Třicet let na městě: „Podbořany se zvedly, stěhují se k nám lidé z okolí.“

Podbořany – Tajemníkem městského úřadu v Podbořanech je už třicátým rokem Martin Gutzer. Pro inspiraci si jezdí za hranice, kromě práce se věnuje myslivosti, historii a možná napíše i knihu. Jak se podle něj Podbořany za léta změnily, co bylo důležité pro jejich rozvoj a co je čeká v příštích letech, jsme se ptali v našem rozhovoru.

Třicet let pracujete jako tajemník. Jak jste se dostal do funkce? Kolik vám vůbec bylo?

Tehdy mi bylo 24 let. Už rok předtím jsem na úřadě pracoval jako ekolog. Tenkrát všichni chtěli do byznysu, chtěli podnikat, tak to zbylo na mě (úsměv). Každý chlap kolem třiceti chce dobýt svět, tehdy to byla možnost kariérního postupu, tak jsem vyrazil.

Na úřadě jste tehdy na začátku pracovali bez počítačů, bez mobilních telefonů. Nestýská se vám po době, kdy všechno nebylo digitální?

Já si hlavně myslím, že digitalizace je uměle vnucována. Chápu, že někde v superurbanizovaných zónách jako Šanghaj nebo Londýn mohou počítače pomáhat, ale myslím si, že ty náklady na udržování hardwaru a softwaru jsou tak obrovské, že pochybuji o tom, jestli je to správný směr vývoje naší společnosti. Máme základní smysly, hmat, oči, čich a tak dál, a ty nestíhají.

My máme nejkrásnější archiv do roku 1945. Všechno jednoduchý, všemu tam rozumíte, kdežto dnes třeba projektové dokumentace jsou knihy. Teď nám přivezli na vozíku dokumentaci D6, to je šílené a ani není reálné, aby člověk to těma očima prostudoval do detailů. Protože je tam spousta balastních informací, což je jedno z negativ digitalizace. Těch informací je strašně moc a v podstatě je nikdo nepotřebuje. Když jsem ptal náměstka na ministerstvu pana Zajíčka, který zaváděl datové schránky, kdo to má ve světě? Prý v Rakousku. Ale tam je to nepovinné. U nás je to povinné a stojí to stát tři miliardy korun ročně.

Jak se proměnila práce úředníka za těch třicet let? Kromě té digitalizace.

Tragédií je, že každá vláda nastupuje s tím bodem, že omezí byrokracii. A děje se neustále přesný opak. Mnohá ustanovení zákonů by se měla zrušit, a to ze základního principu svobody. Nesmyslných požadavků je moc. Teď se připravuje novela stavebního zákona a my si myslíme, že by se měla co nejvíce decentralizovat. Nevím, proč by starosta nejmenší obce nemohl povolit plot, skleník, bazén, rodinný dům. Není to nic složitého. Jen my neustále něco centralizujeme. Univerzita v Oxfordu ocenila české studenty v soutěži, kteří vyhráli s projektem decentralizace jako nejlevnějšího prostředku k podpoře hospodářského růstu.

Jak se proměnili klienti, kteří na úřad chodí? Jsou pořád stejní?

Je tam obrovský rozdíl. Lidé, kteří zažili období před rokem 1989, mají v sobě limity toho, co mohou chtít. Jsou skromnější a domluví se na kompromisu. Nová generace je svobodomyslná, a myslí si, že má nárok úplně na všechno a že to bude přesně podle nich. Ztrácí se schopnost kompromisu, zlaté střední cesty nebo použití selského rozumu. Projev nové generace má do sebe něco pozitivního, daleko tvrději hájí svá práva, třeba kolem ochranných pásem sítí. A když ustupují, tak vždycky „prodají“, vymění to za něco, co potřebují, nebo si nechají zaplatit. Nová generace je méně ochotná ke kompromisu a je bojovnější. Má to svoje pozitiva i negativa, je to rozdíl proti dřívější době.

Tajemník je trochu zvláštní funkce. Vlastně apolitická, částečně i politická, musíte vycházet s politiky. Jste tam třicet let, za jakého starosty se podle vás městu vedlo nejlépe?

My jsme měli za celou dobu starosty dva. Dřívější starosta byl o třicet let starší než já, tam byla vztah otce a syna. Když jsme něco provedli, tak nás seřval, ale pak říkal, že jsme mladý, tak nám odpustil. Teď je starostou můj vrstevník, jsme trošku konkurence, na druhou stranu jsme jedna generace, jsme na stejné vlně, máme stejnou generační výpověď. Třeba nás ve stejný moment napadne to stejné nebo velmi podobné řešení.

Jste rodilý Podbořaňák?

Dalo by se říci. Narodil jsem se v Podbořanech, bydleli jsme v Podbořanském Rohozci. V roce 1975 jsme se přestěhovali do Podbořan. Studoval jsem v Žatci střední zemědělku, pak přírodovědnou fakultu v Praze. Nepočítal jsem, že se sem někdy vrátím, myslel jsem, že skončím někde na univerzitě v jižních Čechách.

A proč jste se vrátil?

Na vysoké škole jsem se oženil a měl jsem dítě, takže jsem musel po roce 1989 řešit svoji sociální situaci a podpora rodiny, kterou jsem měl tady, byla významná, takže to byl důvod, proč jsem zůstal.

Jak se Podbořany změnily za těch více než třicet let?

Nejvíce je to vidět z názorů lidí, kteří tu bydleli třeba deset patnáct let, odstěhovali a teď přijedou a říkají, že opravdu ze zaplivaného zapomenutého města se to přerodilo. A toho si opravdu vážíme. Za okresních národních výborů bylo opravdu centrum okresu v Lounech, pak byl ještě Žatec a Podbořany někde třetí čtvrté město v okrese, daleko od sídla. Všechno se centralizovalo, tady se zavíraly podniky a otvíraly se v Lounech. Máme výborný zákon o obcích, který dal obcím velkou svobodu a pravomoci. My jsme tu svobodu dokázaly dobře využít a díky rozumným zastupitelům jsme si mohli řešit věci po svém. Postavili jsme si velkou průmyslovou zónu, jako jedni z prvních, byli jsme na to připraveni. Teď vidíme rozvoj v rezidenčním bydlení, na to jsme přišli při přestavbě kasáren, které jsme nakonec přestavěli ze 75 % na rodinný domky. V roce 2019 jsme na počet obyvatel měli největší bytovou výstavbu v kraji. A dál v tom pokračujeme. Takže lidi mají kde pracovat, bydlet, teď investujeme do trávení volného času – cyklostezky, pravěké hradiště Rubín, sportoviště, samozřejmě investujeme do škol a tak dále. Letos jsme postavili 7km větrolamů a předloni 2km hruškových alejí.

Stavíte bydlení, lidé se k vám stěhují i z jiných regionů, nebo se tak rozrůstáte?

Třetina lidí v nových domech jsou z Podbořan, třetina z regionu a třetina ze širokého okolí. Do dvou tří let bude dostavena dálnice až na Jesenickou křižovatku, zlepší se dostupnost Prahy a atraktivita bydlení se u nás ještě zvýší. Ve městech klesá počet obyvatel, nám se daří mít nárůst, což není v kraji běžné.

Vystudoval jsem přírodovědeckou fakultu, zůstal vám vztah k přírodě?

Částečně jsem vrátil k původnímu oboru, dělám pro Agenturu ochrany přírody a krajiny mapování rostlinných společenstev. Doupovské hory mám prochozené křížem krážem, popisuju květiny, je v tom i prvek objevitelství, když najdu nějakou vzácnou rostlinu. Pak jsem potkal Holanďany, kteří dělali imitaci anglického honu na lišku, a to dopadlo to tak, že jsem si pořídil koně, stáj, dělal jsem si vlastní seno, měl jsem takový hobby stateček. Pak jsem teda hodil brzdu a po šestnácti letech koně prodal. Po otci jsem podědil včely, takže i včelařím. Byl jsem iniciátorem knihy o Doupovských horách, kam jsem napsal kapitolu o lesích.

Jak trávíte volný čas?

Kromě toho, co jsem říkal, i cestuju. Raději než na jih jezdím na sever, Norsko, Švédsko, Finsko, tajga, tam je to ještě nějaké uspořádáné, poklidné. Také jsme po otci myslivec, spíš lovec.

Vedle přírody se zabýváte historií města. Která kapitola vás nejvíce zajímá? Moderní dějiny?

Mám rád historické paradoxy. Každá společnost má nějaké národní pozitivní dogma, ale není to vždy tak jednoznačné. Třeba Sovětský svaz o sobě tvrdil, jak bojoval od roku 1941 s fašismem, ale zamlčuje, se předtím s Hitlerem těžce paktovali a rozdělovali si Evropu. Trochu se musíme na tu historii podívat kriticky.

Součástí historie jsou i hmotné památky. V Podbořanech jste jich několik zachránili. Proč je podle vás je dobré zachraňovat kapličky, kostely?

U nás je to i tím, že toho tady máme docela málo. Ta minulá doba se k tomu nechovala dobře. Všechno jsme tady už opravili, kostely mají nové střechy, obnovenou vodní tvrz Hlubany. Bohužel objekty tady pořád zanikají, hlavně selská stavení, která přestala mít původní funkci.

Teď trochu do budoucnosti. Jak vidíte blízkou budoucnost Podbořan? Co vás čeká?

To je složitá otázka. Významným zaměstnavatelem bylo zemědělství, což už není. Severní Čechy čeká dekarbonizace, uhlí se už moc používat nebude, což uvolní další lidi. Pomaličku přestaneme být dílnou Německa. Lidé tady pracovali u velkých zaměstnavatelů a nevím, jestli z nové generace vyjde tolik samostatných lidí, kteří zvládnout podnikat sami na sebe. Myslím, že to tady nebudeme mít jednoduché ještě nějakou generaci.

A co čeká vás v nejbližší době?

Vzniká kniha o Nepomyšli, kde píšu kapitolu o živočišstvu. A straším některé lidi, že napíšu soubor povídek o třiceti letech na radnici – jak jsem to viděl já (smích).