Dopoledne se na dětském táboře v Lubenci domluvíte jen anglicky

Druhý červencový týden hostilo rekreační středisko v Lubenci dětský tábor. 80 dětí a 9 dospělých jsem navštívila den před odjezdem, abych zjistila, jak celý pobyt probíhal a jaké zážitky si budou děti odvážet domů. Do Lubence jsem přijela zhruba kolem třetí hodiny odpoledne.

V táboře právě probíhal jarmark a všude byla znát nadšená obchodní atmosféra. Nutno dodat, že tato týdenní akce byla zároveň i anglickým jazykovým kurzem, pořádaným paní Hankou Drusovou. Hanka mě uvítala a hned na začátku mi věnovala hodinu ze svého nabitého programu. „Letos pořádáme už 24. ročník. Každý rok děláme jen jeden běh. Zakládáme si na tom, že tábor je hodně rodinný. Většinu dětí znám od malička, známe se i s rodiči. Ke každému dítěti máme osobní přístup a chceme, aby si to tu užili úplně všichni,“ uvedla mi hned na úvod Hanka a objasnila tím panující pozitivní náladu všude kolem.

K příznivé atmosféře určitě přispívá i okolní příroda. Kaskádovitý areál se nachází v lese na polosamotě. „Lubenec nás očaroval svojí krásou. Jsme neustále v přírodě. Děti tu bydlí v chaloupkách. I když ty nejmenší si necháváme v centrální budově, aby se nebály. Hlavně tu máme lesy, které nám umožňují připravit aktivity, které děti baví,“ vysvětluje Hanka spokojeně. Akce mě samozřejmě zajímají. Dozvídám se, že letošní počasí koupání zrovna moc nepřálo. Na druhou stranu bylo aktivit přichystaných tolik, že to nikomu vůbec nevadilo. „Máme tu hru, kterou děti opravdu milují, a která tak trochu nahrazuje chybějící vodní element. Je to taková malá vodní vybíjená. Děti se rozdělí do družstev a navzájem se vybíjejí malými molitanovými houbičkami, které si namáčí do vody. Takže jsou na konci všichni zmáčení od hlavy až k patě,“ usmívá se Hanka. Upřímně uznávám, že tahle soutěž musí být zábavná, a ještě k tomu mi připadá vcelku neškodná. Moc si nedovedu představit, že by u ní děti mohly přijít k úhoně.

Co si ale naopak dovedu představit, je, že některým dětem může dělat problémy tradiční táborský počin, jakým je určitě stezka odvahy. Tak co? Byla stezka odvahy a jaká byla? Na to jsem se šla zeptat už samotných dětí. Hned první dva oslovení Jirka Libus a Kubík Kuďousek, kteří patří k těm nejmenším, upřímně přiznávají, že raději zůstali v noci v teple svých postelí. „Já se bojím zvuků, samoty a pak ještě tmy v lese,“ říká Jirka a Kubík dodává, že se raději chtěl vyspat. Což je pro mě naprosto pochopitelné. Ptám se tedy dál, co je na táboře bavilo nejvíc. Oba shodně opěvují domácí jahodovou a ořechovou zmrzlinu, kterou sem organizátoři vozili až ze Třtěna. Vracím se k tématu stezky odvahy a mám štěstí. Další, už starší, dotázaní kluci a holky stezku odvahy absolvovali všichni. Eliška Kloučková a Rozálie Fialková se tábora zúčastnily už po páté, tak ji mohou nejen přiblížit, ale i porovnat. „Minulý rok mi přišla trošku vymakanější, kluci byli od krve a působili víc strašidelněji. Letos měli na sobě jen strašidelné mikiny. Ale tenhle rok jsme šli zase delší trasu,“ popisuje Rozálie. Eliška šla noční trasu spíše jako podpora mladšího kamaráda, který se bál. Obě dívky se shodují na tom, že se sem vracejí moc rády. „Jak už jsem tu po několikáté, tak vím, do čeho jdu a je to tu prostě super“, říká nadšeně Eliška.

Tábor jsem navštívila v odpoledních hodinách, takže bych málem opomněla skutečnost, že se jedná o jazykový pobyt. Kurzy angličtinu tu probíhají totiž jen dopoledne a pak už se všichni baví. Ptám se proto Elišky, co jí na hodinách nejvíc baví. „Anglické křížovky, ty jsou hodně dobré“ spěšně uvádí a už pospíchá zase prodávat na jarmark.

Součástí dětských táborů bývají i výlety. Na otázku, jestli nějaký výlet místní táborníci stihli uskutečnit, mi odpověděli moji poslední dva respondenti Josef Pavlátka a Matěj Kalousek. „Šli jsme se podívat na Vochlickou rozhlednu a pak jsme se ještě zastavili v Libyni v nově rekonstruovaném kostele svatého Jiljí. Tam jsme se podívali do vitrážového muzea. A také jsme se mohli podívat do dolní části kostela, kde byly vidět kostry tamních pánů,“ líčí zajímavě Pepa a já mu opravdu věřím, protože vím, že tento kostel zachránili manželé Kantovi doslova z popela. Ale zpátky k výletním zážitkům obou kluků. „Nahoře byly k vidění různé věci, které se tam našli, jako třeba mince. Byla tam možnost si taky něco koupit. Já si teda nic nekoupil, ale většina dětí si tam nakoupila různé dárky rodičům,“ doplňuje Matěj. Na obou už je vidět, že by raději už pádili na jarmark. Zdržuji je ještě posledním dotazem, zda se těší domů. „Já bych tu radši ještě zůstal. Určitě ještě aspoň jeden týden“, říká Matěj a už běží zpátky za prodejní pult.

Moje dvouhodinová návštěva dětského tábora je u konce a já si říkám, co může být pro pořadatele lepší zpětnou vazbou než to, že se dětem nechce domů. Můžu jen konstatovat, že tohle se v Lubenci povedlo a nezbývá než říct WELL DONE!

LDT Lubenec