Radoslav Malarik: S krávou se domluvíte. S kozou ne

DRMALY — Jeho den začíná v půl páté ráno obvyklou rutinou — vykydat, nanosit vodu, podojit. Pak se přesune do ředitelského křesla chomutovského Domečku, aby se večer opět postaral o svou malou farmu. Původně chtěla rodina Radoslava Malarika jen kvalitní mléčné výrobky pro svou vlastní spotřebu. Když je ale dali ochutnat přátelům, zjistili, že je o ně takový zájem, že je nakonec začali prodávat. A když se letos rozhodli vyrábět zmrzlinu, všichni kolem je od záměru zrazovali. Nakonec se z ní stal obrovský letní hit a ve zmrzlinárně v chomutovském parku stojí lidé na poctivou ledovou pochoutku ve frontě.

Jaká byla vaše cesta k založení farmy?

Před sedmi lety jsem přestal dělat volejbal, který jsem hrál sedm dní v týdnu. Takže jsem začal mít více času a nudil se. K tomu jsme jezdili nakupovat jídlo do Německa, protože tady se to jíst nedá a z kvalitou potravin kousek za hranicemi jsme byli spokojení. Ale pak nám to nějak začalo lézt na nervy. Podívali jsme se se ženou na internet a zjistili, že je tady v Drmalech necelý hektar neudržovaného obecního pozemku. Pronajali jsme si ho a pořídili si dvě kozy. Když jsme si udělali naše první domácí výrobky, zjistili jsme, že už nám nechutnají ani produkty z Německa. K tomu se nám zabíjet, tak se nám farma trochu rozšířila. Ale koza má mléko jen 5 měsíců v roce. Tak jsme to vyřešili krávou. A přišel stejný scénář. Přeci nedáte pryč první telátko. Nakonec jsme se ustálili na počtu tří krav a jedenácti koz. No a jak přibývalo mléka, vyráběli jsme čím dál více produktů, které jsme rozdávali i po sousedech a kamarádech. A ti pak dali ochutnat svým kamarádům, až se ten okruh zájemců tak rozšířil, že jsme se museli poprat s úřady a začali prodávat oficiálně.

Jak jste našli ideální receptury na vaše výrobky?

Zpočátku jsme nevěděli nic. Receptury objevila na webu Domácí mlékař moje žena a vyladila je k dokonalosti. Celý ten „zázrak“ spočívá v tom, že to musíte dělat poctivě. Neoddělujeme to, co jíme my, a co posíláme na trh. A protože jsme hrozně rozmazlení, takže to vyrábíme co nejlepší. Čas od času se stane, že se něco nepovede, a i když by to zákazník třeba nepoznal, my to poznáme. Stalo se, že jsme třeba před rokem vyhodili asi 15 kilo sýra, o který jsme se asi 3 měsíce starali. Ale nebyla to ta prvotřídní kvalita.

Vaše farma má čím dál více úspěchů, ale stále chodíte do zaměstnání. Neuživí vás to?

Samozřejmě je náš cíl, že bychom tím jednou chtěli uživit celou rodina, byť z nás nikdy milionáři nebudou. Náklady jsou obrovské, zvlášť, když děláte výrobky poctivé a kvalitní, ale v malém. Nedávno jsme to počítali a vycházelo nám, že bychom pracovali za 48 korun na hodinu. Proto jsme přemýšleli nad tím, co vymyslet, aby to bylo ekonomicky schůdné. Takhle nás napadla zmrzlina.

Jak bylo náročné s ní začít?

My se s tou myšlenkou prali dva roky. Samozřejmě to znamenalo pořídit strojové vybavení, na které jsme si museli vzít dva milióny úvěr. Takže v době covidové jsme počítali, dohadovali se a žili v nejistotě, co bude. Do toho nás každý odrazoval, že jsme si vybrali nejhorší období na to, abychom se zadlužili a rozjeli tak nejistý podnik. Ale nakonec jsme do toho šli. Pořídili jsme italské stroje, protože tam mají nejlepší zmrzlinu a tedy i vybavení. Pak jsme byli podívat u nejlepších zmrzlinářů v ČR, prošli jsme nějakým školením, dostali jsme recepturu… No a v dubnu jsme permanentně otravovali sousedy, ať ochutnají. Všichni už nás nenáviděli, protože měli angíny a přibrali (smích). Ale nakonec jsme vše vyladili a 15. května jsme rozjeli zmrzlinárnu v chomutovském parku u rodinného centra Rozmarýn. Musím říct, že v té době už jsem byl úplně psychicky rozložený z obav, jak to dopadne.

Nakonec byl zájem enormní. Čemu to přisuzujete?

Ano, jen za první dva měsíce jsme prodali asi jeden a půl tuny zmrzliny, což je strašný objem na výrobu. Děláme smetanové zrmzliny a sorbety. Na ty nakupujeme kvalitní ovoce, zmrzlina je samozřejmě z našeho mléka. Máme vyzkoušené, že musíte mít prvotřídní suroviny. Z béčkových surovin prostě nejvyšší kvalitu nevyrobíte. Takže je to pořád o tom samém. Sázíme na to nejlepší a zákazníci to dokáží ocenit. Nemůžeme si na jejich nedostatek stěžovat. I když v horším počasí je jich samozřejmě méně. Zmrzlináři říkají, že nemusí být teplo, ale musí svítit slunce. Zmrzlina zkrátka patří ke sluníčku.

U výrobků z kozího mléka zákazníci oceňují hlavně to, že nemají typickou pachuť. Jak jste toho docílili?

Sami to nemáme rádi a hledali jsme cesty, jak na to. Ale upřímně nevím, který z faktorů se na tom podílí nejvíce. Když třeba mléko necháte déle stát, tak tam ta pachuť je. Každopádně kozy musí být v čistém, mít výběh, být zdravé a velkou váhu přikládám ručnímu dojení. To už dnes skoro nikdo nedělá. Přitom právě při něm poznáte hned v ruce třeba počínající zánět nebo jiný problém. Když budete dojit strojově, nateče vše do jedné bandy a nebudete o tom vědět. Možná je to i tím mým přístupem. Dávají nám to nejcennější, co mají, takže k nim k nim mám vztah jako k parťákům. A tím, že dojím ručně, jsem i víc v kontaktu s přírodou. Musím říct, že poznám i poslepu, čí vemeno mám v ruce.

Kdo vás vlastně naučil dojit?

Naše skvělá uklízečka z Domečku, která pochází z Moravy. Na začátku jsem měl týden křeče v rukách (smích). Taky jsem se musel naučit se zvířaty pracovat. S krávou se domluvíte na čemkoliv, s kozou na ničem. Ta si zachovala pořád hodně ze své divokosti a chce to hodně trpělivosti.

Jaké výrobky ještě nabízíte?

Teď nenabízíme skoro nic, všechno mléko jde do zmrzliny. Ale až zase bude chladněji, budeme ve zmrzlinárně prodávat naše standardní výrobky. Máme celkem 22 druhů — mléko, kefír, několik druhů sýrů, připínáčky — to je pribináček, žervé, máslo, lokny — to jsou korbačiky… Připínáček se stal regionální potravinou Ústeckého kraje pro rok 2020. To mě sice potěšilo, ale jinak nejsem soutěživý. Pořád mi jde hlavně o to, aby lidem chutnalo. Dobrou reklamu dělají hlavně spokojení zákazníci.

Pořádáte také příměstské tábory. Jak vás to napadlo? A co tu děti zažijí?

Tábory jsou ve spolupráci s Domečkem a ten impuls byl jednoduchý. Kolikrát jsem viděl, že maminky pomalu nepoznají kozu od kachny, dokonce se mě jednou zeptaly, zda mohu za kozu přivázat vozík, aby děti tahala. To mě rozčiluje. Ale protože jsem pedagog, snažím se dětem ukázat, jak ta příroda opravdu vypadá. Děti se sem rády vrací už pátý rok. Sekají trávu, staví ohrady a podobně a mezitím si samozřejmě hrají. Baví je to.

Jaké máte plány do budoucna?

Teď momentálně přežít ten nápor zmrzliny. (smích) Rozjelo se to tak, jak jsme nečekali, ale určitě nebudeme pořizovat další zvířata. To už by pro ně bylo nekomfortní a sousedi by asi taky neměli úplně radost. Ale tu zmrzlinu jsme dělali hlavně kvůli dceři, jinak bychom do toho nešli. Rádi bychom, aby měla perspektivní zavedenou živnost, ostatně chod zmrzlinárny je plně na ní. Zkrátka jsme investovali do té další generace a byl bych rád, kdyby nám to takhle šlo i další roky.

Děkuji za rozhovor. Soňa ŠÍMOVÁ

Foto: Soňa ŠÍMOVÁ a archiv Radoslava Malarika