Petr Zabloudil je podnikatel, sportovec i rocker

Petr Zabloudil je člověk, který je zajímavý už od své podstaty. Podnikatel v současné době téměř výhradně ve stavebnictví, sportovec a rocker, a hlavně člověk, který umí více dávat, než brát, a takových je dnes jako šafránu. Dost důvodů pro rozhovor.

Ahoj Petře.

Ahoj Aleši. Hned na začátek chci říct, že jsem žádný rozhovor dělat nechtěl, jelikož si myslím, že nejsem ten, který by měl šířit do světa nějaká moudra, ale protože ty jsi člověk vytrvalý, tak jsem nakonec podlehl.

To ani Jaromír Jágr nechtěl.

Tys dělal rozhovor s Jágrem?

No, zatím ne, ale třeba si přečte tenhle s tebou a sám se přihlásí. V jakém zaměstnání jsi začínal?

Moje první pracovní místo bylo v čističce odpadních vod v Lišanech, kam jsem po vojně nastoupil s jedním mým nejmenovaným kamarádem, protože jsem jako

mnoho jiných už „zocelených“ chlapů po vojně nevěděl, jak naložit se svým budoucím a hlavně pracovním životem.

V čističce u prasečáku?

Jo, přesně tam. Celkové prostředí tam nebylo nic moc pro mne. Téměř každé ráno mě tam zdravil uhynulý čuník, který byl nafouklý jako balón.

Nebo jako vzducholoď? Nepramení od mrtvých čuníků tvá obliba hudby Led Zeppelin (Olověná vzducholoď)?

Tak to mě nikdy nenapadlo, ale máš pravdu, že když někde někdo zmíní informaci o netopýrech, tak mi hned v hlavě naskočí jméno Ozzy Osbourne. (Zpěvák Black Sabbath, který údajně při koncertu ukousl netopýrovi hlavu – pozn.autora)

Narodil ses v Žatci, nebo ses do našeho města přiženil?

Narodil jsem se v Novém Jičíně, a když jsem dovršil úctyhodného věku dvou let, tak naše rodina přesídlila do Žatce.

Po čističce jsi nastoupil k Českým drahám, co já vím. Tam jsi dělal co?

Tam jsem úspěšně vodil asi tak patnáct let vlaky po kolejích jako strojvedoucí Českých drah. Pak došlo k osudovému setkání s mými kamarády v hospodě Motes, určitě ti ji nemusím připomínat, měl jsi k ní také jen pár krůčků, a tam jsme položili základy k našemu podnikání.

Naše první setkání se uskutečnilo v ulici nad současnou bankou Moneta Money Bank, kde jste měli s tvým tehdejším kolegou sídlo firmy. Čím jste se zabývali?

Montovali jsme žaluzie do oken nejrůznějších typů. Tehdy to byl moderní trend a o žaluzie byl enormní zájem. Ale to se psal rok 1994.

Ještě zůstanu přibližně v tomto roce, protože tys byl i můj soused přes ulici v době, kdy u nás v domě fungoval Joshua bar. Já už si to nepamatuju, ale byls tam někdy?

Byl jsem tam několikrát, ale taky si to nepamatuju, protože jste tam měli výborný pití a hlavně obsluhu. A navíc domů to byl fakticky téměř skok.

Po nějaké krátké době ses odstěhoval, ale současně jsi koupil dům č.p. 110, který těsně sousedí s mým č.p. 109, a tak jsme se stali sousedy ne přes ulici, ale přímými. Z té doby si pamatuji jeden zážitek, po kterém jsme si začali tykat. Ten s mojí škodovkou. Vzpomeneš si?

A víš, že ani ne! Nevedu tento rozhovor, ale ptám se – co se tehdy stalo.

Vedu tento rozhovor a odpovím: já, truhlík, zaparkoval svoji škodovku 110 přímo před vchodem do tvého baráku, shodou okolností také čísla 110, a protože ještě neexistovaly mobily a ty ses potřeboval se svými zaměstnanci dostat do svého domu, tak tví chlapi vzali moje auto takzvaně do teplejch, a přenesli ho na druhou stranu ulice.

Tak to tě muselo vytočit…

A taky vytočilo.

Už se mi to vybavuje. Začal jsi na mne křičet a vyhrožovat mi, že zavoláš policii a interpol a CIA, a možná i NASA.

Ale tys ke mně přišel, vidím to jako dnes, a dals mi ruku kolem ramen a řekl: kamaráde, bude hůř.

A tehdy jsme si začali tykat.

Petře, po těch žaluziích jste dělali něco pro tušimickou nebo počeradskou elektrárnu, je to pravda?

Ano. Naší hlavní činností byly zámečnické a svářecí práce. Když jsme sedávali po basketbalu v naší oblíbené hospůdce a doplňovali sportem ztracené tekutiny a k ránu se pak vraceli domů, všimli jsme si jedné zajímavé záležitosti. Když jsme vylezli z hospody ven, cítili jsme, jak je vzduch v našem městě zkažený, pročpělý spalinami z elektráren a řekli si, že s tím musíme něco udělat. Tak naši zaměstnanci začali úspěšnou éru na odsíření našich elektráren.

Tehdy jste měli kolik zaměstnanců?

Hochu, někdy i kolem čtyřiceti. Nebyla to ale moje oblíbená činnost, protože jsme vlastně nic nevytvářeli, ale pouze pronajímali naše lidi jiným firmám za hodinovou mzdu. Vlastně jsme pořádně nic neuměli. To bylo příčinou, že jsme se začali s kolegou názorově rozcházet a naše cesty se rozdělily.

A od té doby tě živí stavebnictví?

Jsme stavební firma a posledních pár desítek let se zaměřujeme především na zateplování panelových domů. Umíme ale i interiéry a v podstatě všechno.

Co ty a sport?

Sport mám rád a rád ho sleduji v televizi, ale nejsem žádný ortodoxní fanoušek.

Omlouvám se za nedokonalou otázku. Měla znít: co ty a sportování.

Aha. Mě vždycky bavil basket. Košíková je pro mne kolektivní sport number one. Nikdy jsem ji nehrál závodně, ale s kamarády jsme se pravidelně ve čtvrtek setkávali v tělocvičně a hezky si zahráli. Může ti vyprávět i tvůj syn Dominik, který s naší partou jeden čas, kdy ještě pobýval většinu času v Žatci, hrával.

Taky s vámi hrával i pan primář Hamous, nepletu-li se.

No, to se nepleteš, Jirka Hamous, pan doktor žatecké nemocnice, s námi hrál dlouhé roky, ale už, bohužel, není mezi námi. Stejně tak můj nejlepší kamarád Jirka Umlauf zvaný Bača, který už s námi dlouhých šestnáct let nesdílí radosti a strasti současného života. Dneska už na ten aktivní sport pouze vzpomínáme u třetinek plzeňského se zbylým týmem - Fandou, Přemou, Lubou, Milošem a dalšími. Kdybych jmenoval všechny, co prošli naším týmem, tak bys potřeboval ještě jedno vydání novin.

Není tajemstvím, že jste měli, myslím tím vaši košíkovou partu, čtvrteční sezení v restauraci U medvěda. Zajímavostí možná je, že se tam scházeli zajímaví lidé…

Nevím, koho považuješ za zajímavého…

…až na pár někdy náhodně přisednuvších si osob, všechny.

Jo, asi jo, tam bylo tehdy takový to genius loci. Skvělá parta číšníků, majitele nevyjímaje. Paní Kendrová s námi leckdy vydržela až do svítání. Vždyť i ty, kámo, ač sis nikdy nesáhl na míč, ses účastnil našeho dodržování pitného režimu a šlo ti to skvěle.

Jak nesáhl? Pokud tím míčem myslíš ten medicinbal, který vrháte do protržené sítě, tak jo, ale se všemi ostatními míči a míčky si tykám. Ale otočme list, vím, že jsi rocker, ale už ne tolik metalista. Ještě než se tě zeptám, které kapely, tedy jejich hudbu, abych byl přesný, posloucháš, tak mne zajímá, zda objíždíš i hudební festivaly.

Tak hudební festivaly ani ne, i když na několika jsem už byl, ale jednotlivé koncerty navštěvuji s kamarády velice rád. Miluji sedmdesátky, takový kapely jako jsou Pink Floyd, Led Zeppelin, Deep Purple, Nazareth nebo AC/DC, ale mám rád i ryze současnou hudbu.

Třeba Greta van Fleet?

Tak ti jsou úplně boží! Noví Led Zepp! Můžu říci, že jsme si splnili své sny a koncerty všech těch slavných kapel, o které nás soudruzi připravili během našich mladých let, jsme viděli naživo.

Ty brďo, jestli se nepletu, tak s muzikanty z jedné kapely jste hezky zapařili, že jo?

Jo, to bylo v Lokti, kde je úžasné prostředí pro hudební koncerty, vřele doporučuji. A my se s kamarády střídáme v řízení a na každý koncert to na někoho vyjde. A tehdy nechtěl řídit nikdo, a tak jsme objednali hotel a po koncertě jsme si tam šli do baru posedět a přišli i někteří kluci ze skupiny Sweet. Neskutečný zážitek, můžu ti říct. Dva členové Sweet to tam rozbalili unplugged a my zpívali s nimi až do úplného rána. Prostě nádhera.

Závidím.

To je Grossmann.

