U zásahu nejsme od toho, abychom čekali na poděkování, říká starosta Sboru dobrovolných hasičů Krásný Dvůr Miloš Vaňourek

Činnost dobrovolných hasičů je velice záslužná. Jezdí k výjezdům, dopravním nehodám nebo menším událostem a vypomáhají profesionálům. Na oplátku nic nečekají. Dobrovolnou hasičinu dělají hlavně proto, že se mezi sebou ve sboru mají rádi a od přírody jsou zvyklí pomáhat lidem kolem sebe. To jsou slova starosty Sboru dobrovolných hasičů v Krásném Dvoře Miloše Vaňourka, kterému kromě hasičiny učarovaly také traktory a se svým historickým Zetorem 25 se pravidelně účastní Mistrovství České republiky v orbě.

    • Od kdy jste členem Sboru dobrovolných hasičů v Krásném Dvoře?

Jsem člen a dlouholetý starosta sboru. Jsem v něm tak moc dlouho, že už si to ani nepamatuji (smích).

    • Co Vás k hasičině vlastně přivedlo?

Pocházím z Vilémovska, to je přes kopec. Do Krásného Dvora jsem se přiženil. Ve Vilémově jsme měli hasičský kroužek, který mne moc bavil. Jezdili jsme starou Pragou RN, která je tam mimochodem dodnes. Jednou za čas se na ni a za kamarády jezdím podívat.

    • Jste v rodině jediný hasič? Nebo je to rodinná tradice? Vedl jste tímto směrem i své děti?

Svoje děti jsem k hasičině vedl, protože můj syn je velitelem Sboru dobrovolných hasičů v Krásném Dvoře. Slouží rovněž u profíků v Podbořanech. A synovo dětem je teprve sedm let, takže u nich si myslím, že vztah teprve budovat budeme.

    • Kolikáté je to již období, co jste ve funkci starosty SDH Krásný Dvůr? Jste ve funkci opakovaně?

Už jsem pátým obdobím. Starosta je valnou hromadou volen vždy na pět let. Zastupuje sbor ve veškerých civilních věcech.

    • Kolik členů má krásnodvorský sbor? Sháníte teď nové členy? Je v dnešní době těžké je sehnat?

Rádi bychom samozřejmě mezi sebe přijali nové členy. V Krásném Dvoře je sice škola, ale velká většina dětí sem dojíždí a krásnodvorských dětí je málo.

Členů máme 29. Někteří jsou aktivnější, někteří méně. Výjezdová jednotka ale funguje. Máme tu výhodu, že jsme schopni vyjet i dopoledne, protože já jsem v dílně, takže stačí jen zavřít dveře. A ostatní kluci chodí na šichty, takže jsou vždycky alespoň jeden nebo dva do počtu.

,,Spíme s telefonem“

    • Dobrovolná hasičina asi dost zasahuje i do soukromého života, je to tak?

Je to tak, spíme prostě s telefonem. Že máme vyjet, nám oznamuje siréna a mobilní telefon, na který nám volají z operačního střediska z Ústí nad Labem.

    • Za jakou dobu musíte vyjet k zásahu?

Do deseti minut. Musíme se tedy z postele dostat do hasičárny, kde se rychle oblečeme a vyjíždíme.

    • Jak si řeknete, kdo jede a kdo nejede?

Který strojník přijde jako první, ten jede. Zbytek za ním jede v druhém autě. V prvním výjezdu jedou jeden plus dva s cisternou. Záleží na události, ale ve většině případů se jede s cisternou. Zbytek buď jede transitem, nebo nákladním vozidlem Avia, pokud jde o technickou pomoc.

    • Na okrese je hodně sborů dobrovolných hasičů. Pomáháte si nějak mezi sebou?

Všechno řídí ústecké operační středisko. Nemohou všechny sbory vyjet samy za sebe. Musejí až poté, co je vyzve operační středisko, které má nade všemi kontrolu. Aby se nestalo, že na jednu událost vyjedou všichni a pak by se událo něco na opačné straně. Je potřeba, aby byl vždycky někdo v záloze.

    • Spolupracujete třeba při pořádání akcí nebo hasičských soutěžích?

Léta letoucí děláme vždy první zářijový víkend v Krásném Dvoře soutěž na koupališti. Tehdy většinou končí sezóna a my pomáháme s odčerpáváním vody z bazénu.

Jednou za pět let děláme větší akci, kterou je Hasičská fontána. Až se setmí, při skladbě Vltava od Bedřicha Smetany stříkáme vodu a je to moc krásná podívaná. Při posledním výročí se na akci sjelo 27 sborů dobrovolných hasičů. Jezdí za námi z Odborného učiliště požární ochrany v Chomutově, hasiči z Chomutovska nebo z Koštic, Slavětína,… Já jsem roky dělal ve výkonném výboru OSH Louny, takže mám spoustu známých. My pak na oplátku jezdíme na akce k nim se starou technikou, kterou jsme v našem sboru zrenovovali.

Při okresních akcích děláme vždycky takové malé občerstvení. Děláme vyhlášené bramboráky, které nasmažíme z tří metráků brambor. Kupodivu je lidé na akci vždycky všechny zbaští. Scházíme se vždy v předvečer události, loupeme a strouháme brambory a užijeme si velkou srandu.

    • Ke kolika zásahům ročně, měsíčně či týdně vyjíždíte? Máte nějakou evidenci?

Každý rok je jiný. Já si však myslím, že výjezdy nejsou směrodatné. Čím méně je výjezdů, tím sice dostaneme méně peněz, ale o to méně je nešťastných lidí. Je tedy lepší, když vyrážíme na nějaké cvičení, nežli k zásahu.

Evidenci ovšem děláme, vždy na výroční valné hromadě. Každoročně se jedná cirka o čtyři desítky výjezdů.

    • Stává se vám, že dorazíte dřív než profesionální hasiči?

Pokud k události dojde poblíž Krásného Dvora, tak se to samozřejmě stává. My vše zajistíme a poté, co přijede profesionální jednotka, jim událost předáme a jsme případně nápomocni.

    • Účastnil jste se někdy nějakého zásahu, kdy vám šlo o život?

Myslím si, že ne. Když zasahujeme například při požáru, tak se velmi snažíme, aby se nikomu z nás nic nestalo. Jsme kamarádi, skoro jedna rodina, a chceme se zpátky domů vrátit všichni. Je třeba postupovat s rozvahou. My starší se snažíme dohlížet na mladší, kteří třeba ještě nemají tolik zkušeností, protože při hašení požáru samozřejmě adrenalin stoupá.

    • K požárům ale asi tak často nevyjíždíte, nebo ano?

Je rok, kdy je požárů třeba hodně – hoří kombajn nebo spadnou dráty vysokého napětí a hoří pole jako hrom.

    • A k jakým zásahům vyjíždíte nejčastěji?

Letos například foukal hodně vítr, takže jsme dost často zajišťovali technickou pomoc. Byli jsme ve Stebně i v Blatně, kde jsme s naší plošinou sundavali ze střech stromy a další nálety. Před nedávnem jsme při silném větru zasahovali v naší aleji u zámku, kde zaručeně při větru něco vždycky spadne. Dále jsme odklízeli stromy z vozovky směrem na Brody nebo v Němčanech, které patří mezi našich sedm rajónů.

Když fouká vítr a nějaký strom se zlomí nebo vyvrátí a zasahuje do vozovky, je potřeba ho pořezat, odstranit ze silnice a košťaty zamést, aby byla cesta průjezdná.

    • O hasičích se mluví obecně v superlativech a lidé k nim mají obrovskou úctu. Zažil jste to někdy na vlastní kůži? Jak se k vám lidé chovají?

My u zásahu nejsme od toho, abychom čekali na poděkování. Jsme tam od toho, abychom pomohli a udělali nesnesitelné trochu snesitelnějším a poté se v tichosti odporoučeli. Stačí nám takové uznání, jaké máme. Dobrovolnou hasičinu děláme hlavně proto, že se máme rádi a od přírody jsme zvyklí pomáhat lidem kolem sebe.

Raritou je Tatra 805

    • Jak je vybavená vaše hasičská zbrojnice? Kolik a jaká vozidla v ní máte?

Výjezdovým vozidlem je TATRA 148 CAS 32, hasící cisternový automobil. Dále jako jediní na Podbořansku máme výškovou techniku, plošinu. Před dvěma lety jsme dostali zásahový automobil Ford Transit, do něhož se vejde devět lidí. Pak máme Avii jako technické vozidlo, které využíváme především na řezání stromů. Máme také výsuvný žebřík IFA W50, se kterým se dá vylézt až třicet metrů vysoko.

Naší chloubou je stará Praga RN, která je stále pojízdná! Papá ale dost benzínu, takže ji vždycky, když jedeme na nějakou akci, dotáhneme na tyči. Raritou je potom Tatra 805, kterou stále udržujeme v původním stavu. Jsou v ní staré hadice, plátěné kbelíky na vodu a další. Jezdíme s ní na litoměřické hasičské slavnosti, kde z ní všichni slintají (smích). Ještě máme odtahovku Avii a dokonce i ruční stříkačku ,,koňku“.

    • Vy se rovněž aktivně podílíte na údržbě techniky a technických prostředků sboru dobrovolných hasičů. Jak často je potřeba provádět kontrolu techniky, aby se nestalo, že hasiče nechá ve štychu?

Každou sobotu máme na hasičárně brigádu. Vozidla se prochází průběžně. Nová vozidla pak potřebují kondiční jízdy. Zároveň jezdím jako strojník.

