Psycholožka Zuzana Nemčíková, která pomáhá onkologickým pacientům, převzala Cenu veřejnosti v rámci udílení Ceny Olgy Havlové

Letos popáté udělovala Nadace Olgy Havlové v rámci udílení tradičních cen také Cenu veřejnosti. Letos porota určila šest nominací, které postoupily do online hlasování. Mezi nimi byla také psycholožka Zuzana Nemčíková ze Žatce, která přes svou opakovanou onkologickou diagnózu poskytuje psychologickou pomoc pacientkám s podobným onemocněním. V polovině června svou nominaci na Cenu veřejnosti proměnila a právem si odnesla kamennou sochu se symbolikou plamene. Jak se čerstvá laureátka po udílení ceny cítí, kdo je pro ni v životě největší oporou, jaké má rady pro pacienty s onkologickou diagnózou a o čem hovoří kniha, kterou vydala v loňském roce? O tom a mnohem dalším jsme si se Zuzanou Nemčíkovou povídali v následujícím rozhovoru.

    • Jste čerstvou laureátkou Ceny veřejnosti Nadace Olgy Havlové. Povězte, co pro vás ocenění znamená? Jak se cítíte?

Jsem velmi poctěna, protože se jedná o ocenění mé práce, do níž jsem se jako psycholog opětovně navrátila. Tím, že jsem za sebou měla tolik recidiv diagnózy, měla jsem období, kdy jsem v invalidním důchodu nepracovala a pak jsem znovu nastoupila do poradenství v Žatci, kde mám svou kancelář.

Poradenství je primárně určeno onkologickým pacientům, i když v Žatci je rozsah klientů daleko širší.

    • Jak anketa probíhala? Kdo vás nominoval? Jak se vybrali finalisté?

Byla jsem poctěna jednou úžasnou bytůstkou, která ocenila moji práci a nominovala mě. Bylo to pro mě svým způsobem překvapení, protože mě vybrali mezi šestici finalistů na Cenu veřejnosti. Dostalo se mi ale ocenění ještě předtím, kdy mi kolegové z bývalé práce, mladé onkologické pacientky, Komunitní plánování města Žatec a spoustu přátel a kamarádů poslalo hlasy. Chodilo mi spoustu zpráv, jak moji přátelé řekli svým známým, aby pro mě hlasovali, až pro mě nakonec hlasovali lidé ze třech kontinentů (smích). Byl jich nakonec neuvěřitelný počet.

    • Jaký byl slavnostní galavečer, kdy vám byla cena předána?

Ten se konal v pondělí 14. června v podvečer v zahradě Anežského kláštera, který je součástí Galerie hlavního města Prahy. Na akci jsem potkala spoustu známých osobností, čímž jsem byla moc potěšena. Panovala milá atmosféra, bylo krásné počasí a hezky připravený program.

Šlo o posezení v zahradách, připomínku osobnosti Olgy Havlové a vyhodnocení laureátů, ale zároveň také o poděkování sponzorům a lidem, kteří přispívají k chodu nadace.

    • A jaká byla vlastně cena? Co jste získala?

Obdržela jsem diplom a kamennou sochu ,,Plamen“, jejímž autorem je africký umělec Bester Baureni. Jde o neskutečně těžkou sochu! Moc se mi ale líbí myšlenka plamene. Když totiž chcete podpalovat, musíte hořet. Je v tom symbolika. Tím, že pomáhám lidem, musím i já mít něco, co bych jim předala.

,,Žena nechce uvěřit“

    • Jak jste již naznačila, vedete pobočku Revenia v Žatci, psychologickou poradnu, kde pomáháte druhým, ale především se tedy zaměřujete na lidi s onkologickými diagnózami...

Ano, primárně jsem tu pro onkologické pacienty, převážně jsou to pacientky, například s rakovinou prsu nebo rakovinou vaječníku.

Měla jsem také několik přednášek v rámci spolupráce s Městskou knihovnou v Žatci, ale také přednášky pro školy, učitelský sbor. Mnohdy se mi z těchto škol ozývaly děti, které potřebovaly akutní psychologickou pomoc nebo za mnou docházejí klienti, kteří mají psychiatrickou léčbu, ale potřebují v danou chvíli krizovou intervenci. Nebo se na mě obracejí lidé, kteří si o mě přečetli v novinách nebo byli na některé z mých přednášek.

    • Procentuálně jakou část tvoří onkologičtí pacienti a jakou ostatní?

Půlka jsou onkologičtí pacienti a půlka různorodí. Docházejí za mnou lidé, kteří řeší vztahy nebo mladí dospívající, kteří stále hledají sami sebe. Někdy mě oslovují i studenti před maturitou nebo státnicemi.

