„V montérkách jsem začínal a v montérkách taky končím,“ říká majitel autoservisu Zdeněk Kopta

Žatec – Za panem Zdeňkem Koptou jsem vyrazila na popud manželů Perestjukových, kteří nám do redakce zaslali emotivní email informující nás o ukončení dlouholetého autoservisu AUTO KOPTA. Tam své auto vozili nejenom oni celou řadu let, a proto je oznámení o uzavření podniku velmi zasáhlo. Vydala jsem se proto do již vyklizeného autoservisu v okolí žateckého parku zjistit, jaký příběh za tímto rozhodnutím stojí. Během rozhovoru v budově bývalé prodejny, kde mě přivítal s úsměvem na tváři její majitel Zdeněk Kopta, jsme se nakonec dostali až k samotným začátkům autoservisu a zavzpomínali jsme na celých čtyřiačtyřicet let, které pan Kopta v tomto podniku strávil.

Začneme tím nejaktuálnějším, co vás k uzavření autoservisu dohnalo?

Jediný důvod a hlavní důvod, proč končím, je mé zdraví. Pokračovatele nemám a můj zdravotní stav se nelepší, odpoledne už mám problémy se vůbec pohybovat. Vůbec se mi ale končit nechce, jenže se nedá nic dělat. Přiznám se, že je mi to dost líto. Strávil jsem tady hezkých pár let.

Co bude s těmito prostory?

Od té doby, co mi začaly zdravotní problémy, jsem se snažil najít někoho, kdo by v tom pokračoval, koho bych sem posadil místo sebe, ale nepodařilo se. Není jednoduché najít lidi, kteří by byli ochotní nést na bedrech takovou zodpovědnost. Takže když se v loňském roce začali objevovat zájemci o objekt, začal jsem s nimi jednat. Objekt už je v současné době prodaný, bude tady velkoobchodní sklad. Nový majitel je ze Žatce, což hrálo roli při mém rozhodování, chtěl jsem, aby to tu zůstalo lokální. Je mi ale líto, že to co tady fungovalo padesát let, teď skončí.

Proč si myslíte, že se vám nepodařilo najít pokračovatele?

Je to velký objekt, zhruba 4 500 čtverečních metrů, takže na dnešní poměry je provoz energeticky náročný. Našli se zájemci, kteří tady chtěli opravovat auta, ale chtěli třeba jenom jednu dílnu a ne celý areál. Pro nás ty prostory ale byly výhodné, protože jsme díky tomu byli jako servis schopní poskytnou všechny služby, které zákazníci požadovali a potřebovali. Nebyli jsme závislí na nikom dalším, a i to zřejmě přispělo k tomu, že se zákazníci rádi vraceli.

Jak váš konec vzali zákazníci?

Začal jsem jim to oznamovat v závěru roku. Jako první se to dozvídali ti, kteří tady měli uložená kola, protože pro naše stálé zákazníky jsme prováděli přezutí kol na jaro a na podzim. Hlavně zákazníci ze starší generace to nesli dost emotivně. Někteří se i posadili a začali zhluboka dýchat, to mě překvapilo. Obvyklá otázka byla, kam teď budeme jezdit? I v tom jsem se jim snažil vyjít vstříc. Tři mí bývalí zaměstnanci se domluvili, že budou pokračovat v činnosti akorát v jiném objektu. Takže někteří z našich zákazníků tam již jezdí a co vím, jsou spokojení. Spoustě lidem to bylo líto, ale naštěstí mi nikdo nevynadal a nic nevytýkal.

Kolik jste za ty roky měl zákazníků, máte to spočítané?

Teď ke konci jich bylo zhruba 200 měsíčně. V kompletní databázi zákazníků máme ale 3 200 aktivních, kteří byli těmi stálými a jezdili na servis pravidelně. Za ty roky si myslím, že jsem je znal všechny. Ne jménem samozřejmě, ale určitě jsem všechny potkal. Se spoustou jsme se znali i osobně. Jedni manželé už ve vyšším věku sem jezdili třeba celou dobu, co jsem tady já dělal, takže skoro těch 50 let.

Jaké byly vaše začátky?

Nastoupil jsem sem v roce 1978 jako přijímací technik, když to ještě byl oblastní podnik služeb. V rámci velké privatizace jsem podnik pak převzal. Začátky nebyly jednoduché, protože podnik měl už v tehdejší době nějakou hodnotu a já jsem nebyl schopný to finančně utáhnout. Přiznám se, že mi hodně pomohl jednak tehdejší ředitel a při sjednávání úvěru mi vyšlo vstříc i město, takže nebýt dobrých vztahů, sám bych to asi nedokázal.

Jaké změny v autoservisu nastaly poté, co jste ho převzal?

Když jsem nastoupil, tak se tady opravovaly dneska už neznámé automobily značky Trabant a Warburg, které měly dvoutaktní motory. V té době zde bylo třicet zaměstnanců a byl to velký servis specializovaný na tato vozidla. Postupně jsme začali opravovat i Škodovku. Tenkrát to byly ještě vozidla řady Škoda 100 a pak následně Škoda 105 a 120. Po privatizaci jsme vybudovali prodejnu nových, značkových automobilů a stali jsme se autorizovanými prodejci a záručním servisem společnosti Škoda Mladá Boleslav, čímž se činnost rozšířila. K zásadnímu zlomu došlo v roce 2014, kdy jsme prodej aut ukončili. Škodovka měla totiž požadavek na výstavbu nových autosalonů podle jejich představy a chtěli tu postavit úplně novou prodejnu za asi 10 milionů korun, což pro nás bylo příliš. Tak jsme po ukončení smlouvy začali servisovat i vozidla jiných značek.

Říkal jste, že před privatizací jste byl přijímací technik, zůstal jste u aut i po odkoupení firmy?

Já jsem tady prošel všemi funkcemi od přijímacího technika přes mistra a nákupčího, zásobovače servisu až po sklad, kotelnu a autobazar. Jakmile jsem ale začal soukromě, odsunul jsem se k potřebné administrativě a vyřizování, což mě dodneška trochu mrzí. Pomáhala mi s tím ale i moje manželka.

Vrátil jste se nakonec k autům?

Trochu jsem se k nim vrátil až úplně teď v závěru. Připadá mi, že jsem tady v montérkách začal a zase v montérkách končím. Vrátil jsem se k nim, protože teď už nebyl takový shon a měl jsem víc času. Před pár lety mi taky odešel do důchodu jeden technik, takže jsem převzal práci po něm a opět jsem kromě aut přišel do styku i se zákazníky a svými mechaniky.

Kolik jste měl ve firmě zaměstnanců?

V závěru už jenom sedm, ale v průměru po celou dobu jsme měli kolem třiadvaceti zaměstnanců. Většina z nich tady byla hned od vyučení a samotného začátku. Když jsem to v roce 1992 převzal, tak jsem přebral i zaměstnance a část z nich v průběhu let odešla do důchodu. Fluktuaci jsme měli téměř nulovou. Byli to stálí zaměstnanci, což bylo důležité i kvůli zákazníkům.

Na čem jste si v podnikání zakládal?

I malý kšeft, je kšeft. Že i drobnost, se kterou zákazník přijde, a není pro nás finančně zajímavá, tak když mu s ní pomůžeme a zákazník bude spokojený, tak se nám pak vrátí třeba s větší opravou. Myslím si, že to se nám dařilo. Razil jsem taky takovou filozofii, že musí být vzájemná důvěra mezi zákazníkem a mechanikem. Mechanici znali zákazníky osobně, už podle auta věděli, kdo to je a čí auto to je. Zákazník byl spokojený, když věděl, že mu na autě dělá celou dobu jeden a ten samý mechanik.

Co tedy považujete za svůj největší pracovní úspěch?

Jsem vyučený automechanik. Ještě před závěrečnými zkouškami jsem ale onemocněl, měl jsem otravu krve, protože jsem stříkal vozidla v nevyhovujících prostorech. Lékaři mi zakázali styk s benzínem a s ředidly, takže jsem své povolání nemohl vykonávat. Můj tchán mě donutil jít studovat průmyslovku a po vojně jsem nastoupil sem. Nedosáhl jsem všeho, čeho jsem dosáhnout chtěl, ale za největší úspěch považuji, že jsem celý život dělal to, co jsem chtěl dělat, co mě bavilo a bylo to mým koníčkem. To se nepovede zdaleka každému.

Co budete teď v důchodu dělat?

Od té doby, co jsem ukončil činnost, tak nevím, co dřív. Vyklízení a stěhování je teď hodně. Od aut ale určitě pryč nepůjdu. Fyzicky nejsem schopný auta opravovat, ale běžnou údržbu asi zvládnu. Mám docela velkou garáž, i nějaká auta mám, takže se teď snažím si zařídit v garáži dílnu. Mám i poměrně velkou zahradu, takže se nebojím, že bych se nudil.

Budete pro vaše bývalé zákazníky fungovat alespoň jako telefonická poradna?

Asi ano, někteří volají. Nejčastěji s tím, že jim nejde nastartovat auto. Snažím se jim poradit nebo je odkázat na ty mé bývalé zaměstnance. Dříve jsem ale za zákazníky jezdil i o víkendu, když měli poruchu. Buď jsem auto opravil na místě nebo na cestě, anebo jsme spolupracovali s odtahovou službou. Zákazníci na nás měli nonstop kontakt.

Je něco co byste chtěl svým klientům ještě vzkázat?

Všem našim zákazníkům bych chtěl moc a moc poděkovat za důvěru, kterou nám dali a za tu dlouhodobou vzájemnou spolupráci. Zároveň bych se rád omluvil, kdyby mi sloužilo zdraví, tak bych to ještě chvilku vydržel, ale bohužel už nejsem schopný to zvládnout.

A závěrem.. prozradíte nám, jaké bylo vaše nejoblíbenější auto?

Já jsem Škodovák, takže nejvíc v oblibě mám model Yeti, který už se dneska nevyrábí. Ale v tom se mi jezdilo nejlépe. Ze současné řady mám rád i Škoda Karoq.