Lepší povolání ke skloubení koníčka a práce jsem si nemohl přát, tvrdí Zdeněk Říha

Jméno Zdeněk Říha je v radioamatérských kruzích známé po celém světe – svého času to byl nejúspěšnější VKV závodník v republice, který patřil mezi evropskou špičku. V telegrafním závodu na Klínovci před dvaceti lety vytvořil světový rekord, který doposud nebyl překonán. S předsedou klubu radioamatérů Podbořan, jednatelem podbořanské organizace včelařů, bývalým dlouholetým hasičem, podbořanským rodákem a patriotem Zdeňkem Říhou jsme si povídali o jeho práci a životním koníčku, ale i o „lámání“ ke spolupráci s StB, o rodině, dětech i sestavování rodokmene.

Začneme asi dětstvím – kde jste se narodil, kde jste vyrůstal?

Narodil jsem se v květnu 1948 v Podbořanech. Většinu dětství do 6 let jsem ale prožíval v Hlubanech, u dědy a babičky, kteří tam měli hospodářství. V Podbořanech bydlím neustále s přestávkou šesti let po svatbě, kdy jsem bydlel v Blšanech u Podbořan.

Vaši rodiče také pocházejí z Podbořan?

Rodiče se přistěhovali do Podbořan po roce 1945, v rámci osidlování pohraničí. Otec z Panenských Břežan, kousek za Prahou, a matka od Bechyně v Jižních Čechách. Jeden děda měl až do roku 1960 velké zemědělské hospodářství v Hlubanech, druhý děda byl až do důchodu kovářem.

Měl jsem jednoho bratra, narozeného v roce 1953. Ten, podobně jako já do radiotechniky, byl zažrán do automobilové techniky. Zpočátku pracoval jako automechanik v KS Podbořany, poté několik let jezdil jako zásobovač u Státního Statku a mnoho let pak učil automechaniky na GSOŠ v Podbořanech. Bohužel, v roce 2011 podlehl rakovině kostí. Byl na škole oblíbený, protože řada mladých kluků, které učil, si na něj při hovoru se mnou vzpomene ještě dnes. A potvrzují, že učit a naučit je skutečně uměl.

Koníček od dětských let

Chodil jste do školy v Podbořanech? Co jste vystudoval?

Devítiletku jsem absolvoval v Podbořanech. A protože radiotechnika byla mým koníčkem již od 9 let věku, co jiného jsem se mohl v té době vyučit? Ano, absolvoval jsem 3letou učňovskou školu v Záluží u Mostu, obor mechanik elektronických zařízení. Hlavní náplň oboru byla zaměřena na opravy a servis televizních a rozhlasových přijímačů. Učil jsem se přímo pro tehdejší Komunální služby v Podbořanech. Protože učňák jsem zvládal díky zápalu pro radiotechniku „levou zadní“, rozhodl jsem se pokračovat ve vzdělávání na průmyslové škole. Bohužel, v roce 1967 průmyslovka Spojovací techniky v Praze nebrala uchazeče ze severočeského kraje. Nastoupil jsem tedy na Střední průmyslovou školu v Chomutově. Ale ta byla zaměřena na rozvod a užití elektrické energie, čili propastný rozdíl od mých představ. Proto jsem zrušil odklad základní vojenské služby a v roce 1967 narukoval k útvaru v Lipníku nad Bečvou. A hurá, ke spojovacímu útvaru. Díky svým znalostem a zapálení jsem lehce zvládal zkoušky pro jednotlivé třídy a jedničku jsem dělal jako jediný záklaďák mezi ostatními praporčíky a důstojníky. Mimo oprav techniky jsem druhým rokem vedl rozhlasové studio na útvaru. S provokativním názvem „C69“ což znamenalo civil 1969.

Po vojně jste se vrátil ke své oblíbené radiotechnice?

Dá se to tak říct. Po vojně jsem rok pracoval v Komunálních službách, jako opravář televizí, ale kromě toho jsem jezdil s Emilem Zajícem opravovat rozhlasové ústředny Národních výborů. V Liběšovicích jsme spolu s Emilem, v roce 1970, dělali celou síť po vsi, včetně Siřemi a Čárky, čili i natažení venkovního vedení. Z té doby mám jednu veselou příhodu, která však v době vzniku zrovna veselá nebyla a přinesla nám i problémy. Na Národním výboru měli jen 2 gramodesky, hymnu a požární poplach. Po dokončení montáže jsme potřebovali rozhlas vyzkoušet a hrát hymnu nám připadalo hloupé. Tak jsme vzali tu druhou. A průšvih byl na světě.

Žhavá novinka

Jak jste se dostal k profesionálním hasičům?

Po půl roce práce v KS jsem dostal nabídku jít dělat náčelníka spojovací služby k tehdejšímu Veřejnému požárnímu útvaru v Žatci. Radiové spojení u požárních útvarů byla tehdy žhavá novinka. Neváhal jsem a 1. 6. 1970 jsem nastoupil v Žatci. Samozřejmě, služba nebyla jen o spojení, ale současně jsem vyjížděl, tak jako každý hasič, i k požárům. Ale hlavní náplň spočívala v montážích a opravách radiostanic a školení mužstva v radiovém provozu. A to jak profesionálních jednotek, tak dobrovolných na celém okrese. Práce pro mne byla opravdu koníčkem a tak jsem pro hasiče dělal i některé věci doma. Postupně jsem si přibral ještě údržbu rozsáhlé radiové sítě Lesního závodu Žatec a částečně jsem kooperoval a opravoval radiostanice pro tehdejší Veřejnou bezpečnost. Pokud to hodnotím, myslím, že lepší povolání ke skloubení koníčka a práce jsem si nemohl přát.

Co považujete za svůj největší úspěch v té době?

Za největší svůj úspěch považuji zhotovení dispečerského stolu na útvaru v Žatci, v roce 1980. Na ten se jezdili dívat hasiči z celé republiky. Některé vychytávky z mé konstrukce použilo o několik let později JZD Džbánov, které začalo vyrábět dispečerské stoly ve velkém.

Bohužel, s omezováním dopravy po roce 1989 začaly být drobet problémy s dojížděním do Žatce a tak jsem v roce 1992 vyměnil zajímavou práci náčelníka spojení, ovšem spojenou s dojížděním, za možnost běhat do práce téměř v pantoflích a přešel jsem na nově vznikající Požární stanici v Podbořanech. Opravdu to bylo téměř možné v pantoflích, do práce jsem to měl přesně 187 kroků.

Soví denní režim

Říkal jste, že jste „sova“ – v noci pracujete, spíte pár hodin ve dne. Čím to je?

Ano, zpravidla chodím spát mezi 2. a 6. hodinou ranní a vstávám k polednímu. Je to dáno tím, že u hasičů jsem, díky převážné noční službě na ústředně, v noci nespal a lehl jsem si vždy až po službě doma. Také jsem každému říkal, že vstávám brzy ráno po Zákrutě. (Zákruta byl rozhlasový pořad, vysílající se od 13. do 14. hodin). A přestože jsem u hasičů skončil v roce 2006, zůstal mi tento režim dodnes.

V roce 2006… to vám bylo jen 58.

Bohužel můj konec u hasičů byl nečekaný a pro mne smutný. V únoru 2005 mi „vylétla“ ploténka a začal jsem ochrnovat na levou nohu. S bolestmi jsem vždy při krátkém přerušení nemocenské chodil zaskakovat na ústřednu v Podbořanech a v Žatci a když to po cca roce a čtvrt dosáhlo čistého roku marodění, musel jsem definitivně skončit. Od hasičů jsem byl propuštěn ze zdravotních důvodů dnem 31. 5. 2006 a vzápětí jsem se hlásil na Pracovním úřadu. Ovšem vzhledem k „balíku papírů“ od doktorů a skutečně špatnému zdravotnímu stavu nehrozilo, že by mne chtěl někdo zaměstnat. Invalidní důchod jsem odmítl, neb jsem byl zajištěn výsluhou za 36 let služby u hasičů. V roce 2010 jsem odešel do předčasného důchodu. Sice mi byl důchod zkrácen o 10,4 procenta, ale vždy říkám, že není tak důležité, kolik beru důchodu, ale jak dlouho ho budu brát.

Nadšení pro závody

Kdy poprvé vás chytlo radioamatérství?

Do radioklubu jsem začal chodit již v útlém dětství, ve svých 9 létech. Tehdy se hlavně vysílalo telegraficky, čili pomocí morseovy abecedy. Tu jsem do svých 11 let zvládl dostatečně, ovšem zkoušky k vysílání u nás byly možné až od 15 let věku. Tehdejší šéf radioklubu, Franta Smola, když viděl, že to zvládám, mne nechal vysílat na černo. Ve spojení jsem udával jméno jiného člena radioklubu, který v té době byl dlouhodobě na učňovské škole. Rád jsem jezdil závody, tehdy tzv. telegrafní pondělky. Hned v prvém mém závodu jsem neskončil poslední, ale třetí od konce, což pro mne bylo velkým povzbuzením. A netrvalo dlouho a začal jsem stabilně obsazovat 3. až 5. místo v pořadí, což, v porovnání se „starými vlčáky“, byl velký úspěch. To nadšení pro radioamatérské závody mi zůstalo dodnes.

Kdy jste získal radioamatérskou licenci?

První vlastní radioamatérskou licenci jsem získal v roce 1964. A první spojení se svým zařízením a z domova bylo tehdy s mým vrstevníkem, Tomášem z Prahy. S otcem jsme pro mne budovali podkrovní místnost, abych nerušil zbytek rodiny a při tom prvním spojení jsem měl přijímač na 3 pytlích cementu, vysílač na okenním parapetu, telegrafní klíč na koleně a já sám seděl na složených deskách dřevotřísky.

Kolik takových spojení jste navázal, dovedete spočítat?

Do současné doby mám téměř půl milionu spojení s radioamatéry po celém světě. Nejvzdálenější spojení je do souostroví Fidži, což jsou prakticky naši protinožci.

Satisfakce za příkoří

Jak dlouho působíte ve funkci předsedy klubu radioamatérů Podbořan?

Předsedu klubu Radioamatérů Podbořan dělám od roku 1990, i když již předtím jsem byl několik let členem okresní a krajské rady radioamatérů.

A od roku 1991 dělám předsedu DIG sekce České republiky. DIG (zkratka z Diplom Interessen Gruppe) je mezinárodní klub se sídlem v Německu, sdružující téměř 7 000 špičkových radioamatérů po celém světě. Celkový počet radioamatérů na světě je cca 2,8 milionu. Nejvíce jich je v Japonsku. V České republice zhruba 5 000.

Mé zvolení ostatními členy do funkce předsedy České sekce bylo tak drobet satisfakcí za prodělané příkoří.

O co se jednalo?

Pokoušel jsem se o založení DIG sekce již v roce 1981 a tím jsem na sebe upozornil tehdejší Státní bezpečnost. Místo vzniku sekce následoval v květnu 1983 13hodinový výslech na Bezpečnosti v Lounech, bez jídla a pití, cesta k nám domů, kde mi sebrali veškeré zařízení, a odebrání veškerých dokladů k vysílání. Nejen že jsem nesměl vysílat z domova, ale nesměl jsem ani z radioklubu. Šest příslušníků, kteří dojeli z Prahy, mi kladlo mnohdy nesmyslné otázky, mnohdy naopak konkrétní. Moc se lhát nedalo, věděli dost, zřejmě z mého předešlého sledování a bohužel i udávání kamarádem. Hraní na zlého a dobrého fungovalo i v tomto případě. Přestože mi bylo 35 let, jeden z nich na mne řval jak na pětiletého kluka. Když jsem šel na WC, doprovázeli mne 3 příslušníci, jako bych zastřelil Kennedyho. Jejich závěr byl takový, že propaguji DIG klub, který má sídlo v Západním Německu, tím propaguji Západní Německo a kapitalismus a tím pádem nemohu mít povolení k vysílání v socialistickém státu.

Bylo to zřejmě nejtěžší období vašeho života?...

Pravda je, že v následujících dnech jsem, jednak z toho nervového vypětí při výslechu, jednak z toho, že jsem si nedokázal představit život bez oblíbeného koníčka, uvažoval i o sebevraždě. Nejhorší bylo, že jsem o tom nesměl říct nikomu, ani manželce a matce, proč jsem s vysíláním tak najednou přestal. Pohrozili mi i případným vyhozením ze zaměstnání, pokud to někomu sdělím. I to, bohužel, uměli. Jiný radioamatér, který prodělal podobný příběh jako já, dělal ředitele Železničního učiliště v Chebu a po jejich zásahu skončil nakonec jako dělník na podbíjení pražců. A to i s titulem Ing.

Podepsání se vyhnul

„Lámali“ vás ke spolupráci? Jak dlouho?

Do doby než mne „skřípli“, jsem netušil, co je StB zač a jaké má mocné páky. Pokoušel jsem se požádat o obnovení povolení po 2 létech. Přijeli z StB, pokud podepíši spolupráci, nebude to problém. Odmítl jsem a tak nebylo nic. Totéž se opakovalo po dalších 2 létech, opět jsem odmítl a nebylo zase nic. Zaváhal jsem a když jsem žádal znova v roce 1989, byl jsem rozhodnut jim spolupráci podepsat, protože jsem neviděl jiné východisko, jak se k milovanému koníčku opět vrátit. Naštěstí do toho vlétla revoluce a tak jsem se podepsání vyhnul.

