Sestřička M. Smetanová: Měla jsem štěstí na rozverné lékaře

Za paní Miroslavou Smetanovou jsem dorazil do jejího zaměstnání, když už měla po pracovní době. Posadil jsem se na nabízenou židli, na které ale sedávám minimálně čtyřikrát ročně při preventivních zdravotních prohlídkách. I tentokráte jsem byl vybídnut, abych natáhl ruku a já poslechl. Sestřička Miroslava Smetanová mi změřila tlak, a když usoudila, že je v normě, tak teprve potom mi nabídla kávu. Teplý voňavý nápoj jsem přijal s úsměvem a slovy, že je to za ty dlouhé roky poprvé. Oba jsme si pak usrkli trochu toho černého moku a já se začal ptát.

Ještě, než se pustíme do tématu, na kterém jsme se domluvili, rád bych se optal na Vaše povolání. Jste zdravotní sestra. Byla jste vždy zdravotní sestra?

Byla. Jsem vystudovaná dětská zdravotní sestra. Studovala jsem „zdrávku“ v Chomutově a v Brně pak dělala nástavbu.

A po studiích jste začala pracovat na jakém pracovišti?

Začínala jsem v nemocnici na dětském oddělení, potom jsem dělala ve školní zdravotní službě. Tuším, že v roce 1979, když byla v našem okrese epidemie žloutenky, jsem pracovala v hepatální (žloutenkové) poradně. Potom jsem byla zaměstnána na ambulanci dětského střediska, a pak už jsem zakotvila v ordinaci manželů Kadlecových.

Od kterého roku jste byla zdravotní sestra manželů Kadlecových, tedy paní doktorky Ivany Kadlecové a pana doktora primáře Jana Kadlece?

Nastoupila jsem 1. 1. 2003, takže už jsem tady už téměř dvacet let.

Jak bylo těžké být ne sluha, ale sestra dvou pánů?

No, zpočátku to nebylo vůbec jednoduché, ale naučila jsem se poslouchat požadavky obou lékařů, tak aby byla vzájemná spokojenost a v ordinaci pohoda a příjemné prostředí pro pacienty.

Paní doktorka už odešla do důchodu a svou praxi ukončila. Všechny její pacienty převzal pan doktor Kadlec?

To ne, tak to nebylo. Paní doktorka byla obvodní lékařkou a pan doktor je internista, takže paní doktorka po dohodě s většinou pacientů předala jejich zdravotní karty ostatním obvodním lékařům a zbývající poslala do Krajského centrálního zdravotního skladu v Ústí nad Labem.

Paní doktorku znám osobně a vždy, kdy jsme spolu jednali nebo jen tak povídali, tak mi přišla až neskutečně pozitivní, energická a s velkým smyslem pro humor. Určitě jste s ní zažila dost legrace. Prozraďte nějaký veselý zážitek.

Počkejte…(smích). Jednou jsme, to už doktorka hůře chodila, vyrazily z ordinace do „pečovateláku“, a paní doktorka se do mne zavěsila v podpaží a společně jsme sešly těch pár schůdků z ordinace a prošly brankou. Byla zima a sníh a nám to na chodníku najednou ujelo a obě jsme žuchly na zem.

O jedné hlášce, týkající se pana doktora, vím a máme svolení ji napsat. Povězte nám, jak to bylo s tehdejší návštěvou zaměstnankyň finančního úřadu.

(Dlouhý smích.) Ozvali se jednou z finančního úřadu, že by se potřebovali zastavit a optat se pana primáře na nějakou drobnost. Pan doktor si s nimi domluvil na druhý den schůzku na přesnou dobu, ale zapomněl na to. A on chodí k sobě do suterénní místnosti cvičit na takový stroj, do kterého se zavěšuje jako netopýr a posiluje tak nejen páteř. No, a když pak přišly dvě dámy a dožadovaly se pana doktora, tak jsem jim bezmyšlenkovitě řekla, že se pan doktor šel pověsit do sklepa. Obě zkoprněly a ta jedna téměř plačtivě povídá, že ony fakticky potřebují pouze drobné upřesnění, jinak že má pan doktor vše ohledně daní v naprostém pořádku.

V této místnosti se natáčelo i několik scén do jednoho českého seriálu, že ano? Vzpomínáte na natáčení?

Jo, jo. Některé scény z jednoho dílu seriálu Náměstíčko, se natáčely právě v této sesterně, ostatně téměř celý seriál se natáčel v Žatci. U nás si zahrála na paní doktorku herečka Veronika Freimanová. Ale celkově to natáčení byla spíše otrava, filmaři jsou pro mne divní.

Pojďme k tématu cestování. Jste předsedkyně klubu žateckých turistů, nebo jak se správně váš klub jmenuje?

Ne, ne, to máte popletené, ale vše vysvětlím. Jsem pouze členkou Klubu českých turistů vedených panem Bělohlávkem. A současně jsem členkou Okresní organizace svazu postižených civilizačními chorobami (OOSPCCH), kde je předsedkyní paní Jaroslava Vostrá. A právě paní Vostrá mne pověřila, abych vedla pohybový program „Rozchodíme civilky“.

To znamená lidi, které postihla nějaká vážná civilizační nemoc?

Jedná se spolek lidí, které buď nějaká civilizační nemoc postihla anebo mají zdravotní problémy se srdcem, plícemi, pohybovým aparátem nebo trpí neuropatologickými potížemi.

Kolik členů má váš klub?

Nejsme klub, ale organizace. A máme zhruba 200 členů.

To znamená, že organizujete a po té i realizujete výlety po celé naší republice.

Co se týče jednodenních výletů, tak ty organizuji a realizuji opravdu já, ale pobytové zájezdy už ne.

Byli jste i někde v zahraničí?

Se mnou ne, ale naši klienti jezdí na pobytový zájezd do Maďarska.

Kde jste jako klub byli nejdál?

No právě asi v tom Maďarsku. A u nás ve Slezsku v Jeseníkách, kde byl výstup na Praděd. Byli jsme ve Velkých Losinách a třeba v Karlově Studénce.

Jezdíte auty, vlakem nebo pouze autobusem.

Je to různé. Po Žatci chodíme pěšky, když se na výlet přihlásí malá skupinka, tak jedeme auty, ale většinou cestujeme autobusem. Do Zooparku v Chomutově jsme jeli vlakem.

Kdo tyto cesty hradí? Každý člen sám?

Část si hradí každý člen sám, ale většina jde z dotačních titulů a sponzorských darů. Za to, že jsme mohli našlapat mnoho kilometrů – v loňském roce to bylo 5342 kilometrů – vděčíme i MěÚ Žatec a MUDr.Kadlecovi, kteří nás finančně podpořili a já bych jim i touto cestou ráda poděkovala.

Můžete říci místo, kde se vám osobně nejvíce líbilo?

Mně osobně se nejvíc líbilo Kokořínsko, ale tam jsem byla s Klubem českých turistů. S naší organizací se mi nejvíc líbilo v Jeseníkách, ale hezké byly i Brdy, Tiské stěny a Děčínský Sněžník. Zajímavá byla návštěva porcelánky Thun v Klášterci nad Ohří, kde si každý mohl nazdobit svůj hrneček dle své fantazie, a po vypálení v peci nám hrnečky z porcelánky poslali do Žatce.

Vedete si nějakou kroniku, kde jsou vaše cesty zaznamenány a u nich třeba i nějaké fotografie?

Já pro každý výlet připravuji itinerář, který rozepisuji do detailů a doplňuji různými příběhy a povídačkami, ale i obrázky. A to vše archivuji.

Jaké je věkové složení vaší organizace?

Většinou se jedná o lidi důchodového věku, ale máme u nás i několik mladších lidí. Nejmladším je patnáctiletý mladík, shodou okolností můj vnuk.

Když jste mi nedávno natáčela EKG, tak po jeho zapsání jsme si skrze stěnu chvíli povídali a Vy jste mi vyprávěla o návštěvě Štrbského plesa. Podělte se i se čtenáři.

Vždy mne fascinovaly vodní plochy v pozadí s horami. Jednou jsem navštívila Štrbské pleso a ve vodě tohoto ledovcového jezera si oplachovala ruce, když v tom mi z prstu sklouzl snubní prstýnek. Hledala jsem ho dlouho na písčitém dně, ale marně. Osud tomu asi chtěl, protože naše manželství skončilo krachem.

Vím, že když Vás neseženu u doktora Kadlece, že mám ještě šanci na dětské kardiologii na poliklinice.

Protože tam pracuji již přes 40 let, nyní jedenkrát týdně, vždy v pondělí odpoledne u doktora Pavla Balatky.

Když jsem tam jednou za Vámi byl, tak mi otevřel pan doktor a já byl z něho moc mile překvapen. Byl samý vtípek a narážky a smích. To je pořád takový?

On je dětský kardiolog a jeho pacienty jsou někdy i hodně malé děti. A při vyšetřování tak potřebuje odpoutat jejich pozornost od toho, co dělá, takže jim často dokonce zpívá.

Takže se dá říct, že máte štěstí na rozverné lékaře.

Tak to mám a jsem tomu ráda. Pan doktor Kadlec na mne za téměř dvacet dva let nikdy nezvýšil hlas, a to i když jsem něco zvorala.

Nedávno jste chtěla psát do novin naštvaný článek ohledně placeného parkování na náměstí Svobody. Já o tom už mluvil s kompetentními lidmi, ale i s mnoha známými a většinou se diví a nechápou. Popište, prosím, co se Vám stalo.

Zaparkovala jsem před Chovatelskými potřebami, protože jsem potřebovala se svou více než osmdesátiletou maminkou k očnímu lékaři. A protože je tam placené parkování, tak jsem se rozhlédla a uviděla automat na parkovací lístky před prodejnou U Zábranských. Chtěla jsem si zakoupit lístek, ale automat byl mimo provoz. Po návratu od lékaře mne čekalo překvapení. Lísteček od Městské policie Žatec za nezaplacení parkovného. Na stanici mi bylo vysvětleno, že v této části náměstí je třeba si zakoupit lístek z jiného automatu – toho u Sloupu Nejsvětější Trojice. Tohle nechápu. Jak to má člověk vědět? Vidím první automat, tak zaplatím, pokud tedy funguje. Podle mne a nejen podle mne, je to pěkná blbost.

Bydlíte v Žíželicích. Brzy prý přes obec povede most…

Cha cha, to už jsem slyšela před mnoha a mnoha lety.

Já také, dokonce můj děda, který pracoval jako technik v „Silnicích“ už připravoval plány na stavbu mostu.

Já slyšela, že se to přemostění mělo stavět dokonce už za éry Ády Hitlerů.

Děkuji moc. A můžu ještě poprosit o změření tlaku po vypití té kávy?

Můžete.

Tlak mi sestřička změřila, ale hodnoty neřekla. Kafe si prý mám dávat pouze občas, tak se budu snažit poslouchat, protože lékaři i zdravotní sestřičky to s námi, pacienty, myslí vždy dobře.