Libuše Houdová: Pracovníci v dětských domovech odevzdávají kus sebe

Soňa Šímová 2021-07-03 10:00:00

VYSOKÁ PEC - Teta Líba - jak ji zde oslovují - je duší dětského domova ve Vysoké Peci. Působí zde čtyřicet let, z toho skoro třicet jako ředitelka. Pod rukama jí prošly skoro tři stovky dětí a skoro všem se podle jejích slov podařilo najít v životě štěstí. S usměvavou, ale ráznou ženou se srdcem na dlani, jsem si povídala, co obnáší profese vychovatelky, ředitelky, ale také o dětech, které už v domově smí dorůst.

Jaké byly vaše začátky?

Když jsem byla malá, byla mým vzorem ředitelka mateřské školy Eva Zemanová. Cvičila, zpívala a byla hezká. Mně se to hrozně líbilo a když mi bylo 4 nebo 5 let, tak nám odešla a zřídila si dětský domov. A já se v ní viděla celý život. Když jsem si pak vybírala povolání, chtěla jsem pracovat s dětmi. Začínala jsem jako učitelka v mateřské škole, a protože jsem vždycky měla tendenci za někoho něco vyřizovat, tak jsem dělala vedoucí funkce. Tady v dětském domově pracovala maminka a teta a já se nakonec rozhodla, že bych zde chtěla být vychovatelkou. Jsem tu od roku 1981, takže letos to bude 40 let. Kdysi tu byly jen předškolní děti, ještě si pamatuji, když jsem je služebním vozem v šesti letech odvážela a bylo mi jich hrozně líto. My si je tu vypiplali od dvou tří let, byly na nás navázané. Když pak měly přejít do jiného dětského domova hrozně brečely. V podstatě přišly znovu o rodinu. A i když jsem sledovala ten jejich život dál, tak to ale nebylo ono. Od začátku jsem přemýšlela, jak bychom to udělali, aby tady mohly vyrůstat, ale nešlo to, dokud neproběhla revoluce.

Jak jste se pak stala ředitelkou? A jak došlo k tomu, že už v tomto dětském domově zůstávají děti, dokud to potřebují?

Ředitelkou jsem od roku 1992, kdy odcházela moje předchůdkyně do důchodu. Už do plánu v konkurzu jsem si napsala, že bych chtěla, aby tu děti dorůstaly. A hned jak jsem ho vyhrála, tak jsem se do toho pustila.

Měli jsme skupiny po 15 dětech - malé děti, velké děti, ale bylo to složité. Tak jsme je tedy rozdělili na 3 skupiny. A začaly nám chodit první děti do školy. Byli mezi nimi i Karel Baláž , Karel a Veronika Kašákovi, Martin a Markéta Pospíšilovi . Tihle byli jedni z prvních, kteří tu vyrůstali. A jak nám ty děti začaly dorůstat, tak nám zase musely jezdit do školy do Jirkova. Tak jsem jednala s městem, že nám schází sportoviště. Udělalo se tedy malé hřiště, opravil se bazén.

Pak se připravoval zákon 109/2002 a s ním přišla možnost vymyslet, jak bychom chtěli, aby to tu vypadalo. Aby mohly být skupiny po osmi dětech, museli jsme mít prostory. Tak mě napadlo, že by na té velké louce, co máme ohniště mohl být nový dům, který by byl přesně podle nového zákona – tedy pokojíky po dvou, kuchyň,obývák, koupelna, prádelna, sušárna, sklady.. Ten se zrealizoval a my pak už měli skupiny 4., do šesti let se zrekonstruoval i starý barák, zároveň se podařilo zřídit soubor průlezek a houpaček pro děti a bylo pořád co dělat. A když už bylo všechno hotovo, tak jsme najednou zjistili, že jsme docela staří (smích).

V domově jste byli po celou dobu původní kolektiv?

