Točit věci na hrnčířském kruhu je relax a odreagování

ZAJEČICE (tos) — Věci, které člověku podstatně zasáhnou do života, mohou začít docela nenápadně. Vyprávět by o tom mohla třeba Romana Kášová ze Zaječic. S manželem Josefem se koncem srpna 2015 rozhodli navštívit oblíbený Císařský den v Kadani a na středověkém tržišti se zastavili u hrnčířského stánku. Stačilo prý chvíli sledovat, jak pod rukama šikovné paní na hrnčířském kruhu vznikají z hlíny originální hrnky, džbánky či talíře, a tehdy sedmatřicetiletá absolventka kadaňské střední zemědělské školy prý najednou intezivně zatoužila něco podobného také umět.

„Nevím, co se stalo. Ale na kadaňské náměstí jsem přišla jako někdo, komu do té doby keramika vůbec nic neříkala, a odcházela jako naprosto okouzlený člověk. Manžel jen koukal a nechápal,“ vzpomíná se smíchem Romana. A protože myšlenka na keramické tvoření ji neopouštěla, přihlásila se do kroužku v jirkovském domě dětí a mládeže Paraplíčko. Stačilo prvně si sáhnout na tvárnou hlínu a kouzlo z Císařského dne bylo dokonáno: Romana Kášová prý od té chvíle věděla, že keramika jí definitivně vstoupila do života a stane se jeho pevnou součástí.

Jenže se ukázalo, že keramické kurzy v Paraplíčku jsou zaměřeny spíše na dětské zájemce a zabývají se modelováním, nikoli výrobou užitkové keramiky vytáčené na hrnčířském kruhu, která adeptku řemesla zajímala především. Následovalo usilovné shánění informací z knížek a internetu a postupné řešení praktických problémů. Ten úvodní byl zcela zásadní: Kde sehnat keramickou hlínu? Po marném pátrání začínající hrnčířka svůj premiérový balík hlíny a první glazuru koupila — poněkud nečekaně — v papírnictví Petra Vaňka na chomutovském náměstí.

Následovalo řešení problému číslo dvě: Kde vzít hrnčířský kruh? „Nakonec jsme s manželem objevili jeden nevyužitý u majitele v Českém Jiřetíně. Nebyl elektrický, ale klasicky poháněný nohama, takzvaně kopací,“ popisuje Romana. Když s pomocí čerstvě nabytých vědomostí na kruhu vytočila první ještě ne příliš dokonalé výrobky z hlíny, nastal problém číslo tři: Kde „syrové“ kusy vypálit? Elektrickou vypalovací pec v marketu nekoupíte, nehledě k tomu, že její cena rozhodně není zanedbatelná. „Protože jsem odchovaná skautem, okamžitě mě napadla pec na dřevo.

Manžel souhlasil, a tak jsme si ji postavili na zahradě. Šamotové cihly nebyl problém sehnat, vyskládali jsme dovnitř první dávku, zatopili a druhý den ještě horké výrobky netrpělivě vyndavali ven,“ vzpomíná na doby prvotního hledání keramička. Výsledek byl povzbudivý a pec mimochodem slouží dodnes pro vypalování replik historických keramických výrobků. A dá se v ní i vařit — po první dávce keramiky si manželé v rozpáleném šamotu upekli kuře a bábovku, ke které si udělali první kávu do prvních hotových hrníčků…

První várka keramiky našla uplatnění v domácnosti hrdé tvůrkyně, další výrobky časem putovaly k příbuzným a známým, až došlo k logickému dalšímu kroku: Zkusit vlastnoručně vyrobenou autorskou keramiku prodávat. „První akcí, na kterou jsme vyjeli, byly bleší trhy v Málkově. Potom nám náš starosta Václav Hora dal tip na Místní akční skupinu Západní Krušnohoří z Droužkovic, která v té době pořádala venkovské trhy. Keramika ze Zaječic zaujala, takže jsme ji začali nabízet na jimi pořádaných akcích a časem získali také osvědčení Krušnohoří regionální produkt. To držíme už pátým rokem,“ přibližuje současnost hrnčířka. Název „Keramika ze Zaječic“ je mimochodem na místě, protože výrobky z dílny Romany Kášové jsou už nějaký čas vyráběny z místní hlíny.

Hodně zajímavým momentem na příběhu hrdinky dnešního dílu seriálu „Ten dělá to a ten zas tohle“ je skutečnost, že manžel Josef, který svou polovičku od počátku bezvýhradně podporoval, nakonec kouzlu keramiky sám propadl. Zabývá se ovšem oborem „o kousek vedle“ — keramikou odlévanou, která je spíš podobná tvorbě porcelánu.

Nejzajímavější zakázkou, na které rodinné duo spolupracovalo, byla prý tvorba pohárů pro vítěze jezdeckých závodů v Kroměříži, jež spojovala hned několik technologických postupů hrnčírské i figurální tvorby. „Když jsem se zajímala, proč si pořadatelé vybrali právě nás, jelikož jsme poměrně z velké dálky, jejich odpověď mě >uzemnila<. Prý se jim líbila naše webová stránka,“ říká keramička. Naráží tím na to, že internetovou prezentaci keramické dílny tvoří jedna (ano, jedna) velmi zdařilá fotografie výrobků a pod ní rámeček s kontakty. Dál už nic… Inu, méně může být někdy více.

A co Romanu Kášovou na její tvorbě baví a ponouká jít kupředu? „Je to perfektní únik ze stresu ze zaměstnání. Nádherný relax. Zkrátka koníček, který se stal >koněm<,“ říká. Na vysvětlenou je třeba uvést, že občanským zaměstnáním Romany a Josefa Kášových je práce v řadách Vězeňské služby ČR a tvorba autorské keramiky je „jen“ zálibou. Bylo by vůbec možné v posledně jmenovaném oboru nalézt hlavní zdroj obživy? Lidé by prý museli přestat kupovat masově a lacino vyráběné produkty — často z Asie — a být ochotni si připlatit za výrobky tuzemských řemeslníků. Na první pohled nerealistické. Jenže je tu nedávná covidová zkušenost, která zaječické hrnčířství prý skoro nepoznamenala. „Zjistili jsme, že máme okruh příznivců tak pevný, že se to na odbytu našich výrobků prakticky neprojevilo. Jsem proto optimistická — lidé začínají vnímat rozdíl mezi hrnkem z miliónové série za 50 korun, kterému může upadnout ucho nebo se ukáže hygienicky závadný, a ručně vytvořeným hrnkem českým, který je sice dražší, ale zato mu někdo věnoval péči a použil suroviny z bezpečných zdrojů,“ vysvětluje na závěr hrnčířka.

Pod foto: Romana a Josef Kášovi se svými výrobky v dobových kostýmech středověkých hrnčířů. Foto: Archiv manželů Kášových