Restaurátor Michal Šelemba odkrývá příběh vzácných středověkých maleb

Úctě ke všemu, co předci v naší krásné zemi vytvořili a nám zanechali, učí i své děti.

Před několika týdny byla dokončena restaurátorská obnova interiéru kostela sv. Mikuláše v Nepomyšli zahrnující cenné středověké nástěnné malby. O náročnosti celého procesu obnovy jsme si povídali s restaurátorem Michalem Šelembou. Člověkem velmi erudovaným, nadšeným pro svou práci a zároveň skromným a pokorným, milujícím otcem, manželem a v neposlední řadě nadaným výtvarníkem. Za dvacet let své restaurátorské činnosti přispěl k obnově mnoha památek – v rumunské Probotě nebo katalánské Barceloně, v Šumperku, Lipnici, v Brně i v Praze… Ale všechno popořadě.

Můžete ve stručnosti přiblížit historii kostela sv. Mikuláše v Nepomyšli?

Kostel sv. Mikuláše v Nepomyšli je datován k roku 1361, ze kterého pochází nejstarší zmínka o jeho existenci v listině zaznamenávající směnu obročí za přítomnosti majitele panství Petra z Janovic sedícího na nedalekém Petrohradě. Je pravděpodobné, že zasvěcení kostela sv. Mikuláši bylo ovlivněno živým kultem tohoto světce ve dvorském prostředí Karla IV., v němž se majitel panství pohyboval. Po Janovicích následovali další vlastníci – Gutštejnové, Štampachové a poté v 16. století Šlikové, za nichž byl kostel částečně upravován. Rozsáhlá přestavba svatostánku do barokní podoby proběhla v první třetině 18. století za Gundakara z Ditrichštejna a v tomto stavu se objekt, až na některé dílčí úpravy, dochoval do současnosti.

Jaký byl průběh a rozsah restaurátorských prací?

Restaurátorské práce započaly před šesti lety na základě restaurátorského průzkumu interiérových omítek v objektu kostela, který potvrdil přítomnost hodnotných středověkých nástěnných maleb v nejstarších vrstvách, a proto se přistoupilo k jejich odkryvu. V následujících letech byly odkryty a restaurovány malby nejprve v prostoru presbytáře a následně na stěnách lodi. V závěru presbyteria byla mezi okny nalezena výmalba z nejstarší fáze kostela po roce 1350, tedy z lucemburského období, zobrazující světce. Protažený figurální kánon a stylizace postav včetně řasení odkazují k starší malířské produkci analogické například k malbám v Černvíru či Jindřichově Hradci. Vedle nástěnných maleb byly odkryty také zazděné architektonické články (sanctuarium či sedile). V mladší středověké malířské vrstvě datované k roku 1480 se odkryly fragmenty mariánského cyklu na jižní stěně a mnoho dalších světeckých postav. Nejvýznamnější objevy byly učiněny v lodi kostela, kde se dochoval v poměrně kompaktní podobě na severní stěně Pašijový cyklus, na východní stěně při triumfálním oblouku devoční zobrazení Umučení desetitisíc křesťanských rytířů, Boj sv. Jiří s drakem a na stěně jižní rozměrný výjev sv. Kryštofa.

S kým jste na tomto zákroku spolupracoval?

Na restaurátorském zásahu jsem spolupracoval s Václavem Potůčkem a v první fázi také s Janem Frühaufem. Práce dozoroval Vít Honys z Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem.

Jak lze zhodnotit významnost malířské obnovy?

Odkryté a restaurované nástěnné malby z poloviny 14. století a třetiny 15. století jsou významným dokladem nástěnného malířství nejen na regionální úrovni. Svým ikonografickým konceptem odkazujícím k středověkému způsobu výzdoby sakrálního prostoru i kvalitou provedení jsou malby cennou ukázkou středověkého nástěnného malířství na severozápadě Čech.

V jaké fázi jsou nyní restaurátorské práce?

V současné době pokračují restaurátorské práce v prostoru podkruchtí a na pohledové stěně hudební kruchty, kde byl učiněn nejnovější objev malovaného raně barokního konsekračního kříže, který doplňuje ostatní kříže v prostoru lodi.

Jaký je další plán?

V následujících letech ještě zbývá odkrýt a restaurovat plochy stěn s malbami na kruchtě kostela a dořešit také lokální opravu barokního stropu včetně barevné úpravy povrchu.

g Myslíte, že můžete narazit na nějaký překvapivý objev v kostele sv. Mikuláše?

Po celou dobu restaurování maleb v interiéru kostela jsme očekávali nález nějakého heraldického znaku, popřípadě donátorskou scénu s nápisem či datací, která by vedla k donátoru maleb. Bohužel se však nestalo, a proto očekáváme ve zmíněném prostoru kruchty takovýto nález.

Kde ještě na Podbořansku bádáte, restaurujete, zkoumáte?

Na Podbořansku jsem nedávno prováděl průzkum historických omítek a barevnosti fasády děkanského kostela sv. Petra a Pavla v Podbořanech či v předchozích letech například obdobný průzkum na tzv. Glorietu v zámecké zahradě v Krásném Dvoře, nebo restaurování fragmentů maleb v kostele sv. Jiljí v Libyni. Jinak se pracovně pohybují také i v jiných regionech naší krásné vlasti tam, kde je potřeba a kde se lidé a různé instituce se vztahem ke kulturnímu dědictví našich předků snaží zachraňovat hodnoty, ze kterých vyrostla naše společnost.

Vzpomenete si na úplně první kostel, památku, na které jste pracoval?

Ano. Bylo to samozřejmě nejprve pod vedením svého profesora a dlouholetého přítele ak. mal. Jiřího Látala a ak. mal. Josefa Čobana, kdy jsem ještě jako studen nejdříve na Vyšší odborné škole posléze Fakultě restaurování a konzervačních technik v Litomyšli restaurovali barokní nástěnné malby od Judy Tadeáše Suppera ve hřbitovním kostele v Moravské Třebové. Jako student jsem se účastnil některých zahraničních projektů například pod patronací UNESCO obnovy a restaurování maleb v pravoslavném monastýru v Probotě v Rumunsku či na obnově sgrafitové fasády v historickém jádru města Barcelony v Katalánsku. Nicméně později to bylo mnoho zajímavých realizací, jak na Moravě, tak v Čechách. Namátkou vzpomenu malby Ignáce Oderlitzkého v děkanském kostele v Šumperku, středověké nástěnné malby v gotických kostelech pod hradem Lipnicí či některé realizace v rámci oprav paláců v Brně, pražských paláců na Hradčanech a Malé Straně v Praze. Je toho za dvacet let restaurátorské praxe mnoho.

Bydlíte v Novém Sedle. Jak dlouho?

Během minulého roku jsem se s rodinou přestěhoval ze Žatce, kde jsem žil od svého narození, do Nového Sedla, kde jsem si nechal postavit domeček zároveň s tak důležitým pro mě ateliérem a zázemím pro svoji restaurátorskou činnost.

Tamní kostel sv. Václava znáte asi nejlépe, když jste mu teď nejblíž?

Ano, kostel v Novém Sedle znám profesně a pracovně, neboť již několik let probíhá v jeho interiéru restaurování nástropních maleb. Oprava je prováděna za podpory ministerských dotací majitelem objektu Podbořanským děkanstvím zastoupeným duchovním správcem P. Aleksandrem Siudzikem a Litoměřickou diecézí, kterou zastupuje pan Ivo Fiedler. Samotný kostel je datován k roku 1736 a vznikl na náklady hraběnky Marie Kláry von Pottpusch rozené Kulhánek von Claudenstein, jejíž otec a rodina vlastnili zámek Stekník nedaleko Žatce. Protože hraběnka ovdověla a také přišla o svého jediného syna, věnovala nemalou částku peněz na zřízení nového kostela, jako rodové hrobky a na zřízení farní budovy a školy. V kostele již několik let probíhá restaurování barokních nástropních maleb od Františka Liechtenreitera namalovaných kolem roku 1740. Novosedelský kostel je zasvěcen patronu české země sv. Václavu, a proto je jeho výzdoba zaměřena na svato-václavskou legendu. Na stropě lodi se na-příklad nachází rozměrná malba sv. Václav před Jindřichem Ptáčníkem, na hlavním oltáři obraz Zavraždění sv. Václava a mnohé zajímavé náměty včetně vybavení kostela, který je zajímavým dokladem kompaktně dochovaného rokokového interiéru.

Moc ráda bych se zeptala na vaši rodinu. Postav dům, zasaď strom a zploď syna. To všechno jste splnil mnohonásobně, co se týče dětí. Máte jich pět!

Ano, s manželkou máme celkem pět synů. Nejmladšímu budou letos dva roky a nejstaršímu devět. Jelikož jsme s manželkou oba zasaženi uměleckým světem – výtvarným a ona hudebním, neboť má vystudovánu konzervatoř v oboru hry na violloncello, objevujeme obdobné talenty i u našich dětí. Například nejstarší syn hraje na trubku a druhý nejstarší se „potatil“, takže pěkně kreslí a maluje. Pokud neusnou „na vavřínech“, mohlo by to do budoucna být ještě zajímavé. Ti nejmladší se stále profilují a pěkně dětsky zlobí, tak u nás bývá často veselo.

To je obdivuhodné... Plánovali jste od začátku velkou rodinu?

Když jsme se téměř před deseti lety s manželkou brali v děkanském kostele v Žatci, tehdy jsme jako katoličtí křesťané slíbili Pá-nu Bohu, že pokud dá, alespoň pět dětí bychom brali. A dal! Akorát jsme nevěděli, že to budou samí chlapci. Jsme za ně moc rádi, protože jak říkáme, „s každým dítětem se rodičům rozšiřuje jejich srdce“. Jako rodiče malých dětí samozřejmě řešíme každodenní starosti a problémy, které život přináší. Ty nejpalčivější problémy jsou ale dle mého názoru spojeny právě s fungováním rodiny v naší společnosti a její současná krize. Již před svatbou, když jsme se připravovali na manželství, jsme si uvědomili, jak se všeobecně klade velký důraz na dlouholetou přípravu na různá povolání a profese, a přitom na manželství, ač je pro naši společnost tak důležité, se většinou nikdo nepřipravuje. Do toho se objevují snahy určitých skupin na politické úrovni předefinovat pojem samotného manželství, což dle mého názoru rodinu nejen oslabuje, ale je velmi zavádějící a nebezpečné. Obdobně to vidíme i při výchově našich dětí, kdy máme zkušenost, jak se děti a mládež v rámci školního vzdělávacího systému často pouze informují, což je v pořádku, ale bohužel charakterově již neformují. To vše se snažíme jako rodiče podle svých možností doplnit výchovou podle křesťanských hodnot, aby měly naše děti úctu nejen k Pánu Bohu, rodině, ale i všemu, co naši předci v této naší krásné zemi vytvořili a nám zanechali. Aby se dokázaly ve světě zorientovat, věděly, odkud pocházejí a jakým směrem se do budoucna vydat. Máme na čem stavět. Mít velkou rodinu je v každé době sice náročné, ale i krásné a naplňující a člověk pozná plody své výchovy až za mnoho let.

Rád malujete, kde jste se to naučil, jak to rozvíjíte?

Od malička jsem hodně kreslil a během základní školy jsem navštěvoval výtvarný obor v Základní umělecké škole v Žatci, který vedla Jindřiška Riedlová. Ta mi také pomohla připravit se na talentové zkoušky na Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, kterou jsem posléze absolvoval v oboru Konzervace a restaurování knižních vazeb, dokumentů a vzácných listin. Po maturitě jsem rok vyučoval na již zmíněné ZUŠ v Žatci obor Keramika a následně jsem šel studovat obor Konzervace a restaurování nástěnné malby a sgrafita nejdříve na Vyšší odborné škole a později na Pardubické univerzitě na fakultě Restaurování a konzervačních technik v Litomyšli. Svůj výtvarný talent jsem tak měl možnost díky školám a samozřejmě osobnímu zájmu prohloubit. Je pravdou, že v současné době maluji či respektive kreslím sporadicky, protože profese restaurátora člověka pohltí a většinu času věnuje vedle rodiny samozřejmě práci, která je časově dosti náročná. Takže se k malování dostávám spíše okrajově a spíše jen pro sebe, nyní ve svém novém ateliéru. Samozřejmě také se svými dětmi, u kterých se s manželkou snažíme rozvinout nejen výtvarný, ale i hudební talent.

Takže v ateliéru pracujete i tvoříte?

Ano, ateliér, který mám, mi slouží nejen k restaurování, ale i k tvoření. Zároveň tam mám i potřebnou knihovnu s odbornou literaturou zahrnující obory historie, dějin umění, teologie, chemické technologie a další, které potřebuji ve své profesi. Vždy mě potěší, když tam najdu například našeho Vojtíška, jak si listuje v monografii o Petru Brandlovi či jiném významném umělci.

S ženou a dětmi máte zajímavou tradici – rodinný plenér. Kde a jak probíhá?

Každoročně na podzim o jednom víkendu pořádáme rodinný plenér na hradě Křivoklátě, kde jsme ubytováni a vyrážíme do okolí kreslit či malovat. Je to vždy povznášející, vidět děti tvořit a opravdu tvoří celá rodina včetně těch nejmenších. Na konci každého plenéru si uděláme takovou malou výstavku a povídáme si o tom, co nás zaujalo. Učíme je tak vidět krásu světa, života. Všímat si proměn krajiny, staveb i lidí a být za to vše vděčni. Jinak jsou naši hoši samozřejmě obyčejní kluci a kromě těchto aktivit například moc rádi hrají fotbal nebo si hrají na pískovišti.

Byl nebo je ve vaší rodině další restaurátor?

Pokud je mi známo, tak v naší rodině se žádný restaurátor či podobně zaměřený člověk nevyskytoval. Ale kdo ví? Možná, že to bylo o mnoho generací zpět, které už neznám.

Každopádně jste správný muž - Postav dům, zploď syna – splněno. Tak ještě ten strom? A také se říká – vykopej studnu…

Na tuto otázku mohu jen s úsměvem odpovědět: dům jsem postavil, syny zplodil a za-sazení stromů a vykopání studny mě nejspíše ještě čeká. :-)

Přeji hodně štěstí a děkuji za rozhovor.

Alla Želinská