Proto také nemám nenávist k těm, kteří jsou na seznamu spolupracovníků  StB, pokud nevím, že někomu konkrétně ublížili. Mnozí podlehli nátlaku a vydírání, podobně jako jsem téměř podlehl já. Ale vím, kdo se jako spolupracovník StB podepsal na mne a kdo mi ublížil. Byla v tom pouze a jen jeho závist, že mám větší úspěchy než on. Povolení k vysílání mi bylo, tak jako mnohým, vráceno v prosinci 1989.

Kolik radioamatérů je nyní na Podbořansku? Asi se dají spočítat na prstech obou rukou?..

Mladí v době mobilních telefonů již nemají k radioamatéřině žádnou motivaci a jak staří umírají, tak postupně ubýváme. Na okrese je nyní zhruba 25 radioamatérů, z čehož je 8 v samotném Podbořanském klubu. V roce 1963 měl jen Podbořanský radioklub přes 60 členů. Bohužel, radiokluby jako takové, kde se vychovávala mládež, již neexistují. Získat prostory za přijatelný nájem je téměř nemožné a tak existují jen v několika větších městech, zpravidla pod záštitou velkých podniků. Mladým na otázku, proč vysílat v době, kdy existují mobilní telefony, odpovídám: A už sis zkusil zavolat někoho třeba na Havaji a podrbat s ním o rodině, technice, počasí? Vidíš, já, díky vysílačce, tuto možnost mám. Ale samozřejmě, to je nepřesvědčí.

Když se ohlédnete, co vám udělalo největší radost?

Největší radost jsem měl ze svých úspěchů ve VKV závodech, mezi léty 2000 a 2010. Tehdy jsem ze 47 velkých závodů 43 vyhrál, jednou jsem byl druhý a dvakrát třetí. V té době jsem byl nejúspěšnějším VKV závodníkem v republice a patřil jsem mezi evropskou špičku. V telegrafním závodu z Klínovce, v roce 2001, jsem vytvořil světový rekord, který doposud nebyl a hned tak nebude ani překonán. Dvakrát jsem získal titul mistra republiky, bohužel se titul začal udělovat 2 roky před tím, než jsem aktivně přestal závodit. Ale i tak mám okolo 130 pohárů a plaket za vyhrané závody.

Je něco, co vás mrzí?

To také souvisí s amatérským vysíláním. Chtěl jsem po svatbě začít stavět barák na rodičů zahradě, kousek od místa, kde nyní vzniká nové sídliště Na Lišce. Bylo by to ideální stanoviště pro vysílání. Na kopci, antény by „viděly“ skutečně daleko. Místo toho jsme se se ženou přestěhovali do Blšan, do kotle, odkud mne téměř nebylo slyšet.

Žena, dcery i vnoučata

Sdílí vaši radioamatérskou vášeň vaše žena a dětí? Máte v tomto oboru pokračovatele?

Zatím ano, i když nemohu zaručit, že to tak vydrží i po mé smrti. V době, kdy jsem kvůli StB nemohl vysílat, jsem dotlačil ke zkouškám ženu. A po roce 1990 obě dcery, později začali vysílat i vnoučata. Bohužel, obě vnoučata jsou nyní na školách v Praze, takže nevysílají a asi se k tomu již nevrátí. Mladší dcera má kromě jednoho syna ještě čtyřletá dvojčata a tak díky starosti o 4 chlapy na to již nemá čas. A starší dcera má s manželem restauraci ve Strojeticích, kde je uvázána od rána do večera a tak ji toho času na vysílání zbývá poskrovnu. Ale alespoň se zapojuje do některých závodů.

Je na vysílání dobrá, jen ten čas jí chybí. V roce 2001 jsem já jeden závod vyhrál a ona skončila na 3. místě ze cca 120 účastníků. Což na tehdy 23letou holku bylo fenomenální.

Cestoval jste rád? Kde všude jste byl – za hranicemi okresu, republiky, Evropy?

Mé cestování samozřejmě souvisí s radioamatéřinou. Byl jsem v roce 1975 za odměnu jako nejlepší hasič Severočeského kraje na ostrově Hvar. Ale nějak mne to ležení na sluníčku a plácáni se v moři nenadchlo. I tam jsem to využil k tomu, že jsem několikrát přeplul lodí do Splitu a navštívil tamní radioamatéry. A díky místním radioamatérům jsem také poznal daleko více, než ostatní rekreanti. Prohlídku střediska řízení námořní plavby, prohlídku velké nákladní lodi, svezení Raketou, která se vznášela na vzduchovém polštáři atd atd. Před covidem jsme jezdili každoročně na mezinárodní setkání radioamatérů ve Friedrichshafenu na Bodamském Jezeru. Tam bývá okolo 6 000 radioamatérů z celého světa. Jezdíme pravidelně na setkání členů DIG klubu, konající se v různých místech Německa. S radioamatéřinou souvisely i naše cesty do Polska, Holandska, Belgie, Lucemburska, Rakouska a Maďarska. Každé radioamatérské setkání je spojeno i s návštěvou některých místních památek a podobně. Takže v Bremerhavenu jsme byli na ponorce a v námořním muzeu, z Emdenu jsme pluli na ostrov Helgoland, v Hamburgu jsme byli ve Wunderlandu.

Několik mezinárodních setkání radioamatérů proběhlo přímo v Podbořanech...

Ano. Dvě setkání (jako jediná mimo Německo) jsme uspořádali zde v Podbořanech a hostům jsme rovněž připravili bohatý program. Při prvním setkání návštěvu Kabla v Holýšově a leteckého muzea ve Zruči u Plzně, při druhém setkání exkurzi do Pivovaru v Žatci, návštěvu Chmelového majáku a Muzea chmele. Obě setkání proběhla ve spolupráci s podbořanským starostou Radkem Reindlem a ostudu jsme si určitě neudělali. Co obzvláště potěšilo, že zde bylo více účastníků, než na obdobných setkáních v Německu. V zámoří jsem ještě nebyl a ani po tom moc netoužím. A pokud ano... Byla by to snad jen možnost zavysílat si z exotických a málo neobydlených míst, kde žádný radioamatér není.

1472 příbuzných v rodokmenu

Vím, že jste se pustil do sestavování rodokmenu své rodiny. Jak jste daleko? 

Tato záležitost mne chytla zhruba před 3 roky. Bohužel v době, kdy se již nemám téměř koho zeptat. A tak nebýt mé 92leté matky a její stále dobře sloužící paměti, těžko bych některé věci dával dohromady. Momentálně mám v rodokmenu na internetu (MyHeritage) 1472 příbuzných. Rod po linii otce mám dohledán až k roku 1711, po linii matky do roku 1740. Jednu z bočních větví příbuzenstva docela do roku 1680. Bohužel, asi jsem v těch nejstarších generacích narazil na vrchol, protože přečíst zápisy v matrikách, psané currentem a německy a mnohdy přiopilým farářem, je problém. Dost mi v luštění starých zápisů pomohla sestra podbořanského učitele v důchodu a současně kamaráda - včelaře, Františka Sadílka, která bydlí na Moravě. Ale ono to není jen o vyhledávání letopočtů. Dozvěděl jsem se a podařilo se mi najít zápis o dědovu bratrovi z koncentračního tábora Buchenwald, i zápis z jeho totaleinsatzu v Drážďanech. Škoda jen, že nejde vlézt do archivů Gestapa, docela by mne zajímalo, za co ho tehdy sebrali. Ostatně koncentráky si prošlo několik příbuzných, jak z mé, tak ženiny strany. Pár se jich odtud nevrátilo. Kromě pátrání v digitalizovaných matrikách jsem učinil bezpočet osobních návštěv v matrikách na obecních úřadech Jižních Čech a Středočeského kraje, řadu dalších zápisů jsem si vyžádal poštou. Člověk jenom žasne, že v 19. století bydlely ve 2 místnostech 3 generace o počtu až 14 osob najednou, že 8 až 14 dětí bylo téměř pravidlem. Z čehož ale i polovina dětí zemřela v útlém věku. Mohu se chlubit tím, že moje babička se narodila na zámku v Panenských Břežanech. Ovšem zřejmě někde ve chlévě, nebo v boční světnici, její otec tam byl šafářem.

Takže v současné době již mi ani tak nejde o letopočty, jako dohledání faktů okolo života mých předků.

Děkuji za rozhovor, k vaší další vášni - včelařství - jsme se tentokrát nestihli dostat, snad příště. Přeji hodně elánu a pevné zdraví!

Alla Želinská