Každý umělecký kovář má mít svůj vlastní rukopis, říká Martin Fišák z Loun

V aktuálním rozhovoru jsme se řídili jedním pěkným českým příslovím: ,,Proč chodit ke kovaříčkovi, když můžete jít přímo ke kováři.“ A navštívili jsme uměleckého kováře Martina Fišáka z Loun v jeho dílně ve Slavětíně. Pověděl nám, jak se k jednomu z nejstarších řemesel dostal, proč se dnes věnuje kovařině už jen jako koníčku, a který výrobek, co mu prošel pod rukama, byl podle něho nejsložitější. V rozhovoru se ale dozvíte o tomto krásném řemeslu spoustu dalších zajímavých informací.

    • Jak dlouho se věnujete uměleckému kovářství a jaké byly vaše začátky?

Dá se říci, že uměleckému kovářství se věnuji 32 let. Začátky byly velice těžké (smích).

    • Kde jste začínal?

Ve svých čtrnácti letech jsem se začal učit jako strojní kovář v Roudnici nad Labem. V roce 1992 jsem se ve svých sedmnácti letech vyučil a v roce 1994 jsem při práci nastoupil na uměleckou školu v Praze.

    • Co to bylo za školu?

To byla umělecko-řemeslná škola, kde se učili umělečtí štukatéři, řezbáři, kováři, malíři, grafici a další.

    • Čichl jste si na škole i k jinému řemeslu?

Čichl jsem trochu k řezbařině. Získal jsem zde také kamaráda, se kterým jsem měl možnost jeden čas spolupracovat. Jde o jednoho z nejlepších řezbářů v Evropě, možná i na světě.

    • Máte nějaké předky – kováře nebo kovářky?

Právě že ne. Já jsem začal úplně první. Jeden můj děda byl velmi šikovný klempíř a druhý stavěl věž na Ještědu, takže jsem měl jako malý možnost pozorovat je při práci v dílně a taky si něco zkusit. Z kovařiny jsem ale neuměl vůbec nic.

    • Je třeba k umělecké kovařině nějaký výjimečný výtvarný talent nebo stačí zručnost?

Určitě. Musíte umět dobře kreslit, mít představivost a umět se dívat kolem sebe. Já totiž spoustu věcí nejdříve někde vidím, než si je začnu kreslit.

    • Kde tedy berete inspiraci?

Já mám rád historii, takže se hodně dívám na věci, které jsou již dlouhá léta zničené a dají se restaurovat. Když jsem dříve pracoval pro památkáře, tak se mi práce strašně moc líbila. Mohl jsem se podílet na něčem, co bylo třeba tři sta až čtyři sta let staré a dalo se to opravit nebo se udělat nově.

    • Jezdíte třeba i po hradech a zámcích a čerpáte nápady?

To taky. Vždycky si fotím kliky a zámky, takže to může ostatním připadat, že chci památku večer po zavíračce vybrat (smích).

,,Mám 72 kladiv“

    • Jaké nářadí používáte při práci? Co všechno potřebujete?

Každý kovář musí mít svůj vlastní vercajk. Kovářský vercajk se nedá koupit, každý si ho upraví podle sebe. Já mám zhruba kolem 72 kladiv, které mám upravené podle toho, na co je používám. K tomu potřebujete samozřejmě výheň. Pak také kovadlinu. Já mám stopadesátku na větší věci a ještě padesátku, kterou jsem používal, když jsem jezdil po různých historických akcích. A také ještě potřebujete buchar.

    • Na kolik tak vyjde vybavení nové dílny?

V dnešní době už je to hodně drahá záležitost. Já odhaduji, že osmdesáti procentní základ kovárny vyjde na 1,5 milionu korun. Pro začínající kováře je to tedy hodně drahá věc. Lidé, kteří se kovářství věnují, to mají povětšinou v rodině, takže vybavení dědí nebo se snaží najít prostor, kde si mohou věci vyzkoušet ještě před tím, než sami začnou. Práce je totiž dost fyzicky náročná a ne každý u ní vydrží.

    • Nepochybuji, že je práce fyzicky náročná. A jak to zvládáte vy? Už si vaše ruce a tělo zvyklo na bolest a námahu? A co nějaká zranění?

Ke zranění vždycky dojde jen tím, že je člověk neopatrný. Mě se samozřejmě pár drobnějších zranění stalo. Strčil jsem ruku do brusky a taky se stává, že se nechtěně klepnete kladivem do ruky. A třeba špatně vyvážený materiálem pod bucharem vám může docela dost cuknout rukou, kdy následuje velká bolest do zad. To se stává většinou v začátcích. Pamatuji si, že když jsme šli poprvé v učení pod buchary, tak jsme po třech hodinách šli na oběd a když jsme jedli polévku, tak ji měli všichni rozházenou po stole namísto v puse (smích). Strašně se nám totiž klepaly ruce, protože to byl ze začátku velký nezvyk.

