Z válkou sužované Ukrajiny do Žatce: „Všechno, co jsme roky budovali, naše sny i budoucnost skončily během jednoho rána“

Paní Miroslava se sestrou Ivankou a šesti dětmi jsou jedněmi z prvních Ukrajinců, kteří přijeli před dvěma týdny do Žatce.

Před válkou z města Chust, ve kterém na západě Ukrajiny žily, uprchly díky pomoci žatecké nemocnice, která se pro ně a rodiny některých svých ukrajinských zaměstnanců vydala na maďarské hranice. Nyní žije rodina v jednom ze zrekonstruovaných bytů na Nerudově náměstí v Žatci, který jim zprostředkovalo vedení města. O jejich příběhu a o tom, jak se jim život změnil ze dne na den vpádem ruské armády do jejich země, jsme si s paní Miroslavou popovídaly lámanou ruštinou a ukrajinštinou. Za pomoc s překladem bych proto ráda poděkovala Oleně Pylypčukové, jejíž je ukrajinština rodným jazykem.

Jak jste se o začátku války dozvěděla?

Na internetu a z televize. Bylo to děsivé, všechno začalo tak náhle. Ráno jsme se probudili a zjistili jsme, že bombardují naší zem. I západní oblast Ukrajiny jako Ivano-Frankivsk nebo Lvov. Hodně jsem plakala. Okamžitě jsem pochopila, že je to obrovská hrozba nejenom pro nás dospělé, ale hlavně pro ty naše děti.

Kdy jste začala uvažovat o odchodu do zahraničí?

Byly to asi čtyři dny od začátku války. Bylo to velmi těžké rozhodnutí, víte opustit domov, práci, naše oblíbené věci, rodinu a manžela. Manžel mi ale nabídl, abychom odešli, tak jsem souhlasila, abych ochránila děti.

Váš muž tedy zůstal na Ukrajině?

Ano i s jeho sestrou. Manžel nyní bojuje a pomáhá. Voláme si každý den přes sociální sítě. Modlím se k Bohu, aby zůstal naživu.

Koho jste po rozhodnutí odjet ze země kontaktovala?

Mluvili jsme s dobrovolníky, všichni pomáhali, jak mohli. Pekaři, prodavačky, všichni. Každý hned volal, kam mohl. Naše město Chust je v Zakarpatské oblasti, která sousedí s Maďarskem a Rumunskem. Spoustu lidí tam má mnoho známých. Někteří šli za hranice dokonce pěšky. My jsme se zkontaktovali se známými. Ti nám řekli, že jsou tu lidé z Česka, kteří vozí na Ukrajinu pomoc a že přiváží léky pro naše vojáky.

Jaká byla vaše cesta do Žatce?

K maďarským hranicím jsme se dostali autobusem. Tam nás vzali do školy, dali nám jídlo a pití a děti si hrály, zatímco jsme čekali, až na hranice přijedou dobrovolníci s léky a vyloží auto. Cesta nám pak trvala jedenáct hodin, bylo to celkem rychlé. Měli jsme velké štěstí, ujali se nás okamžitě. Máme s sebou malé měsíční miminko, takže jsme odpočítávali minuty. S sebou jsme si sbalili vážně úplné minimum. Já měla jedno tričko, džíny a tenisky.

Co se dělo po příjezdu do Žatce?

Místní nám hodně pomohli. Všechno bylo velmi dobře zorganizované a promyšlené. Velké díky patří paní Zdeňce Hamousová a ostatním, bohužel si nepamatuji všechna jména. Všechno nám velmi rychle zařídili, všude nás vzali a odvezli, ani jsme nevěděli, co všechno zařizujeme. Donesli nám potřebné věci a my z celého srdce děkujeme. Jsou zde milí a upřímní lidé, kteří nám chtěli pomoci s dobrým úmyslem. Každý den nás se sestrou přesvědčují o jejich laskavosti. Dostali jsme mnoho dárků. Hračky, oblečení i jídlo. Byl to náročný týden, ale s tou podporou je tady snazší přežít.

To velmi ráda slyším a doufám, že jste se u nás již trochu zabydleli. Jak váš život tady teď bude vypadat?

Já začínám tento týden chodit do práce, protože my Ukrajinci nejsme zvyklí nepracovat. Milujeme být nezávislí, takže mě čeká práce ve fabrice a děti začaly v pondělí chodit do školy. Sestra s miminkem zůstává doma.

Jak celou situaci prožívají děti?

Je to pro ně velmi těžké. Nerozumí jazyku, jsou tady noví lidé, ale chápou, že je teď pro naší ochranu lepší být tady. Na školu jsme se je snažili morálně připravit, tak doufám, že bude vše v pořádku.

Zkoušíte se učit česky?

Ano, než jste přišla, tak jsem se zrovna učila. Mám tady vypsaná slovíčka a některé věty. Ukrajinci, kteří tu žijí už déle, nám pomáhají s překladem a učí nás i mluvit.

A líbí se vám v Žatci?

Ano, je to krásné město. Bohaté na historické domy a kostely. Budovy jsou vážně pěkné, je to tady jako když projdete nějakým historickým portálem.

Jak se momentálně cítíte?

Je to lepší, ale stále mám slzy na krajíčku. Opustili jsme domov, a to co jsme roky budovali, vydělávali, naše sny a budoucnost, všechno skončilo během jednoho rána. Stále mě to táhne zpět domů. Samozřejmě mám tu podporu sestry, kdybych byla sama, bylo by to mnohem těžší. Všichni doufáme, že ten chaos a celé tohle nedorozumění brzy skončí. Ukrajina se z toho bude velmi obtížně dávat dohromady, mnoho našich architektonických památek bylo zničeno. V Charkově, v Kyjevě, všude. Ale žijeme, a to je nejdůležitější. Hlavní je, aby děti byly zdravé, protože zemřelo již tolik dětí, ale i mužů a žen. Je to strašné. Polovina národa byla zničena.

Jak si myslíte, že se situace na Ukrajině bude vyvíjet?

Netuším. Putin je nepředvídatelný, jednu věc říká a druhou dělá. Je to nemocný muž. A je mi velmi líto těch lidí, kteří to nechápou. Celý svět kvůli tomu trpí. Největší ránu schytala Ukrajina, ale nečekala jsem, že i bez členství v NATO je Ukrajina takhle silná. Jsme hrdí na to, že jsme Ukrajinci. Myslím si, že teď ukáží naši muži svou tvář. Každý, kdo má ukrajinskou národnost, je jedním z těch nejlepších.

Myslíte si, že se budete moct po válce vrátit domů?

Ano, věřím na 100 %, že Ukrajina vyhraje. Dostali jsme víza na rok, ale nevím, jak to bude. To nezávisí na mě. Situace je tam stále velmi vyhrocená. Každý by měl ale pochopit, že tohle období není těžké jenom pro nás a není to problém jenom Ukrajiny, ale celého světa. Mnoho Ukrajinců odešlo na různá místa a je těžké se přizpůsobit nejenom nám, ale i lidem v těchto zemích.