    • Stačíte na všechno sami nebo se musí vozidla posílat do specializovaných servisů?

Vše si děláme sami. Jen plošinu musíme posílat na revizi, kterou provádí odborná firma.

    • Plánujete v nejbližší době nějaké nákupy?

Teď jsme dostali od Ústeckého kraje nové dýchací přístroje, ze kterých máme velkou radost, protože staré ,,Saturny“ byly dost těžké. Už jsme si udělali i školení a můžeme v nich do akce.

Za pomoci obce a vlastních rukou si rovněž rekonstruujeme hasičárnu. Dělali jsme fasádu, přístavbu pro tři auta a také nové parkety v sále. Ještě máme v plánu udělat na sále osvětlení.

    • Na co se chcete v následujících letech ve sboru nejvíce zaměřit? Jaké máte případně cíle?

Dali jsme si za cíl zrepasovat ještě jednu Tatru 148. Pracovat jsme na ní už začali a aktuálně je před stříkáním. Byl bych rád, kdyby byla v příštím roce už provozuschopná.

Traktory nebo hasičina

    • Jakou profesi děláte v soukromém životě?

Teď jsem v důchodu, ale od revoluce jsem pracoval jako zámečník – opravář. Odjakživa jsem miloval traktory, a tak jsem je opravoval.

    • Chtěl jste někdy pracovat u profesionálního hasičského sboru?

Nemohu posoudit, co u mne v životě převažovalo, jestli hasičina nebo traktory. Traktory jsem měl vždycky rád a nechtěl jsem od nich nikdy nikam zběhnout.

    • Čemu se ještě věnujete ve volném čase kromě hasičiny?

Jezdíme s vnučkou do Chomutova na hokej. Sice dneska jezdíme už jen na krajský přebor, ale stále jsme věrní Pirátům Chomutov.

    • Pravidelně se účastníte Mistrovství České republiky v orbě. Letos se konalo v Podbořanech, kde jste opět bodoval v kategorii soutěžní orba historickou technikou. Co spojuje soutěžní orbu a hasičinu?

Na soutěži musí mít závodník tyčkaře a ty mi dělají vždycky hasiči (smích). Když jezdíme na mistrovství republiky, závodí rovněž i můj syn, takže jedeme takový malý zájezd.

    • Kolikrát už jste se mistrovství zúčastnil?

Již šestkrát.

    • S jakým strojem konkrétně závodíte?

Se Zetorem 25. Toho můj tatínek koupil, když mi bylo pět let. Vyrobený byl však v roce 1948.

Pluhy, se kterými orám, pochází z firmy Rudolfa Bächera v Roudnici nad Labem, kde se pluhy vyráběly ještě před válkou. Jeden z mých pluhů je tedy ještě předválečný.

    • Co se na soutěži přesně hodnotí? Jak probíhá?

Před soutěží musí každý závodník absolvovat povinný trénink, kdy si zkusí vyorat alespoň jednu brázdu. Pak následuje rozlosování čísel, se kterým závodník orá, a určení hloubky brázdy. Většinou se hloubka pohybuje okolo dvanácti až šestnácti centimetrů, podle přání majitele pozemku. Závodník se může pohybovat dva centimetry pod nebo nad danou hloubku brázdy. Během soutěže pak chodí brigádníci s měřidly a kontrolují. Brázda musí být také pevná, nesmí z ní koukat žádná tráva nebo sláma a na konci musí být naměřen stejný pruh jako na začátku. Vše je bodováno.

    • Se starou technikou je to asi o dost složitější než s novými mašinami, je to tak?

Asi ano, ale na letošním mistrovství za mnou přišli chlapi a říkali, že to mám s taženými pluhy lepší než jiní závodníci s novými. A to zrovna v Podbořanech byly opravdu těžký podmínky!

    • V čem mohou být podmínky těžké?

Někde bývá třeba písčitá zem nebo je půda vyschlá. Od toho je právě povinný trénink, aby si závodník zvykl a připravil si podle podmínek svůj pluh.

    • Vy jste však nikdy jako traktorista nepracoval. Jak to, že vám to tak jde?

Dělal jsem opraváře na statku, ale jezdil jsem traktorem, když jsem stavěl dům a potřeboval peníze. Do čtyř hodin odpoledne jsem pracoval v dílně, pak jsem sedl hned do traktoru a do tří do rána jsem oral. Takhle jsem si vydělal na dům. I když jsem oral statkové pole, chtěl jsem, aby vypadalo hezky.

Dnes má syn kousek pole, na kterém si děláme sami. Navíc zde trénuji na soutěže a nemusím nikoho otravovat, že bych si chtěl na jeho poli něco zkoušet. Když pak vyrazím na pole a cítím vůni hlíny, jsem v sedmém nebi.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková