Petr Brehm je muzikantem každým coulem

Děkuji, ale proč právě písničky Mira Žbirky?

Tyhle písničky mám také rád, takže se nechám podat až na konci, ale už teď ti můžu říct, že jsi trefil hřebíček rovnou na hlavičku.

Už to ve mně bublalo v deváté třídě základky. To jsem totiž dostal svoji první kytaru. Naučil jsem se Dajánu, a pak jsem to zase normálně rozchodil. Až později, asi ve třeťáku na gymplu, mě zaujalo, jak úžasně hraje na kytaru můj spolužák. Tehdy mě to brnkání na struny chytilo znovu.

To máš pravdu, v té době jsem byl členem žatecké dramaturgické skupiny historické šermu, a říkali jsme si Compagnia della morte.

Ne, ne, hudba naopak dostala přednost. Mám kamaráda Petra Vegrichta, který tehdy hrál na bicí ve skupině Kolaps. Od nich onehdá odešel kytarista Jiří Jirásek a já jsem si to tehdy poprvé po něm zkusil na elektrické kytaře. A to mě dostalo.

(Smích.) No nenastartoval, protože skupina Kolaps se rozpadla. Ale s tehdejším kapelníkem Milošem Pexou jsme založili novou kapelu s názvem Scarabeus.

Tady bych se, Petře, rád přihlásil se svými hudebními znalostmi, a případné nejasnosti, prosím, oprav. Že to bylo někdy okolo roku 1978 a tys hrál ve skupině, ve které zíval Petr Kotvald.

Sice rozumím tvýmu popovýmu cynismu, ale Petr nezíval, ale opravdu a dobře zpíval a byla s ním velká sranda.

No tak se mi ztratilo jedno malé písmenko pé. (Smích.)

Jinak máš ale naprostou pravdu, bylo to přesně v roce 1978 a bylo nás pět a naším hlavním zpěvákem byl tehdy neznámý Petr Kotvald.

Činnost skupiny ukončila moje povinná vojenská služba hned v roce 1980. A po vojně, po několika pokusech, se kapela už neobnovila.

Nikdy jsem na žádný hudební nástroj nehrál, nechodil jsem ani do hudebky. Když mě táta chtěl přihlásit na soukromé hodiny kytary u Petra Picherta, tak o mě pan učitel prohlásil, že pro to nemám vlohy a že už jsem moc starý na to, abych se naučil na kytaru vůbec hrát.

Dodnes se držím jednoho ze svých motivačních hesel: „Jestli chceš, dokážeš to!“

Nevím, založit kapelu, to mě ani snad ani nenapadlo, chtěl jsem jen hrát, to přišlo samo, asi nějaká touha bavit sebe a lidi. Ale chtěl jsem to moc.

Kytarista jsem průměrný a na rozdíl od kvalitnějších kytaristů to nemám od boha, ale musím se vše naučit, ale chci to. V době covidové jsem se ještě naučil na ukulele, abychom obohatili zvuk kapely, a trochu hraju i na foukací harmoniku, ale jen příležitostně.

Ne. Prostě jsem to vnitřně chtěl sám. Ale za to, že hraji v Aquariusu, může také náhoda a můj kamarád. Tam měl hrát tehdy bývalý kapelník Scarabeusu Miloš Pexa, ale jeho rodiče se odstěhovali do Prahy, a Sváťovi Štěpánkovi představili mě. Něco jsem mu zahrál na kytaru, zazpíval a přijal mě. Prostě náhoda. Jak se zpívá v jedné skladbě skupiny Katapult: „…jen jednou dostat šanci, u dobrý kapely…“ Tu příležitost jsem chytil za pačesy a už jsem se jí nepustil!

Tak to pamatuji úplně přesně, bylo to v belgickém Poperinge, v družebním městě s Žatcem, a byla to deska skupiny Deep Purple s názvem Come Taste The Band. Nosil jsem ji pod paží jako svatý grál.

Jen bych tu sestavu doplnil. Ian Paice bicí a Jon Lord klávesy, ale to ty víš, já jen pro čtenáře.

To je klasika. Nedvědi, hlavně Honza, Michal Tučný, Greenhorns, to, co se dá hrát u táboráku.

Tady to nemám vyhraněné, jde spíš o skladby než interprety, teď jsem si zařadil do repertoáru kapelu Mirai.

Je to podobné jako s českou produkcí. Jde hlavně o skladbu, jednoznačného interpreta nemám.

Tak tady mě nejvíc v minulosti oslovili Olympic, Katapult a Turbo. Dnes Kabát, Škwor a teď i Traktor.

Klasika Queen, AC/DC, Nazareth, Deep Purple.

Jsem spíš pro melodický a klasický rock.

Tady jsem mimo mísu.

Nemám favorita, musel bych jmenovat jednotlivé skladby.

Hraju v kapele Aquarius od roku 1983. Když vezmu absolutní průměr 10 plesů za rok, tak do roku 2020 by to mohlo být odhadem kolem 370 vystoupení. V době naší největší popularity jsme odehráli průměrně za rok i 70 akcí.

Poslední dobou asi tak na osmi svatbách.

Hudba je hobby, stejně jako projektování, které mě živí, takže odpověď je, že musím hákovat. Když se ale pak práce změní v koníček, co více si přát.

Přesně tak, živí mě projekční činnost, pozemní stavby. To mě vždy bavilo.

Jo, na tvého tátu Jirku Stroukala nikdy nezapomenu Často vzpomínám, jak mi říkal, že, co je dobré, to se chválí samo. Anebo, a toho se držím celý život: Vždy s úsměvem! Mockrát mně to pomohlo.

Vím, že jste v kapele Aquarius spolu s tvojí manželkou, ale ostatní členy osobně neznám. Jak dlouho hrajete v nezměněném složení?

V roce 1983, když jsem nastoupil do kapely Aquarius, bylo nás devět členů. A to se časem měnilo. Dáška přišla do skupiny v roce 1986 a o rok později přišel Zdeněk Srp. Od roku 1995 jsme deset let hráli jako kvartet, tedy my tři a kapelník Sváťa Štěpánek. Od roku 2015 hrajeme ve třech. To znamená, jestli dobře počítám, jsme my tři spolu od roku 1987, tedy letos máme malé výročí - 35 let spolu. Tak to je pecka. Ani jsem si to neuvědomil.

Celou dobu, co jsem v kapele, vedu něco jako kroniku. Díky tomu jsem se mohl dopátrat, že se ve skupině průběžně vystřídalo 35 hudebníků.

Obecně se nerad ptám na peníze, ale jen tak řádově: pro kolik tisícovek si musí do štrozoku sáhnout třeba otec nevěsty, když vás chce na její veselce po celý večer až do rána?

Paradoxně pro svatebčany máme velice příznivé ceny. Tak snad i proto máme tolik svateb. Ale hlavně nám svatebčané říkají, že ví, že se s námi hodně dobře pobaví. To je rozhodující. To předčí veškeré finanční náklady.

Všechny… (smích)

Zcela jistě vím, na jakou písničku narážíš. Na skladbu Co bolí, to přebolí. Pro nás zase má zvláštní význam. Když ten song vylétl do éteru, tak jsem čirou shodou okolností v dubnu 2002 objednal na žateckou společenskou akci s názvem Večer pro všechny, kterou jsem pořádal, Mekyho Žbirku. A nějak nás napadlo, že bychom si tu písničku mohli ten večer zazpívat. Sváťa napsal v pondělí partitury, doma jsme se připravili, v pátek jsme měli zkoušku na Moskvě, kde jsme se ji naučili V sobotu, když přijel Žbirka, jsem měl tu drzost a se souhlasem kapely jsem se šel zeptat do šatny, jestli by si to s námi nezazpíval. Já začnu, Dáška nahradí zpěvačku Marthu a Meky to dozpívá.

Neposlal, byl nadšený, usměvavý, milý a doprovodil to i nějakým bonmotem. No tak jsme si plácli a šli do toho. Bylo vidět, že i pro Mekyho to byla novinka, chvílemi lapal po textu, stejně jako my. No, mělo to ale obrovský úspěch.

Odměnil nás opravdu po anglicku. Absolutně excelentně, každému umělci bych ten pocit přál zažít na vlastní kožu. Nic neřekl, jen se na nás otočil a zvedl palec.

Máš pravdu, protože úplně nás uzemnil tím, když na závěr jeho vystoupení oznámil, že čím jsme začali, tím také skončíme a my jsme dali tu skladbu ještě jednou.

Máš husí kůži. Ale já, Petře, také. Ahoj Meky.