    • Co při kovařině nejvíc trpí?

Nejvíc trpí určitě záda a taky kyčle. Občas se stane, že máte i zánět šlach, což je hlavně v začátcích z toho, jak rychle otáčíte kleště a držíte je silou. Ruka není ještě na nápor zvyklá. Já měl poprvé a naposledy zánět šlach v devatenácti letech. Je to nepříjemné a dost to bolí, ale dá se to naštěstí léčit.

    • A s jakým materiálem pracujete?

Záleží, co zrovna vyrábím. Na úplně jednoduché věci používám klasický materiál desítku a dvanáctku třídu. V případě, že děláte zbraně a šperky, tak už pracujete s antikorem, který je od čtrnáctky třídy nahoru. Také se používá nástrojová ocel třídy devatenáct.

Já hodně pracuji s antikorem při výrobě šperků, ale oproti železu je to náročnější. Sice je materiál po celkové kovářské úpravě a vyčištění úplně nádherně lesklý, vypadá skoro jako stříbro, ale má jednu velikánskou nevýhodu. Je dvakrát tvrdší než normální železo a dvakrát rychleji chladne. Musíte být tedy velmi rychlí.

    • Dá se nějak popsat proces výroby? Čím musí projít každý z výrobků?

První věc, kterou musíte udělat, je vymyslet si návrh, anebo můžete vyrábět něco, co už v minulosti existovalo a má předlohu, jako například meč. Poslední meč, který jsem vyráběl, byl ,,Katzbalger“ patřící k těm náročnějším.

Nejdříve tedy musíte do literatury, udělat si rozměry meče a musíte vědět, které materiály na něj máte použít. U něj se dokonce používá i mosaz, takže kombinace materiálů je poměrně těžká, protože mosaz má úplně jiný tavící systém než železo. Uděláte si nejprve hrubý základ zbraně, který necháte na čas být, abyste si od něj odpočinuli. Málokdo totiž dělá zbraň kompletně celou, kromě firem, které je vyrábějí sériově. Většinou tyto zbraně nejsou ani funkční, takže kdyby je chtěl použít šermíř, tak to nevydrží. První se nahrubo dělá čepel, pak se udělá záštita. Materiál se potom připraví na další kování, kdy pracujete načisto. Pak to zase odložíte a vrhnete se na záštitu, u které pracujete už i s mosazí. Když jsou čepel a záštita hotové, je potřeba je na sebe dobře napasovat. Poté záleží, jaká je rukojeť a jako poslední přijde na řadu hlava, která se nýtuje nebo se dělá na závit, aby mohla být zbraň případně rozebíratelná a dala se opravit.

    • Jak dlouho zabere výroba takového meče času?

Někdy jsou to i měsíce.

    • Pracujete v dílně sám nebo vám někdo pomáhá?

Já tu pracuju ještě s kamarádem, ale každý si momentálně děláme svoje. Každý z nás má kovařinu už jen jako koníček. Jinak chodíme normálně do práce.

    • Před tím jste se ale uměleckému kovářství věnoval naplno a živilo vás, je to tak?

Ano, věnoval jsem se mu naplno od sedmnácti let. Až teprve posledních šest let mě kovařina neživí.

    • Jaký byl důvod s prací uměleckého kováře skončit?

Když přišla první krize, začalo být práce méně a méně a začala být hůře a hůře placená. Já v té době ještě podnikal a snažil se to utáhnout, ale pak už docházely síly a nemělo smysl dál pokračovat.

,,Baví mě šperky a zbraně“

    • Co nejraději vytváříte?

Asi nejraději se momentálně věnuji výrobě, kterou si vymýšlím sám. Hodně si teď hraju se zvonkovými závěsy a baví mě taky šperky a zbraně.

    • Jaké například?

Ze šperků jsou to keltské a vikingské. To jsou hlavně spony.

Keltské a vikingské spony

    • A ze zbraní jsou to již zmiňované meče?

Meč jsem teď dlouho nedělal.

    • Takže třeba dýky a nože?

Ano, ty také.

    • Dá se říci, že jste i nožíř?

Já jsem umělecký kovář, ale zbraně mě vždycky zajímaly. Měl jsem možnost si jejich výrobu vyzkoušet u jednoho z nejlepších kovářů v České republice, který dokonce patřil do skupiny prvních šermířů, kteří se v roce 1974 dostali mimo republiku a jako rytíři bojovali na historických akcích. Šlo o žateckou skupinu a člověk, se kterým jsem měl možnost spolupracovat, se jmenoval Petr Melč. Dnes už bohužel nežije, ale je pravdou, že co se týče zbraní, jsem se toho od něj naučil asi úplně nejvíce.