Neustále jsem kolem sebe měla skvělé lidi. Brala jsem většinou ty, kteří byli buď mými spolužáky, nebo byli u nás na praxi. Prostě ty, které už jsme znala. Byli jsme sehraní, hrozně zakonzervovaní a neměnní. Léta jsme byli jedna velká skupina a já věděla, že kdybych z tohoto kolotoče kdykoliv odešla, tak se vůbec nic neděje, protože všichni věděli, co mají dělat. Nikdo nic neničil, ani děti nic nerozbíjely, protože si všichni pamatovali, jak se to všechno budovalo. Bez všech těchto lidiček by se to nepovedlo.

Teď se to začíná všechno měnit. Odešly mi starší vychovatelky, do důchodu, některé se nechaly zlákat na klidnější práci s příznivou pracovní dobou.

Čím to?

Práce vychovatelky je čím dál náročnější, takže dlouho nikdo nevydrží. Mladí vychovatelé se moc neženou, přijdou na praxi, moc se jim tu líbí, a když pak mají své děti, tak už u toho nechtějí zůstat. Protože tady vlastně odevzdáváte kus sebe. My to dělali všechno za pochodu, tak nám to šlo, ale ti mladí už nechtějí ty své děti tak odkládat, jako jsme je odkládali my.

Vychovatelé totiž slouží až odpoledne do osmi hodin večer. Jejich děti jsou dopoledne ve škole a odpoledne jsou doma samy. Nebo s tátou, nebo u babičky... Když jsou místní, souhlasím, že jejich děti jsou tady. Takže spousta dětí vychovatelek vyrostla v dětském domově a měly takový pocit, že musely víc poslouchat něž děti z „děcáku“, protože ta máma, aby ukázala těm našim dětem, že mají poslouchat, musela být přísnější na ty svoje. Bylo to náročné a je pořád.

Vychovatelka kromě přímé výchovné práce u dětí samozřejmě musí dělat i tu nepřímou. Musí jít na rodičák, zajistit dětem odborné ošetření, nakoupit oblečení, zabalit na tábor. A zkuste to vymýšlet u osmi dětí. Na tohle zkrátka musí být ti praví lidé.

Jaké nejmladší a nejstarší dítě tu máte?

Přijímali jsme sourozeneckou skupinu, kde nejmladší bylo 11 měsíců. Ta holčina je tu doteď. Ale primárně bereme starší děti, takhle maličké jsme vzali třikrát a je to příliš náročné. Ale samozřejmě se snažíme nechávat sourozenecké skupiny pohromadě.

Maximálně se stane, že k nám přijdou čtyři sourozenci a já mám volná dvě místa v jedné a dvě v druhé skupině, tak se, holt, musí rozdělit, ale setkávají se. Tím, že je to tady malé, vidí se docela často. Až nyní, když byl problém s covidem, jsme poprvé za celou dobu jsme museli odizolovat jeden byt. Je pravda, že zrovna bylo chladno, tak se děti moc nesetkávaly, ale tentokrát byla celá jedna skupina tři týdny zavřená jen s vychovatelem.

Nejdéle nám zůstala holčina do 25 let, studovala.

Kolik přes vás prošlo dětí? Pamatujete si je?

Za ty roky je to asi 280 dětí. Pamatuji si jména, ale když si pak prohlížím fotky, tak se mi ta jména pletou. Všichni jsou si nějakým způsobem podobní. Ale spoustu dětí si pamatuji a spousta z nich je hodně výrazných. Máme děti veřejně známé - Karla a Veroniku Kašákovi, pak máme Roberta, který hraje veřejně v Praze a Liberci na klavír, Láďu, který fotí celebrity a také je veřejně známý.

Pak tu vyrostly děti, které jsou profesně úspěšné. Třeba Ruda, který tu byl od tří let a vyučil se cukrářem, se teď dostal do Amazonu a dělá tam školitele nově příchozích lidí. Pak jsem se dozvěděla o chlapci, který přes nás prošel, ale bohužel jsem ho musela přesunout, protože jeho maminka mi vyhrožovala, dokonce mě ohrožovala zbraní. Několikrát jsem na ni volala policii, ale hoch musel nakonec pryč. No a teď má úspěšný projekt v Praze, kde pořádá sbírky nábytku, který upravuje a rozdává potřebným.

Ale pamatuji si i ostatní. Dnes potkávám sourozence, u kterých jsme se měli velkou obavu. Byli z vyloučené lokality, už v 10 letech byli zvyklí sedět na schodech, kouřit, pít alkohol a nerespektovat vůbec nikoho. My jsme pro ně byli jako vězení. A tyhle děti dospěly, mají své děti a když se vidíme, pozdraví mě a přijdou mi dát pusu.

Byly tu děti, které tu nebyly rády a přitom nikdy neobvinily svoje rodiče. Měly pocit, že my je omezujeme. Ale když se potkáme po letech, tak nám dodatečně řeknou, že tady byly šťastné. Jen to poznají až v dospělosti.

Vzpomenete si na nejtěžší příjem, který jste měla?

Měli jsme tu chlapečka cizí státní příslušnosti, jehož rodinu vyvraždili. Našli ho v tom bytě, kde byli všichni mrtví. Byl u nás přes půl roku schovaný.

A obráceně, co vám v práci dělá radost?

Vždycky mám radost, když někoho potkám úplně náhodně. Třeba nám PPL vezla balík a vystoupil chlapec, který od nás odcházel jako šestiletý. A říká „teto Líbo, já si tě pamatuji, tady jsem vyrůstal.“ Nebo přijel někdo, kdo se ptal na historii a našli jsme ho v kronice. Naše děti nám sem chodí ukazovat svoje děti a mám pocit, že 90 procent těch, kteří tudy projdou, žijí spokojený život. Samozřejmě stane se, že třeba spadnou do dluhů, nebo uklouznou jinak, ale nakonec se postaví na svoje nohy a daří se jim. Většinou se musí trhnout od své rodiny, která je někdy, ze začátku, trochu zneužívá. Když se podívám na facebooky dětí, které tady vyrostly, tak mají třeba své domácnosti podobně zařízené, jako je viděly tady. Tyhle věci mě těší. Ty dobré konce, kterých je opravdu hodně.

Potřeba dětských domovů je hodně diskutována a srovnávána se zahraničím, kde od ústavní výchovy ustoupili. Jak se na to díváte? Jsou potřebné?

Můj osobní názor je takový, že domovy potřeba jsou, ale jen na nezbytně dlouhou dobu. V té době se děti dostanou ze stresu,a problémů, ve kterých žily, uklidní se a rodiče mají mají možnost si znovu vytvořit podmínky pro převzetí dětí. Pokud ne, hledá se náhradní rodina. Když se pro dítě najde rodina, ať do ní jdou, aby viděly správný rodinný vzor dvou lidí. Ne vždy je ale pěstounská rodina šťastnější řešení. Někteří to mají nastavené tak, že jim na dětech hodně záleží a chtějí být pěstouny. A těm lidem bych ty děti strašně ráda dala. Ale je mezi nimi několik takových, kteří nepracují tak jak by měli. Na rovinu říkám - jakmile se přihlásí pěstounská rodina, poznám podle chování, jestli tam bude tomu dítěti dobře. Přijdou třeba pěstouni, kteří se zeptají na dítě, jeho zdravotní stav, když mu přivezou čokoládku, tak si myslím, že jsou dobře nastavení, když přivezou plyšáka, tak si myslím, že už jim na něm hodně záleží. Ale jsou pěstouni, kteří přijdou a první otázka je, jestli to dítě zlobí, pokračují, jestli se dobře učí, jestli s ním nejsou problémy, kolikrát se jezdí k doktorovi...

Abych to řekla od začátku. Každé dítě, které navrhujeme jede do Ústí nad Labem, kde projde vyšetřením u stejné psycholožky, kde jsou vyšetřeni i pěstouni, které nám pak pro dané dítě vytipují. Ti pak přijedou sem a já dám na první dojem. Ale musím říct, že už jsou v Ústí nastaveni tak, že pěstouny, které zajímá hlavně to, aby s dítětem bylo co nejméně starostí prakticky nedoporučují.

Do pěstounské péče jsme dali hodně dětí. I do mezinárodní. Některé putovaly do adopce. Dvě holčiny jsou třeba v Itálii, protože se tu pro ně nenašla vhodná rodina. Byly hyperaktivní, ale na Sicílii úplně perfektně zapadly a ještě reprezentují (smích). Teď máme holčičku v Dánsku a vypadá to s ní, že je na dobré cestě. Jinak máme po republice několik pěstounů, kteří nám zavolají jak se děti mají, pošlou fotky… Z těch, co tu zůstávají jsou všichni, kteří tu jsou déle než 3 měsíce, navržení do náhradní rodinné péče. Za některými dětmi rodiče chodí a ony pak mají možnost k nim také chodit na návštěvu, za některými nechodí nikdo. Když je velká sourozenecká skupina, tak má minimální šanci dostat se do pěstounské péče. Je to hodně těžké.

Dá se říci, že jste žena mnoha profesí?

Ano, na tomto postu pořád nesete na hrbu nějaké rozhodování o něčem. Kdo má jít do práce, jestli dítě už půjde k doktorovi nebo se ještě vyleží u nás. Rozhodujete, jestli dítěti něco koupíte na sebe nebo ještě ne. Když se stavělo, tak jsem vlastně byla i stavební technik. Je toho hodně, ale mě ta práce opravdu baví. Myslím, že neumím nic jiného dělat. A někdy mám pocit, že to trénuju i doma. (smích)

Trénujete na svých dětech?

Mé jedno dítě jsem stihla ještě před tím, než jsem nastoupila do práce - v 18 letech - a všechno ostatní přišlo až potom. To moje dítě, kterému je už 41, tohle vše absolvovalo se mnou. Mám už 16letou vnučku a ta je se mnou taky občas v tom procesu. Ale pořád mě mají rádi (smích). Samozřejmě sem i vozí různé věci, ale někdy mě chtějí mít jenom pro sebe.

Jaký vztah máte s dětmi, které tu jsou?

Já už u dětí tolik nejsem. Bohužel mi čas ukrajuje stále více administrativy. Ale jednou týdně pořádáme komunitu. To si vždy ve čtvrtek sedneme v jídelně, kanceláři, nebo jdeme do bytů povídáme si. Řeknou mi, co se jim líbí, co ne, v čem mají a nemají úspěch, na co se těší... Po skončení pak stojí ještě fronta těch větších u kanceláře, protože chtějí být se mnou ještě úplně sami. Jinak mohou přijít kdykoliv, ale ten čtvrtek jsem tady až do večera do 20 hodin. Chodí za mnou rády. Jako mámy fungují vychovatelky, ty odvedou nejvíc práce. Já jsem ta, kdo má poslední slovo a děti ví, že když něco nechci já, tak to opravdu platí. Samozřejmě všechny zkouší, vychovatelka jim řekne, že budou mít vycházku do pěti a ony přijdou za mnou a zeptají se, jestli můžou do sedmi. A já pak musím stát za tou vychovatelkou a zeptat se dítěte do kolika ho pustil a proč. Obvykle se to stane, když naposledy přišlo třeba pozdě. Děti neustále netrestáme, zjistili jsme, že pochvalou u nich dosáhneme daleko více. Takže naopak, když třeba splní vše, co mají, můžou mít mimořádnou vycházku a podobně. A někdy se zase stane, že mám pocit, že se za maličkost něco zakázalo na dlouhou dobu. To ale nemůžu dát najevo dětem, domluvím se tedy s vychovatelem, aby třeba za pár dní řekl dítěti, že se zlepšil a skončí mu trest dřív. Nemůžu to zrušit já, to by vychovatel ztratil autoritu. Je to složité člověk musí pořád přemýšlet, komu co řekne a být trošku diplomat.

Tohle všechno se vyvíjelo. Měli jsme špatnou zkušenost na začátku. Mysleli jsme, že když starší děti nebudeme pouštět večer na vycházky, tak je ubráníme. Takže mohli ven maximálně do sedmi hodin, kdy přijel poslední autobus. Ale pak ten první 18letý, který nám tu vyrostl, odjel dopoledne do Chomutova a odpoledne mi volali, že ho našli na lavičce opilého. Odvážela ho záchranka, protože si způsobil úraz hlavy. Diskutovali jsme s vychovateli o tom, že děti v běžných rodinách v dnešní době od těch 15 let už mohou mít delší vycházku, když mají druhý den volno. Rozhodli jsme se to udělat stejně a 15letým s ukončeným základním vzděláním povolili v pátek a sobotu vycházku do půlnoci. Čekali jsme, jak to dopadne. První týden šli všichni, ale jak se setmělo přišli zpátky (smích). Druhý týden už jich šlo jen několik a teď když ví, že musí mít připravené peníze z kapesného na taxi, protože autobus sem nejede, tak na tu večerní vycházku nechodí nikdo. Ale možnost mají.

Jak to vlastně mají děti s kapesným?

Kapesné je ze zákona, nasadili jsme střed a máme to i jako formu odměny. Pokud mají všechno v pořádku, tak jim dáme to maximum, a když nemá, tak dostanou minimum. Takže ti nejstarší mohou dostat 350 korun měsíčně. Což v dnešní době - to vidím i u vnučky - je i na týden málo. Ale tyto děti s tím musí vystačit. Kapesné si dávají k vychovatelce a ta jim ho postupně vydává. Učí se tak trochu hospodařit. Jsou děti, které všechno hned utratí a pak ty, které mají našetřeno i několik tisíc. Malé děti mají nárok na 40 korun. Za to jim vychovatelka jednou za čas koupí nějaké sladkosti, které si přejí.

Co je s dětmi, když odchází z dětského domova?

Většina dětí nám tu nedospěje. Buď jim najdeme pěstouna, nebo se někteří kolem 15-16 let vrací k rodičům. A ti, co tu dospěli, si většinou našli byt. Teď poslední jedno dítě jsem dávala do azylového domu. S tím domovem byla velice dobrá spolupráce. K tomuto dítěti se přidalo další dítě, které šlo sice do vlastního nájemního bytu, ale zjistilo, že by nemělo tolik peněz na nájem, tak se v azylovém domě také nechalo ubytovat. Ale to je ojedinělé, většinou se nám podařilo pro odcházející sehnat pronájem, nebo se vrátilo do své původní rodiny, případně už měli partnery a odešli bydlet třeba k jejich rodičům.

Nesetkala jste se s tím, že rodičům partnerů vadí dítě z dětského domova?

Setkala, když si kluk z majoritní skupiny našel Romku. A vím, že se i rodičům slečny, která tu celý život vyrůstala, se nelíbilo, že se k ní nastěhoval kluk z dětského domova. Ale s tím už nic neudělám. Jsou dospělí. V 18 letech si může každé studující dítě u nás prodloužit smlouvu a zůstat tu, dokud nedostuduje. Dělá to zhruba každý druhý. Ty děti, které každý měsíc jezdí za svými rodiči, většinou končí hned jak dosáhnou plnoletosti. Máme tu i holčinu, která tu skoro vůbec není. Přišla jako 17letá dodělala si střední školu, pak šla na vysokou. Teď je ve druháku a celou dobu v té covidové době byla na koleji. Samozřejmě nám posílá své výsledky a někdy sem i přijede.

Co musí mít člověk, který pracuje v dětském domově?

Určitě musí mít empatii, ale zase se nesmí nechat semlít, protože jsou požadavky od zaměstnavatele, zaměstnanců, od dětí… A kdybych měla splnit všechno, co si přejí, tak by to nešlo. Musíte umět říct „ne“. A musíte umět říkat „a dost“. Je to podobné, jako doma, ale tady mi to tedy jde lépe. (smích).

Je tohle ten typ profese, kdy si nosíte práci domů?

Ano. Když odcházíte přemýšlíte, jestli je dítě dostatečně oblečené, jestli udělalo všechno to, co mělo, jestli nemělo úkol, očkování, doktora… Spoustě partnerů lidí, kteří tu pracují, to vadí, mají zkrátka pocit, že je jejich rodina ošizená. Ale na druhé straně jsou zas partneři, kteří jsou velice ochotní, přijdou sem, spolupracují, když máme akci a podobně.

Co Vás na téhle práci baví?

Nikdy nevím v kolik odejdu a co všechno přijde ten den. Může mi někdo zavolat, že mají dítě v diagnosťáku, abych pro něj nepřijela, může se stát, že se tu někomu něco přihodí a já strávím celé odpoledne na chirurgii... Není to jednotvárná práce a opravdu mě to naplňuje.

Takže u vás vyhoření nehrozí?

Většinou cítím vyhoření, když čekám velkou kontrolu. (smích) Mám totiž pocit, že dělám všechno jak by se mělo, ale jak to dělám dlouho, tak jsou věci, kterých už si nevšimnu. A je pro mě stresující abych to měla dobře, aby nic nenašli. Co se týče peněz, tak to je všechno v pořádku, co se týče zaměstnanců jsem přesvědčená, že taky, ale co se týče papírů, tak tam se vždycky něco najde. Asi jako všude.

Děkuji za rozhovor.

Komentáře

Nabídky práce

ŘIDIČ AUTOPŘEPRAVNÍKU

Rodinná firma s provozovnou v Kryrech přijme ŘIDIČE AUTOPŘEPRAVNÍKU pro přepravu 8mi vozidel Nabízíme: Výplatu na konci týdne za odevzdanou práci, průměrný měsíční výdělek 55-65 000,- Kč, služební SIM pro neomezené volání s internetem, tablet s navigací, jízdy po EU vč. Švýcarska, VÍKENDY DOMA! Požadujeme: ŘP. sk. C+E, platný profesní průkaz, čistý trestní rejstřík, zodpovědné a slušné chování. Jen pro vážné zájemce - PO-NE 8:00 - 16:00.
Tel.: 777 808 568


PRACOVNÍK/PRACOVNICE VÝCHOVNĚ NEPEDAGOGICKÝCH ČINNOSTÍ

DPS Žatec hledá do svého týmu PRACOVNÍKA/PRACOVNICI VÝCHOVNĚ NEPEDAGOGICKÝCH ČINNOSTÍ (ERGO) na dobu určitou. Podmínka: minimálně středoškolské vzdělání, vítáno vzdělání v oboru ergoterapie. Přihlášky formou přiloženého životopisu zasílejte do 31. října 2021 na uvedený e-mail nebo adresu.
Kontakt: Domov pro seniory, Šafaříkova 852, 438 01 Žatec
E-mail: antoni@dpszatec.cz


PRACOVNICE NA EKONOMICKÉM ÚSEKU

Stavební bytové družstvo Chomutov přijme PRACOVNICI na ekonomický úsek. Požadujeme SŠ vzdělání, komunikační schopnosti a komplexní znalost účetnictví. Přihláška musí obsahovat strukturovaný profesní životopis. Přihlášky posílejte pouze na e-mail.
E-mail: dostal@sbdcv.cz


ADMINISTRATIVNÍ PRACOVNICE

Stavební bytové družstvo Chomutov přijme na ekonomický úsek ADMINISTRATIVNÍ PRACOVNICI. Požadujeme SŠ vzdělání, základní znalost účetnictví, komunikační schopnosti a znalost MS Office. Vhodné i pro absolventy. Přihláška musí obsahovat strukturovaný profesní životopis. Přihlášky posílejte pouze na e-mail.
E-mail: dostal@sbdcv.cz


TURISTICKÝ PRŮVODCE

Chrám Chmele a Piva v Žatci přijme PRŮVODCE 1. Na hlavní pracovní poměr 2. Na dohodu pro pravidelnou výpomoc (vhodné i pro aktivní seniory, studenty, osoby na mateřské/rodičovské) Požadujeme ochotu pracovat o víkendech a svátcích, cizí jazyk výhodou. 5 týdnů dovolené, platové ohodnocení dle legislativy. Nástup možný ihned.
E-mail: havelka@chchp.cz

Poslední videa

Nová prodejna Normy v Podbořanech - stavba už má střechu

Nakoukli jsme na staveniště, kde vyrůstá nová prodejna řetězce Norma. Středa 6. 10. Právě skončil kontrolní den...

Přehrát video
Moštárna v Podbořanech: jak se dělá mošt

Nahlédli jsme do městské moštárny v Podbořanech, kde dva Honzové pracovali na výrobě moštu pro Martina, Martinu a jejich kolegy z Mostu (y)

Přehrát video