Extrémní běžkyně z Chomutova: Neběhám jenom v pondělí

Na závodech extrémních překážkových běhů Spartan Race překvapuje Petra Kadeřábková svou odhodlaností, s níž vyhrává navzdory své křehké postavě.

Nyní se připravuje na čistě běžecký závod v Tanvaldu a na Mistrovství České republiky OCR, které se bude konat v Lanškrouně v květnu, pomyslně si brousí zuby i na mistrovství Evropy v září a na světový závod ve Spartě v listopadu, který závisí především na podmínkách aktuální COVID situace nejen u nás, ale i ve svět. V prosinci bude vrcholem sezony mistrovství světa v Abu Dhabi. Za svůj největší úspěch považuje druhé místo, které získala na konci loňského roku v Rumunsku ve světové Elitě běžkyň ze závodů ve Spartan Race, a medaili z USA z roku 2019, kde se umístila na čtvrtém místě navzdory sněhové kalamitě a evakuaci závodníků z trati. Za nejkrásnější z těchto úspěchů však považuje okamžik, kdy přebírala medaili za třetí místo v rodném městě na Chomutovském půlmaratonu společně se svou dcerou, které je nyní pět let.

Jak se vám nyní daří po sportovní stránce?

Závodně a v tréninku se mi daří skvěle. Po ukončení zimního spánku, co se běhu týče, jsem zahájila další týden tréninkového plánu, který mi vytváří trenér Petr Vinický. Pod jeho taktovkou běhám už třetím rokem. Naučil mě, jak běhat, hlavně mi vysvětlil základy běhání krátkých tras, protože jsem byla spíš vytrvalostní běžec amatér, a protože jsem neměla žádnou průpravu v atletice z dětství.

Jaký je vlastně rozdíl mezi běháním na krátkou a dlouhou vzdálenost?

Je to především v tempu, ale také v postoji – vytrvalci mívají hůlky, kterými si pomáhají, víc jakoby sedí a dělají kratší kroky, a při běhu na dlouhou trať pracuje hlavně dolní část těla, zatímco na krátkou trať je zapojena i vrchní část těla a běžec dělá delší kroky. Sama jsem začínala na dlouhých trasách, třeba i o padesáti kilometrech, a chtěla jsem běhat i delší. Můj trenér mi ale řekl, že to mám nechat na později, až budu starší.

Jak vypadá váš tréninkový týden?

Nyní na počátku sezóny běhám každé úterý, čtvrtky, pátky, soboty a neděle a mezitím se věnuji posilování, na sobotu a neděli mám vyhrazeny dlouhé běhy. Třeba na tuto neděli mám naplánovaných 22 kilometrů, pravděpodobně směr Kamenička. Jediný den, kdy neběhám, kdy se tělo regeneruje, je pondělí.

Jaké trasy máte oblíbené?

Právě Bezručovo údolí je ideální, někdy běžím po stezce, někdy v lese. Báječně se mi trénuje taky na bývalém atletickém stadionu, na cyklostezce mezi Spořicemi a Droužkovicemi je skvělá pětikilometrová trasa, mám ráda také běhání nad Kameničkou, okolí Blatna, Bečov, Květnova, kde se dá seběhnout, ale i v okolí Hory Svatého Šebestiána, takže mě občas můžete vidět pobíhat na pohraničí.

Co vás nejvíc na běhání baví?

Cítím obrovskou svobodu, při běhání je člověk sám se sebou, nemusí se před nikým přetvářet a vyplavují se hormony štěstí. Nejde jen o duševní hygienu, ale i o velkou pokoru, kterou si uvědomuji vzhledem k svému tělu, co je všechno schopné dokázat, překonat a jak daleko se mimo svou komfortní zónu vydat. Všichni si pamatujeme, jak jsme jako děti měli radost, když jsme si dupli do bahnité louže, a v tom je také radost, kterou zažívám při běhání v náročných podmínkách a zimě. Když jsme běhali v rámci Elity smíšený závod ženy s muži, měla jsem tak trochu pocit jako v nějakém akčním hororu, jako by mě honila banda zombíků. – Mou největší podporou je však moje dcera, která mě denně nepřestává překvapovat otázkami: „Maminko, já chci být jako ty, kdy začneme běhat, kdy pojedeme zase na závody?“ – Být své dceři vzorem a vést ji ke zdravému životnímu stylu, aby jejím cílem nebylo jen vlastnit drahý telefon, to je pro mě to nejkrásnější.

Svými úspěchy boříte předsudky, které lidé mají o ženách drobné postavy a tím dodáváte odvahy každému, kdo by chtěl běžet ve vašich stopách. Setkala jste se i s nedůvěrou vůči svým schopnostem?

Je pravda, že když jsem někdy přijela na závody, dívali se na mě s pohledem, který říkal: Taková holčička, hubený to je, co tady vůbec chce? A pak, když jsem jim všem utekla, mi gratulovali. Pozornost přitahovalo také moje tričko s obrázkem jednorožce, v kterém často závodím. Vždycky říkám, že jediný rozdíl mezi mnou a jednorožcem je ten, že jednorožce nikdo neviděl. Mezi běžci jsem se setkala s nejrůznějšími lidmi. Já sama pracuji jako úřednice, můj trenér je šéf logistiky, jsou mezi námi i lékaři, vojáci, studenti, ale i zaměstnanci fabrik z třísměnného provozu. Začít může opravdu každý. V USA jsou tito běžci schopni se běháním uživit a věnovat se tomu naplno.