    • Nejsložitější věc, kterou jste vyráběl? Kolik času vám zabrala?

To se hodnotí dost složitě, protože každý z výrobků má něco. Záleží tedy, co vyrábíte. Jak říkám, u některých zbraní je proces výroby dost složitý. Právě s Petrem Melčem jsem měl možnost pracovat na vikingské přilbě, kde se také míchaly materiály – železo, měď a mosaz. Přilbu jsme dělali skoro dva měsíce, protože nebyla pouze vytepávaná, ale byla také zdobená, takže se do ní vysekávaly různé dekory.

Řekl bych, že jedna z nejsložitějších věcí, které jsem kdy dělal, byla v roce 1995 gotická vrata do budovy v Senohrabech, kterou dříve vlastnil generál Čepička. Vrata byly celý nejtovaný, vše bylo na zámky, jenom rám byl svařený. Pracovali jsme na nich čtyři a dělali jsme je čtyři měsíce. Já byl z té party tenkrát nejmladší, bylo mi devatenáct.

    • Ty vrata musela být asi strašně těžká!

Jestli mám dobrou paměť, tak jedno křídlo vážilo asi 450 kilogramů. A byla to první vrata, u kterých jsem mohl být, co byla na pohony. Tenkrát se zde ještě koupit nedaly a zákazník si je tehdy objednal z Rakouska.

    • Co se týče zakázek, jak se shánějí? Docházeli za vámi klienti i na základě doporučení?

Já měl tu výhodu, že se mi podařilo kovat mimo Českou republiku na historických akcích. Hodně jsem například jezdil do Německa, kde jsou kovářské tradice velikánské a na akce chodí spoustu lidí. Jsem moc rád, že jsem měl za svůj život čest kovat na Kaltenbergu, kde se pořádají jedny z největších rytířských her na světě. Jsou tam však velice přísná pravidla. Nesmí se tam nikde používat elektřina, ať jste jakýkoli řemeslník. Denní návštěvnost je tam čtyřicet tisíc lidí. Na takových akcích se kontakty sháněly lépe. Když pak o vás lidé věděli, tak vás kolikrát kontaktovali sami.

    • Měl jste tedy zákazníky spíše ze zahraničí?

V té době bych řekl, že hlavně ze zahraničí. Nejdál jsem dělal kovanou vývrtku s dračími hlavami. Zákazník si ji objednal v Německu, ale byl z Austrálie.

    • Měl jste pravidelné zákazníky, kteří se neustále vraceli?

To ne, ale měl jsem pravidelné zákazníky mezi účinkujícími na historických akcích. Objednávali si nejrůznější šperky ke kostýmům nebo zbraně.

    • Jak jste se na historické akce vlastně dostával? Stačilo se přihlásit nebo to bylo na pozvání?

Bylo to na pozvání. Já jsem se na dost akcí dostal přes mého kamaráda řezbáře, o kterém jsem mluvil výše. Jezdívali jsme spolu kdysi, když jsem ještě pracoval u Petra Melče. Koval jsem dvě sezóny o adventy na Křivoklátě a pak jsem také jednou koval na Točníku, kde jsem se právě po dlouhé době potkali a řekli jsme si, že by bylo dobré, kdybychom někam vyrazili ven mimo Českou republiku. Přes něj jsem dostal kontakt na šermířskou skupinu, která neměla kováře a sháněla kováře. Začal jsem jezdit s nimi.

,,Každý kovář pije pivo“

    • V adventní čas je určitě příjemné stát u výhně a ohřát se, ale na letních akcích vždycky kováře dost lituji…

V létě je to katastrofa! Když si vzpomenu na Manderscheid, kde se kovalo v srpnu, tak to bylo hrozný! Člověk musel pořád doplňovat tekutiny. Samozřejmě, že každý kovář normálně pije pivo, ale muselo se střídat s vodou, jinak by se to nedalo (smích).

Na Manderscheidu bylo výborný, že akce byly jen o víkendu. Začalo se většinou v deset hodin dopoledne a v devět večer se končilo. Zmiňovaný Kaltenberg byl zase výjimečný tím, že se jedná o jedny z největších rytířských her na světě, které se konají první tři víkendy v červenci. Začíná se tam už v pátek, a protože je tam velikánská návštěvnost, začíná se kolem páté hodiny ráno a pracuje se do čtyř do rána. V sobotu začínáte v deset hodin dopoledne a pracujete třeba taky do čtyř do rána. Zároveň je na tom dobré, že jak pracujete v noci, tak oheň a nažhavené železo strašně přitahuje lidi, takže máte dost zákazníků a lidí kolem stránku, kteří se o vaši práci zajímají.

    • Dokážete vyrobit cokoli na zakázku nebo je něco, na co byste si netroufl?

Určitě bych si netroufl na nějaké velikánské plastiky. Přiznám se, že se mi kovářské plastiky ani moc nelíbí.

    • Stávalo se vám často, že jste zakázky odmítal?

Neřekl bych často, ale stalo se mi, že po mě chtěl někdo vyrobit něco, co v životě neexistovalo, týkalo se to zbraní. Já řekl, že ne. Potom se mi také stávalo, že po mě lidé chtěli, co v dnešní době neexistuje. Něco, co by bylo hezký, rychlý a levný. Na to jsem odpovídal, ať se nezlobí, že mám práce hodně a každá práce potřebuje svůj čas. Jsem kovář a ne závodník.

    • Podle čeho jste stanovoval cenu? Věděl jste ji už, když k vám zákazník přišel a nastínil, co by si přál?

Všechno si musíte spočítat, jaké budou veškeré náklady a také ohodnotit svou práci. Nejprve je potřeba spočítat materiál. Ten šel strašně moc nahoru. Když jsem začínal, tak metrák uhlí stál něco kolem padesáti korun, dneska se pohybuje od pěti set. Kovářský uhlí totiž není jako klasické, jedná se o antracit. Dokonce jsem viděl, že chtěli za metrák i sedm set korun! A co je pro kováře metrák? To vám hned proletí komínem!

    • Vyrábíte i pro rodinu a příbuzné třeba nějaké originální dárky? Nebo využívají vás v rodině, abyste jim něco udělal?

Nevyužívají mě, ale samozřejmě celá rodina ví, že se kovařině několik let věnuji a je vždycky lepší dát člověku k narozeninám nebo k Vánocům něco, co sami vyrobíte a je to užitečné. Dělal jsem například hodně otevíráků na pivo.

Dokonce se mi podařilo udělat první kovanou vývrtku, a protože jsem levák, tak jsem ji natočil na opačnou stranu a vůbec jsem si to neuvědomil. Přišel jsem domů a řekl přítelkyni, ať ji vyzkouší. Vzala ji do ruky, začala s ní točit, a protože je pravačka, tak jí to nešlo. Sebral jsem jí vývrtku z ruky, začal s ní točit, vytáhl špunt a zarazil se. Vytáhl jsem ze šuplíku kupovanou vývrtku, porovnal je a přišel jsem na to, že jsem ji natočil na druhou stranu (smích). Mělo to ale výhodu! Když jsem jezdil kovat mimo republiku, tak jsem schválně vyrobil deset vývrtek pro leváky a jenom pět pro praváky. Věřte nebo ne, první se prodaly vývrtky pro leváky, protože je normálně nikde nekoupíte.

 Jedním z ručně kovaných výrobků od Martina Fišáka jsou tyto nádherné hřebíky s květinovými hlavičkami. Kouzlo je v tom, že žádný z hřebíků není stejný.

    • Můžeme vaši práci někde v okolí na veřejných místech vidět?

Například kdybyste šli dolů po schodech do Restaurace Černý kůň v Lounech, uvidíte tam z masivních čtyřhranů 40x40 centimetrů kovaná madla. To jsem dělal někdy v roce 1998. Také jsem vyráběl zábradlí do jednoho domu v České ulici v Lounech.

    • Chráníte si své nápady? Neokukují od sebe umělečtí kováři navzájem?

Okukují, proto nemám žádné stránky. Vadí mi, když lidé nemají své vlastní nápady a jen koukají na videa na youtube, co kdo dělá a kopírují je. To bych nikdy v životě neudělal. Každý umělecký kovář má mít svůj vlastní rukopis.

Chápu, že spoustu lidí má kovářství jen jako koníček, baví je to a jsou rádi, že se jim něco podaří vyrobit, ale nemají ten správný gryf a fantazii. Já si vždycky něco představím, udělám si nákres a podle něj vyrábím. Nikdo ale není dokonalý, spousta výrobků je pokus-omyl.

    • Co se vám na uměleckém kovářství nejvíce líbí?

Nejvíc se mi líbí tvárnost materiálu. Mám rád, že si s ním můžete hrát, jak chcete.

Co mě na kovařině vždycky nejvíc těšilo je, že každý jednou umřeme, ale po mně zde tisíc a možná i dva tisíce let moje práce zůstane.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková