Z obyčejného starého papíru lze plést jako z proutí

HRUŠOVANY (tos) – Také vám občas přijde líto, co papíru zbytečně padne na hromady reklamních letáků, které většina lidí snad ani neotevře? Nebo třeba na sady volebních lístků, které zůstanou z větší části nevyužity? Málokdo asi ví, že existuje způsob, jak tomuto papíru prodloužit život a zachránit ho před potupným vhozením do nádob na tříděný nebo – to v horším případě – na směsný komunální odpad. Ona metoda se jmenuje „motalinkování“ a nápadně připomíná řemeslo mistrů košíkářů; jen se místo vrbového proutí používají speciálně připravené tenké a dlouhé papírové ruličky. Na Chomutovsku se motalinkování věnuje třeba Drahomila Kramplová (69) z Hrušovan; je v něm tak dobrá, že na své výrobky získala certifikaci KRUŠNOHOŘÍ Regionální produkt®.

„Z ruliček se dá zhotovit téměř cokoli – krabičky i krabice, košíčky, ošatky, obaly na květináče nebo na truhlíky dovnitř i ven… A jsou lidé, kteří tímto způsobem vyrábí třeba i nábytek. Platí jednoduchá rovnice – cokoli lze vyplést z proutí nebo třeba pedigu (což je dužnina ze stonku ratanové liány), lze vyrobit i z papíru, aniž by se užitná hodnota nějak zásadně lišila,“ vysvětluje Hrušovanská „motalinka“, která v běžném životě pracuje jako asistentka Státní veterinární správy, kde v rámci svých povinností dohlíží na hygienu v potravinářské výrobě.

K motalinkování se dostala úplně náhodou. Někdy kolem roku 2005 prý v chomutovském Domečku absolvovala kurs pletení z pedigu a jedna ze spoluúčastnic se zmínila, že v pořadu Rady ptáka Loskutáka má být odvysílána ukázka pletení věcí z papíru. „Co je to za hloupost? Z papíru? Vždyť to nic nevydrží!“ – pomyslela si paní Drahomila. Ale drápek pochybnosti byl zaťat. V zaměstnání se o tom zmínila kolegyni, kterou informace také zaujala. Na internetu nakonec našly záznam zmíněného pořadu a dohodly se, že přes neděli každá podle uveřejněného návodu něco uplete a výsledek porovnají. „Obě nás to chytilo. Kolegyni to sice mezitím pustilo, ale u mě to za ta léta přerostlo z koníčka v pořádného hřebce… Mé doposavad oblíbené šití a štrykování šly stranou, mám tendenci neustále >ruličkovat< papír,“ směje se paní Drahomila. Jen tak sedět na gauči a koukat na televizi prý už dávno nedokáže. Když na motání ruliček není nálada, luští prý aspoň křížovky a sudoku.

V souvislosti s ruličkami se sluší zmínit, že jejich výrobu pokládá za naprostý základ řemesla. „Každý je hned hrr do toho, aby měl za sebou nějaký výsledek, rychle chce držet v ruce svůj první výrobek. Já všem říkám: Musí se na to jít od začátku. A základem je umět vyrobit to, co se používá k tvorbě všeho – dobrou ruličku. To by si měl jako první vyzkoušet každý, aby věděl, jestli mu to půjde,“ konstatuje řemeslnice. Učednická léta správného motalinkování lze sice obejít tím, že si adept koupí ruličky už hotové, ale výrobek se mu tak notně prodraží. Ač je to neuvěřitelné, s těmito polotovary skutečně existuje fungující trh, kde „světové ceny“ určují zejména poměry na Slovensku, kde tyto výrobky „frčí“; jedna papírová rulička stojí po přepočtu z eura asi 50 haléřů! Na vznik běžného obalu pro květináč o průměru asi 30 centimetrů je jich potřeba zhruba 1 400. K tomu je třeba připočítat materiál dna, lepidlo, svrchní lak atd. Znamenalo by to dát 700 korun za smotaný papír, původně určený k vyhození, a pak s vlastníma rukama s nejistým výsledkem vyrábět vylepšení květináče, který sám o sobě stojí ani ne polovinu. To opravdu moc velký smysl nedává… „Kdyby takhle někdo kalkuloval ceny v ČR, spláče nad výdělkem, protože by nic neprodal. Ruční práce je u nás neuvěřitelně podhodnocená. Často se stává, že lidé si mé věci prohlédnou a řeknou: >Jé, vy to máte hezký! Ale drahý!<. Vůbec nemají představu, kolik hodin práce za tím je. Naštěstí věci netvořím kvůli výdělku, ale protože mě to neskutečně baví,“ uvažuje nahlas řemeslnice.

Vrátíme­‑li se k tématu papírových ruliček, kromě přesnosti je třeba i velké pečlivosti při jejich zpracování. Z pruhů potištěného papíru či rovnou celých stránek se namotávají na vhodné jádro, které se posléze vytáhne. Tím může být třeba špejle, pletací jehlice nebo drát na svařování. Důležité je, aby rulička měla kónický tvar a umožňovala tak „nastavování“ vsouváním jedné do druhé. Druhou důležitou věcí je barvení; ze začátku paní Drahomila používala lazuru na dřevo, teď je to spíš mořidlo. Ale dobrou službu udělají třeba i slupky od cibule či od ořechů, bezinky, červená řepa… Hodí se i barvy na vajíčka nebo na textil. Aby ruličky pořádně držely, vyztužují se disperzním lepidlem do stavebních směsí Duvilax. „Na všechno jsem přicházela postupně, často metodou pokus/omyl. Teď, když vidím některé své starší výrobky – říkám jim pravěké –, všímám si na nich spousty nedokonalostí. Člověk se zkrátka pořád učí,“ usmívá se pletařka.

Čím to vlastně je, že jí pletení výrobků z papírových ruliček stále tak baví? „Je to především relax, odpočinek, při kterém člověk zapomene na všední starosti. A jsem na svou práci i trochu pyšná, protože ne každý něco takového umí,“ vzkazuje paní Drahomila.

Foto: Drahomila Kramplová s výsledky svého „ruličkování” starého papíru během večerního sledování televize — úložný prostor v kanapi je plný různobarevných papírových trubiček.

Foto: Tomáš SKŘIPSKÝ