Nemám ale jen psychologické poradenství pro Žatec, jsem také v Alianci žen s rakovinou prsu, kde mají mladé onkologické pacientky projekt Bellis. Mám tedy také online poradenství, které se v době covidu ještě rozšířilo. Online se na mě obracejí také lidé z jiných měst. Když jsem vystupovala například v České televizi v pořadu Sama doma, ozývali se mi lidé z Prahy i celého Ústeckého kraje, že jsou ochotni za mnou do Žatce přijet.

    • Slyšet diagnózu rakovina je asi zničující pro každého. I vy jste s touto zprávou setkala. Vybavíte si ještě první myšlenky, které vás v tu chvíli napadly?

Tehdy mi bylo 43 let, psal se rok 2005. Myšlenek přišla spousta, ale v první chvíli jsem tomu nechtěla věřit. My ženy s rakovinou prsu to ale máme většinou podobné. Žena nechce uvěřit, protože tato diagnóza je spojována také se ztrátou pomyslného ženství. V tu chvíli žena přichází o prso nebo o prsa, ale během léčby také o vlasy. Z neviditelného handicapu se stává viditelný, a to je to, co je potřeba ze začátku ošetřit. Psychiku člověka, kterému se ze dne na den změní celý život.

    • Co radíte pacientkám? Jak se s touto zprávou vypořádat?

Je to o práci s psychikou, ale také o práci s tělem. Když máte rozbouřenou psychiku, tak si můžete pomoci určitými technikami přes tělo. Zároveň je to i o vypovídání se z problému, který danou ženu tíží. První chvíle jsou u většiny žen stejné, ale pozdější vývoj je u každé jiný.

Když máte černé vidění a víte, že vás čeká operace, chemoterapie, ozařování, tak vás tyto myšlenky opanují. Mnohdy pomáhá nahradit je myšlenkami vděčnosti a nemyslet jen na to, co je špatně.

    • Dočetla jsem se, že vaše motto je ,,Pomáhám druhým, aby si pomohli sami.“ Jak to mám chápat? Jak si mohou lidé vlastně sami pomoci?

Chci, aby lidi pochopili, že síly potřebné ke zvládání mají v sobě. Za použití určitých metod a technik v sobě mohou navodit klid, který potřebují, aby mohli spát a nepřemýšleli celý den nad tím, jak se jejich život změnil a že je potkala smrtelná diagnóza. Směřuji je k tomu, aby našli a aktivizovali svoje vnitřní síly, které máme.

    • Jak si to mám představit v praxi? Jde o nějaké cvičení?

Záleží, jaký problém chcete řešit.

    • Když se jedná například o pacientky s rakovinou prsu?

Je dobré vědět, co váš čeká. Většinou se bojíme neznámého. Nejdřív je napadne, že jim uříznou kus těla, pak přijdou o vlasy a že je muž nebude mít rád a opustí je, protože znají spoustu případů, že muž od své ženy odešel. Jde o to najít sama sebe a udělat techniky, na které jsme trošku zapomněli, a přitom jsou úplně zdarma. Řeč je o dýchání. Pravidelné hluboké dýchání s rovnými zády. Jsem propagátorkou tvrzení, že když přijde nějaká nesnáz, musíte narovnat záda a dýchat do břicha. A proč? Protože pomyslné vedení myšlenky dýchání až do podbříšku vám navodí klid v mysli.

    • Jde tedy o takovou meditaci?

Meditace je o uklidnění, tady jde o naučení se pravidelného dýchání. Učím lidi, jak se vrátit zpátky do rovnováhy. Zapomněli jsme se totiž chovat tak, abychom v rovnováze byli. Dneska se daleko více stresujeme. Dřív byste šla na zábavu, zazpívala si a pak pracovala na poli, byla byste v pohybu. Proto se dnes hodně lidí věnuje pohybu, chodí běhat a jezdí na kole, protože stresové hormony, které jsou vyplaveny, musíme nějak zpracovat. A pohyb pomáhá.

,,Lidé si ubližují i častým hněvem“

    • Dnes máme ale spoustu možností, jak se stresu zbavit…

Máme spoustu možností, ale lidé je nevyužívají. Máme možnost pracovat se svými emocemi, ale nejlépe se s nimi vyrovnáme za pochopení jejich zrodu. Své pacienty také směruji i k tomu, aby pochopili zrod emocí.

Lidé si ubližují i častým hněvem - na premiéra, hněvají se na prezidenta, na D1, na rozkopané chodníky, jsou často v nepřetržitém chronickém stresu, což vede ke zbourání bariér naší imunity. Ženy jako já, které mají vrozenou genetickou mutaci, pak mají daleko větší sklon k onkologickému onemocnění.

    • Ona nám ani nepomohla loňská a letošní situace kolem covidu. Byl na nás stresový nápor větší?

Jde o to, jak člověk ke covidu přistoupil. Já k němu přistoupila tak, že nebudu žehrat nad tím, že je covid, ale šla jsem víc do přírody a cvičila. Zjistila jsem totiž, že pohyb je to, co mi pomáhá. V jednu chvíli mi totiž bylo hodně ouvej, protože mi oznámili, že mám metastázy v břišní dutině a zahájila jsem paliativní léčbu. V té době se ale nesmělo moc chodit ven, takže zprvu to u nás vypadalo tak, že já cvičila na balkóně a manžel v ložnici (smích).

Já jsem situační optimista. Doba covidová pro mě znamenala obrovské ztišení. I já, která jsem hodně aktivní a s lidmi scházející se člověk, jsem se zklidnila, našla sama sebe a využívala, co jsem mohla. Spoustu lidí hořekovalo nad tím, co nemůže, ale když si vezmu onkologického pacienta, tak každá léčbě je pro něj takový covid. Najednou přichází o práci, o peníze a o zdraví, nemůže na velké veřejné akce nebo lítat do tropických zemí nebo jíst, co se mu zamane. To, co prožíval celý národ, prožívají neustále onkologičtí pacienti při své léčbě a navíc jim jde také o život.

    • Jedním z hlavních témat, které se hodně opakuje, je otázka, jak vysvětlit rodině, že člověk onemocněl vážnou nemocí. Jak to nejlépe udělat?

V dnešní době je to zlehčené online světem a médiemi. Existuje internet, kde si můžete najít spoustu informací a nikdo nevidí, na jaké otázky hledáte odpovědi. Dříve to bylo jiné. Ženy a jejich rodinní příslušníci se mohli setkávat na rekondičních pobytech, kde byli také lékaři, zdravotní sestřičky nebo fyzioterapeuti.

Firma Roche například vydala krásné Medikomiksy k jednotlivým diagnózám. Komiksy jsou hezky a poutavě zpracované pro děti, aby mohly na příběhu hlavních hrdinů pochopit, co se třeba děje s jejich maminkou. Hlavním smyslem je, aby dítě pochopilo, že za nemoc a jiné chování rodiče, nemůže dítě samotné.

    • Jsou i lidi, kteří se snaží svou nemoc před okolím utajit? Je to správné?

Občas jsem pozvaná do České televize nebo jiného masmédia, takže jsem se i já v tomto směru odhalila. Je pravda, že mám kolem sebe některé blízké osoby, které se mě ptaly, proč se takhle otevírám. Už jako vojenská psycholožka jsem k tomu přistoupila tak, že jsem byla v tomto ohledu autentická. I vojáci věděli, že jsem prošla rakovinou prsu. Je pravda, že to pak souvisí s pohledem na hruď. Byla jsem ale připravena to zvládnout. Otevřela jsem se proto, aby za mnou vojáci mohli přijít a mohli se zeptat, jak se mají třeba ke své mamince s onkologickou diagnózou chovat a co pro ni mohou udělat. Setkávám se, že někteří nevědí, jak s takto diagnostikovanými lidmi mluvit.

Ženy tají svou diagnózu z důvodu, že se bojí pohledů nebo z obavy, že je propustí z práce. Když si ale truhlář uřízne malíček, neznamená to přeci, že by ho jeho děti měly méně rády jako tátu nebo žena jako manžela. Otevřela jsem se právě proto, že takové ženy, které svou diagnózu tajily, znám. Chci, aby věděly, že mohou přijít a zeptat se. Nemusí být na to samy.

Také je směruji na portál linkos.cz České onkologické společnosti. Zde najdou věrohodné informace.

,,Máme úžasnou léčbu“

    • Proč je podle vás rakovina největším postrachem mezi nemocemi?

Když máte například nemocné srdce, mohou vám ho operovat. Voperují vám bypass, udělají opravu mitrální chlopně apod. Když máte cukrovku, nasadí vám inzulín a sledují vás. Kdežto onkologická diagnóza je brána mnohdy jako smrtelná. Pokud si vezmete moji generaci, máme zkušenost třeba z příbuznými, že umírali po léčbě velmi brzo, protože nebyla léčba tak cílená jako dnes.

    • Je pravda, že je léčba rakoviny v České republice na jedné z nejlepších úrovní?

V roce 2019 jsem se zúčastnila mezinárodní konference k tématu rakoviny prsu, kterou pořádala Aliance žen s rakovinou prsu. Na konferenci byly také zástupkyně z Indie, Afriky nebo Austrálie a já jsem si říkala, že mám veliké štěstí, že žiji v České republice. Nejenom, že zde máme úžasnou léčbu, máme také screening. Ženy u nás mají od určitého věku mamograf zdarma nebo máme možnost sonografického vyšetření.

Oproti jiným zemím jsou u nás ještě hodně rozšířeny projekty soustřeďující se na prevenci a samovyšetření. Ženy z pacientských organizací Aliance žen s rakovinou prsu dělají nejrůznější přednášky na školách nebo na akcích pro širokou veřejnost, jako jsou například Dny zdraví. Dostávají do povědomí, že se máme samovyšetřovat. Já jsem si například bulku v prsu našla třikrát sama, byť jsem pravidelně sledována. Spoustu žen si ale myslí, že když chodí každé dva roky na mamograf, že to stačí. V prosinci ale mohou mít mamograf v pořádku a v dubnu už se může objevit nález. Samovyšetření beru jako ohromnou preventivní možnost. Ve světě tohle ale nedělají.

    • Vzpomínáte si na nějakou vaší klientku, která vás překvapila svým přístupem k nemoci?

Mě překvapuje každý (smích). Když ke mně přijde žena poprvé, je zdrcena, bolavá, zraněná a smutná. Když se pak vidíme podruhé, je jiná, a to je krásné.

    • Lze říci, co vám rakovina dala? Našlo by na těžkých chvílích přeci jen něco pozitivního?

Jedna z mých klientek, která ale není onkologickou pacientkou, se mě ptala, jak je možné, když znám všechny techniky a mám jisté schopnosti, jak to, že se mi rakovina vrací. Jsou lidé, kteří řeknou, že jsem v minulém životě musela být hrozná bestie a teď to mám za trest. Vůbec nemohou pochopit, že já jsem za tyto ,,zkušenosti“, opravdu vděčná. Díky těmto zkušenostem jsem takovou osobou jakou jsem.

Je o mě známo, že jsem měla mezi druhou a třetí recidivou deprese a šedé vidění světa. Navštívila jsem proto odborníka a nechala si pomoci. Pak jsem pro sebe objevila techniku, které říkám ,,smetáková terapie“. Když si dáte násadu od smetáku za ramena, tak vás to krásně vyrovná a nadýchnete se z plných plic. Věnovala jsem se také pohybu. Ve svých padesáti letech jsem s manželem začala běhat. A studovala jsem další možnosti, jak si pomoci. Jednou z nich bylo, že jsem si každý den před spaním začala psát deník úspěchů, co se mi povedlo a udělalo mi radost. Po určité době jsem si také psala, za co jsem rakovině vděčná. Díky rakovině jsem navštívila spoustu krásných míst, poznala spoustu úžasných lidí, díky rakovině jsem se v životě posunula dál a dozvěděla se nové věci.

,,Můj manžel Miloš“

    • Kdo je pro vás v životě tou největší oporou?

Můj manžel Miloš. Pochopila jsem ale, že ta největší opora musím pro sebe být já, i když je můj manžel úžasný. Když pak totiž v noci všichni usnou a já jsem stále vzhůru, jsem na to sama.

Když se mi rakovina potřetí vrátila a já zažívala velké strachy, udělala jsem si myšlenkovou mapu, ve které jsem si rozebrala, z čeho a jaký strach přesně mám. Došla jsem k závěru, kdy jsem zjistila, že už to není problém, že je to jen věc k řešení.

    • Vloni vám také vyšla kniha ABCD zvládnutí rakoviny, opakovaných recidiv a metastáz. Pro koho je hlavně určena? Co v ní čtenáři najdou?

Moje kamarádka napsala, že je to autobiografie, komedie, drama,… (smích). Zkrátka kniha všech žánrů. Říkala mi, že ji přečetla za dvě noci a při čtení se smála, plakala, fandila mi i se o mě strachovala. Napsala o tom hezký článek na webový magazín Inspirante, kam také přispívám svými ,,Pohlazeními od psycholožky“.

Už kdysi jsem se vypisovala ze svých pocitů, ale zápisky byly určeny jen pro mě. Protože jsem věčný student a ráda se obklopuji knihami, které mě někam směrují, tak povětšinou, když jsem nějakou knihu otevřela, byla někomu věnována. Já jsem si v hlavě přála mít také jednou v ruce svou knihu, kde bude věnování milované osobě.

Kniha je nejenom o mém životě, ale zároveň, co mě utvářelo a pomáhalo mi diagnózu zvládat. Aby to nebylo jen o nemoci, jsou tam zároveň zkušenosti, které vedou k tomu, aby člověk těžké chvíle překonal. Není určena jen pro onkologické pacienty. Zkušenosti jsou v obecné rovině i pro ty, kteří prožívají ztrátu z bolavého vztahu, zdravotní ztrátu nebo ztrátu blízké osoby. Zapamatování, které v knize uvádím, plyne k tomu, aby si čtenář mohl pomoci sám. Všem, kteří už knihu mají, proto říkám, ať si k ní vezmou tužku nebo zvýrazňovače a každou myšlenku, která by se jim mohla hodit si podtrhávají. Není to kniha, kterou přečtete a odložíte. Je to kniha, se kterou máte pracovat.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková