Meč od kovářů z Března dostal jako svatební dar i princ

BŘEZNO (tos) – Je tomu takřka přesně deset let, co se u nás psalo o skandálu kolem svatebního daru České republiky pro prince Williama a jeho manželku Kate Middletonovou. Vzácný kladrubský hřebec jménem Alto zůstal nevyzvednut nejprve kvůli byrokratickým průtahům kolem jeho vývozu do Velké Británie; plemeno je totiž prohlášeno za živou národní památku a vyvážet památky se běžně nesmí. Později Alto za Lamanšský průliv nejel kvůli údajnému nezájmu britské strany, protože vévoda a vévodkyně z Cambridge si prý nepřáli živé dárky. Příběh má smutný konec, hřebec onemocněl neléčitelnou chororobou a předloni jej veterináři v Kladrubech ve věku 12 let uspali.

Jiný svatební dar pro prince a jeho choť, věnovaný ovšem někdejší hejtmankou Janou Vaňhovou jménem Ústeckého kraje, takovou smůlu neměl. Jedenapůlruční meč, vyrobený tradičními postupy ve firmě Kovex­‑Ars z Března, britský královský protokol bez průtahů přijal. „Byla to pro nás významná chvíle, zvlášť, pokud si uvědomíme, že starokladrubští koně odedávna slouží u královských dvorů ve Švédsku nebo v Dánsku. Přesto se k britské královské rodině jejich potomek nedostal, kdežto meč od nás ano,“ netají svou hrdost ředitel firmy Jan Jelínek (47).

O úspěchu březenských zbrojířů ovšem nerozhodla nějaká zvláštní náhoda nebo >z pekla štěstí<. Ve skutečnosti jde o vyvrcholení cesty, kterou zakladatelé firmy nastoupili už před desítkami let. „Firmu v roce 1991 založili tři kamarádi, které v sedmdesátých letech minulého století okouzlil historický šerm – Jan Čengery (63), Miroslav Toman (63) a můj otec, Jan Jelínek starší (72). Všichni tři spolu začínali v chomutovské skupině historického šermu Fictum a na počátku osmdesátých let přešli k profesionálním šermířům ze spolku Rytíři země České v Žatci. S nimi pod názvem Equites vystupovali po celé Evropě a dvakrát se na čtvrt roku podívali i do Japonska. Smlouvy zprostředkovávala agentura Pragokoncert a scénáře jim psal bavič a dramaturg České televize Luděk Nekuda. Režie se ujal herec a muzikant Jiří Císler, o němž se málo ví, že režíroval například nejznámější kusy divadla Semafor,“ vypráví Jan Jelínek junior, který se kočovného života s šermíři účastnil od svých osmi let. Možnost dostat se do zákulisí a do normálně nepřístupných depozitářů hradů a zámků, kde tatínek s přáteli vystupoval, jej prý zformovala pro celý budoucí život. Kovex­‑Ars nikdy neměl za >práci od sedmi do půl čtvrté<, ale za pevnou součást rodiny. Rodiny, která se rozrůstá: Před 20 lety vyhlásili konkurs na asistentku, která zvládne cizojazyčnou komunikaci se zákazníky. Přihlásila se milá a šikovná dívka, plynně komunikující německy, anglicky a francouzsky. Ve firmě je dodnes, jen mezitím změnila příjmení na Jelínková a stala se matkou dvou dětí Jana mladšího.

Ale zpět k firemním dějinám: Protože historický šerm byl oborem s velmi specifickým vybavením, které před revolucí nešlo někde jednoduše objednat a koupit, šermíři si vedle nacvičování svých výstupů museli sami pro sebe vyrábět zbraně i zbroj. Zkoumali přitom historické kousky a znovuobjevovali staré výrobní postupy. To naši trojici časem dovedlo až k založení společné firmy, kde zúročili léty nabyté zkušenosti. Vedle zbraní se věnovali i umělecké kovařině a vyráběli či restaurovali historické mříže či vrata pro památky, kostely a podobně. Práce postupně přibývalo, a tak si trojice zakladatelů postupně vychovala několik zdatných zaměstnanců, kterých má v současnosti 15. Firma také časem otevřela pobočku v Konětopech u Loun

Před covidovou krizí kováři z Kovex­‑Ars brázdili Evropu s celkem pěti mobilními kovárnami (!), ve kterých na různých festivalech, historických srazech a dalších akcích předváděli středověké kovářské umění a nabízeli své výrobky. To s pandemií koronaviru padlo, a tak kmenové zaměstnance plus několik externistů v současnosti živí hlavně objednávky přes internet. „Věci od nás kupují lidé nejen v Evropě, ale doslova po celém světě. Posílali jsme je například na Aljašku, do Austrálie, Nové Kaledonie nebo i na Papuu–Novou Guineu. Jsou sběratelé, kteří si postupně koupili klidně patnáct dvacet kousků,“ říká Jan Jelínek mladší. Kovex­‑Ars dokáže novodobého rytíře (ale třeba i vikingského či římského válečníka) ozbrojit a obléknout >od hlavy k patě<. K mání jsou přilby, hrudní pancíře, polozbroje, kompletní zbroje, dobové kožené boty i kožené doplňky a hlavně skoro nekonečná řada mečů, šavlí, kordů, fleretů, rapírů, tesáků, dýk, nožů, štítů, kopí, halaparten, seker, bijáků, řemdihů a dalších a dalších nástrojů, které ve středověku (i o řadu století dříve) sloužily k mrzačení bližních či jejich expedování rovnou na věčnost.

Ve středu všeho ovšem stojí zbraň jediná: Meč. Vedle výše zmíněného speciálního dárku pro prince Williama v Březně vyrobili například i kopii francouzského meče s názvem Joyeuse. Jeho vlastnictví je podle legendy připisováno samotnému Karlu Velikému a sloužil jako korunovační meč francouzských králů. Po několik století býval uložen ve státní pokladně v opatství Saint­‑Denis, odkud byl v roce 1793 přesunut do Louvru. A právě opatství Saint­‑Denis si výrobu repliky u firmy Kovex­‑Ars objednalo, aby mohlo svůj slavný artefakt vystavovat alespoň v kopii. To ovšem není všechno. Zakázka na jiný slavný meč se zdá na spadnutí – pokud vše dobře dopadne, manufaktura v Březně vyrobí kopii Svatováclavského meče, který je pro změnu korunovačním mečem českých králů.

Aby byl výčet aktivit firmy tří >skoromušketýrů< co nejkompletnější, na závěr je třeba zmínit koupi jihočeského venkovského zámečku v Mokrosukách u Sušice. Ten Kovex­‑Ars postupně rekonstruuje podle projektu chomutovského městského architekta Jaroslava Pachnera a má s ním zajímavé plány. „Chceme v něm vybudovat muzeum českého historického šermu, jehož počátky spadají do padesátých let minulého století. Tehdy vysloužilí sportovní šermíři založili první skupinu Mušketýři a bandité, čímž vlastně ukázali cestu ostatním. Rádi bychom připomněli co nejvíc šermířských spolků, které u nás působily; občas chceme uspořádat nějaký dobový tábor či bitvu, představení v šermírně, prohlídku zbrojnice a podobně. Zaujmout bychom chtěli hlavně děti, aby na chvíli vypnuly mobily a zjistily třeba něco o tom, co znamenalo být středověkým pážetem, které zhruba od sedmi let rytíři sloužilo, a postupem času se jím samo stalo. Že nešlo o >povolání<, ale o styl života; a že pravý rytíř vedle boje ovládal klidně i několik jazyků, měl všeobecný rozhled a jeho slovo platilo stejně, ne­‑li více, než písemná smlouva,“ loučí se Jan Jelínek.

Jan Jelínek ve firemní zbrojnici. Jak právě vysvětluje, všeobecné přesvědčení o tom, že rytířská zbroj (lidově >brnění<) byla těžká a neohrabaná, se nezakládá na pravdě. Kompletně neváží víc, než 15–25 kilo, a pokud je dobře udělaná, lze v ní bez problémů udělat i kotrmelec.

Foto: Tomáš SKŘIPSKÝ