Vím. Mám na srdci, nebo spíše na jazyku, takové dvě zajímavosti, tedy spíše jednu zajímavost a jeden minipříběh…

Vím, kam míříš, tak pojď na ten minipříběh.

No tak začni. Slíbil jsi jedné své kamarádce, že ji odvezeš kuchyňské skřínky z bodu A do bodu B, kde úsečka přesunu činila cca 129 kilometrů. Je to tak?

Jo, je. Jenže skříňky se mi do auta nevešly, a tak jsem musel použít svůj přívěsný vozík. A ještě, než jsem ho připojil a přijel pak za mladou paní, tak jsem přemýšlel, jak ty skříňky upevníme, aby ve vozíku byly jaksi pevně fixované. Jenže, když jsme ty almárky dávali na vozík, jako lego kostičku na lego kostičku, zdálo se, že se nám to tam prostě nevejde. Ale ono se to vešlo. Poslední zajela dovnitř jak píst do válce s milimetrovou přesností na všech stranách.

Takže upevnění netřeba, řekl by klasik…

Přesně tak. Nebylo třeba co upevňovat, nebylo třeba nikde dávat klínek nebo přehazovat přes skříňku tu směs natahovacích pérek zvanou pavouk, vše sedělo jako naše pozadí na hrnec, jak říkávaly naše babičky, které ještě směly používat slovo prdel.

No a vyjeli jste.

Vyjeli. Cesta ubíhala příjemně, občas jsem orlím zrakem zkontroloval vozík za námi. Vše bylo OK, ale pouze do chvíle, než se v zatáčce objevil ON – kamion Modeta Jihlava (do smrti si tu značku budu pamatovat) a prohnal se kolem nás devadesáti kilometrovou rychlostí. Ten jede, jako cvok, poznamenal jsem a zahlédl, jak se jeho koncová světla vzdalují z mého zorného pole. Ale co to? Mé oko zachytilo ve zpětném zrcátku předmět, který tam neměl s určitostí co dělat. S hrůzou jsem zjistil, že je to jedna z těch skříněk, nalézající se v tu chvíli ve vzduchu asi tak pět metrů nad vozovkou. Asi byla ze své pevné základny vytažena tlakovou vlnou Modety Jihlava. Krve by se ve mně nedořezali, než jsem zjistil, že k našemu velikánskému štěstí nejelo za námi ani v protisměru žádné vozidlo. Kdyby ano, asi by tento rozhovor vznikl až za několik let. Člověče, Aleši, asi tomu nebudeš věřit, ale když jsme se vrátili pro tu skřínku (byla to mimochodem EH 80), tak na ní nebylo ani škrábnutí.

Kuchyň jsme s úspěchem namontovali a vznikl tak veselý příběh k táborovým ohňům, ač to tak zpočátku vůbec nevypadalo, protože když si člověk uvědomí, co vše se mohlo stát, vstávají mu poslední vlasy hrůzou.

Poslední otázka je pod čarou, ale já se ve svých rozhovorech snažím sáhnout tak trochu do žhavého, zda-li mi rozumíš…

Asi moc ne, ale chápu, že když se ptáš dredatého učitele, kterého já si mimochodem velice vážím, na jeho názor o drogách, že to téma je ožehavé, a už mi i došlo, na co se optáš mě…

No to je nabíledni, barde. Kdybys mi o tom nevyprávěl, tak neuvěřím. Tvoje dvě, dnes již dávno dospělé děti, uměly prý dříve řídit auto než mluvit.

Nechce se mi o tom mluvit. Ale zase jsi mě ukecal. Asi díky téhle vlastnosti jsi úspěšný pojišťovací poradce, a já tvůj klient. (Smích)

Půlku svého života jsem strávil na silnici a mnohdy jsem se setkal s takovými nezodpovědnými řidiči, že jsem si řekl, že své děti takhle jezdit a někoho ohrožovat nenechám. Vím, že se to nemá, ale začal jsem sám asi ve čtrnácti letech učit se jezdit s tátou v normálním provozu. Prohlašuji tímto, že jsem to měl plně pod kontrolou a že se nemohlo nic stát, a také nestalo. Když se na to dívám zpětně, tak si myslím, že jsme si to docela užili a navíc jsem vychoval řidiče, kteří nejsou nebezpeční sobě ani svému okolí.

Tuším, že v Jihoafrické republice může řídit automobil i mladistvý, ale vedle něj musí sedět jeden z jeho rodičů s platným řidičákem.

Já myslím , že je to tak i v Rakousku

Moc díky, Petře, za rozhovor. A ještě bych rád poděkoval vašemu červenému vozidlu se jménem LUBLIN, které nalétalo na našich silnicích více než čtvrt milionu kilometrů, a jednou mne dokonce také svezlo.